Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
ADHD - hyperaktivita
Všem přeji krásný večer,
jsem maminkou 4leté dcerky Martinky a bojujeme již dlouho, ale vidím, že úspěšně se syndromem ADHD.Právě jsem založila vlastní blog, který je momentálně spíše určený tomuto tématu.
Tím bych chtěla pomoci jiným maminkám a tatínkům seznámit se s touto problematikou, nebo i sama ráda přijmu poznatky jiných rodičů. Najdete zde postupně mé vlastní zkušenosti, první, byť zdánlivě nepatrné příznaky, říkadla a pohádky, budu zde i pořádat různé soutěže, tipy na výlety či ozdravné pobyty. Také přibudou neméně důležité kontakty. Postupem času bude témat více, nejen z této oblasti.
Ale všechny, kteří buď již máte zkušenosti, nebo se chcete jen informovat, prosím, pomozte mi vytvářet tyto stránky.
A proč vlastně jsem se pro tohle rozhodla – já i manžel jsme do tohoto problému byli vhozeni jako do vody, ale učit se v tom plavat jsme museli sami. Chtěla bych pomoct jiným, kteří si nejsou jisti, zda se jich toto týká, nebo neví kam se obrátit. Jaký zvolit nejlepší přístup atd. A navíc uvidíte, že na tenhle problém nejste sami, a že nejsou jen takoví lidé, kteří budou na vaše dítě koukat jako na zlobivé a vzteklé.
Protože pojem hyperaktivita není jen „živější“ dítě, jak se spousta lidí mylně domnívá. A rodiče, kteří vědí, že takové dítko mají nejsou nutně ve škatulce hysterických, nezkušených lidí.
Tímto všem, kteří mi pomohou děkuji. A nepomůžete tím jen mně, ale i ostatním. Pište příspěvky, zkušenosti, vlastní tipy a triky, náměty co by vás zajímalo. Budu se také snažit hledat potřebné kontakty i ve vašem okolí, kam se budete moci obrátit.
Případně na této diskusi vkládejte své dotazy.
Holky tak já nai nemůžu reagovat,jsem ubulená a vůbec nevidím na písmenka..písnu zítra.
Ahij holky po dlouhe dobe vas taky vsechny zdravim,Musim vam rici ze Fanda chodi od zari do skoly a tak nejak to zvladame,malemu se cukr trosku ustalil a i kdyz kazdy den nesviti slunicko musim rici ze je nam lepe ,v patek to uz bylo rok co mame diabetes a uspesne s tou potvorou 🙂 bojujeme a fanda je sikulka i kdyz na sobe ne vzdy pozna ze ma nizky cukr tak to zvlada.
Ale proc vam pisi mam kamaradku co ma taky diabeticke dite a opravdu tahle rodina na tom neni nejlepe chtela bych jejimu synkovi pomoci udelat krasne vanoce,pridate se k nam a pomuzete nam ?
prikladam sem jejich pribeh a svuj email kdyby nekdo chtel jakoliv pomoct :janinajpod@gmail.com —-prosim ctete dal——-
-Dobrý den ,,spolubojovníci“,
nejdříve jsem nechtěla sem psát o nejhorších okamžicích, které jsem se svým
mrnouskem prožila, ale pak jsem si řekla, že to třeba může pomoci lidičkám,
které mají také malinké dětičky s diabetem..
Celý můj život byl vždy jak na houpačce, ale když sem poznala svého báječného
muže, tak jsem si bláhově myslela, že už to bude jen ,krásná rovná cesta a
teď už na všechny problémy nebudu sama, když se nějaké vyskytnou. Svatba v
kostele, koupě vlastního malého domečku s velkou zahradou, první dětátko
Vojtíška po IVF a druhého chlapečka ,,normální cestou“ 11,5 měsíců po prvním
porodu. Nádhera! Konečně se naplnil můj životní sen a já bláhová si myslela,
že teď už budu jen a jen štastná. Bohužel to začalo. Domínek, v té době 11,5
měsíční, se ráno vzbudil a moc plakal bolestí. Po svlečení pyžámka jsem
zjistila, že má ,,do živa pupínky s bílýma velkýma čechulkama“ a doslova se
poté začal vrhat na všechny vázy s vodou. Vypadal jako narkoman, který vidí
dávku. Odešli jsme k naší dětské lékařce ,která jen ,,suše“ podotkla ,že by
jsme ho měli více a často koupat (což bylo dost urážlivé),že mu to udělal
pot a vodu (8 LITRŮ:-() pije proto, že je teplý den-VÝSMĚCH!. V ten den bylo
jen 23 stupňů. když jsem podotkla, jestli to není diabetes a nechtělo by to
udělat testy, tak jsem dostala odpověď ,že ona je tu lékařka a je to zbytečné
a zdravotní sestra dodala, že jim do práce mluvit nebudu. Podotýkám, že 16 let
pracuji ve zdravotnictví na LDN, ale když to řekla doktorka ,tak snad se přece
nemůže plést. Dostali jsme černou mast, která mu to do druhého dne ,,
rozežrala a spíše ublížila“! Ale doktor je doktor. Druhý den máme jet na
zaplacenou dovolenou do Jižních Čech, Chlumu u Třeboně. Nenecháme si to ničím
zkazit ,když je tedy v pořádku. Také jsme si to 2.7.2011 s manželem na
zahradě pod hvězdami říkali. Že mrňousům bude 1 a 2 roky a že si konečně
budeme už jen užívat. Člověk si asi nemá právo říkat nahlas, že je konečně
šťastný, protože poté dostane takovou herdu do zad, aby se vzpamatoval.. Ráno
jsme zabalili, naložili do auta chlapečky a hurá na dovolenou. Cesta
probíhala dobře, chlapečci spinkali a my jsme si začali užívat krásných 14
dní pospolu poprvé na dovolené. Přijeli jsme na místo pobytu, vybalili,
chlapečci si hráli, šli jsme se podívat k vodě, Domča byl úplně posedlí vodou,
neustále jí chtěl pít ,nestačila mu ta ,co jsme mu dávali, co vypil, šlo hned
ven pomočením ,ale v té době byl na plenkách a my se stále
,,ukolébávali “tím, že to nic nebude. Večer začal být mrzutý, ale vždyť ta 2,5
hodinová cesta byla na něj moc. V noci 3.7.2011 jsem začala pozorovat, jak se
začíná jeho nádherný obličejíček začíná měnit. Začal mít vystouplé kosti,
těžce dýchal, byl bledý, oči vypouklé…Vypadal jako miminko z třetího
světa…! Nevnímal nás, jen začal křičet ,jako nikdy předtím. ŠÍLENÉ! Volali
jsme na záchranku, ale sestra nám řekla, že ho máme odvézt do Třeboně na
pohotovost.Starší doktor, který se přišoural, řekl, že ho okoukne a poté nám
řekl ,že má neměřitelné hodnoty glykémie (to měření mu poradila sestřička), at
jedeme do Jindřichova Hradce. Když jsem se ho zeptala, co záchranku, že máme
pomalé auto, tak odvětil, že je to zbytečné. Tak jsme ho popadli, letěli k autu
a sestra od lékaře za námi vyběhla, že máme dát vědět, jestli to dopadlo dobře
a dojeli jsme včas ,takže to už si říkáte ,on ví, že nám cestou umře a nechce
nám to říci. Dojeli jsme do nemocnice v Jindřichově Hradci, tam jsme doběhli
na pohotovost ,kde jsme doslova mlátili do dveří a zvonili. nikdo nikde! poté
jsme si všimli, že když se nedoboucháte máte zavolat na určité číslo, tak jsme
volali. Po 10 minutách i přesto, že jsme moc prosili, otevřela sestra a docela
dost nasupeně, jako když jsme jí vyrušily, po nás vyjela, kde máme zaplacený
poplatek na lístku. Já jsem jí dávala 100 Kč a ukazovala syna, který už ani
nekřičel a vypadal jako mrtvolka, tak na manžela křikla,že až zaplatíte a
doneseme lístek ,tak teprve zavolám doktorku. Tak já s Dominičkem v náručí
nevěděla, jestli ještě žije a u nohy mi stál 22 měsíční Vojtíšek, který moc
plakal a byl chudinka z toho tak nesmírně moc vyjukanější a manžel běžel
hledat automat na lístky. Po 10 minutách ho našel, zabušil na dveře ,sestra
vyšla a řekla ,teď už jdu zavolat doktorku a zavřela dveře. Dalších asi 15
minut se nic nedělo. Poté se otevřeli dveře a doktorka nás pozvala dál.
Koukla na mrňouska, otevřela na něj okno, ze kterého byl studený dosti průvan,
nechala ho nahého a dala mi ho do ruky a jala se vyptávat. Co to má v
podpaží a v tříslech, jak dlouho to má, to tmavé pod očima má až teď, ty
modřinky na nohách a rukách má od koho či čeho, jakto, že jsem si nevšimla že
ztratil 1,5 kg….atd… zkrátka se mnou jednala, jako když jsme mu to
udělali my, jako když ho týráme a mrňouska jsem stále nahého držela v ruce.
Manžela odvedla sestra vedle a ptala se ho na stejné otázky a pak
porovnávaly odpovědi. Když jsem na ně začala křičet, že je tady na prvním
místě zachránit našeho syna ,tak mi řekla MUDr ,at jim neradím. Po 30 minutách
,,výslechu“ nám sestra řekla, at jdeme za ní. Došli jsme na ARO a já jim
mrňouska předala, jen mi řekli, at si počkám. Poté mi sestra přes dveře podala
jeho oblečení a řekla,zavolejte si,nic víc. Ještě jsem s stačila zeptat, zda
tam sním můžu být, že je malinkatý ,tak mi řekli, že nemají prosory na
návštěvy. poté jsme se dozvěděli ,že mají dva a zrovna v tu dobu oba volné.
Ani nevíme jak jsme se vrátili do Chlumu a čekali a báli se, že telefon, který
nám zazvoní, nám může říci to nejhorší… Hodina, dvě a stále nic. Proto jsem
zavolala s třesoucíma rukama a hlasem, zda žije. Jen mi řekli, že nemá
vyhráno, že má glykémii 48 a nevědí, zda se probere. Celou noc jsme nespali,
jen s manželem plakali a proklínali svět a naší dětskou doktorku.. V 5 hodin
ráno nám zazvonil telefon, doslova jsme se pohádali, kdo vezme telefon, báli
jsme se slyšet realitu. MUDr. nám řekl , že je stabilizovaný,ale to SI OPRAVDU
POZORNĚ PŘEČTĚTE,řekl-odjíždím na dovolenou a nikdo jiný se tu nevyzná v
diabetu, jak to může vůbec vypustit z úst!, takže nutně Vás potřebuji
transportovat do Prahy do Motola ,ale ještě předtím si zavolejte do Motola a
sežeňte si lékaře, který se zabývá malinkýma dětmi s diabetem, jestli tam
někdo bude. Tak tohle byla další bomba!!! Já si mám shánět doktora a
vyřizovat si pobyt v nemocnici, kde to jsme!!! To snad má dělat doktor a né
rodiče, které jsou na dně! Ještě že mám báječnou sestru, která vše obvolala a
sehnala moc hodnou lékařku, která zrovna sloužila a také se tomu dosti silně
divila. Takže jsme se dohodli, že tam přijedu, budu s Domíkem, odjedu s ním do
Prahy a manžel s Vojtíškem pojede naším autem domu a pak za mnou do Pha. V
nemocnici nám řekli, že nic si nemám brát a tak manžel se vším odjel napřed.
Přijela záchranka, přivezli na přístrojích Domáska a my nasedli. Ale přišlo
mi divné, že leží na velkém lůžku a nebude připoutané během jízdy. Tak mi
doktorka řekla, že jim nemocnice nenakoupila sedačky pro děti, protože takhle
malinkaté nevozí a když už, tak jsou v takovém stavu, že už je pásají
popruhama. Odmítla jsem jet s nepřipoutaným dítětem a stejně tak řidič,
zdrav.záchranář i doktorka. Takže se hledala dětská sedačka. Nic, nikdo jí
neměl k zapůjčení. Poté povolali nějakou svou šéfovou a probírali to. ´
Hodina,dvě…a Domík se začal horšit. proto rychle povolali vrtulník. Také
mi zdělili, že nemohu s nimi jet ,jen pacient a to už bylo 19 hodin. I když se
to nesmí, tak jsem je moc prosila, že chci jet s nimi na ,,erport“ a dát
pusinku a křížek Domáskovi před cestou. Viděli, že jsem totálně mimo, tak to
dovolili. Rozloučili jsem se s ním a zamávala při odletu. Zůstala jsem stát
v nemocničním parku ,bez peněz, lehce oblečená, bylo 18 stupňů, pouze s mobilem,
tak jsem volala manželovi, co mám dělat. Manžel už po 3 hodinách dojel s
mrňouskem do Prahy a musel znova nasednout a jet pro mně. Ještě že mám super
švagra a sestru,manžel dojel domu a švagr Jára vzal auto, protože manžel byl
moc unavený a jeli pro mě. Vojtíšek byl chudinka úplně hotový! Mezi tím já
seděla v parku s bezdomovcema a nevěděla, zda vrtulník v pořádku doletěl a co
je s Domíkem, nemohla jsem se dovolat. Nikomu takovou obrovskou bezmoc
nepřeji. Je fascinující, že je vůbec nezajímalo, co bude s Vámi, když Vám slíbí
odvoz a pak se na vás zcela a totálně vyprdnou!! Celá ta nemocnice je pro
nás nejčernějším a nejhnusnějším lidským jednáním a za tohle svinstvo já mám
platit? Kdyby člověk měl sílu a finance, tak by to řešil ,protože takové
ponížení obrovských rozměrů jsme nezažili nikdo!!!!
Po půlnoci jsme dorazili na Motol . Zazvonili jsme na skleněné dveře a
otevřela nám sestra. V prvním momentu jsem zaslechla obrovský pláč svého
mrnouska a jeho nádherné,,máma“.. Když jsme přišli do pokoje, ležel v kovové
postýlce ,kolem přístroje vedoucí hadičky do Domáska a mladého velmi
sympatického lékaře ,který po celou dobu ,co ho převzal od vrtulníku, tak seděl
u něj, povídal na něj a hladil ho. Už to bylo nádherné vidět, že jim na
pacientech záleží. 1000 % jiné než v minulé nemocnici!!! V Motole mají zájem
o pacienta, o to jak se cítí a jak mu pomoci. Celou noc jsem stála u
postýlky, hladila ho a čekala jsem ,kdy se probudím a bude vše jinak. Stále mi
držel obě ruce tak křečovitě, že jsem nemohla ani na toaletu, bál se, že se už
nevrátím. Nevím dodnes, jak jsem to mohla bez něj přežít. Je šílené, máte
mrňouska u sebe, ale nemůžete ho k sobě přivinout, protože by jste mu mohla
vytrhnout nějakou hadičku a tím ublížit! Byl tak bezbranný a ten pláč a
pohled mám i ted po roce ve svým podvědomí a svých snech. Pobyli jsme tam 3
týdny, manžel si vzal ošetřovák na druhého chlapečka a jezdili za námi do
nemocnice a chodili jsme spolu jako s oporou toho druhého na edukace, jak se
o našeho mrnouska starat a tak…Jezdila se mnou i má sestra Simča a vždy
hlídala naše chlapečky na pokoji, aby jsme měli klid na edukace. Přiznávám, že
jsem to ani moc nevnímala, vnímala jsem jen obrovskou bolest na prsou s
pocitem, že mi praskne srdce a s plnou řadou otázek a hlavně tří-,,PROČ MY“ ,
,PROČ DOMÍK“ a ,,CO JSME UDĚLALI ŠPATNĚ A ČÍM JSEM TO ZAVINILA“……
Plakala jsem litry slz, jen když mrňousek usnul ,před ním jsem se snažila
dělat statečnou, ale poté už když byl plně rozpíchaný a stále plakal, to už
nešlo! Byl statečnější než já!! První aplikaci inzulínu jsme píchali v den
jeho 1 narozenin. Bylo nesmírně moc těžké sledovat, jak na nás Domasek kouká,
proč mu ubližujeme a také na manžela, který držel inzulínku, třasli se mu
ruce, plakal a stále opakoval-,,vždyť mi mu máme dávat dárky k roku, né mu
působit bolest“… poté jsem se psychicky složila a pozvali mi
psychiatričku. Trošku se mi ulevilo ,když jsem si mohla vyplakat srdíčko.
Měla jsem na sebe obrovský vztek, že jsem ,,bábovka, že kluk je statečnější a
matku má trosku, že jsem měla něco udělat….“ Dostala jsem prášky, které mi
zabrali až druhý den a pak dlouhodobé. Také jsme se setkali s ,,
NEJBÁJEČNĚJŠÍM A NEJLIDŠTĚJŠÍM,PRO NÁS ANDĚLSKOU DOKTORKOU“. Jmenuje se
Mudr.Stanislava Koloušková. I přesto, že máte totální, promine tak napsané,,
TOTÁLNÍ SRAČKU“ ,že ani nevíte jestli jste si oblékla všechno na sebe ráno a
jak se jmenujete a adresu, tak nám vše tak srozumitelnou a příjemnou formou
vysvětlila, že získáte pocit, že to zvládnete. Chválí Vás za maličkosti, co se
Vám povede, mrňouska si pochová a povídá si s ním jako jeho blízká teta,
prostě nádhera, člověk na svém místě!! Velké procento doktorů a zdravotního
personálu, by si z ní mělo vzít příklad! Zejména ty o hodně mladší, co jestě
nic nedokázali a hrají si na kdoví co a chovají se k Vám ,jako když za to
můžete…Těch tam je pár, které by potřebovali také bombu od života.
A lékaři to nejsou! Po 3 týdnech jsme se rozloučili s tím ,že za 2 dny znovu
přijedeme na kontrolu , jak to zvládáme. Přijeli jsme domu, Vojtíšek, ten 2 letý,
ke mě nechtěl ,jen tátu,takže to byla další herda na psychiku, ani pohladit,
dotek, pusu. Zkrátka nic. Ale věděla jsem, že si na manžela zvykl a na mě má
vztek, že jsem tu nebyla sním. Domásek byl od nás hlídaný 24 hodin denně ani
jsme nespali ,jen jsme seděli v tichosti, koukali na něj a neustále měřili
glykémii, bála jsem se jít z Motola, ale hold to jednou muselo přijít. 2 dny
jsme jakžtak zvládli a vyjeli na cestu do Prahy,máme to 90 km. V polovině
cesty jsme měřili, měl 15,takže jsme byli v ,,pohodě“. Oba chlapečci usnuli.
Když jsme přijížděli do Prahy a byl zrovna velký provoz ,tak z ničeho nic,
začal Domásek strašně křičet ,že jsem nevěřila, že dětatko takhle někdy může
křičet a házet ručičkami .Manžel strhnul auto do protisměru a zastavil na V.
I.P.zoně(http://V.I.P.zoně). Tam jsme vylítli, Domásek měl místo očí bělmo,
barvu fialovobílou a stále hledal rukama naše obličeje. Vůbec neviděl .Změřili
jsme ho a během 30 minut nám spadl na glykémii 0,5. Píchli jsme mu glukagon
a do pusinky dali cukr a nic ,glykémie se ani o píď nehla .Volali jsme ihned
záchranku. když jsem řekla, že je mu rok, je diabetik a jakou má hodnotu, tak
okamžitě přijeli 2+ 2 doktoři. Než přijeli, tak s námi hovořila sestřička na
telefonu a hrozně moc nám pomohla! Myslela jsem ,že už to nepřežiju!!!Až do
doby příjedu záchranek. Také podotýkám, že tam na nás přišli asi 4 chlapi, aby
jsme s erzetama vypadli, že je to pro V.I.P. auta, tak jsme je s manželem
poslali do ……. Lidské hyeny jsou šílené, že můžou mít na to žaludek!
Domáska dali do záchranky, jen nám dali roztřihané oblečení a botičky, jeho
první a řekli, že mu šance nedávají ,ale pokusí se, at jedeme do Motola napřed,
že oni budou rychlejší. Ještě jsem nenapsala ,že opět se toho všeho účastnil i
dvouletý Vojtíšek. Moc plakal,až škital a nešlo ho zastavit, klepal se a volal
Domi, Domi… Přijeli jsme do Motola na oddělení a tam nám řekli,at tam
čekáme, že volali na ARO a že tam ještě nejsou.Tak jsme tam seděli, modlili se
a moc si přáli ,aby ten zlí sen byl za náma a Domásek byl s náma! Když už
byla 1 hodina a stále nic, tak jsme se setkali s privitivizmem jedné sestry.
Vylezla z jednoho pokoje a zakřičela na druhou do jiného-,, HALE TEN STIBOR
JE ASI MRTVEJ,KDYŽ TADY NENÍ,TO HO VEZLI NA JINÉ ODĚLENÍ,VÍŠ KAM NO NÉÉ,COO
,“. ´Řeknu Vám ,že jsem se zvedla a chtěla jí dám přes držku, protože tohle
vypustit z úst, si jiného nic nezaslouží a věděla, že tam nekde jsme. Druhá na
ní řvala nazpátek-,,NĚKDE TADY JSOU RODIČE,DRŽ HUBU“ .Složila jsem se, to už
bylo moc! Poté přišla jiná paní doktorka a řekla, že ho dovezli na ARO, že
ho 3x museli oživovat a během cesty čistit plíce, protože mu potrava ze
žaludku, šla rovnou do plic. Běželi jsme tam. Tam už na nás čekal pan primář
ARA a řekl, aby jsme se posadili, že nám něco musí říct. Zařvala jsem, Domíček
nežije? Žije, ale je v hlubokém komatu a asi se z něj neprobere a když ano,
tak bude těžce mentálně postižený. BRUTÁLNÍ,ŠÍLENÉ!!!! Poté manžel zůstal s
Vojtíškem, který přes to trauma usnul v návšt.místnosti a mě oblékli do
pláště, čepice a roušky a šla jsem.. Ten pohled na mrňouska byl otřesný!
Neměl místo na tělíčku, kde by nebylo nic zapíchnuté…Moře hadiček v těle, v
pusince, nosíku. Ležel na obrovské dospělácké posteli. To malé tělíčko bez
života tam ani nebylo skoro vidět, nahé tělíčko, které bylo přikryto
slabounkým povlakem, všude něco pípalo, fučelo, tisklo ..Tolik přístrojů sem
neviděla ani při návštěvě nemocnice v rámci školy. U dveří se mi zasekli
nohy a nechtěli jít, strašně jsem začala plakat a myslela jsem si, že to
nemůžu přežít, přežít tu nesmírně drásající bolest, kdy nevíte, kdy Vám praskne
srdce. pomohla mi sestřička, která měl na starosti Domíčka, přistoupila ke mě
a hrozně klidným hlasem mi začala šeptat do ucha, že se musím dostat pomalu k
posteli, že Domík potřebuje mé pohlazení, mou pusinku, mé pohlazení a mé
povídání, at se pomalinku soustředím na nohy a jednu s druhou střídám, vzala
mi ruku a řekla, že to spolu zvládneme. Ten pocit sounáležitosti a podaná
ruka mi obrovsky pomohla, že jsem se pomalu s ní dostala k lůžku. Tak jsem se
složila na postel ,tak mi přinesli židličku a já nemohla přestat brečet a
volat mrňouskovo jméno. Poté mě znova chytila sestřička za ruku, obejmula a
řekla ,že to opět spolu zvládneme. Začala se mnou pomalu dýchat a andělským
hlasem mi říkala, že to musím zvládnout kvůli mrňouskovi, že on mě určitě z
velké dálky slyší a potřebuje slyšet maminku ,která nebude plakat a smutná,
ale maminku, která se moc těší, až se probudí…Tak jsem si položila hlavu k
Domáskovi a povídala mu, jak budeme slavit jeho narozeniny, které jsme ještě
nestihli, a jak ho moc milujeme, o Vojtíškovi, zpívala jsem mu jeho oblíbenou
písničku – Lásko, Bože lásko… a neustále ho hladila, kde to šlo. On tvrdě
spinkal, ani jsem necítila jeho dech a vůbec život v těle…takové vyhaslé
kostnaté bílé tělíčko. Dalo to obrovskou sílu neplakat, ale mluvit. Nevím, kde
jsem to v sobě ,,vyhrabala“…a to doslova!! poté přišel primář a řekl, že mě
stejně neslyší a že je tak v hlubokém komatu, že nemá cenu mu říkat, at mi dá
znamení, že mě slyší, že mu i stejně dávají ještě něco, co ho udržuje v tom
hlubokém spánku, takže to není možné… Když odešel, sestřička pomohla potřetí
-řekla- ,,mluvte dál, slyší Vás, já v to věřím“. Tak jsem mluvila a co se
nestalo – obrovský zázrak ze kterého byli všichni úplně paf a nejvíce já. Když
jsem ho pusinkovala a hladila, řekla jsem mu do ouška, že ho miluju a že ho
moc potřebuju, že se musí pro tátu a brášku vrátit, že bez něj nemá cenu žít a
on mi doslova ZMÁČKNUL PRST a SNAŽIL SE OTEVÍRAT OČÍČKA! Začala jsem křičet
a doktor na mě volal, že se mi to podvědomě zdá, ale já si stála za svým.
Přistoupil k lůžku a mrňousek to znovu zopakoval a reagoval více. To bylo to
nejkrásnější v mém životě a nevím jak, ale cítila jsem, že mi tím dal znamení,
že tu zůstane a vrátí se nám!!! Jelikož měl velké bolesti a mohl by se mu
poškodit mozek, tak ho zase rychle uspali. Poté doktor řekl, že potřebuje klid
a že budou dělat testy mozku a plic a tam nikdo nesmí být, tak mě doprovodil
k manželovi a tam nám řekl, že měl 1 % ze 100%že přežije, ale potom co dokázal
a zareagoval na mě, je to 50% na 50%. Ještě tam na chvilinku pustili manžela
a jeli jsme domu, řekli, že mě tam nenechají. Ani nevíme, jak jsme dojeli domu
těch 90 km. Ve 23 hod. nám volal Mudr. že testy na plíce a mozek jsou v
pořádku. To byla ta nejkrásnější zpráva na světě!!!!Poté byl ještě na ARU,
JIPce a pak na normálním oddělení. Zrovinka v té době naše paní doktorka
Koloušková měla dovolenou, ale když se to dozvěděla, byla z toho ,,hotová“.
Prý takový případ nikdy za svojí praxi neměla a to, že nereagoval na Glukagon
a nereaguje, nevědí dodnes, proč se vše událo, je to stále záhada!
Od té doby uběhl už rok. Stále jsem na práškách ,stále se s tím nemohu smířit
a ani nesmířím, ale snažím se ,protože vím, že mě Dominiček potřebuje. To co
nás potkalo, je šílené, ale 3 ,,pozitiva to mělo:
Za 1:ty co jsem považovala za své životní přátele a přítelkyně, tak se od nás
odtáhli, za celý rok se neozvali a když nás ve městě potkají, tak dělají, že
nás nevidí-pozitivum na tom je, že jsem je vyloučila ze svého života,
zjistila, že bez nich dokážu být, i když to stále bolí a že mi za slzy už
nestojí
Za 2:že jsem našla nové přátele ,kteří mi za to stojí, protože ví, jak se
cítíme a jaké máme problémy, že jim kdykoliv a oni mě můžou zavolat o radu
nebo si jen tak ,,vylít“ srdíčko a nebo spolu strávit dovolenou…
Za 3 a to je to největší pozitivum!! ,že vím, že se na 100% mohu spolehnout na
svou rodinu, na své rodiče, na svou sestru, která nám se svým manželem a
dcerami moc ochotně pomáhala a pomáhá, byla pro mě v nejtěžších chvílích
obrovskou oporou!!! Dědeček ,,Bim Bam“,který se za nás neustále modlil! A
samozřejmě manželovi! Manžel je nejbáječnější mužský, který mi nesmírně moc
pomáhal a pomáhá, je to zlatý člověk a vím, že i když to byla ta nejtěžší
zkouška v našem vztahu, že jsme jí díky němu zvládnuli!!!Proto ho moc miluju
a říkám že bez něj bych to nezvládla!!! Je to to nejcennější v mém životě-má
rodina, děti, manžel, rodiče, děda, sestra a její rodina a manželovi rodiče!!!
Takovou rodinu bych přála všem!
I když je to pro nás velmi těžké a jsme velmi unavení ,tak nás moc posiluje,
když vidíme, když je Domík v pohodě a je mu dobře a se svým bráškou, který je
báječný a naučil se ho už ve svých 3 letech hlídat sám od sebe, klasicky
zlobí ,tak si říkám, zaplaťpánbůh, že zlobí!!!Mám báječné syny, jsme na ně moc
pyšný a na Domíka, že i přesto, že musí jako malinký snášet injekce a počítání
jídla, je perfektní. KDYBY NEBYL TAKOVÝ,TAK BY JSME TO MY TAK NEZVLÁDALI! Také
bych ráda poděkovala Mudr.Kolouškové, že přitom, co nás potkalo, je to obrovské
štěstí, které nám nesmírně moc pomáhá a chová se k nám lidsky a těm na soc.
úřadech, aby jednali s námi lidsky, my jsme si to nevybrali, nám to vybral osud
a raději zdravé dítě bychom měli než chodit žebrat…
Doufám, že to někomu pomůže, že bude vědět, že na tom může být někdo hůř a něco
mu to dá…
Hodně štěstí bojovníčkům a jejich rodinám a z celého srdce všem nám přeji,
aby Bůh seslal zázrak na ruce vědců a ty vynalezli úplné uzdravení všech
dětí, mladistvých i dospělých….Držme se, neztrácejme víru a vše se podaří!!!
S pozdravem Dagmar Stiborová
Já jsem tady a dceři jsem sháněla rehabilitaci, všude plno a pak občas soptím, že neměla dcera asistenta pedagoga a někdo pak snadno mluví a neví co jsem musela zažít za těch 9 let na základce a víc psát snad ani nebudu.
Bamisko,mám fígl.Mám super pevný sníh,na 1 bílek 20 dkg cukru a šlehat ručním el.šlehačem a při lepení někdo používá na zpevnění než ztuhne sníh párátka,já tedy špendlíky,jsou tenčí a hladší.Takže přilepím a napíchnu na 2 místa špendlík,kousek ať to drží,ale mám ho za co vytáhnout.
krásné ránko schovejte kapesníky jsem tu…teda holky kde jsou ty doby co se to tu nestíhalo dočítat…něco by s tím chtělo udělat, ještě že občas nakouknete a vytáhnete diskuzi…
slepeninko copak s tebou je, vůbec nepíšeš jak u vás?
králíčku chaloupiky jsou krásné takhle já ji dělala jednou a mám problém aby mrcha pak držela dohromady, máš na to nějaký fígl?
k vnoučkovi, jsem zvědavá jak to dopadne….no tak to bude u vás veselo v chaloupce….
leni koukej se rozepsat…co manžel dělal s nohou že se tak zadařilo? tak at je poklidný pobyt doma a nervy moc nešponuje…o učení mi nemluv,,,pořád je naučený, všechno umí jen ty učitelky druhý den to nějak nezjistí…. 😀
frančice no přidávám se do řady papíry na tisk přinesu….já zahrádku dodělala konečně o víkendu takže chválím…co jsi vše z rpoduktů dělala?no s věnečkama jsi jednička jak jinak a o škole mi ani nemluv, teda nejsou to takové pálky, Míša zatím dovalil jen s horama za 3ticíce + pernamentka a+ všechno kolem nemáme nic nejsme lyžaři
Vašík přišel že jeden den jedou do Vídně a na co ani pořádně neví 😀
no a u nás…v pátek a sobotu jsme zazimovávali zahrádku, vše se zadařilo a tak jsem jako frančice zpracovávala ještě tašku mrkve a v byl mrkvový den, krom mrazáku, šla hned do mrkvové polívky, králína na mrkvi, mrkvovou bábovku a jablíčka s mrkví 😀 😀 no bystrozraký je proti nám břídil…
do toho spousta věcí kolem domácnosti, nějaká návštěva no víkend fajn, ted se probírám a vyrazím do práce….
v práci ředitelka sestavila besícku a víc no skoro nic neznám, tak se řehním že pak až se to naučím můžu vzít sebou manžela aby se kouknul jaká jsem šikulka….
Míša byl na víkend u babičky Vašík po fotbale a brigádě, manžel v neděli na střeše u rodičů, naštěstí se finišuje…
Nadi,má ho napsaný od psycholožky,takže úplně směrodatné to není,ale já ji říkám podle toho co vidím doma,že je dosta podobný Domčovi a my to máme potvrzené od SPC u autistické školy i od psychiatra.Je vyšetření u psychiatra čeká začátkem prosince a tak uvidíme co řekne ona.Ale on má i agresivitu,shazuje malou sestru,bije i matku,válí se na ulici.Takže je vidět,že nějaká porucha tam je,minimálně ADHD to bude.
Ahoj holky,jdu vám pořát dobrou noc,víkend byl fajnový,mám uděláno na zahrádce a dokonce jsem stihla uplést Elince čepičku ale je jí bohužel velká..
Králíčku jak to,že už máte potvrzený autismus?myho sice máme od psycholožkynapsaný ale já pořád doufám,že se plete a čekáme už rok na pořádné vyšetření v Aplle.
Leni ahooj,manžílek doma je fajn ale ty korunky budou chybět co?mám manžela už druhý měsíc doma a jen se hrozím vánoc..tak pa pa zdravím i ostatní ostudy co píšou tak málo jako já..
ahojky všem.francise tiskárnu na peníze beru taky,kde ji prodávaj?nadi taky žije,hurá,hurá.králíčku tak chaloupky nemám,ale mám stejný tac a prkýnko,taky dobrý ?u nás vše pořád dokola,kdyby nebylo učení je syn zlatý,manža má natrhlou achilovku,2měsíc doma o berlích.tak máme doma veselo,len
Naděnko,no Radeček tě pořád bere jako maminku a snad mu vadí,že nejste jen spolu.
Děkuji,za pochválení chaloupek,nějaké nedostatky tam jsou,dlouhé roky jsem je nedělala.
Jinak jedno dítě s autismem nám nestačí a proto ho má i vnouček.Dcera už poběhala psycholožku,má i v ruce už papír s napsaným dětským autismem a že je opožděný.Takže jsem bohužel měla pravdu,že mi hodně připomíná Domču,jeho chování,atd.No,ale na druhou stranu,aspoň mám už nějakou zkušenost a snažím se dávat cenné rady.
Ahoj holky,
tedy králíčku to je krásná chaloupka,snad ji nebudete jíst!!!
zdravím všechny a taky se omlouvám,že moc nepíšu..je fakt,že bych si chvilku v tom fofru měla najít 🙁
takže co nového..o prázdninách jsem makala jako šroubek,od oken až po věnce na dveře mám všechno hotové a snažím se to udržovat a můžu říct,že se mi už týden daří ikdyž jsem tu měla dva dny návštěvu.
a v práci?no jak to říci..vše by bylo v pořádku,kdybych tam neměla radečka,holky já vím,že je ADHD ale to co dělá je snad nadevše chápání..v jednu chvíli je milionovej a v druhé chvíli mi tam mlátí židlema a ječí,že v té blbé školce nebude ani minutu.A takhle je to 100x za den..doma je v pohodě ale co předvádí ve školce je opravdu už nad moje síly.
pa pa