Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Zabila jsem dceru??
Dnes se mi stala příšerná věc. Vzala jsem malou na boby a při asi třetím sjetí z kopečka jsem s ní najela na klacek, ale tak blbě, že koncem klacku dostala do obličeje. Já ho neviděla, byl zasypaný sněhem a ona potom taky, ale tekla jí krev a já myslela, že je mrtvá. Nakonec to skončilo pár škrábanci na nose a mírně oteklým horním rtem, který si asi uvnitř rozsekla, nebo přetrhla uzdičku, od toho ta krev. Holky, ten děsný, hrozný, příšerný prostě šílený pocit než začala brečet už nechci nikdy zažít, i když to byla snad vteřina, mě to připadalo jako věčnost. Ještě uvidím, jestli se nevybarví do modra, ale jinak je už veselá a v pohodičce a ret pomalu splaskává. Díky Bohu a všem andělíčkům strážníčkům.
No, tak to je dobře, že nejsem sama, a že to i většinou končí dobře, ať nám to všem vydrží a díky za vaše příběhy.
Virenko, tohle vše jsem si také zažila, že mi utíkala do ulice nebo i podlezla plot a chodila kolem rybníku.Nyní má přejít ulici a snad se až 10x rozhlédne. Ona také neměla žádný pud sebezáchovy a vše se časem naučí, ale jsou to hrozné nervy a oči mít na stopkách.
Tenhle prožitek hrůzy je nezapomenutelný. Mladší začal už před prvním rokem, je živelný a první tři roky byl celkem dost sebevrah, vůbec žádný pud sebezáchovy. Ještě mu nebyl rok a měl o oblé opěradlo křesla rozseklé obočí, oko minul o milimetry. Šití absolvoval s manžou a dodnes se doktorovi, který to realizoval, málem klaním za trpělivost.
Nejhorší pro mě byly ty jeho útěky a vrhání se do silnice komukoliv a čemukoliv pod kola. První moment, kdy jsem ho začala plácat přes zadek a ruce, protože se prostě nedal uhlídat. A na sáňkách mám taky jeden nepříjemný, menšímu byly 2 roky, poslala jsem je několikrát společně na sáňkách z malého kopečka. Malému se naposledy nechtělo, tak říkám “už naposledy“ – a najeli na nějakou hroudu hlíny pod sněhem, vůbec nebyla vidět, vyhodilo je to ze sáněk a malý skončil úplně vespod – a byl ticho. Trvalo mu, než se rozeřval, on má trochu delší vedení, nic mu nakonec nebylo, ale já měla skoro žaludeční neurózu :-((.
Ať to pokaždé skončí takhle dobře, malým i velkým.
lien, to si piš, že to zažiješ ještě mockrát:-) buď šťastná, že to dopadlo takhle, kamarádky dcera upadla v lese na klacek tak, že jí to propíchlo bubínek a málem umřela. ale všechno se holt uhlídat nedá:-(
já když mi první synek vypadl z kočárku (6 měsíců, kočárek stál za prd, upadly prostě kolečka pod boudou a on se “vysunul“ na silnici, jsem jen zavřela oči a čekala, jestli zařve:-( krve by se ve mě nedořezal. a byl ok:-))
Lien, ještě že zelený rámeček… Mě teda nejdřív do smíchu nebylo, než mi došlo, že je to v zeleném… Mám dlouhé vedení…:-)
Neboj, časem trochu otupíš… Musím říct, že s výchovou třetího raracha už málokdy reaguji se zděšením, spíš opatrně přihlížím z dálky. Malý má těch pádů na hlavičku a různých vážně vypadajících úrazů ze schodů a tak podobně asi nejvíc z našich dětí. Je fajn, že je až třetí:-)
U prvního bych asi zešílela, i když i Áňa nám dala dost zabrat. Poprvé spadla z gauče v pěti měsících, když ji měl hlídat švagr. Byl tehdy z toho úplně na mrtvici, malá řvala jak tur, pro mě to bylo poprvé, ale jednala jsem naprosto instinktivně – položila jsem ji na stůl, protože za mnou přiběhli z obýváku s malou v náručí, prohmatala jsem jí ruce nohy, prohlídla hlavu, zorničky a ona, když viděla, s jakým klidem si ji prohlížím, zklidnila se taky a začala se smát. A bylo to jasné…
Nejhrozivější pád ovšem měla, kdy jí bylo pět – lezla pro nějakou hračku, která byla nahoře na skříni, přistavila si malou dětskou židličku, ta se pod ní zvrtla a když malá padala, ráchla se hlavičkou o hranu skříňky. Zrovna jsem přicházela z kuchyně, takže jsem to zahlédla koutkem oka a za okamžik už jsem ji zvedala ze země a ona byla jakoby v bezvědomí. Položila jsem ji na postel a během pár sekund, když jsem ji propleskávala tváře, začala přicházet k sobě, v očích bělmo a párkrát se tak divně zatřásla, jako by to byl maličký epileptický záchvat. Tak tehdy jsme na tu pohotovost fakt jeli. Vystáli jsme si čtyřhodinovou frontu na chirurgii na rentgen a vyšetření lékaře. Domů jsme se vrátili skoro o půlnoci a celou další noc a den jsem ji měla sledovat. Taky jsem děkovala andělíčkům, že to žádné následky nezanechalo…
Lien, tak ať nemusíte nikdy dopadnout tak, abyste skončily nemocnici. Protože jinak jsou děti fakt jak z gumy, co ta jejich tělíčka zvládnou přežít, to je někdy fakt k úžasu.
To jsou nervy Ti řeknu, ufff. Tak hlavně, že to při té “hrůze“ dopadlo tak jak to dopadlo, jen s malými škrábanci. Se mi chvílemi svírali útroby strachy, ale brala jsem na vědomí zelnou zprávičku, a doufala jsem, že to snad není tak strašné, jak název napovídá :-). Mohlo to mít daleko horší následky, okolo vás nelítal jen jeden andělíček, ale celé hejno :-D. Tak příště holky jezdit opatrně a bez nehod.
No jo, tyhle šoky znám, taky máme za sebou pár “krvavej“ úrazů, moje malá , začala chodit pozdě a tak si asi usmyslela, že to musí dohnat a nechodí ale pořád běhá ale moc jí to nejde a proto není den aby neupadla, no a zpočátku většinou brzdila setrvačností pusou a já se vždycky vyděsila, že má zuby venku, když jsem viděla krev v puse:-( ale držej:-)
Ona taky vždycky vteřinu(mě to připadá věčnost)lapá po dech, než začne brečet.
Když mi spadla poprvé a práskla se do hlavy, tak jsem taky volala doktorce ale ta se jen zeptala, jestli plakala hned a at jí doma pozoruju a kdyby byla spavá, nebo zvracela, tak mam jet do nemocnice, jinak je to zbytečné, tak už to taky neřeším.
Ahoj Lien.
To je tedy nadpis.
Ještě,že to dobře dopadlo.Mě se stalo s malou,že baštila velké lentylky a skákala přitom.Lentylka jí zaskočila a ona se dusila a já jí popadla za nohy a plácala do zad a zachvíli z ní ta lentylka vyletěla.A dusila se asi 4x a tohle bylo nejhorší.Jednou jsem byla na WC a ona mi vylezla na okno,otevřela si ho a povídala si se sousedkou.Sice to bylo na zem metr a půl,ale stejně jsem se lekla.No byly jí tenkrát dva roky.
Lin, hlavně že to dobře dopadlo a příště bacha na klacky 🙂
Taky to znám. Eli když mi začala chodit, to jsme bydleli ještě v domě a měli jsme takovou jednu velkou halu, kde byl obývák a kuchyně. V obýváku jsme měli dřevěnou zateplenou podlahu a pak byl přechod – stupínek a dlažba. Eli ještě tehdy neuměla odhadnout možnosti a stupínek jí překvapil a letěla na tu dlažbu rovnou pusinou. Taky se konala krev, já se bála, jestli si něco nezlomila. Přesně chvíli bylo ticho a pak řev. Ale taky se jen kousla a jinak dobrý 🙂
Bylo toho vlastně za těch 3,5 roku už hodně. Mockrát se mi někde na jejím druhém roce zalkla vodou ve vaně, kdy blbla s houbičkou a cucala ji. To byly vždycky fofry. Párkrát se mi přidusila jablíčkem. Hodněkrát někde sebou flákla a já nestačila zachytit, ale vždy to bylo OK, většinu případných pádů naštěstí vychytám. Poslední ošklivý pád byl v té školce z lavice, kdy letěla zády na zem, protože blbla. Naštěstí jí ale zachránila kapuce od svetru, která jí stačila vklouznout pod hlavu , než dopadla. Nekonal se tedy ani vyražený dech, ani rozbitá hlava.
Holt ne nadarmo se říká…malé děti malé starosti, velké děti velké starosti 🙂
Tak to vypadalo hůř, než ve skutečnosti. Malá už nemá oteklého nic, na nose má škrábnutí asi jako kdyby měla dlouho rýmu a v pusině tak 3mm rozseklý rtík (povrchově), takže vlastně nic, no musím se otrkat, poprvé to prostě prožívám špatně.
Peťko, nevím, jestli jsem to někde nepsala, netvrdím, že ne, možné to je, ale já vím, že kdyby šlo do tuhého tak určitě i doktory zkusíme, sama mám tu zkušenost, ale musí člověk najít nějakou tu míru. Znám spoustu maminek, kterým dítě spadne z přebalováku, postele…. a oni jedou do nemocnice, nechají mu udělat Rtg hlavy a kdesi cosi, ještě ho tam nechají pár dní na pozorování. Jiné (např. i já) trošku počkají až vychladnou a ničemu takovému ho nevystaví. A tak i v mnoha dalších případech (teplota, úraz apod.) Doufám, že se teď chápeme lépe, já jsem nikdy netvrdila, že doktory ani se smrtí na jazyku ne, to opravdu ne. No a k tomu nic není jen tak, ten konec je naopak = všemu něco předchází a že někdy nevíme co, neznamená, že to tak není. :o)
Anonymní, máš pravdu, ten název je trochu moc, ale v tu chvíli to tak bylo.
Inori, nuninko, slepenino, piškotko, ájíku, ježečku, pate a mate, díky za účast.