Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Také máte hyperaktivní dítko?
Ahojte všichni.
Nejsem nějaký velký „spisovatel“,ale řekla jsem si,že bych mohla založit zápisníček,který by se týkal nás všech,kteří se více či méně uspěšně potýkáme s výchovou svých dětí,kterým stanovili diagnózu hyperaktivity.Tak trochu mě k tomu „donutila“ naše Martina,která touto poruchou trpí.Nemyslím tady na nějaké lékařské rozbory,ale spíš na praktické rady,jak to všehno zvládnout,protože mi dáte určitě za pravdu,že výchova těchto dětí není vůbec jednoduchá.Věřím,že se najde spousta z vás,které mají třeba i usměvné příběhy a mohou je tu napsat a podělit se o ně s ostatníma.Tak jestli budete mít čas a chut,tak napište a já budu ráda,že v tom nejsme doma sami!
Radka
Ahoj Vladi, David taky když si hraje tak mu to vydrží dost dlouho, ale po nějaké době se začne vztekat že to nebo ono nejde, začne s tím házet a nakonec to dopadne tak, že zuří a nedostanu z něj nic-ani konstruktivní odpověď co se mu na té hračce nelíbí.
Ale zas když ho neustále zaměstnávám já, tak to se mu taky nelíbí, kolikrát mě řekne mami běž pryč, já tě tu nechci, budu si hrát sám, jediné co mě těší je, že se to děje až když už já jsem kolikrát v koncích s nápadama, takže ikdyž mě to na jednu stranu mrzí, tak na druhouz jsem ráda, že už nemusím chvíli nic vymýšlet. Ach ta jeho potřeba svobody, ta mě někdy jako mámu zraňuje, ikdyž vím že to nemyslí tak jak to zní, tak mě napadají takové fantazie, že mě za chvíli už nebude vůbec potřebovat a já budu v jeho životě překážka-ne že bych na něm byla vyloženě závislá, ale on na mě evidentně závislý není už nějakou dobu, tak si říkám, že jsem asi mohla něco prošvihnout když byl ještě mimčo. To si jen tak stýskám,na to neberte ohledy,jen to ze mě nějak vyplynulo.
Ovečko :-)) Já když Terku nechám v jejím světě dvě hoďky a nic po ní nechci, tak následuje výbuch vzteku, nebo pláč (podle nálady). Když se po ní něco chce – jedno co, uklízení, nějaký úkol pro předškoláčka, nebo si hraje se mnou, čteme, pořád jí prostě udržuju „ve střehu“ a nenechám jí upadnout do té její letargie, tak je vše ok. Ale jakmile se jí snažím „probrat“ po dvou hodinách, je to v háji.
Já jsem právě Terce podle různých knížek a rad pro ADHD vytvořila všude rituály a teď tedy nevím, jak z toho ven :-)) Ale ona bez těch rituálů stejně nefunguje, takže mi prostě nezbývá nic jiného, než je dodržovat.
Ahoj Vladi, tak jsem se mrkla na tvůj odkaz a je to velmi zajímavé, asi nejobsáhlejší z toho co jsem našla. Jenže když jsem to tak pročítala tak jsem Davida stejně spatřovala ve všem a v ničem-třeba OCD by mohl mít, protože ty jeho kostky nebo autíčka, to je jeho nemoc, u toho vydrží opravdu celý den a když ho nikdo neruší a nic po něm nechce, tak je nejhodnější děcko na světě. Má rád vše nové, ale na druhou stranu se se mnou má potřebu neustále přít a o všechno. Když něco není tak jak on si myslí že je to v přádku, tak má potřebu všechno opravovat ku obrazu svému.
Myslím, že není vyloženě vyhraněný typ, ale má od každého kousek. Co u něj převažuje asi dokáže psycholožka až časem. Ale zdá se mi že je spíše fantazijní.
Ty rituály jsou zajímavé, protože toto jsem já u Davida nezažila-aby si vytvářel svůj rituál v tom mém, jen je poměrně zvláštní, že si svým způsobem odporuje-potřebuje rituál, ale změna je vítaná a hlavně teda ta možnost výběru, jen se ten rituál nesmí změnit od základu, jsou určité body, které musí v každém případě zůstat.
Jo a ještě máme problém s řečí- jsou slova, ve kterých si přehazuje písmenka, třeba místo blesk-bleks.Ale nevím jestli to není u dětí jeho věku normální. Takže asi tak.
Ovečko, ty hlavní rituály vytvářím já, a Terezka má ale svoje vlastní v tom… Oblečení přesně po sobě, červený hřeben atd… Tam, kde nemá žádné pravidlo, vytvoří si ho sama (třeba večer musím hlídat, aby opravdu dodržela ten můj, jinak je další den problém, už to chce dělat podle sebe). Ale já Terezce nemůžu dát na výběr, protože ona se nedokáže rozhodnout ani mezi dvěma věcmi, je z každého rozhodování zoufalá a pláče. Musím pokaždé rozhodovat já a určovat jí činnosti od rána až do večera. Ono – ve 4 letech jsem to brala jako ok… Ale ona už jde v září do školy a ještě stále se nedokáže rozhodnout, řekla bych že je to čím dál tím horší 🙁 Ve školce je spokojená, protože tam se po nikom žádné rozhodování nechce.
Holky, přečtěte si tohle:
Vlaďo taky mám ten dojem že to visí jen na mě, protože režim Davčovi udržuju jen já, přijde tatínek a říká „tak dneska vyjímečně….“a je po režimu. Jenže Davidův časový harmonogram se neslučuje s tatínkovým, takže kdybych nepovolila „vyjímečně“ , tak se ti dva vidí jen o víkendu pár hodin. U babičky je to stejné, jenže s babičkou tráví tolik času kolik sám chce, takže tam se dá trochu zavést i ten režim(ale musím to babičce neustále připomínat,jinak je taky po režimu). Jinak moje rodina je daleko, takže když přijedou jednou za čas tak to taky musím povolit, protože se zas dlouho neuvidí a když jedem tam tak nemůže být o režimu řeč, protože je tam všechno jinak a přizpůsobujem se podmínkám. On ale nemá problém se přizpůsobit novému, naopak, má problém se vráti do zajetých kolejí(možná má pocit, že ho ten režim omezuje ve svobodě), ale když je delší dobu bez režimu, tak s ním není řeč a člověk z něj nedostane nic.Takže možná že já na něj působím se svými požadavky a dodržováním režimu jako člověk, který mu bere svobodu-ta je pro něj nejdůležitější na světě,potřebuje mít okolo sebe moc prostoru a potřebuje mít neustále na vybranou minimálně ze dvou možností, jinak se cítí velmi omezovám a vzdoruje. Jenže někdy je pro mě velmi těžké mu najít 2 možnosti na výběr tak, abych dosáhla toho co po něm chci.Ale už jsem na to přišla že není na ty možnosti tak náročný, jen třeba musí mít na výběr když uklízí hračky -buď si uklidíš nejdřív stavebnici nebo auta,buď si obuješ nejdřív boty nebo si oblečeš čepici-a tak podobně. Ale i vymýšlet ty možnosti aby mu dal člověk pocit svobody volby je někdy dost náročný. Jak to máte vy? Máte problém s pocitem svobody? Vladi, z toho co jsem tak četla, tak je Terka závislá na rituálech, David taky musí mít večerní a ranní rituál,rituál u jídla a tak , ale jemu je musím vytvářet já a dělat v nich nepatrné změny aby měl pocit něčeho nového a hlavně té svobody aby ho to bavilo,jinak nespolupracuje. Terka si rituály vytváří sama nebo jí je vytváříš ty? Dík za názor.
Marťajzek:
No, to je těžké :-)) U Terezky si není jistá ani psycholožka… Přečti diskuzi a zkus si zapsat, co z toho je problém Tvé dcerky, ale ono ve třech letech Ti to nikdo s jistotou neřekne. Já šla do poradny až v 5ti…
Radko – do tunelu nás neposlala. Ona vůbec Ty její problémy moc neřešila, protože Terezka ten test vyplňovala se zájmem a soustředila se na něj… Ale neuměla třeba odpovědět na otázku: „Co uděláš, když se kamarádce ztratí míč?“ nebo se jakkoli o něčem rozhodnout. Terezka by ve svém věku se už měla ráno normálně obléct a jít třeba za kamarádkou. Včera jsem jí zkoušela „nechat“. To jsem si tedy naběhla. V 10 ráno se mě zeptala, jestli může jít za Petruškou. Já říkám ano. Ve 3 odpoledne si ještě stále zpívala své písně a povídala si sama se sebou (jako se psem) a chvílema skákala po posteli a běhala po bytě. Jo 2x si zatu dobu vzpomněla, že chce jít za kamarádkou, ale to bylo tak všechno. Pak ve 3 hod jsem odcházela s Honzíčkem ven a byl problém na světě – nechala jsem jí moc dlouho bez „požadavků“, takže dostala záchvat, když se měla obléct. No a do večera už buď plakala, nebo se vztekala. Večer usnula ve čvrt na dvanáct – viděla v okně vlka. Prostě já jí musím vést celý den od rána do večera za ruku a když ne, má nervy v kýblu. Ale je to strašně únavné a připadám si na to sama :-((
Taky si holky připadáte, že to visí jen na vás? Terezku nemůže nikdo hlídat, protože jakmile jí někdo změní pravidla, tak se z toho dva dny srovnává 🙁
Ovečko – jo máš pravdu s tím oblékáním ve školce 🙂
Tak to po sobě čtu a zas je to nekonečně dlouhý, tak budu muset zapracovat na stručnosti.Omlouvám se vám holky,moc 🙁
Tak já jsem zjistila s tím oblékáním,že asi to bude o těch učitelkách. Když jsme teď chodili poprvé celý týden do školky-konečně :-), tak jsme spolu neměli problém se ráno oblékat do školky, ve školce se vysléct a zase odpoledne obléct-když jsme tam byli sami. David se soustředil jen na to co má dělat a nic ho nerozptylovalo (on totiž potřebuje pokud možno ticho a prázdnou místnost s max.1 člověkem). Ale jakmile tam vešla ještě učitelka tak se David zabrzdil a už jsem s ním nehla, dokud učitelka neodešla.Jakmile odešla tak jsem se ho dotkla a nepřipomněla mu co dělal předtím. Ano, pokud u něj opravdu stojím a říkám mu bod po bodu, tak to přesně dělá a bez scén, vztekání a tak toho kraválu okolo. Ale je fakt, že kdybych mu řekla jen Davide obleč se, obuj a jdem, tak jdem, ale s kraválem a tak za 2 hodiny. To učitelky nejspíš takhle dělají-řeknou jen zkrácenou verzi a on pak neví co má vlastně dělat. Jinak když má odejít od něčeho rozdělaného, tak to nehrozí dokud to nedodělá. Jo a taky se to jeho oblékání týká ostatních dětí-dívá se jak se oblékají a tak nemá čas se oblékat sám. Musím se ho neustále dotýkat abych mu připomněla že jsem tam a že má něco dělat.Ale naštěstí si z nich asi nebere příklad nebo je nemá za vzor, protože když včera viděl tu malou jak hází botama po své mamce, tak neříkal nic, díval se a až jsme vyšli ven ze školky tak mi říká:Mami, ta holka je střašně škaredá,tak se mi nelíbí,bije mamku (opět jsem byla velmi dojatá, neboť jsem občas říkala že je můj malý tyran, ale vidím, že jsem ho asi vychovala dobře, když sám poznal že je to špatné co ta holka dělá).Někdy má problém vyjádřit slovy co má v mysli,proto bývá často nepochopen, ale já mu rozuměla.Jinak abych s ním pohla ráno když se má oblékat do školky tak jen řeknu že když se neobleče tak nemůže do školky a když ho chci popohnat při oblékání ze školky tak stačí říct že jdu sama a nechám ho tam. To úplně stačí. Ale s tím mlácením-já u něj taky nikdy ničeho nedosáhla, ale dám mu na zadek když už není jiného zbytí a nemusím ani moc, protože už mu dokážu vysvětlit proč dostal. Můj problém asi je, že já jsem nekompromisní a trvám na splnění všeho co mu řeknu a nepovolím, dokud to není, i za cenu že se tak zahrabem třeba na hodinu do jedné činnosti. On zas u ničeho tak dlouho nevydrží, pořád musí být v pohybu. Jenže když jsem jednou povolila tak to na mě zkoušel dál, takže mi vlastně ani nic jiného nezbývá. Učitelka mu řekne ať po sobě uklidí hračky, ale když to nedělá, tak je uklidí ona.
Ještě taková moje sebekritika když už jsem v tom vylévání se.Jde mi o princip, ne o to jestli je to maličkost nebo závažná věc, ale o princip.Mě naši vychovávali k úctě k starším lidem obecně,k povinné úctě bez ohledu na to co k nim cítím. Já taky byla pořádné kvítko- hlavně jsem teda byla vzteklá a panovačná a tvrdohlavá,takže to se mnou taky neměli jednoduché, ve školce nebylo vyjímkou že jsem dostala na holou rákoskou(tehdá se to ještě praktikovalo běžně) a stanovili mi diagnosu „naprostá neuznalost autority“:-).To se se mnou konckonců táhne dodnes :-). Jenže i já jsem znala hranice kam až můžu zajít, a co je naprosto nepřípustné. Mě jen zarazilo včera chování-nebo spíš nechování- té mamky. Prostě se nechala takhle od toho dítěte mlátit. Přitom mohla třeba odejít za dveře, ta malá by určitě zůstala hledět že mamka odešla bez ní. Já bych to tak udělala,Když toto na mě David taky zkoušel asi před rokem, tak jsem se sbalila a šla pryč. Když začal hučet, tak jsem ho chvilku nechala v tom a pak jsem přišla a vysvětlila mu že jsem odešla protože je na mě škaredý a mě to bolí. Od té doby stačí říct že odejdu a nechám ho tam a on už ví.Možná je to ode mě vydírání, ale když to funguje, tak to použiju radši než ten fyzický trest.Jinak bych teda řekla že David zvládá oblékání bez problémů, pokud není nic co by ho mohlo rozptylovat. Ale už včera zkusil jeden fígl na který jsem přišla až ráno při oblékání-nechtělo se mu skládat věci, tak je jen hodil do skříně a zavřel dveře.Já neviděla věci válet na zemi tak jsem ho pochválila že si to pěkně uklidil-nenapadlo mě zkontrolovat jestli si to uklidil do šuplíku a poskládal. Ráno jsme se oblíkali a já jdu do šuplíku a věci nikde, tak se ho ptám, kde je má, načež on jde do naší skříně a se slovy „no pšece tady“ vytáhl to zmuchlané oblečení ze spodu u věšáků. Kulišák vynalézavý 🙂 .
Ahoj Vladi.
No já jsem taky zvědavá….My jdeme až 11.března,dřív neměla psycholožka termín.Od učitelek ze školky jsem si půjčila nějaké Martiněny obrázky,co malovala,pár „ručních“ prací(myslím třeba takové to malování koleček,obtahování a pod.)Doma si sem tam zapisuju,co dělá a pak jí to všechno „předhodím“.
Ale iluze si nedělám.
Chtěla jsem se zeptat,neposlali vás na vyšetření do tunelu?My by jsme to měli absolovovat tak v 5 letech,až bude Martina schopná ležet chvilku v klidu,aby jí nemuseli dávat narkózu-čemuž samozřejmě nevěřím-že by ležela chvilku v klidu bez hnutí…
Radka
Ahoj holky,moc váš všechny srdečně zdravím a ni nevíte jak vás všechny chápu,ani nevím kde pořádně začít protože je toho opravdu hodně.Mojí dceři budou v dubnu tři roky a je to prostě nespoutaný živel.nevím přesně jestli má ADHD,i když je pravda,že kolem vánoc už jsme to nevydržela a objednala jsem se k dětské psycholožce,prostě jsem potřebovala poradit,tam mi řekla že hyperaktivní je,ale já sama jsem z toho zmatená. stejnějsem se od té psycholožky nic nového nedozvěděla,prostě to jsem už věděla.když si čtu tady vaše příspěvky,tam má hodně společného,i když je mi jasné že ještě asi malá na stanovení této diagnozy,vy máte děti o něco víc starší.nevydrží si moc dlouho hrát,když jedeme dlouho tranvají je to nadlidský výkon ji udržet v klidu,musím pořád vyprávět co vidíme z okna atd,prostě ji pořád zabavovat,u jídla by si nejraději kreslila,ale aspoň tou nohou hýbat musí,snadno navazuje kontakt,jdeme na procházku a ona utíká za pánem začne se swním bavit a pak mu dá ruku a jde s ním za ruku,je pravda že mluví hezky,má strašně ráda kolektiv,když potkáme školku hne dutíká za dětma.je už tak naučená že venku jde vetšinou za ruku,protože když ji pustím okamžitě uteče jinam,čekat 10minut než pojede autobus,šílené,to je pro ni něco nepředstavitelného,ale zase musím říct že bylo hůř,přijde mi že s etrochu uklidňuje,hodně pomáhá když ji dopředu na to připravím,třeba-teď půjdem na autobus apojedeme dloooouho,tak musíš hezky seďet nebo pan řidič se bude zlobit atd,no prostě je toho hodně co napsat.potřebovala bych slyšet vás názor jestli si myslíte že se u nás jedná o ADHD,i když je mi jasné že je to takhle složité rozpoznat.děkuji moc ,martina.