Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Příhody z mládí (14)
Zamyšlení nad poválečným venkovem a státem.
Pocházím z venkova – malého městečka ve Středních Čechách. Škola tam existuje od 19. století, postupně rozšiřovaná od jednotřídní na více tříd, až r. 1890 byla postavena nová 6-třídní školní budova obecné a měšťanské školy. Za mých školních let (1934-1942) měla první třída 2 oddělení – první a druhý ročník – a byla umístěna v sousedním zámku, druhá třída 3 oddělení – třetí, čtvrtý a pátý ročník obecné školy, do které chodili jen domácí žáci z městečka…Zbývající třídy patřily již měšťanské škole – jedna z nich byla vybavena jako kreslírna, kde byly spec. lavice se vzhůru vytahovanými nástavci se sklopnou základnou na postavení trojrozměrných kreslených předmětů apod. Měšťanka měla 3 ročníky a jednoroční učební kurs (JUK, neboli čtvrtou měšťanku), do které se zapisovaly kromě místních i děti z okolních deseti vsí, kde byly většinou jednotřídky o pěti postupných ročnících obecné školy.
Všude u škol bývala školní zahrada a u měšťanek školní kuchyně pro budoucí hospodyňky. Školství prodělalo více změn, než bylo zdrávo. Ani dnešní režim na tom není lépe. O nějakých mateřských školách (MŠ) se dříve na venkově ani nemluvilo, neexistovaly a málokde existovaly ve městech, místy spíše církevní. Většinou MŠ vznikaly až kolem r. 1950 – podle sovětského vzoru (tam se nazývaly Dětský sad), ale nebyly ještě jako ty dnešní. Náš MNV (místní národní výbor, který obec spravoval) spolu s nově vytvořeným JZD zřídily MŠ v nevyužité vile bývalého předsedy zemského soudu dr. Pantůčka, kde již bydlela jen sama jeho vdova. Šlo o to, aby zaměstnané členky družstva měly kam umístit své předškolní děti a mohly chodit do práce. Až do té doby si matky nosily své děti s sebou na pole třeba jen v ranci na zádech a přitom i pracovaly, nebo je nechaly někde pod stromem ležet na dece s košíkem jídla a pití, jako to dělávaly venkovské ženy po staletí; místo dnešního dudlíku těm maličkým někde do pusy dávaly cumel, ty větší si hrály a pásly třeba husy, protože doma by je neměl kdo hlídat.
Rudá armáda a západní spojenci za pomoci domácího odboje nám vybojovali svobodu a ničeho jiného než té SVOBODY si občané tolik nevážili. O svobodě se skládaly a pěly písně a s radostným úsilím jsme se pouštěli do obnovy státu na všech úsecích, nelitujíce námahy. Bylo tomu tak nejen v civilním životě, ale musely být znovu vybudovány ozbrojené síly k obraně. Také v oblasti bezpečnosti docházelo ke změnám, byli nabíráni a školeni dobrovolníci z řad spolehlivých pracujících; kádry čs. vojska a četnictva doplnili bývalí bojovníci z 1. čs. armádního sboru. Výchova kádrů všeho zaměření byla prioritou. a stát často zdarma vydával spoustu odborné literatury, převážně v péči odborů.
O situaci v našem městečku v prvých letech po válce mám jen kusé zprávy od rodičů a známých, neboť v té době jsem žil a pracoval až do r. 1949 v pohraničních Teplicích-Šanově a další rok jsem odešel na vojnu. Pamatuji jednu z předsedkyň/-dů národního výboru paní Pavlínkovou, jejíž manžel sloužil u OSŽ. Začátky byly těžké, všeho se po válce nedostávalo a nejprve se muselo, jak se říká, oddělit zrno od plev – byla vydávána Osvědčení o státním občanství (podle rodiště rodičů) a ještě další Osvědčení o státní spolehlivosti, vydávané národními výbory; kdo spolupracoval s německými okupanty, osvědčení nedostal a bez osvědčení nebylo možné se ucházet o odpovědné místo, zejména v pohraničí a ve státní správě. Za správné považuji, že stát vyhlásil ochranu půdního fondu za jednu ze svých priorit a propagoval intenzivní hospodaření s půdou a přírodními zdroji. To bylo přísně kontrolováno. Kdeže loňské sněhy jsou – dnes na půdě našich předků najdeme ledacos, ale málo slouží obživě, stala se zajímavým obchodním artiklem, zejména pro cizince.
Po válce existovaly jen 4 politické strany (mezi nimiž se sváděly politické boje o tom, jakou cestu nastoupit) a několik zájmové organizací či spolky, z čehož se utvořila Národní fronta na všech úrovních řízení státu; největší podporu získávala KSČ. I mnozí živnostníci do ní vstoupili a tak jako zemědělci i oni zakládali družstva různých služeb. Centrum jim opatřovalo materiální zdroje a tak se postupně rozvíjely různé služby občanům. Všude si občané volili Akční výbor Národní fronty, který prověřoval, kdo si zaslouží důvěru spoluobčanů; kdo ji nedostal, byla mu omezována možnost dosavadní činnosti; říkalo se o něm, že „byl vyakčněn“. Místy se vyskytli i studovaní a vysoce postavení jedinci, kteří byli rovněž vyakčněni a zapojeni do manuální výroby. Byl to tedy jakýsi cílený nátlak, aby nebyla narušována nezbytná obnova národního hospodářství.
Z počátku bylo též hlásáno heslo „kdo nepracuje, ať nejí“, takže vlastně existovala povinná zaměstnanost a šlo to tak daleko, že vyakčnění či nespolupracující spoluobčané byli veřejně na shromážděních a obecním rozhlasem pranýřovaní, pokud neodpracovali doporučenou práci, třeba i na poli či úpravě obce/města, dokonce jim národní výbor nevydal všechny potravinové lístky, což ale nebyla vina úřadu, ale jednotlivých zapšklých úředníků. To se stalo např. matce mé budoucí manželky, ačkoli v době vyhlašování právě shazovala na poli řepu. Ty informace byly často záměrně zkreslovány lidmi, kteří bránili zavádění změn. Těžko říci, zda spravedlnost byla všude správně chápána, byla to revoluční doba, kdy staré zákony byly odmítány a nové se teprve začaly tvořit. Do všech oborů lidské činnosti přinesla mnoho novot a až fanatických představ, co by bylo pro národ nejlepší. Objevovaly se i představy znovupřipojení Horní a Dolní Lužice, jakož i o obnovení českého království, apod. Ani dnešní občané nedokážou sjednotit své představy a ideje o naší budoucnosti.
V JZD našeho městečka se pracovalo na dvě směny a vařilo se pro všechny v závodní kuchyni, kde se mohli stravovat i nečlenové a odkud se vozidlo jídlo i do MŠ. V MŠ děti vedly dvě z vybraných matek (bez pedagogického vzdělání), měly k dispozici i velkou ohrazenou zahradu a dodanou výbavu. Za takových podmínek členové družstva se odborově organizovali, jezdili do divadel, na poznávací zájezdy i na rekreaci (JZD si k tomu pořídilo a upravilo objekt v podkrkonoší). Na pole se vozili v krytém přívěsu za traktorem od Strojně traktorové stanice. JZD měla své vedoucí skupin a denně jim byla upřesňována činnost podle celkového plánu a počasí. Měli svého agronoma, zoologa, mechanizátora a další specialisty a také účetního; vše řídil volený předseda. Ačkoli jinde byli někteří pánovití sedláci proti JZD a odmítali plnit předepsané dodávky, za což se jim dostalo označení kulak a museli ze statku odejít; v našem městečku se tak nikomu nestalo. Ne všichni rolníci hned do JZD vstupovali, byl to hlavně bývalý Dvůr (zbytkový statek), kde vzniklo centrum. Za členy se hlásili převážně nájemní bezzemci a malozemědělci s kousíčkem pole a kravkou, větší zemědělci se nechali dlouho přesvědčovat o výhodách společného hospodaření, ale nakonec přece do družstva vstoupili a nelitovali toho.
Pokud pamatuji, byla JZD několika typů – s jinou organizací, některý typ neměl společně ustájený dobytek a rozorané meze, vývoj stále pokračoval, místy se malá družstva spojovala. První rozorávání mezí u úzkých políček nebylo lehké, ale bývalí vlastníci to přežili. Část odměny dostávali členové v naturáliích a sami si stanovili odměnu za pracovní jednotku – podle výsledků hospodaření. Pro zájemce byly k dispozici okrajová pole jako záhumenky pro ty, kteří si dál vedli malé hospodářství, třeba pro drobný chov apod. Poprvé rolníci konečně získali volný čas a mohli se věnovat i něčemu jinému, než od slunka do slunka neustále pracovat na svém hospodářství, bez odpočinku. Družstva navázala družbu s okolními podniky a městy, vzájemně si pomáhali. Do vsí jezdily dobrovolné brigády na sezónní práce, JZD zase pomáhala zásobovat města svými produkty a v zimě udržovat sjízdné komunikace. Pokud někde docházelo ke kalamitám, stačilo si vzájemně zavolat a hned byly organizovány dobrovolné výpomoci, včetně třeba krmivem či materiálem, při povodních či požárech. Všude byly shromažďovány zásoby pro případ neúrody a pod., takže běžné zásobování nevázlo, nebo jen tam, kde to někdo záměrně brzdil.
Snad je třeba i připomenout, že jsme pomáhali vzkřísit válkou více zničené Slovensko a účastnili jsme se také mezinárodní spolupráce. V Praze tehdy bývalo sídlo Mezinárodní rady družstev, vypovězené po sametové revoluci. Snad je třeba též připomenout, že náš národ zaujímal ve spotřebě potravin na osobu přední místa ve světě a že přitom potraviny včetně masa a ovoce patřily k těm levným, ceny byly jednotné na všech místech a lépe se doma plánovalo. Tehdejší plánované hospodářství za dovozního embarga zajišťovalo tolik, kolik si státní kasa mohla dovolit; dnes mnoho rodin žije v nuzotě, co vnáší novou vlnu revolučnosti a touhu po nové svobodě.
Od celodenní práce osvobození členové JZD se pustili do restaurování svých domů a příbytků, mnozí si po čase pořídili motorové vozidlo, zavedli ústřední topení a začali žít stejně, jako lidé ve městě. Téměř všude si občané zřizovali kulturní dům, nákupní střediska a kryté čekárny autobusů, do menších vsí zajížděla pojízdná prodejna a také knihovna, občané si budovali parkové úpravy, vodovody, čističky, zdravotní střediska, a také mezi sebou organizovali soutěžení. Mnozí byli oceňováni za své výkony a uznáváni za zavádění pokrokových metod, což tehdy znamenalo víc, než peněžní ocenění. Málo platné, kde se napřou společné síly, tak jako v družstvech a znárodněných podnicích, lépe se dílu daří. Vždy ale záleží na vedení, jaký směr a cíl zvolí a naplánuje. Stát šel neprobádanou cestou a udělal řadu chyb. Ne vše se dá z jiných podmínek automaticky přesadit jinam a v tom se vedení státu mnohdy mýlilo, až se mu řízení vymknulo z rukou.
Jak se lidem žilo v minulém režimu, to nechť zhodnotí politicky nezatížení historici, dnes v době rostoucí nezaměstnanosti a vysokého zadlužení mnozí začínají přehodnocovat své ideje a činy. V USA se už veřejně mluví o možném zániku kapitalismu, který se přežívá, stačí sledovat zprávy. Co bude dál? Lidstvo patrně musí najít společná východiska a vytvořit nový řád, kde nebude nespokojených. Dnes po létech zastávám jiné názory na všechno, co se u nás dělo a děje, ale řešení bude spočívat nejspíš až na budoucích generacích.
Stará vojno, popisujete jen některá fakta a některá nezpochybnitelná fakta zamlčujete. Pamatujete si jen to, co chcete a co se vám hodí. Projděte si příběhy v Paměti národa, nemyslím, že vás to vyléčí, ale lidé tam na totalitu nevzpomínají s nostalgií…a to v ní žili, stejně jako vy.
Promiňte mi, opomněl jsem se zmínit, že jsem byl r. 1950 úderníkem a ta údernická knížka mi umožnila koupit bez oděvních bodů a věnovat bratrovi svatební šaty. Nikoho jsem tím neošidil. Jako úderník jsem vydělával tolik jako bez knížky, ale odvedl jsem více práce; plat se mi tím nezvýšil.
Vaše příběhy mne zajímají a ne že to nechci slyšet. Lepší by ale bylo je psát jako články. Každý může přispět k detailnímu pohledu na naši minulost, ale chtělo by to vlastní pohled ze všech stran (včetně názorů těch Vám protivných a i na sebe sama) a po jednotlivých etapách. Dnes mluví o minulosti hlavně zpolitizovaní historici a tu politiku je potřeba vynechat, mně se to někdy nedaří. Já všecko neviděl, ale co jsem napsal, to byly moje osobní zážitky anebo osob, kterým jsem bezmezně věřil, případně nesporná fakta. Lidé z mého okolí byli spokojenější, než ti dnešní, nikomu jsem nic nezáviděl. Věřil jsem i klukům ve zbrani a ne všichni to měli vždy lehké, jako třeba na následujícím videosnímku:
http://www.youtube.com/watch?v=JPLem8lluj8&feature=related
No, mě to nedá nevyjádřit se k tomu zapojování do JZD…
Babička mi to vyprávěla „poněkud“ jinak.
Její maminka byla z velkého, bohatého statku.
Babička tam pak i se sourozenci a dalšími dětmi s příbuzenstva jezdila na prázdniny.
Statek JZD násilím zabralo, mužské osazenstvo bylo vykázáno doslova do vyhnanství – nesměli se k rodné vesnici ani přiblížit na kolik kilometrů.
Teta naopak musela na statku zůstat.
Nastěhovali jí tam (z dnešního pohledu) nepřizpůsobivé občany, kteří to tam zplundrovali, nakonec statek vypálili – a teta se na to vše musela dívat.
Těch příkladů – ovšem nejen ze zemědělského venkova – by se určitě našlo víc…
Mě osobně se nejvíc líbí matky s dětmi na poli. To je můj sen, nenechávat dítě s cizími ve školce, ale vzít si ho do práce někam do přírody, ach jo, to musela být krása.
Nechci se Staré vojny zastávat, ale myslím, že lidé, kteří v té době skutečně žili, na věci koukali jinak. Mnozí upřímně věřili v to, co jim bylo vštěpováno a bez zlých úmyslů spolupracovali. Neznali pozadí, to, že realita byla trochu jiná, víme my teď, ale žít tenkrát, kdo ví?
To tě tak rozčilují historická fakta???? jen jsem uvedla to, cos pozapomněl 🙂 to přece můžu, dnes už ano
Stará vojno, píšeš, že tě komentáře od dewil unavují. Obávám se, že jsi(bohužel!)neunavitelný. Tvé pokroucené polopravdy o „starých zlatých časech“ tu budou naskakovat dál a dál…
Co takhle založit vlastní stránky o tom, jak to za „mladých let“ bylo skvělé a pak už ne(a kdo za to může, samozřejmě!)?!:-) Určitě najdeš spoustu příznivců s třešničkami!:-)
Já jsem naopak ráda, že dewil píše o věcech, které ty okázale ignoruješ.
Roztomilé pohádky: „Od celodenní práce osvobození členové JZD se pustili do restaurování svých domů a příbytků, mnozí si po čase pořídili motorové vozidlo, zavedli ústřední topení a začali žít stejně, jako lidé ve městě.“ Perla! Můžeš je rovnou přesunout do správného oddělení. Pohádky jsou v levém sloupci v oddělení PRO DĚTI. I když vlastně, jen to ne, ještě abys začal „oblbovat“ děti!
Pro všechny dewily – podpis se připojuje ke komentáři automaticky, nemohu za to, že se tam posledně uvedl anonym místo Stará vojna. Mne docela zajímá, co o sobě jako já napíšeš, třeba jak jsi studovala, atd. Zájemců o tvé články dewile jistě bude dost.