Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Stereotyp:(((((
Musím založit diskuzi na tohle téma, protože mě zajímá, jestli tím trpím je já a nebo i ti druzí???
Jsou dny, kdy si říkám, proč mám takový život, pořád všechno dokola, děti, vaření, úklid, praní žehlení………………aj.
Už mi z toho i několikrát hrábne a musím se vybrečet, je toho na mě moc, manžel mi moc nepomůže, jen když mu řeknu, sám se do ničeho nepustí, z dětí má nervy, nemá trpělivost, práci kolem nich nechává na mě:)
Jak je to u vás a jak se od reagujete od všedních starostí, chodíte někam, třeba pravidelně/ já přemýšlím o fitku/, co kamarádky a kafíčko nebo máte nějakou brigádu????
Mari, tak tohle já nepamatuju. Já byla tak šťastná, že konečně není tolik adrenalinových vzruchů, konečně v době spánku spánek (moje zlaté v noci spící děti :-)) ), ve dne aktivity v klidu, podle tempa určovaného běžným děním, pohodička, pohoda. S druhým jsem kolem roku začala být méně využitá hlavou, tak jsem se pustila do astrologie a bylo všechno zase O.K. Já mám ale ráda samotu, pravda, byla jsem hodně aktivní v místním mateřském centru, organizovala jsem dost věcí, ale návštěvy s dětmi, to jsem nevedla. Jednou jsem to zkusila a bylo to o mém hlídání všech dětí, ostatní dvě maminky popíjely kávu a měly pocit, že se nic neděje. Jednomu dítku jsem zabránila polít se kafem jedné kamarádky a od té doby nikdy více. Ale je fakt, že jsem mívala depky skoro k pláči, když byl manža na služebkách dlouhodobě v Asii a kluci se rozhodli souvisle stonat, já bez auta a bez kohokoliv v zádech třeba kvůli nákupu.
Doporučuju jakoukoliv aktivitu přímo nesouvisející s dětmi. Koníčka, nebo to cvíčo, ale nekompromisně a pravidelně. K pláči to doma být nemá, to musíš zatrhnout a stereotyp změnit. Z dětí je třeba mít radost, tak se do toho s klidem pusť, něčím začni a uvidíš.
Mariko, svým dotazem, resp. tématem jsi mě rozesmála a pobavila zároveň. Vím, že to nebylo míněno pro pobavení (k smíchu), promiň mi to, bude to zřejmě způsobeno tím, jak teď řeším úplně jiné věci… ale za sebe Tě mohu ujistit, že TRPÍ občas každá žena, která je doma na mateřské s maličkými dětmi. Je to přirozené. Je to normální.
Jsi naprosto v pořádku. Tím si hlavinku nelámej.
Musíš to zařídit tak, abys měla nějaký čas pro sebe (choď plavat, cvičit, běhat – cokoli – hlavně bez dětí, ať to má efekt, pročistíš si hlavu) – jestli to jde, ať pohlídá manžel, mamka, tchyně…
Zkus sehnat hlídání (třeba na víkend), abyste mohli být s manželem spolu sami (ono být pořád s dětmi je taky záběr).
Všechno má své “pro“ i “proti“. Nic není dokonalé. Až budeš znovu v práci … to bude teprv kolotoč… Užívej si toho, že můžeš být doma a najdi si cestičku, ať si to uděláš příjemnější.:-) Hodně štěstí, děvče.
No holčiny, vy jste mě ted dostali:))))
Cori, ven chodím, ale s dětmi, kamarásky jsou skoro všechny v pracovním tempu, tedy po rodičácích, jedna má ted miminko a nestihá, má ještě temperantní holčinu:)
Večeře?? Zkusím mužíčkovi nahodit:)
Bramborko, ke mě právě nikdo nechodí, mamča je ráda zavřená doma, sestru velkou nemám, mám 14.letou, švagrové žádné, tchýni vidím pořád/ bydlí s náma, ale je to tvor z devatenáctého století, takže děkuji, at je tam, kdy je/.
Lussy, ano robot, to je to správné slovo, mám vše hotové a to dopoledne a odpoledne mě čeká další etapa, ven, obchod, pohrát si s dětmi a je večer……
Matildo, děkuji!!! Je to tak, nikam se nedostaneš a já bych se dostat mohla, máme tu všechno, ale s kým??? Manžel v práci a pohodlnej někam vyjít a o kamarádkách jsem psala.
Už mi z toho asi fakt hrabe, budu doma šestý rok, u malé jsem měla nějaký brigády, tak to šlo, ale ted???
Hpádem, jak jsi psala o stojaté vodě, tak to je asi u nás, jinak by to tak nebylo, co já s tím mým udělám???
No zkusím to na něj s tou večeří a kouknu na nějaký cvičení:)
A ještě ke kamarádkám, mohla bych jich mít tucty, ale kdyby jste viděli, co chodí do školky za fiflenky maminky, nedá se s nima ani promluvit, jsou nejlepší, pitomé řeči, takže radši jen pozdravím a straním se jich, já neumím kamarádit s pyšnými lidmi
, já k sobě potřebuji stejnou krev, humoristku, akční a ta která umí říct na plnou pusu do prdele:)
Dnes mě to prostě dorazilo, jak mi malej vysypal ten květináč a vyrval ty dveře od linky, jsem myslela, že……., ale co bych zase dělala, že, kdybych neměla co dělat, já bych se snad unudila:)
Jsem ráda, že vás mám, už se tu blbě usmívám nad tím, co píšu a VD je moje velká kamrádka:)
Mariko, do tohohle stavu se asi dostane občas každá mamča a nejenom na mat. dov. Když pak začneš chodit do práce a děti do školky-školy, tak ti k tomu stereotypu přibudou jenom další stereotypní položky-práce,škola a hlavně shon. Ale je fakt, že zas ubyde pocit, že nemluvíš s nikým jiným, než s dětmi.
Abys měla na sebe víc času, tak zapoj manžela do pomáhání, protože říkat, že on mi s ničím nepomůže, je tak trochu výmluva. Najdi si nenápadný způsob, jak ho do práce zapojit, nezkoušej přikazovat nebo upozorňovat na to, že sousedčin (kamarádčin) muž to dělá a on ne. To se určitě bude “stavět na zadní“. Ale pokud ho nezačneš zapojovat už teď, tak tobě bude přibývat práce a on si bude odpočívat.
Když má z dětí nervy, tak ať umyje nádobí a budeš mít víc času na ně ty. Nebo dojde na nákup. Asi se to nepovede napoprvé, ale časem určitě. A taky budeš mít víc času na něj. A když budou děti vidět, že ti manžel pomáhá, tak pro ně nebude problém pomáhat taky. A s tím taky neotálej. Nevím, jak staré máš děti, ale hračky si samy už určitě uklidit mohou.
Jsem vdaná přes 30 let a tak možná mohu i radit, i když v Rusku jsem nebyla. Zato mám 3 děti blízko sebe, dneska už dospělé.
Taky jsem si myslela, že to všechno klidně zvládnu sama. Šlo to, jistě, ale najednou jsem zjistila, že se potřebuji docela obyčejně vykecat. Muž to nějak nechápal, chodil do práce, popovídal si s chlapy, sem tam i u piva, ale já jen u dětí. Byla z toho ponorka, hádka, nakonec jsme našli kompromis-on děti, já návštěva u ségry nebo společná návštěva kamarádčiny rodiny, její muž je nejlepší kamarád mého muže. Nebo naopak. Práce dodnes nemáme rozděleny na mužské a ženské. Když já potřebuji pomoct v kuchyni, tak to manželovi nedělá problém, stejně jako mě není proti srsti pomoct mu třeba při řezání dřeva na topení-bydlíme na vesnici. Zastávám názor, že jsme muže dostaly nějak vychované, ale dovychovat si je musíme samy. Proto nemám ráda stesky žen-on mi s ničím nepomůže. Mělo by to být spíš-já jsem si ho k pomoci nevychovala. Vím, že jsou takoví muži, kteří se nedají k tomu vychovat, ale snad k nim tvůj muž nepatří.
A když mi bylo nejhůř (a že jsem si taky občas pobrečela), tak jsem si pak vzpomněla na názor mé kamarádky, která říkala: co je to za život, když já lítám okolo plotny 2 hodiny a ono to ve změněné podobě skončí v septiku za barákem. To mě vlastně dodnes dokáže rozesmát-jak asi všechny procházíme občasným pocit marnosti a stejně znovu jdem a ta naše zlatíčka obskakujeme, aby jim bylo u nás dobře.
Tak si to zkus taky říct, nejsi určitě sama, komu to občas leze na mozek a třeba ti můj příspěvek něco dá.
A když nic jiného, tak ses vypsala a při čtení příspěvků příjdeš aspoň na chvíli na jiné myšlenky.
Qinty
Ahoj Mari, nezoufej, ta období známe asi všechny. Vždyť zrovna nedávno jsem tu psala, jak mě manžel nakrkošil a to právě proto, že jsme spadli zase do lehkého stereotipu a on si tu stěžínkoval a nějak nebral v potaz nás ostatní, kteří jsme na tom stejně 🙂
Řešil vnitřní problém, že se k němu Eli zase nějak nemá. Jenže já jsem osoba přímá v tomhle ohledu a hned jsem ho upozornila na to, že chyba nemusí být na přijímači, ale na vysílači :-))) Sice se naštval, že jí bráním a kdesi cosi, ale pak si to v hlavě uležel a zjistil, že třeba mám i v něčem pravdu. A jak jim to teď klape.
Mari proč myslíš, že neustále něco vymýšlíme. Protože v naší rodině nemůže být stojatá hladina, jak je , tak je to průšvih. Jednou za čas někam vyrážíme, ať je to restaurace, bowling apod, ať už s přáteli či bez nich. Druhak můj manžel neumí bydlet v bytě. On potřebuje neustále něco dělat a kutit. Sice žbrblá, že je unavený, ale vnitřně šťastný, že je něco platný. Proto ta “možná“ výstavba domu.
Já sama kamarádky nemám, tedy myslím ty fyzické. Mé kamarádky jsou tady na VD, včetně tebe. To mě udržuje s okolním světem a věř, že jsem za to vděčná. Ano občas zajdu ke švagrové nebo k její kamarádce se podívat na věci na malou, ale to není přátelství, to je o něčem jiném. Sice jsem tu psala o kamarádce, kterou jsem před časem objevila, ale už se moc nevídáme, protože se přestěhovali.
Ale jednou do týdne vyrážím ke svým rodičům na kafíčko a jeden den ke tchánovcům a kafíčko a on ten týden nějak uplyne. Nebo s manželem se občas někam jedeme podívat a tak.
Takže nezoufej bude líp.
Mari já si myslím,že to je normální:-)víš,mě strašně baví,jak tě všichni chválí jaká jsi šikulka,ale ono je to o tom podání.to co ty děláme na mateřské všechny,jen někdo na to nadává a někdo to konstatuje a někdo se umí pochválit a to je dobře:-))Hlavu vzhůru,bude líp a možná dřív než na jaře:-))
Já si to taky užívám jednou super a pak zase stereotyp…ale mě pomáhá,že chodím cvičit aspoň jednou týdně,už jsem byla i párkrát s kamarádkou na vínko,zas člověk přemýšlí tak nějak jinak.. u tebe si myslím,že bys měla zkusit dát malýho taky babičce a zajít s manželem sami dva někam..ať je z tebe i manželka a ne jen maminka..zase svět bude růžovej,uvidíš:-))
P.S i když to možná vyzní divně,tak do práce,od ledna, se těším,vím,že ten půlúvazek není tak moc časově náročný a zase bude vidět nějaká práce za mnou a možná to i někdo ocení:-)))
Mari, přidám se k holkám. Klameš tělem holka, nebo jak to jinak říct – docela jsi mě zmátla. V diskutárně na mě působíš jako pevná ženská, jako skála, nic s tebou nehne, ve všem máš jasno, z mého pohledu bez pochlebování – dokonalá manželka a maminka, děti i domácnost i ty sama jak ze škatulky, pracovitá, veselá, samá švanda, nezkazíš žádnou legraci.
Mám tě i přes internet moc ráda, jsi takovým mým vzorem a vzpruhou. Ne, nemyslím si, že bys neměla žádné problémy a určitě prožíváš mnoho věcí stejně jako já, nebo i jiné mámy na MD. Ale to, že si občas popláčeš, bych řadila k tvému neskutečnému temperamentu, prostě tvé emoce musí jít ven jakkoliv to jde, určitě častěji smíchem, než brekem.
Já si hlavu stereotypem příliš nelámu, i když mě tyto věci napadají snad skoro každý den. Když večer taťulda dorazí z práce domů a my jsme v jednom kole s děláním večeře, koupáním, chystáním věcí na ráno, tak mě to pokaždé postihne – zase další den v pr… Zase byl stejný, zase jsme seděli doma, maximálně cesta do obchodu a zpět. Mě spíš hrábne z toho, že já prostě nemám možnosti, jak a kam vypadnout. V naší vísce se vůbec nic neděje a odjet není kam, všechno je nesmírně daleko, pro prcka hlídání nemám a návrat by byl zas nevím v kolik…
Takže spíš po téhle stránce já trpím, že i kdybych mohla, tak na bazén nebo do kina, či divadla, na cvičení, na cokoliv, večeři s kámoškou, to je záležitost nejmíň na pět hodin, protože se nenapasuji s autobusy a vlaky… A to už nepočítám, jak by mě to zatížilo finančně, protože je to bezpředmětné… Takže občas jednou za týden vyrazím někam na kafe, občas přijde někdo k nám, v létě je to jiné, to jsme mezi místními lidmi a rodinou pořád. Jen teď jsme všichni zalezlí jak jezevci a nikomu se nikam nechce….
A na druhou stranu musím přiznat, že si opravdu užívám toho, že nikam nemusím. Nemusím si rvát vlasy, že děti občas marodí a já bych byla pořád na paragrafu,kdybych chodila do práce. Nemusím ráno v šest vybíhat do toho nečasu a šílet, když děcka něco nestíhají. Takhle mám na všechno klid, můžu si cokoliv rozmyslet z domova. Když něco nutně potřebuji, volám mužíčka a on mi to z cest přiveze, zastaví se kamkoliv, kde mu řeknu. Přijede a mazlí se i hodinu s dětmi, protože mu chybí. Zapomíná na cokoliv, na problémy v práci, hned vstupem do baráku se z něj stává šťastný člověk. A to všechno, ta domácí pohoda večer, mě pak posiluje energií na další den. Taky jsem na všechno sama, ale vidím v tom i řadu výhod – jsem na sebe pyšná, co všechno dokážu zvládnout a nebýt závislá na ostatních, co si můžu všechno rozhodnout, aniž by mi do toho někdo kecal:-)
Ano, život mi pod rukama utíká až snad příliš rychle.. Ale tak to má prostě být, s věcma, se kterýma nepohnu, se trápit nemíním:-)
A ty – máš i nás, holka, tak s námi počítej, my tě ze splínů vytáhnem:-))))
Mari,
zrovna dneska u oběda jsem na tebe myslela, že snad jsi robot či co. Vždycky když tu čtu, jak máš navařeno, naklizeno, vypráno a vyžehleno, tak bych se zahrabala 2 metry pod zem.
Já stereotyp nesnáším, i když je jasný, že na MD to je těžký nespadnout do vyjetých kolejí.
Mě uklízet nebaví, tak to dělám tak šup šup, vařím rychlovky a jinak si hraju s malou nebo někam vyrážíme. 1x týdně chodíme cvičit a 1x plavat. To jsme teda kvůli jejímu kašli už hodně dlouho nebyli. Ale snažím se buď s ní jet k někomu na návštěvu nebo někoho pozvat k nám.
Cvičit nebo tak nikam nechodím a jelikož jsem pracovala od jejích 6 týdnů do 13 měsíců,tak o žádné brigádě teda neuvažuju. Já to měla obráceně, a teď si užívám toho, že nemusím do práce 🙂
Mari, taky mívám občas takový pocit. Ale nehřeším na to. Manžela mám šikovného, k dětem se moc má, ale vzhledem k jeho pracovní době, mnoho času mu na ně nezbývá. Teď se opřel do budování přízemí, abychom měli hezké Vánoce už v čisté a fungující kuchyni (abych nemusela nabírat vodu na nádobí ve sprcháči a vylévat jí do záchoda..), takže má toho času ještě méně. Děvčata doléčuji, držím je doma, dál od lidí, aby měla správnou rekonvalescenci a mám z toho už trochu ponorku. Kamarádku mám, ale ta teď dokončila RD a začala pracovat, takže má času poskrovnu. Naštěstí, občas dorazí moje maman nebo sestřička, tak trochu pookřejem. Nejvíce mi pomáhají VD – to je, viď?((_:
Mari, to je normální, že děláme pořád dokola ty samé věci, mě to nevadí, jsem ráda, že můžu být doma a udělat si cokoliv, kdykoliv. Ty nechodíš za kamarádkou? I s malým? Já ano. Taky jezdím k rodičům, chodíme ven, nemám svět upnutý jen na úklid, vaření…zrovna do tebe bych neřekla, že můžeš být z něčeho zoufalá..dej všechny děti k babičce a vytáhni manžela na večeři. To nejde?