Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Výchova autoritativní X liberální
Ahoj holky, jakou výchovu zastáváte, jak své děti vychováváte? Jste přísní rodiče nebo děti mohou vše? Máte model od sebe z rodiny?
Lenous :-))
Jinak Vám povím, že naši měli celkem liberální výchovu. Já jsem ale nikdy záchvaty vzteku neměla, mamka se mě prostě snažila „oblafnout“ – „Koukni, děti jdou do školky, dívej se (a nikdo nešel)“ a mezitím mě třeba oblékala.
Jenže já tohle nedokážu. Já mám k téhle manipulace takový odpor (mamka se mě takhle snaží manipulovat doteď), že prostě nejsem schopná takhle „mlžit“ a mnohdy i strašit a lhát… I když bych si tím ušetřila asi spousta problémů. Vždycky ta liberálnost musí být něčím vykoupena. Já jsem nedokázala ještě spát v 18ti letech ve tmě! V noci mě poléval studený pot… A pak, kdaž mamka strašila neustále Terezku čertem, policajty, nebo tím, že ona dostane ifarkt (z ní), jsem pochopila, že ten můj strach má asi své odůvodnění.
Mamka, když má na starost Terezku (vyzvedává jí občas ze školky), tak jí nedonutí ale vůbec k ničemu. Ani se obléct. Protože Terezka nevěří na to její strašení (moje zásluha :-)) ) a jinak jí mamka přinutit neumí…
Takže tak.
Já jsem to pochopila, proto jsem napsala tu doušku, že tím nemyslím Tvůj postoj 😀 Jen jsem si díky Tobě vzpoměla na fóbii mého „velkého“ taťky – myslím, že ten by do skříně dobrovolně nevlezl….
Lenous, já jí nezavírám :-)) Jen tam musí zůstat :-))
Vířenko, to je hrůza. :-((
Se samotkou bych byla trošku opatrná. Naše děti taky občas strčím za dveře, aby se uklidnily, ale určitě bych se neuchylovala k zavírání třeba do tmy nebo do skříně (ne, že bych tím myslela Vlaďko Tebe, jen si mi něco připoměla). Můj táta (bude mu 55) má dodnes hrůzu ze skříně, protože ho tam zavírala moje prababička, když s tetou zlobil. Tak jen aby bylo vidět, že některé „výchovné“ metody dokáží v dětech žít docela dlouho a mohly by být kontraproduktivní.
Virenko, to je docela síla, to bych tu sociálku musela mít na krku taky, protože když naše děti zlobí na dvoře, musím na ně zakřičet tak, že jsem slyšet do daleka. Jednou jsem dokonce vyslechla souseda jak říká, „ty kluci jsou jak utržení ze řetězu, ale ona je mamina srovná a bude…“ Nemysleli to ve zlém, protože pak mě soused chválil, že jsou děti vycepované a že to s nimi umím…
Vlaďko, koupelna je taky jediná dostupná místnost, kterou vnímají jako omezení. My ale navrch máme ještě ten problém, že pod námi bydleli sousedi-stěžovatelé, pro nás neustálá buzerace kvůli prosté chůzi a normální hře dětí, 2x kontaktovali sociálku, že tu děti pořád brečí… Takže zavřít kluka v záchvatu vzteku kamkoliv bylo úplně nemyslitelné (i když to tedy fungovalo). Taky ta dlouhodobá snaha udržet kluky v relativním klidu (i nemocné-to byl boj!) nám to dost ovlivnila :-((.
Viřenko promiň, to JO na začátku neplatí na Tebe, to mělo jako znamenat, že jsem si „ještě vzpomněla“ :-))
Jo, já když Terka neposlechne napoprvé, tak jí připomenu „Pravidlo je, že já něco řekna ty to hned začneš dělat“, vstanu a fyzicky jí k tomu donutím. Ale nemusím to dělat často. A občas jí plesknu přes zadek – ale asi tak jednou za tři dny… Ale jinak vše spíš řeším tou koupelnou (vlastně jakoby samotkou, ale do pokoje jí dát nemůžu, musí to být místnost, kde nemá žádné hračky) – na pár minut to většinou stačí :-))
S výchovou bojuju, šestiletý Tom neustále odmlouvá a vzpříká se splnit, co žádám, malý 3,5 letý je bojovník a bojuje do posledního dechu (tj. do prvního plesknutí), oba vydrží dlouho. Stojím si na tom, že rodič je rodič a dítě dítětem, snažím se o zřetelné a pevné hranice a důslednost, ale nejen že já nejsem vždy dokonalá, přes všechnu snahu, ještě k tomu manžel. On všechno řekne opravdu jednou, potom používá pestrou paletu řešení – plácnout, nebo si jich nevšímat, aby se nemusel rozčilovat. Po 6 letech jsem přes časté diskuse nedosáhla žádné změny.
Moje děti se ovšem doma a ve školce chovají dost dobře, naopak venku, na veřejnosti, se silně předvádějí. A zatím nefunguje opravdu nic :-(((.
U nás řídím celý den já ( s tím, že Terezka si řekne, když chce jít ven, to jí pustím, jsem ráda že se vybije venku, né doma), máme celkem ustálený režim. Ale včera například místo mě se jí večer věnoval a četl knihu manžel a Terezku to rozhodilo natolik, že usnula až v 11 hodin večer.
Jinak provokování a žárlení na Honzíčka jsem celkem úspěšně vyrušila tím, že Terezka mě má večer tu hoďku pro sebe (hrajeme hry a čtu a pomazlíme se). Je spokojená a má i lepší vztah k Honzíčkovi.