Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Co se nosívalo
V r. 1928 otec dostavěl na samotě pod vsí domek a jedva ho vybavil k bydlení, tak jsem se na podzim narodil. Vyprávěli, že tenkrát nastala krutá zima. Tatínek vyrobil jednoduchý nábytek, nejdřív kolíbku, stůl, lavici a štokrdlata na sezení, od někoho koupil dvě postele, omšelou kredenc, šatní skříně a všecko pěkně natřel barvou – byl přece lakýrník…Na tom domku si dělal skoro všecko sám, i omítku, kůlnu, studnu a plot. Svítilo se petrolejkou a topilo se jenom v kuchyni. Maminka si postavila do kuchyně k oknu svou starou šlapací singrovku a jak měla chvilku, pořád něco šila. Však toho bylo plno potřeba. Osobní a ložní prádlo, a také oblečení, všelijaké vyšívané firhaňky – na zeď za postel, nad lavici i ke kamnům a též na police a do oken. Nadělala i peřiny a polštáře, také do kolíbky a na štokrdlata. Obstarávala celou rodinu, domácnost i zahrádku, a ještě si zpívala.
Novorozeňata se tehdy balila do peřinky s řadou krajek, ovinuté zdobeným povijanem jako vánočka. Na tělíčku měla jemnou nažehlenou vázací košilku, která nesměla mít žádný tuhý šev ani patentku či knoflíček, jenž by děťátko mohl tlačit. Tehdy se zásadně užívaly jemné řídké plínky Tetra a Duplo. Často rodiče plínky k přebalení nahřívali na svém těle. Protože dětská hlavička je velmi měkká a často bez vlásků, chránívá se čepečkem, přivázaným pod bradičkou a při vycházce ven ještě upletenou soupravičkou – podle pohlaví – oranžovou nebo modrou, včetně dupaček. Bývalo zvykem mít v peřince zabalené i ručičky.
Takových košilek a plínek měla děcka v zásobě i několik desítek.
Když už děcka udrží zdviženou hlavičku a pak začnou samy sedět, to už jsou z nich batolata. To je snad nejkrásnější období. Dítě se směje, pláče, brouká si a dává o sobě vědět mnoha způsoby. Teď je nejvíce zranitelné a matka musí být jako ostříž, aby se nic zlého nestalo, dokonce i na mouchy a předměty, na něž dítě dosáhne. Do roka začne tvořit slabiky, začíná mluvit a stavět se na nožky, je to taková malá opička, dělá, co vidí a slyší. Teď ale potřebuje více různých svršků a potřeb, také bryndáček, botičky, nočníček, dudlík, žvýkací a jiné hračky, na nichž si cvičí kousání a hmat. Musíme chránit jeho oči před prudkým světlem clonou a venku kšiltovkou nebo kloboučkem. Podobně musíme chránit i jeho sluch, kůži a čich před škodlivými vlivy.
Jako batole jsem nosíval kupované světlé punčošky připjaté na kšírek, což byl takový pásek přes bříško, někdy měl i kšandičky přes ramena vzadu zkřížené; dolů visely na páskové gumě takové drátěné připínací sponky s gumovým jazýčkem, kterým se připínal horní okraj pletených punčošek. Když jsem byl větší, nosil jsem asi do 12 let pod krátkými kalhotami dlouhé hnědé předené punčochy, upínané ke stehnům guměnými podvazky a také krátké spodky s rozparkem na knoflík. První předškolní kalhotky měly náprsenku s vyšitým obrázkem a kšandičkami, které se daly nad náprsenkou zkracovat či prodlužovat. Teprve ke konci školní docházky jsem nosíval dlouhé manšestrové kalhoty a jako kabát chlupatý hubertus s páskem. Dost mužů i kluků nosívalo podkasané kalhoty – pumpky, zejména k jízdě na kole, případně si sponou spínali nohavici, aby se nezamotala do řetězu kola.
V zimě jsem nosil teplé pletené punčochy, svetr, šálu, pletené rukavice, beranici a pevné kotníčkové kožené boty s podkůvkami. Vespod přes košili jsem nosil oteplovací triko tvaru kombinézy s odepínacími rukávy, které se zapínalo svisle na zádech na patentky; v rozkroku a přes zadeček mělo z praktických důvodů rozparek, takže tudy mi někdy koukal podolek košilky. Dívčí triko mělo navíc odklápěcí kryt na patentky až k pasu. Taková trika se vyráběla ve všech velikostech, nejen pro děti, nosili je i dospělí, málokde se totiž při práci topilo. Pod kalhotami do zimy se nosily třeba i dvoje dlouhé spodky. K různým beranicím a kapucím, z kterých koukal jen obličej, se nosily ještě šály a rukavice, nebo na krku zavěšené oteplovací kožišinové rukávníky (štucle) a při práci k ochraně zápěstí nátepníky (hančlíky); průvodčí tramvají i vlaků, hokynáři a trhovci i mnozí dělníci nosili bezprstové doma pletené rukavice.
Na nohou se nosily masivní kožené kotníčkové boty s tuhou koženou podrážkou (ručně přiflokovanou) a do bot oteplovací vložky. Muži nosili v létě sandály či polobotky a v zimě vysoké kožené vodotěsné boty, nebo alespoň si holeně chránili ovinovačkami či spínkami přes podolek kalhot, případně kamašemi. Do deště někde páni nosili přes botky gumové galoše a ženy přes střevíce polovysoké gumové přezůvky. Ženy běžně nosily páskové či plné nízké kožené střevíce a v zimě ozdobně prošívané vysoké filcové válenky. Na hlavě nosili muži hlavně placaté čepice nebo barety a klobouky. Ženy nosily nejvíce šátky, ty starší také masivní šály (plédy) a některé třeba barety či kloboučky.
Přestože svršky byly levné, muselo lidem zbýt i na jiné věci. Když se mělo jít, jak se říká, mezi lidi, na to nosili občané tzv. sváteční oblečení (do kostela, na svatbu, na pohřeb, na úřad či zábavu), zřídka také kroje. Naše republika byla uznávanou světovou velmocí mnoha oborů výroby, kultury, aj. Např. naše sukna byla vysoce ceněna a různých vzorů měla stovky. Traduje se, že jsme štoky sukna vyváželi do Anglie, kde na ně natiskli svůj znak kvality a pak je k nám zpátky za vyšší ceny vyváželi. Ještě koncem minulého století byl náš stát v mnoha produktech na světové špici a neměl dluhy. Občané slušně bydleli, netrpěli nedostatkem, nebyla ani nezaměstnanost, ani drahota.
Stará vojno, máš pravdu, o jídle jsi v článku nepsal. Já reagovala na konstatování: „Občané slušně bydleli, netrpěli nedostatkem, nebyla ani nezaměstnanost, ani drahota.“
Ok, ale k oblečení. Měla jsem to štěstí, že jsem nemusela nosit tesilky a trička zn. „uniformní šeď“ (Padmé, výstižné), protože moje maminka byla (a je) dámská krejčová a tak spoustu hadříků spíchla sama a byly originální. Bohužel střihy, které byly běžně k dostání nebyly nic moc. Jó, to když se nám dostala do ruky Burda moden, to byly panečku střihy… Ale to bylo buď potají a nebo až po revoluci…
A ty džíny do divadla – samozřejmě je dobré rozlišovat místo, jaké navštěvuji a podle toho se oblíknout. Byla jsem minulý týden v divadle – no v divadle – Café teatre Černá labuť – takové trochu jiné divadlo. A v džínách tam bylo 90% lidí. Ale kupodivu ne ve špinavých a roztrhaných. Byli všichni čistí, voňaví a usměvaví…
Stará vojno, děkuji za Tvůj příspěvek – když jsem si zavzpomínala na miminka v krajkových zavinovačkách – byla to opravdu nádhera.
Zároveň bych se chtěla vyjádřit k tomu oblečení – nesouhlasím s tím, že tu bylo dostupné kvalitní oblečení – pamatuji si „ubohé tesilky“, do kterých nás nutili oblékat, nic jiného za mého dětství nebylo a všichni jsme byli stejní. Když jsem si přála manžestráky (ty příšerné tesilky jsem už nemohla ani vidět), sháněla mi je moje maminka několik měsíců. Stejně tak si dobře pamatuji na trička – všechny holky měly stejná trička, protože jiné prostě v obchodě nebylo. Mně osobně se to nelíbilo a jsem ráda, že je ta doba pryč. Nechci tím říct, že bylo špatně všechno, to ne, ale ta „uniformní šeď“ nedávala prostor k dýchání….
Heloušku, věřím ti, jenže většina starších měla džíny za oblečení honáků, spíše pracovní. Mládež se vždy chtěla lišit od zvyklostí. Čím byly džíny víc rozdrbané, tím cennější a jak se v nich někde v prachu či na schodech válel, tak v nich chodil na diskotéku i do divadla. Podobně to bylo s barvou a úpravou účesu … Mám dnes stejné zkušenosti se sháněním oblečení pro vnuka, jako tenkrát tví rodiče. Nezdá se mi, že se musíme pořád přizpůsobovat cizině. Světácké chování – oplzlé řeči, kouření, žvýkání, drogování s odplivováním, pakultura a provokace na mítincích i proti druhým spoluobčanům se mi prostě nelíbí. Vytrácí se cit a padají morální zábrany. Za čas bude hitem něco jiného, není tedy na místě mluvit o nějakém kdysi režimem zaviněném nedostatku. Jsou i šlechetnější zájmy a zábavy. Což takhle sami nabídnout pomocnou ruku potřebným a místo nadávání a boření hodnot něco pěkného s kolektivem vytvořit. My se věnovali kultuře, sportu a brigádnické výstavbě, bylo nám v kolektivu lépe a dobře se o nás mluvilo. Máme nač vzpomínat, výsledky práce slouží lidem dodnes. Není slušné pořád jen něco žádat a nic nedávat. Člověk se nenarodil jen k zábavám a mačkání knoflíků; užitečnou prací se i vychovává. Také vojna dělala z jinochů muže, dnes mnohým chybí.
Stará vojno, nejprve bych chtěla poděkovat za příspěvek – nostalgicky se zavzpomíná a vzpomínky vyplouvají jen ty hezké. :-))
Ale „musím“ k tomu doplnit – k reakci v 16:15 –
já jsem se v této zemi narodila, vyrostla a žiji tady stále a velmi dobře si vzpomínám na dobu nedávno minulou (jak sám uvádíš „koncem minulého století“) – nemůžu souhlasit s tím, že tady byl ohromný výběr kvalitního oblečení. Když mi maminka chtěla koupit kalhoty do školy, jely jsme do města 4x – musely jsme, protože nebyly. Když jsem si na střední škole chtěla koupit džíny, byla jsem nucena si koupit manžestráky, protože džíny nebyly.
V žádném případě nechci všechno minulé kritizovat, na všem se najdou dobré i špatné věci, ale tohle byl dost nešťastný příklad.
Bábofko děkuji, o jídle jsem ale v článku nepsal. Co se týče textilu a konfekce, tak koncem min. století byl přece ohromný výběr kvalitního oblečení, já nosil i pyžamo s nažehlenými puky a tence obroubenými okraji v jiné barvě, to vypracování se nedá s dnešní nabídkou v kamenných obchodech srovnat a což teprve ta nádherná květovaná či jinak púsobivá ženská i dětská konfekce a metrové zboží. Módní salony byly objednávkami na dlouho zadané. To zboží bylo levně k dostání i na vesnici. Dnes takové není ani v cizích obchodech, spíše se nosí to staré a módní salony z nedostatku objednávek končí. Ani kapesníky a ponožky nemají potřebnou kvalitu. Ještě horší je to dnes s botkami, o kvalitě ani nemluvě. Nelze všechno minulé jen kritizovat. I potraviny byly kvalitnější, bez dovozu a chemických aj. úprav, však se naši zemědělci činili a na spotřebě to bylo znát. Banány u nás nikdy nebyly ve spotřebě preferovány, bylo dost domácího ovoce. Dnes musíme vážit, co si můžeme dovolit koupit a chudáci rolníci, pořád je někdo omezuje a nevydělají si. Ve školství a výchově jdeme ode zdi ke zdi, pořád se něco zkouší, chybí jednotné řízení, šmahem se ruší mnohaleté osvědčené a světem uznávané metody, mnohde je morálka ve psí. Mně se dnešek v mnoha směrech nezamlouvá. Až k stáru každý pozná, čeho si měl nejvíc vážit, ale nic už nelze vrátit. Aspoň předává zkušenosti.
Stará vojno, je pěkné si zavzpomínat, ale určitě i ty jsi rád, že tvé děti a vnoučata mohou chodit lépe, slušněji, praktičtěji a tepleji oblékaní než ty, když jsi byl dítě.
K tomu nedostatku koncem minulého století – já nedostatek pociťovala. Ty ne? Teď máme ovoce a zeleninu celoročně, nejen mandarinky a banány na Mikuláše. Taky jsem pociťovala nedostatek rodičovské lásky, pochvaly a nedostatek respektu vůči mé osobnosti od zbytku svého dospělého okolí. Jsem ráda, že je dnes (ve výchově i v obchodech) hodně věcí jinak.
A ještě malá terminologická – období do 1 roku věku dítěte se nazývá kojenecké, období 1-3 roky batolecí.
Ale máš ode mě zvednutý palec za odvahu a chuť psát, třeba i vzpomínat a za práci s PC. Tu by ti i moje máma záviděla, pořád si není jistá, jestli to zmákne…
V r. 1928 otec dostavěl na samotě pod vsí domek a jedva ho vybavil k bydlení, tak jsem se na podzim narodil. Vyprávěli, že tenkrát nastala krutá zima. Tatínek vyrobil jednoduchý nábytek, nejdřív kolíbku, stůl, lavici a štokrdlata na sezení, od někoho koupil dvě postele, omšelou kredenc, šatní skříně a všecko pěkně natřel barvou – byl přece lakýrník…Na tom domku si dělal skoro všecko sám, i omítku, kůlnu, studnu a plot. Svítilo se petrolejkou a topilo se jenom v kuchyni. Maminka si postavila do kuchyně k oknu svou starou šlapací singrovku a jak měla chvilku, pořád něco šila. Však toho bylo plno potřeba. Osobní a ložní prádlo, a také oblečení, všelijaké vyšívané firhaňky – na zeď za postel, nad lavici i ke kamnům a též na police a do oken. Nadělala i peřiny a polštáře, také do kolíbky a na štokrdlata. Obstarávala celou rodinu, domácnost i zahrádku, a ještě si zpívala.
Novorozeňata se tehdy balila do peřinky s řadou krajek, ovinuté zdobeným povijanem jako vánočka. Na tělíčku měla jemnou nažehlenou vázací košilku, která nesměla mít žádný tuhý šev ani patentku či knoflíček, jenž by děťátko mohl tlačit. Tehdy se zásadně užívaly jemné řídké plínky Tetra a Duplo. Často rodiče plínky k přebalení nahřívali na svém těle. Protože dětská hlavička je velmi měkká a často bez vlásků, chránívá se čepečkem, přivázaným pod bradičkou a při vycházce ven ještě upletenou soupravičkou – podle pohlaví – oranžovou nebo modrou, včetně dupaček. Bývalo zvykem mít v peřince zabalené i ručičky.
Takových košilek a plínek měla děcka v zásobě i několik desítek.
Když už děcka udrží zdviženou hlavičku a pak začnou samy sedět, to už jsou z nich batolata. To je snad nejkrásnější období. Dítě se směje, pláče, brouká si a dává o sobě vědět mnoha způsoby. Teď je nejvíce zranitelné a matka musí být jako ostříž, aby se nic zlého nestalo, dokonce i na mouchy a předměty, na něž dítě dosáhne. Do roka začne tvořit slabiky, začíná mluvit a stavět se na nožky, je to taková malá opička, dělá, co vidí a slyší. Teď ale potřebuje více různých svršků a potřeb, také bryndáček, botičky, nočníček, dudlík, žvýkací a jiné hračky, na nichž si cvičí kousání a hmat. Musíme chránit jeho oči před prudkým světlem clonou a venku kšiltovkou nebo kloboučkem. Podobně musíme chránit i jeho sluch, kůži a čich před škodlivými vlivy.
Jako batole jsem nosíval kupované světlé punčošky připjaté na kšírek, což byl takový pásek přes bříško, někdy měl i kšandičky přes ramena vzadu zkřížené; dolů visely na páskové gumě takové drátěné připínací sponky s gumovým jazýčkem, kterým se připínal horní okraj pletených punčošek. Když jsem byl větší, nosil jsem asi do 12 let pod krátkými kalhotami dlouhé hnědé předené punčochy, upínané ke stehnům guměnými podvazky a také krátké spodky s rozparkem na knoflík. První předškolní kalhotky měly náprsenku s vyšitým obrázkem a kšandičkami, které se daly nad náprsenkou zkracovat či prodlužovat. Teprve ke konci školní docházky jsem nosíval dlouhé manšestrové kalhoty a jako kabát chlupatý hubertus s páskem. Dost mužů i kluků nosívalo podkasané kalhoty – pumpky, zejména k jízdě na kole, případně si sponou spínali nohavici, aby se nezamotala do řetězu kola.
V zimě jsem nosil teplé pletené punčochy, svetr, šálu, pletené rukavice, beranici a pevné kotníčkové kožené boty s podkůvkami. Vespod přes košili jsem nosil oteplovací triko tvaru kombinézy s odepínacími rukávy, které se zapínalo svisle na zádech na patentky; v rozkroku a přes zadeček mělo z praktických důvodů rozparek, takže tudy mi někdy koukal podolek košilky. Dívčí triko mělo navíc odklápěcí kryt na patentky až k pasu. Taková trika se vyráběla ve všech velikostech, nejen pro děti, nosili je i dospělí, málokde se totiž při práci topilo. Pod kalhotami do zimy se nosily třeba i dvoje dlouhé spodky. K různým beranicím a kapucím, z kterých koukal jen obličej, se nosily ještě šály a rukavice, nebo na krku zavěšené oteplovací kožišinové rukávníky (štucle) a při práci k ochraně zápěstí nátepníky (hančlíky); průvodčí tramvají i vlaků, hokynáři a trhovci i mnozí dělníci nosili bezprstové doma pletené rukavice.
Na nohou se nosily masivní kožené kotníčkové boty s tuhou koženou podrážkou (ručně přiflokovanou) a do bot oteplovací vložky. Muži nosili v létě sandály či polobotky a v zimě vysoké kožené vodotěsné boty, nebo alespoň si holeně chránili ovinovačkami či spínkami přes podolek kalhot, případně kamašemi. Do deště někde páni nosili přes botky gumové galoše a ženy přes střevíce polovysoké gumové přezůvky. Ženy běžně nosily páskové či plné nízké kožené střevíce a v zimě ozdobně prošívané vysoké filcové válenky. Na hlavě nosili muži hlavně placaté čepice nebo barety a klobouky. Ženy nosily nejvíce šátky, ty starší také masivní šály (plédy) a některé třeba barety či kloboučky.
Přestože svršky byly levné, muselo lidem zbýt i na jiné věci. Když se mělo jít, jak se říká, mezi lidi, na to nosili občané tzv. sváteční oblečení (do kostela, na svatbu, na pohřeb, na úřad či zábavu), zřídka také kroje. Naše republika byla uznávanou světovou velmocí mnoha oborů výroby, kultury, aj. Např. naše sukna byla vysoce ceněna a různých vzorů měla stovky. Traduje se, že jsme štoky sukna vyváželi do Anglie, kde na ně natiskli svůj znak kvality a pak je k nám zpátky za vyšší ceny vyváželi. Ještě koncem minulého století byl náš stát v mnoha produktech na světové špici a neměl dluhy. Občané slušně bydleli, netrpěli nedostatkem, nebyla ani nezaměstnanost, ani drahota.