Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
ADHD - hyperaktivita
Všem přeji krásný večer,
jsem maminkou 4leté dcerky Martinky a bojujeme již dlouho, ale vidím, že úspěšně se syndromem ADHD.Právě jsem založila vlastní blog, který je momentálně spíše určený tomuto tématu.
Tím bych chtěla pomoci jiným maminkám a tatínkům seznámit se s touto problematikou, nebo i sama ráda přijmu poznatky jiných rodičů. Najdete zde postupně mé vlastní zkušenosti, první, byť zdánlivě nepatrné příznaky, říkadla a pohádky, budu zde i pořádat různé soutěže, tipy na výlety či ozdravné pobyty. Také přibudou neméně důležité kontakty. Postupem času bude témat více, nejen z této oblasti.
Ale všechny, kteří buď již máte zkušenosti, nebo se chcete jen informovat, prosím, pomozte mi vytvářet tyto stránky.
A proč vlastně jsem se pro tohle rozhodla – já i manžel jsme do tohoto problému byli vhozeni jako do vody, ale učit se v tom plavat jsme museli sami. Chtěla bych pomoct jiným, kteří si nejsou jisti, zda se jich toto týká, nebo neví kam se obrátit. Jaký zvolit nejlepší přístup atd. A navíc uvidíte, že na tenhle problém nejste sami, a že nejsou jen takoví lidé, kteří budou na vaše dítě koukat jako na zlobivé a vzteklé.
Protože pojem hyperaktivita není jen „živější“ dítě, jak se spousta lidí mylně domnívá. A rodiče, kteří vědí, že takové dítko mají nejsou nutně ve škatulce hysterických, nezkušených lidí.
Tímto všem, kteří mi pomohou děkuji. A nepomůžete tím jen mně, ale i ostatním. Pište příspěvky, zkušenosti, vlastní tipy a triky, náměty co by vás zajímalo. Budu se také snažit hledat potřebné kontakty i ve vašem okolí, kam se budete moci obrátit.
Případně na této diskusi vkládejte své dotazy.
Suodal,jednak ti už holky vše napsaly a už jsme si i psali emailíka.Jsi šikovná,správná máma,co ji předem něco varuje.Snad si do budoucna dá Honzík více pozor.
Nadi,víš kolikrát já bývala na chirurgii,no ani ruce by mi na spočítíní nestačili.Tahala jsem dceru třeba i ve 12 letech na zádech,pak nám dali sanitku……
A teď se přiznejte která z vás mi poslala ten déšť,je hnusně,ráno lilo a já jsem hrozně unavená,bolí mě klouby.Kde je to teplo,sluníčko,potřebuji prohřát.
Slepeninko no já jsem na to sama zvědavá,ještě jsme tam neseděli,protože tam byl navežený bordel a nedalo se šlápnout,takže příští týden bude premiéra a uvidíme.Každopádně jsme připravení koupit markýzu,sice nám tu terasu z půlky kreje ze shora balkon,ale sluníčko se dostane všude a já tu terasu chci používat opravdu hodně.
Jinak já dělám k obědu rajskou,taky smaženici a mám tam rýžovou polévku z uzeného.Maso nemám už v mrazáku žádné,takže jim to musí stačit./zedníkům/Včera jsem maželovi slíbila bábovku,takže na ni jdu,než si to rozmyslím.Pouklízíno mám,prádlo se pere,venku se začíná dělat hezky a tak až to dopatlám,vyrazím s dětma na zahradu.
zatím pa pa
Suodal, tak sjem si to s hrůzou přečetla a vystanula mi vzpomínka jak jsme byly s Janičkou někde na skálách a pěkně chodíme a všude prostě jedna tyč nahoře a jedna níž pro děti a v jednom místě chyběla a já říkám Jani pomalu, aby jsi neuklouzla a dole také stráň a tedy hnusná s kamením a najednou zavrávovala a šup vysela na ty horní tyči nad srázem a já asi o tři schody výš, ještě že okolo šel mladý pán a janičku mi stáhl zpět a tak to dopadlo také dobře, ale v tu chvíli to byla pro mě také hrůza.
Nadi s tou terasou je to perfektní až na to, že my ji máme v prvním patře a asi 8×4,5 metru a nějak před 12 lety jsme komplet dávali novou lepenku, dlažbu atd. Co já se tam naseděla dřív a děti tedy spíš dcery se tam chodily opalovat a nádherně mě tam schne prádlo jak se sluníčko odráží od dlažby tak to sálá, ovšem v létě se tam nedá vydržet nebo spíš tak půlhodiny a pryč.
Já vařím dnes obalený květák a brambory.
Ahoj Frančice..dámská jízda..na Šumavu..sama,sama..sen každé z nás 🙂 moc si to užij,načerpej sílu a v pondělí koukej poreferovat jaké to bylo.pa pa
Dobré ránko holky,hlásím zataženo ale bez deště.Koukala jsem na předpověď a hezké počasí má přijít až příští týden ve středu..nu což,aspoň mi snad stihne vyrůst tráva co jsem zasela.
Dnes tu mám dva zedníky,manžela v práci a tak to bude na mě,abych je obskakovala.Ale terasa mi za to stojí,už příští týden si na ní položím stoleček,lavičky,kytičky..chceme ji ještě celou ze strany zahrnout zemí a udělat skalky,no bude to nádherná práce a ten výsledek bude..no necháme se překvapit 🙂 jen mě mrzí,že u nás v Evě měli krásné podsedáky za 25kč a já je nekoupila 🙁 tož to asi budu muset něco ušít,protože 60Kč za jeden odmítám dávat.
a jak se máte při dnešku vy? pa pa
I když je venku pořádný dusno, tak mi běhá mráz po zádech. Je dobře, žes to napsala. Zachovala jsi se opravdu skvěle a jako správná máma. Dokázala jsi zachránit své dítě a Honzík Ti to určitě nikdy nezapomene a bude na sebe opatrnější.
Holky to napsaly dobře. Tak se všichni opatrujte a přeji Vám všem hezký víkend. Já večer vyrážím směr Šumava na dámskou jízdu. Mějte se hezky. Lída
suodal tak to ti teda pěkně děkuju to jen tak neusnu bulim tu nad počítačem a přímo vidím ten obraz popsala jsi to skvěle…..ještě teď mi mrazí…
nevím jak to napsat, zachovala jsi se dobře, já myslím že právě v tu chvíli člověk jednal reálně a zmobilizoval veškeré síly a řešil situaci tak jak bylo správné….to že to na vás padlo je naprosto normální a je fajn že jste to pustili ven……a ulevilo se…
doufám že Honzík neplní to že nepůjde ven a chodí, jen si bude dávat trochu větší pozor….
víš ono se to stát mělo a nijak jsi tomu neměla zabránit, podle mě kdyby jsi díky omu smyslu ho třeba na to dřevo nevzala tak se mu něco stalo na zahradě, kde by jsi musela reagovat obdobně…měl to tam…tak to vidím já, nevím jestli to chápeš…já si prostě myslím že se vyhnout nedá( to jak si člověk říká kdyby jsem tam nešel tak by na mě nespadl strom…no šel by po městě a spadne na něj lampa)nadnesenej příklad, ale víš jak to myslím
takže dál se maminko budeš vnitřně bát protože to je úděl maminek kterej žádným věkem nekončí….
moc ti přeju aby ten obraz v mysli rychle zmizel…..a jediné co si z toho vezmeš bude jen to jak se máte rádi a jak to běžné si neuvědomujem a přijimáme to jako samozřejmost….
krásné sny a pohlazení do snů Honzíkovi posílám….jmenoveček je bojovník a tak to ani jinak dopadnout nemohlo 😀 a nic jiného si do hlavy nepodsouvej….už tam toho máš takhle mooooc ….
NEPŘIHLÁŠENÁ BAMISKA
Soudal,sluníčko moje,normálně jsem strachy celou dobu zadržovala dech…než jsem to dočetla do konce..fuj,až jsem celá ztuhnutá.
Děkuju ti,že jsi našla sílu nám to napsat,vím že to nemáš jednoduché a každá taková věc je pro tebe krůček zpět,ale tím,žes to napsala jsi dokázala,že se to stalo,že jsi to zvládla a že vlastně dokážeš zvládnout cokoliv,když jde o tvé děti!!
takže ikdyž to bylo hrůzostrašný,dokázala jsi Honzíka zachránit a on teď ví,že byl ve velkém průšvihu a že MÁMA tu byla a vždycky bude !
Ale díky bohu dobře to dopadlo,jenže..teď už to budeš mít pořád před očima.
Mě šestý smysl opravdu funguje,jenže občas si ho pletu se strachem,takže nedej se oblbnout,někdy to sice je šestý smysl,ale většinou je to jen obyčejný strach,co by kdyby..
a jsem na tebe moc hrdá,že jsi hrůzou neztuhla jak socha,taky jsi mohla začít hystericky ječet,nebo volat požárníky 🙂 ale to ty nééé,ty jsi nasadila masku horolezce,oblíkla spodky spadermana a šup ze srázu dolů !!!! dělám si samozřejmě legraci,aby to nebylo vše jen na vážno 🙂
já jsem něco podobného zažila s Kubou,byli mu dva roky,měl v hrníčku bombonky a ťapkal po chodníku,samo že sebou švihnul,hrníček se rozbil a jemu střep prolítl bradou až do pusy..jsi měla vidět mě,žáádné volání sanitky,pěkně v pantoflích,s klukem v náručí,celá od krve jsem běžela kilometr do nemocnice,protože vše ostatní mi připadalo jako pomalejší varianta,když jde klukovi o život 🙂
A to co teď napíšu je tajný,ale vám to písnu..Kubovi střep vytáhli,dali mu jen svorku a poslali nás domů..jenže já tam musela zůstat ležet do rána,protože jsem sebou švihla,hned jak mi řekli ,,maminko nic mu není,to jen hrozně vypadalo,,
takže Soudal,ty jsi opravdová hrdinka..já jsem jen převlečený superman,který je vlastně pos..až za ušima 🙂
dobrou noc a sladké sny pa pa nadi
Co se stalo před 3 týdny…
V podstatě to byl obyčejný víkend, až na to, že…Honzíkovi bylo v sobotu 6 let. Dopo jsme mu popřáli, předali dárečky a odpo hajdy do nového lesa, tentokrát na opravdové dřevo a nééé jen větve po těžbě. 🙂
Příjezdová cesta je sotva na projetí traktoru, z jedné strany pole a z druhé je strmý sráz, tak 20 m – 30 m a možná i víc. Hranice mezi cestou a srázem je zvláštně lemovaná takovou jakoby vlnou. Vyvolává to v člověku pocit, že přiblížení na okraj není tak nebezpečný. Nemohla jsem Honzíkovi vysvětlit, proč po tom okraji nemá chodit. Vnitřně jsem cítila potřebu ho donutit, aby přestal, ale zároveň jsem i přes strach, že může do té rokle spadnout měla v sobě pocit klidu…jakoby se ho to nebezpečí netýkalo. Strašně divnej pocit – jakoby velký varování, ale s příchuti klidu.
Jenže v sobotu tam s náma byla i Domča, takže na Honzíka “dohlížela“. Takže o to víc jsem nedala na svůj vnitřní hlas a nevěnovala tomu takovou pozornost.
V neděli s námi Domula jet nechtěla, ale kamoška se “vecpala“ 🙂 s Leničkou(6), že pojedou s námi do lesa. Nejdřív jsem ani moc nechtěla, ale pak jakoby jsem si řekla, proč ne?!
Lenča s Honzíkem lítali po lese a my stahovali dřevo.
Najednou přišla Lenička, že mám jít pomoct Honzíkovi, že odněkud nemůže vylézt. Už jsem chtěla spustit, kam zas vlezl…když v tom mě Lenča vede po příjezdové cestě a rozběhla jsem se tehdy, až mi řekla: Teto pospěš, nebo Honzík spadne.
Když jsme se zastavili a já se podívala dolů do rokle a viděla uplakanýho a k smrti vyděšenýho Honzíka v 15 m viset mezi vyčnívajícíma kořenama stromů, myslela jsem…v tu chvíli vlastně ani nevím, co jsem si myslela. Zmohla jsem se jen na to, jestli je v pořádku a jestli se ještě udrží.
S pláčem mi odpověděl, že je v pořádku a že se ještě udrží.
Protože je to porostlý sráz smrkama, tak všude byly neuvěřitelný vrstvy jehličí, které neskutečně klouzaly. Musela jsem slézt pro něho o kus dál a spodem pod ním se pro něho vydrápat. Když jsem jela dolů po nohách, tak to bylo jak v tekutým písku…vůbec jsem ten můj, v tu chvíli už neřízený sestup nemohla zastavit. Za jízdy jsem se chytila jiných kořenů a mohla přelízt spodem k Honzíkovi.
V tu chvíli ani ne, ale až potom jsem si uvědomila, jak moc obrovskou silou se ke mě Honzík přitiskl. Tak jsem se pustila po zadku a nohách se zachráněným klíštětem kolem krku do druhé poloviny kopce. Teď jsem se teprve začala bát, že to nezvládnu. Ale sjeli jsme dolů na dno, kde tekl potok. Mírným zvedáním a zároveň snižováním hranice lesa a srázu jsme se dostali ven.
Honzík cestou nepromluvil a já jsem se zmohla jen na to “Já bych…víš jak jsem se o tebe bála, víš co se ti mohlo všechno stát, Pane Bože děkuji!!!“ A to už jsem sotva mluvila, hlas jsem měla roztřepaný, protože ze mě spadl balvan hrůzné situace, ale pomalu mě zavalovalo uvědomnění, co se všechno mohlo stát. Ruce a nohy jsem měla najednou jako z olova…sotva jsem šla.
Došli jsme do našeho “ležení“ kde si Honzík sedl na zem a mlčel…já se složila o kousek dál. Najednou mi došlo, že v tuto chvíli jsem mohla mít už jen jedno dítě, kdyby se Honzíkovi nepodařilo zachytit těch kořenů a normálně jsem se rozbrečela. Přitáhla jsem si mlčícího Honzíka k sobě do náruče…byl v naprostým šoku. Pořád jsem ho pusinkovala a hladila a taky mu řekla, jak jsem se o něho strašně bála, když jsem ho tam viděla.
Najednou se rozplakal a řekl, že chce jet domů a že už nikdy, nikdy v životě nepůjde ven. V tu chvíli jsem věděla, že tím pláčem se uvolnil ten stres a je mu už líp. Seděli jsme tam skoro třičtvrtě hodiny nalepení na sobě.
Teprve teď mi doopravdy začala docházet vážnost situace a pořád mi vyplouval na mysl pohled, kde Honzík se drží v kořenech. Srdíčko mi málem přestalo bušit. Fakt hroznej pocit…opravdu jsem nic horšího nezažila!!! A v tu chvíli se ozval “šestý smysl“, který mi v sobotu dával pořád varovný signály a já je v podstatě ignorovala…i když jsem Honzíkovi snad 100x vysvětlovala, proč nesmí nikdy chodit po okraji srázu.
Asi ve středu jsme jeli naložit dřevo na vůz, co jsme přes víkend udělali. Opatrně jsem si slezla k těm stromům a poděkovala jsem jim za to, že svoje kořeny už léta nastavují mrazu, slunci a dešti…protože kdyby je měly pod zemí, tak by mi nezachránily Honzíka.
Na první pohled by se zdálo, že to byl běžný „venkovský pracovní víkend“ jen s tím rozdílem, že v sobotu náš Honzík oslavil šesté narozeniny. Opak však byl pravdou a já si tento víkend ve své paměti ponesu po zbytek života jako VELKÉ připomenutí, že život je tak strašně křehký, že být matkou je neuvěřitelný dar svázaný stuhou ze strachu a bolesti. A také rozhodnutí, že mnohem intenzivněji se naučím poslouchat svůj „šestý smysl“… Protože, ač mi bude za pár dnů 35 let, tak stále neumím správně naslouchat svému vnitřnímu JÁ. A mého syna to mohlo stát i život….