Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Co ted...
Na podobný “problém“ jste tady nedávno reagovaly, ale nemůžu ho najít. Už delší dobu jsem si pohrávala s myšlenkou, že zkusím přes adresu “Spolužáci“ najít bývalou lásku. Jen tak, že se zeptám, jak se po těch letech (10) daří a jak žije. Ani jsem to nečekala, povedlo se. Začali jsme po mailu rozebírat život a vzpomínat a já se do toho začínám pomalu ale jistě zamotávat. Snad rozumíte, co tím chci říct. Tím hůř že z jeho strany se to zdá stejné. Jenže těžko to ted ukončím, že mu už nenapíšu. Že to takhle dopadne, mě vůbec nenapadlo, jsem vdaná, děti, takže zdá se, že se rýsuje problém. Alice
To je super zpráva, Alice, každopádně zase napiš, ať tě můžeme zahrnout svými radami znovu:-) Držím palečky, a na tvém místě bych trochu zapřemýšlela, co lze doma změnit k lepšímu:-)
děkuji všem za rady, čím dýl to trvá, tím mám větší pocit že je to úplně normální chlap, zádný nadčlověk:))))Pár dní píšem jen co novýho, co doma, atp. a tak se zdá že prvotní euforie opadla a vše se vrací do starých kolejí. Zůstávám u jistot. Ještě jednou dík. Alice
Alice, já jsem všechny dopisy opravdu spálila a uzavřela jsem tak hned dva bývalé vztahy najednou. Je to na Tobě, ale já bych nikdy nenašla sílu a odvahu je číst.
Tak to bych nedělala. Co budeš číst v domově důchodců? 🙂
no tak to skoro vypadá, že se bavíme o jednom a tom samém chlapoví:)) Tak mě napadlo, mám schované víc jak těch 10let jeho dopisy-a že jsou fakt nádherný, myslíte že by třeba nepomohlo je vyhodit? Že už by se tím vlastně jakoby spálily i ty vzpomínky? No ale nevím, byla by jich asi škoda. Alice
Jaj, tady je každá rada drahá…. myslím, že i kdyby to byl páprda bez vlasů, že takové TO NĚCO by na Tebe mohlo při osobním setkání působit i tak – TO totiž v člověku zůstává….
Mi tenkrát hodně pomohlo, že jsem Ho hodně dlouho neviděla a nemohla o něm skoro s nikým mluvit (vyjma mé nějlepší kamarádky). A přesto trvalo dlouho, než to přešlo – nebo spíš to nepřešlo a asi nepřejde nikdy. Prostě pro něj budu mít slabost už napořád. I teď, když na něj myslím, mám zvýšený tlak, teplotu i rosný bod 🙂
Ale Alice, už jsem se s tím smířila – a to považuju za to hlavní (i když to trvalo pár let) ….
Mimochodem, taky bydlí cca 100km daleko. Že by to k tomu Panu Božskému nás holek z VD patřilo? :-)))
Virenko…..no aj vymenila krasavce byvaleho manzela za totalne nepekneho noveho manzela…ale nejlepsiho muze na svete…obema ubudou vlasy a zuby…ale ta dobrota zustane….uz nemyslim pohlavim…ale rozumem…ale do toho stadia musime dospet kazda a sama:)
Brmbulko, teď se tvoje rady ukazují v jiném světle :-)))))
Holky, to je prima, že si tady můžeme všechny uvědomit, že nejsme samy :-)) Toho mého krasavce jsem řešila ještě na vysoké, papírově zcela svobodná, ovšem s vážným vztahem. Ale i v úplné opilosti feromony jsem to pořád řešila jako podraz na toho hodného, s kterým jsme přece zamilovaní. Jednou, když jsme houfně zapíjeli zkoušku, jsem dostala pusu – a bylo po feromonech, vystřízlivěla jsem dokonce i z alkoholu. Představy byly totálně mimo! A ne že by se ještě roky nevracely, jen jsem k nim už byla shovívavá jako jsem teď k malým dětem.
Alice, vidíš, jak je téma aktuální 🙂 Vážně na tebe myslím. Něco určitě vymyslíš, neboj.
Matildo, vím, o čem píšeš, někoho takového máme ve svém okolí asi všechny. I když jsou všechny bývalé city zpřetrhané, stejně nám není volno u žaludku, když se ON jen přiblíží, usměje a pozdraví. Rozklepou se kolena, srdce buší, zčervenáme a jak píšeš, plácáme pitomky, jak patnáctileté puberťačky (snad někoho neurazím :-D)
Je to asi tím, že my, ženy, všechno víc řešíme přes emoce, ten chlap to asi bere jinak, ale nám se všechno hned vrací a vzpomeneme si na to hezké a je to tady zpět, i když vůbec nechceme.
Brmbulko, ale nemůžeš popřít fakt, že občas jsme schopní ublížit svým blízkým i přesto, že oni si to opravdu vůbec nezaslouží – a právě do téhle kategorie by to mohlo spadnout…
Holky, taky mám někoho takového, kdo pro mě v minulosti hodně znamenal, taky je 100 km daleko, ale když zavolá nebo se staví na kafe (má blízko nás chalupu), mám pocit, že mé chování se okamžitě mění na koketku…:-( Prostě se chichotám každé kravině, jsem šťastná, že ho vidím (je rok od roku hezčí a hezčí…) no a pak mi to najednou docvakne a už už se těším, až bude pryč. Prostě ta chemie tam je pořád i po letech, kdyby mě vzal do náručí a pořádně stiskl – podlomí se mi kolena! A to mám úplně senzační vztah s mým mužským, ve kterém není den bez něžností a pochopení. Prostě – jak píše Sarina – mě se už oči otevřely, tudy cesta nevede, musím ho vidět co nejmíň a nesmím – opravdu nesmím s ním být nikdy sama!
Ale teď nechci, abych ve vašich očích vypadala jako nějaký slaboch, že se prostě objeví pánské kalhoty a já klesám na kolena, tak to opravdu není… To jen on má na mě už 13 let takový vliv… bohužel…