Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Příhody z mládí (14)
Zamyšlení nad poválečným venkovem a státem.
Pocházím z venkova – malého městečka ve Středních Čechách. Škola tam existuje od 19. století, postupně rozšiřovaná od jednotřídní na více tříd, až r. 1890 byla postavena nová 6-třídní školní budova obecné a měšťanské školy. Za mých školních let (1934-1942) měla první třída 2 oddělení – první a druhý ročník – a byla umístěna v sousedním zámku, druhá třída 3 oddělení – třetí, čtvrtý a pátý ročník obecné školy, do které chodili jen domácí žáci z městečka…Zbývající třídy patřily již měšťanské škole – jedna z nich byla vybavena jako kreslírna, kde byly spec. lavice se vzhůru vytahovanými nástavci se sklopnou základnou na postavení trojrozměrných kreslených předmětů apod. Měšťanka měla 3 ročníky a jednoroční učební kurs (JUK, neboli čtvrtou měšťanku), do které se zapisovaly kromě místních i děti z okolních deseti vsí, kde byly většinou jednotřídky o pěti postupných ročnících obecné školy.
Všude u škol bývala školní zahrada a u měšťanek školní kuchyně pro budoucí hospodyňky. Školství prodělalo více změn, než bylo zdrávo. Ani dnešní režim na tom není lépe. O nějakých mateřských školách (MŠ) se dříve na venkově ani nemluvilo, neexistovaly a málokde existovaly ve městech, místy spíše církevní. Většinou MŠ vznikaly až kolem r. 1950 – podle sovětského vzoru (tam se nazývaly Dětský sad), ale nebyly ještě jako ty dnešní. Náš MNV (místní národní výbor, který obec spravoval) spolu s nově vytvořeným JZD zřídily MŠ v nevyužité vile bývalého předsedy zemského soudu dr. Pantůčka, kde již bydlela jen sama jeho vdova. Šlo o to, aby zaměstnané členky družstva měly kam umístit své předškolní děti a mohly chodit do práce. Až do té doby si matky nosily své děti s sebou na pole třeba jen v ranci na zádech a přitom i pracovaly, nebo je nechaly někde pod stromem ležet na dece s košíkem jídla a pití, jako to dělávaly venkovské ženy po staletí; místo dnešního dudlíku těm maličkým někde do pusy dávaly cumel, ty větší si hrály a pásly třeba husy, protože doma by je neměl kdo hlídat.
Rudá armáda a západní spojenci za pomoci domácího odboje nám vybojovali svobodu a ničeho jiného než té SVOBODY si občané tolik nevážili. O svobodě se skládaly a pěly písně a s radostným úsilím jsme se pouštěli do obnovy státu na všech úsecích, nelitujíce námahy. Bylo tomu tak nejen v civilním životě, ale musely být znovu vybudovány ozbrojené síly k obraně. Také v oblasti bezpečnosti docházelo ke změnám, byli nabíráni a školeni dobrovolníci z řad spolehlivých pracujících; kádry čs. vojska a četnictva doplnili bývalí bojovníci z 1. čs. armádního sboru. Výchova kádrů všeho zaměření byla prioritou. a stát často zdarma vydával spoustu odborné literatury, převážně v péči odborů.
O situaci v našem městečku v prvých letech po válce mám jen kusé zprávy od rodičů a známých, neboť v té době jsem žil a pracoval až do r. 1949 v pohraničních Teplicích-Šanově a další rok jsem odešel na vojnu. Pamatuji jednu z předsedkyň/-dů národního výboru paní Pavlínkovou, jejíž manžel sloužil u OSŽ. Začátky byly těžké, všeho se po válce nedostávalo a nejprve se muselo, jak se říká, oddělit zrno od plev – byla vydávána Osvědčení o státním občanství (podle rodiště rodičů) a ještě další Osvědčení o státní spolehlivosti, vydávané národními výbory; kdo spolupracoval s německými okupanty, osvědčení nedostal a bez osvědčení nebylo možné se ucházet o odpovědné místo, zejména v pohraničí a ve státní správě. Za správné považuji, že stát vyhlásil ochranu půdního fondu za jednu ze svých priorit a propagoval intenzivní hospodaření s půdou a přírodními zdroji. To bylo přísně kontrolováno. Kdeže loňské sněhy jsou – dnes na půdě našich předků najdeme ledacos, ale málo slouží obživě, stala se zajímavým obchodním artiklem, zejména pro cizince.
Po válce existovaly jen 4 politické strany (mezi nimiž se sváděly politické boje o tom, jakou cestu nastoupit) a několik zájmové organizací či spolky, z čehož se utvořila Národní fronta na všech úrovních řízení státu; největší podporu získávala KSČ. I mnozí živnostníci do ní vstoupili a tak jako zemědělci i oni zakládali družstva různých služeb. Centrum jim opatřovalo materiální zdroje a tak se postupně rozvíjely různé služby občanům. Všude si občané volili Akční výbor Národní fronty, který prověřoval, kdo si zaslouží důvěru spoluobčanů; kdo ji nedostal, byla mu omezována možnost dosavadní činnosti; říkalo se o něm, že „byl vyakčněn“. Místy se vyskytli i studovaní a vysoce postavení jedinci, kteří byli rovněž vyakčněni a zapojeni do manuální výroby. Byl to tedy jakýsi cílený nátlak, aby nebyla narušována nezbytná obnova národního hospodářství.
Z počátku bylo též hlásáno heslo „kdo nepracuje, ať nejí“, takže vlastně existovala povinná zaměstnanost a šlo to tak daleko, že vyakčnění či nespolupracující spoluobčané byli veřejně na shromážděních a obecním rozhlasem pranýřovaní, pokud neodpracovali doporučenou práci, třeba i na poli či úpravě obce/města, dokonce jim národní výbor nevydal všechny potravinové lístky, což ale nebyla vina úřadu, ale jednotlivých zapšklých úředníků. To se stalo např. matce mé budoucí manželky, ačkoli v době vyhlašování právě shazovala na poli řepu. Ty informace byly často záměrně zkreslovány lidmi, kteří bránili zavádění změn. Těžko říci, zda spravedlnost byla všude správně chápána, byla to revoluční doba, kdy staré zákony byly odmítány a nové se teprve začaly tvořit. Do všech oborů lidské činnosti přinesla mnoho novot a až fanatických představ, co by bylo pro národ nejlepší. Objevovaly se i představy znovupřipojení Horní a Dolní Lužice, jakož i o obnovení českého království, apod. Ani dnešní občané nedokážou sjednotit své představy a ideje o naší budoucnosti.
V JZD našeho městečka se pracovalo na dvě směny a vařilo se pro všechny v závodní kuchyni, kde se mohli stravovat i nečlenové a odkud se vozidlo jídlo i do MŠ. V MŠ děti vedly dvě z vybraných matek (bez pedagogického vzdělání), měly k dispozici i velkou ohrazenou zahradu a dodanou výbavu. Za takových podmínek členové družstva se odborově organizovali, jezdili do divadel, na poznávací zájezdy i na rekreaci (JZD si k tomu pořídilo a upravilo objekt v podkrkonoší). Na pole se vozili v krytém přívěsu za traktorem od Strojně traktorové stanice. JZD měla své vedoucí skupin a denně jim byla upřesňována činnost podle celkového plánu a počasí. Měli svého agronoma, zoologa, mechanizátora a další specialisty a také účetního; vše řídil volený předseda. Ačkoli jinde byli někteří pánovití sedláci proti JZD a odmítali plnit předepsané dodávky, za což se jim dostalo označení kulak a museli ze statku odejít; v našem městečku se tak nikomu nestalo. Ne všichni rolníci hned do JZD vstupovali, byl to hlavně bývalý Dvůr (zbytkový statek), kde vzniklo centrum. Za členy se hlásili převážně nájemní bezzemci a malozemědělci s kousíčkem pole a kravkou, větší zemědělci se nechali dlouho přesvědčovat o výhodách společného hospodaření, ale nakonec přece do družstva vstoupili a nelitovali toho.
Pokud pamatuji, byla JZD několika typů – s jinou organizací, některý typ neměl společně ustájený dobytek a rozorané meze, vývoj stále pokračoval, místy se malá družstva spojovala. První rozorávání mezí u úzkých políček nebylo lehké, ale bývalí vlastníci to přežili. Část odměny dostávali členové v naturáliích a sami si stanovili odměnu za pracovní jednotku – podle výsledků hospodaření. Pro zájemce byly k dispozici okrajová pole jako záhumenky pro ty, kteří si dál vedli malé hospodářství, třeba pro drobný chov apod. Poprvé rolníci konečně získali volný čas a mohli se věnovat i něčemu jinému, než od slunka do slunka neustále pracovat na svém hospodářství, bez odpočinku. Družstva navázala družbu s okolními podniky a městy, vzájemně si pomáhali. Do vsí jezdily dobrovolné brigády na sezónní práce, JZD zase pomáhala zásobovat města svými produkty a v zimě udržovat sjízdné komunikace. Pokud někde docházelo ke kalamitám, stačilo si vzájemně zavolat a hned byly organizovány dobrovolné výpomoci, včetně třeba krmivem či materiálem, při povodních či požárech. Všude byly shromažďovány zásoby pro případ neúrody a pod., takže běžné zásobování nevázlo, nebo jen tam, kde to někdo záměrně brzdil.
Snad je třeba i připomenout, že jsme pomáhali vzkřísit válkou více zničené Slovensko a účastnili jsme se také mezinárodní spolupráce. V Praze tehdy bývalo sídlo Mezinárodní rady družstev, vypovězené po sametové revoluci. Snad je třeba též připomenout, že náš národ zaujímal ve spotřebě potravin na osobu přední místa ve světě a že přitom potraviny včetně masa a ovoce patřily k těm levným, ceny byly jednotné na všech místech a lépe se doma plánovalo. Tehdejší plánované hospodářství za dovozního embarga zajišťovalo tolik, kolik si státní kasa mohla dovolit; dnes mnoho rodin žije v nuzotě, co vnáší novou vlnu revolučnosti a touhu po nové svobodě.
Od celodenní práce osvobození členové JZD se pustili do restaurování svých domů a příbytků, mnozí si po čase pořídili motorové vozidlo, zavedli ústřední topení a začali žít stejně, jako lidé ve městě. Téměř všude si občané zřizovali kulturní dům, nákupní střediska a kryté čekárny autobusů, do menších vsí zajížděla pojízdná prodejna a také knihovna, občané si budovali parkové úpravy, vodovody, čističky, zdravotní střediska, a také mezi sebou organizovali soutěžení. Mnozí byli oceňováni za své výkony a uznáváni za zavádění pokrokových metod, což tehdy znamenalo víc, než peněžní ocenění. Málo platné, kde se napřou společné síly, tak jako v družstvech a znárodněných podnicích, lépe se dílu daří. Vždy ale záleží na vedení, jaký směr a cíl zvolí a naplánuje. Stát šel neprobádanou cestou a udělal řadu chyb. Ne vše se dá z jiných podmínek automaticky přesadit jinam a v tom se vedení státu mnohdy mýlilo, až se mu řízení vymknulo z rukou.
Jak se lidem žilo v minulém režimu, to nechť zhodnotí politicky nezatížení historici, dnes v době rostoucí nezaměstnanosti a vysokého zadlužení mnozí začínají přehodnocovat své ideje a činy. V USA se už veřejně mluví o možném zániku kapitalismu, který se přežívá, stačí sledovat zprávy. Co bude dál? Lidstvo patrně musí najít společná východiska a vytvořit nový řád, kde nebude nespokojených. Dnes po létech zastávám jiné názory na všechno, co se u nás dělo a děje, ale řešení bude spočívat nejspíš až na budoucích generacích.
Já vím-je to bída,ale pochybuju,že mi to vyřešíme…Své připomínky a stížnosti lze však zadat na http://www.cd.cz,kde se tím zabývají.
Jen je zajímavý,že lidi nadávají na dráhy,ale že autobus kolikrát ani nepřijede nebo pozdě nic se neděje.Lidi zažbrblaj a nádražáky hned ukamenujou.
No vedení si pracující nevybírají tak jako všude.
Je možné,že základ mají poslanci 60tis.Však si ho přilepšují vedlejšími činnostmi.Ale co..Mi ho mít nebudeme tak proč si s tím lámat hlavu,kdo kde co bere.
Máme to štěstí,že práci máme a můžem jen doufat,že nebude hůř…
Hanina: Poslanci neberou ani zdaleka tolik, základ mají 60 tisís. A co dělá ředitel ČD užitečného to bych vskutku ráda věděla. Když ani nejsou schopní označit přejezdy a zvýšit bezpečnost. Je zajímavé, že v jiných státech to jde. Vlaky jsou čisté, hezké, ceny dostupné i cizincům a když má vlak přijet v 16.20, tak přijíždí v 16.20. asi je to o tom, že tady se problémy neřeší, ale přechází a ještě se za to bere plat…Nebudu popisovat jak by se situace měla řešit, jednak jako záchranář o tom nic nevím a soudím pouze z pohledu zákazníka a jednak za to neberu půl milionu měsíčně. Od toho jsou jiní, kteří by tomu měli rozumnět a nějak ten problém řešit, ale neřeší, nerozumí tedy tomu??? Nevím, ale situace kolem ČD se mi ani trochu nelíbí. A nezdá se mi, že by nebyly peníze na lepší dopravu, když jsou jízdenky skoro stejně drahé jako letenky. Spíš to vypadá, že vedení je úplně jedno, jak se hospodaří s majetkem drah a jak vypadají vlaky, no koneckonců jejich ty dráhy nejsou – jsou státu a plat bude tak jako tak, tak o co jde. Kdyby byly ČD soukromé (jakože nejsou a patří státu, na tom a.s. nic nemění, stejně jako u českých aerolinek), tak by třeba majitele zajímalo, jak nalákat lidi…špinavými vlaky, pověstným zpožděním a drahotou určitě tedy ne…
Jako za komunistů, když je něco všech, ať se někdo stará a nakonec se nestaral nikdo, proto všechno chátralo… CVtipně to popsal Šimek ve své povídce Dům ve společné péči nájemníků.
http://jan.patera.name/old_www/povidky/s30.htm
Tak pozor dewile,České dráhy jsou akciová společnost.Státu patří jen koleje a určování jízdného-základního.Dané slevy /víkendové,nárazové,atd./určuje podnik.No a jak mají být vlaky čisté,když jsou uklízený za pochodu a ve vlacích jezdí „kulturní“cestující?Nebo že by nádražáci si zaneřádili to co je živý?
Zajímalo by mě Tvé řešení provozu při opravách tratí s následným a jedem včas,když možnost je jedna kolej.Doporučuji prolistovat jízdní řád a kouknout kolik vlaků se prohání po republice + nákladní,které nejsou uvedené běžním cestujícím.
Jak cestovat rychle a včas,když se musí opravovat a modernizovat.Řekla bych,že nejsou opravy tak časté jako na silnicích.
No a všude chybí peníze,takže dráhy nejsou vyjímkou.A že vedení bere tolik?Proč by nebrali,vždyť poslanci berou taky a o proti nim něco dělají nebo se aspoň snaží…
Stará vojno, a třeba takové České dráhy – státní podnik ti nevadí??? Vlaky jezdí pozdě, jsou špinavý, nevzhledný, starý a ceny těch jízdenek??? To už je skoro taxi… Ale pan ředitel ČD bere půl milionu korun měsíčně, do kamery to s úsměvem národu oznámí a ještě se šklebí, vždyť to jde koneckonců z našich kapes, že… Ale jen víc takových státních podniků a jen víc takových ředitelů…a budeme tam,. kde jsme byli…
Už dávno mi připadlo nadbytečné připojovat ke článkům komentáře, proto s Haninou souhlasím. Dnes trápí občany spousta věcí, hlavně zda nám cizí vlastníci bank a pojišťoven, co ovládají naše hospodářství, vůbec umožní slušně žít. Kdo to ale zavinil? Podle mne snad všechny posametové vlády a ti kdo je podporovali; přestáváme být pány ve vlastním domě, vše musí jiní schválit, takže nám zbývá jenom sloužit. Zpytujme svědomí a hledejme nápravu.
jo,to je naše minulost…Určitě každý měl jiný zkušenosti z tý doby.Někomu vyhovovala,jinýmu né.A tak dohady mezi dewilem a Starou vojnou mi chvílemi připadají úsměvné.
Podotýkám v r.1969 jsem nastoupila do první třídy,naši měli práci,já pohodový dětství.Takže bych mohla říct,že jsme spadali do skupiny spokojených lidí.V okolí nikdo nebyl chudák terorizovaný,takže posoudit druhou stranu problémů nemohu.
Jen se mi zdá,že to piplání v minulosti je pomalu k ničemu.Co dnešní generaci je platné,že komunisti byli zlí,když vyjdou školu a nemají práci? Kdo znich vezme,že ten a ten byl po zásluze v jeho věku 80ti let potrestán za příkoří,když jejich rodiče/v lepším/začli chodit do školy?Jak já mám vysvětlovat svým dětem naši historii,když nás učili něco,co po revoluci vyplynulo,že není pravda?
A popravdě:ani je to moc nezajímá.Teď mají starosti,aby měli práci,zvládli po finanční stránce své domáctnosti a díky těmto existenčním problémům,kdo ví,kdy ze mě bude babička…
Jak říkám,každá doba má svý pro a proti….
Dnes je patrně větší cenzura, než kdykoli dříve, navíc většina majitelů sdělovacích prostředků jsou cizinci. Myslíte, že se dodržuje parita v přístupu k veřejným médiím? Nevím, komu chcete věřit, ale já si dělám hrubé závěry z nasbíraných faktů sám, někdy i ze statistik. Dnes je opravdu těžké každému věřit, s tím s Vámi souhlasím a opravdu bych raději psal pohádky třeba o přírodě. O lidech se mi špatně píše, mění své názory i skutky spíše podle hesla: Homo homini lupus. A kde jsou ty Vaše články? Či se nechcete blamovat následky? Za zkoušku to stojí a můžete obohatit historii.
Uf! S těmi procenty se to má asi podobně, jako že všichni jednomyslně volili komunistickou stranu…. Prostě pohádka mládí:-)
Stará vojno, kdepak jsi to vzal, že bylo za totality spokojených 80% občanů??? To myslíš oficiální zfalšované statistiky, které si režim upravil dle svých potřeb??? Překrucuješ minulost, záměrně si dobu idealizuješ a popíráš fakta, která se ti nehodí do krámu… A mimochodem, dnes jsou média objektivnější než v době, kdy zprávy, pořady i reklamy procházely tvrdou cenzurou, některé pravdy byly zakázané a jiné lži se naopak cpaly lidem do uší. Takže o mediální masáži pomlč, opět je to z tvé strany překroucené až hanba
Přeji všem lidem starším 80 let, aby si všechno z minula detailně pamatovali. Jenže to nedokážou ani ti mladší. Na vojně jsem měl jiné starosti a poznatky než ostatní občané, tak píšu o tom, co jsem poznal já a moji nejbližší, a rád si čtu, co prožili jiní. Jenže mi třeba dnes vadí, že propuštěným zaměstnancům se nevyplácejí za odvedenou práci mzdy jsou nuceni se zadlužovat (zákonů se dovlají obyčejně jen majetní), co není nic jiného než násilí. Souhlasíte? Násilím je placení regulačních poplatků a dávky, z nichž se nedá vyžít, i současná médiová masáž, že bývalo u nás všechno špatné, když toho špatného vidíme kolem sebe dneska tolik. Průzkumy nám v dnešní době ukazují jen malé procento spokojených občanů, jenže za minulého režimu bylo spokojených přes 80 %. Politizování vede jen ke zkreslování faktů i historie. Přejme si, aby těch spokojených v budoucnu přibývalo. Pište své vlastní zkušenosti, ať najdeme cestu z klubka ven.