Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Také máte hyperaktivní dítko?
Ahojte všichni.
Nejsem nějaký velký „spisovatel“,ale řekla jsem si,že bych mohla založit zápisníček,který by se týkal nás všech,kteří se více či méně uspěšně potýkáme s výchovou svých dětí,kterým stanovili diagnózu hyperaktivity.Tak trochu mě k tomu „donutila“ naše Martina,která touto poruchou trpí.Nemyslím tady na nějaké lékařské rozbory,ale spíš na praktické rady,jak to všehno zvládnout,protože mi dáte určitě za pravdu,že výchova těchto dětí není vůbec jednoduchá.Věřím,že se najde spousta z vás,které mají třeba i usměvné příběhy a mohou je tu napsat a podělit se o ně s ostatníma.Tak jestli budete mít čas a chut,tak napište a já budu ráda,že v tom nejsme doma sami!
Radka
Ahoooj, no já nějak nestíhám 😀
My jsme před měsícem vysadily léky a kupodivu Terezka zřejmě lehce dozrála… V tom smyslu, že už lehce dokáže ovládnout svojí impulsivitu a že už se občas dokáže zamyslet nad argumentem protistrany. Rána jsou maličko klidnější (už se nechytá každého stébélka – jen aby nemusela opustit byt) a chodí o něco dřív spát.
Ve škole problémy nejsou žádné – dobře čte, na matiku je prý talent (tvrdí učitelka), možná psaní bude horší…..
No – jinak trávím spoustu času tím, že koriguju Terezku, aby náhodou omylem nepřizabila Honzíka a tím, že se horko těžko snažím je uklidnit. Protože jakmile se rozjančí, do 5ti minut má zaručeně Honzík nějakej úraz. To už jsem došla tak daleko, že dokonce Terezce říkám, že jestli si hned nesedne a nezačne si s něčím hrát, tak jí dám práci…:-(
Už aby bylo léto, abych je mohla vyhodit na zahradu, tam můžou běhat do alelujááá….
Co vy?
Halooooo, děvčata, sem už nikdo nechodí? Koukám že jsem tu poslední přispěvatelka dlouhého příspěvku, od září nikdo nic? Zajímá mě jak se vám daří zvládat vaše děti……..
Tož ahojte děvčata, jak válčíte? moc sem nikdo nechodíte, co?Tak já vám hodím pár novinek do placu.S Natálkou slavíme jen droboučké úspěchy, nějak se nám nedaří ji dostat do polohy kterou potřebujem, takže stále prohýbá páteř místo předklonu. Ale před týdnem(v 5.měsíci) nám vylezl první zub. Řevu bylo jako na pouti asi 3 dny a ejhle zoubek konečně vykoukl.Ale jak byla ideální novorozenec tak teď je to uřvanec, ikdyž se jí moc nedivím, protože je chudák pořád trápená cvičením podle vojty, do toho ten zub a asi nám leze další, pořád bojujem s bolestmi bžříška které jí způsobují kapky se železem na chudokrevnost,takže asi bych taky už z toho byla nešťastná(už jsem a to mě nic nebolí). A co Davidek-novinka je že už nechodíme jen za psycholožkou kvůli ADHD, ale do stejné budovy a stejné ordinace budem chodit i na logopedii, protože ve školce se tím nezabývají a já nevím jak ho přimět k výslovnosti. Nejde mu R,Ř,Š a hodně komolí slova, tak jsem to probrala s obvodní a uznala že ve 4,5 roce už by měl aspoň něco z toho zvládat. Taky jsem si všimla že myslí rychleji než mluví a výsledek je, že nedopoví slovo a už má na mysli-a tím pádem i na jazyku-další, takže se zasekne někde uprostřed slova a v tu ránu je zmatený a neví jak to chtěl vlastně říct.
Vladi, mám tu smůlu že náš tatínek je spíš jen ten pán co s náma bydlí než tatínek, takže malou pohlídá jen když spí a to je poslední dobou taky tak max. hodinku po cvičení a kojení.A on nezvládá plačící děti. Je výborný strýc, ale jako otec je to s ním horší. Možná až budou děti větší-aspoň 8 roků, to už snad bude třeba i otec.Takže u nás to není o tom že „my máme děti“ ale „já mám děti s tím pánem co s náma bydlí“ 🙂 .Je to hnusný to tak říct, ale naprosto to vystihuje situaci a náš vztah jak rodiče-děti tak i manžel-manželka.
David je naprosto nepoučitelný, on si to nepamatuje že něco takového už tu bylo.Asi to pro něho není podstatné nebo co. Budu se musset zeptat psycholožky jestli je to vůbec normální že si nepamatuje co bylo před hodinou ale ani co bylo včera nebo ještě před tím. Ale úryvky z pohádek si pamatuje, některé ty hlášky mu v hlavě zůstávají. A kupodivu jsem ho něco naučila teď se to obrací proti mě:-)).
Víš jak jsi psala zkus „něco za něco“, tak já to sice dělala už před tím, ale když on nechtěl udělat to co já chtěla po něm tak já přirozeně neudělala to co chtěl po mě on, a vysvětlila jsem mu to takhle:“Uděláme obchod- ty si uklidíš a tím splníš mé přání a naopak já ti potom pustím pohádku-tím splním tvé přání a oba budem spokojení“. Když to nechtěl dělat tak jsem mu řekla „vzpomínáš na ten obchod co spolu chceme udělat? Něco za něco je dobrý ocbchod, ale něco za nic je špatný obchod, ten se mi nelíbí tak ho zruším a nebude ani ta pohádka.“ Uchytilo se to a když dojde na obchod tak se mě pro jistotu ptá“mami něco za nic je špatný obchod?“ Já řeknu „ano, když ty uděláš něco pro mě tak já udělám něco pro tebe, ale když neděláš ty nebudu dělat ani já.“. No a tak jsem Davídka přiměla konečně poskládat si věci když dnes přišel ze školky, uklidit si večer hračky, atd. Takže na něho se musí takticky a otřepané fígle nezabírají.
No nic, musím končit,jdu kojit. Tak zas někdy děvčata.
ps: omlouvám se za případné pravoposné chyby-nemám čas to po sobě číst:-)
Njn.. Ty máš teď asi trochu depku, viď? Ty bys potřebovala nějakej voraz – manžel by nemohl pohlídat Natálku, že bys třeba vyrazila s Davídkem někam na procházku, nebo na kolo, někam, kde budete sami dva??
Terezku to také nevyburcuje hned – ale pokud jsem s ní doma, tak toho využiju a počkám si klidně do večera, ono jí to odpoledne většinou dojde, že ještě nebyla za kamarádkama 😀 A jakoby se z toho poučila, další den už to většinou udělá hned, když jí to řeknu. Ale nepoužívám zákazy, jen spojení „Až si uklidíš, tak můžeš jít ven“. 🙂
Natálka je šikulka, opravdu vydrž ten první rok je nejhorší.
Ahoj, dík zs tipy.Jen k tomu konci-taky je podle mě někdy ten život na dvě věci:-). Po pohádce mi řeve přesně z toho důvodu-že už končí, ale naučila jsem se to nějak zvládat-většinou mě poprosí ať mu ji pustím ještě jednou-já mu ji pustím-ale až večer, když cvičím s Natálkou, aby ji nemusel poslouchat jak řve :-). (mimochodem co se Natálky týče-slavíme úspěchy- 19. července jsme objevily nožičky a chutnají nám:-) a 25. července poprvé sama zvedla hlavičku na bříšku bez řvaní,smála se u toho, vydržela v tomto postavení skoro 2 minuty! :-)).
Vybírat Davida nechám „buď a nebo“ vetšinou tu pohádku, jídlo si vybrat nemůže, max. jestli chce polívku nebo ne, ale on je polívkový, take většinou sní polívku a druhé až na večeři.Taky ho nechávám v rámci možností vybírat co si obleče na sebe, akorát to teď zanedbáváme se skládáním, protože večer má věci naprosto nepoužitelné pro další den-na tričkách najdeš veškerý jeho jídelníček za celý den a trenky jsou i s kalhotama počůrané, takže je ušetřen skládání a místo toho si to musí odnést do koše se špinavým prádlem-což on udělá velmi rád-protože to nemusí skládat.
Ten program ráno sepsat zkusím, ikdyž se obávám že bude dost jednotvárný.Úsměv od rána taky zkusím, ikdyž pro mě to bude asi dost těžký se nevytočit sotva vstane a třeba vylije kyblíček do kterýho přes noc čůrá (ten jsem chtěla už odbourat, protože do něj stejně čůrá až ráno když vstane, ale když ráno kyblíček není na svém místě, tak je okamžitě řev a scéna, večer když si zapomene s sebou vzít kyblíček tak nespí, dokud mu ho nedonesu.Je to pro něj taková jistota že to stihne, tak mu ho ještě nechám).Začala jsem ho učit že vše co provede si musí po sobě taky uklidit, takže už nelítám s hadrou já, ale on. Má to ale i svá negativa, protože teď když něco vymastí tak mi to nepřijde říct, ale nechá to tam dokud na to nepřijdu sama, takže třeba vylitá šťáva už pěkně zalepí zem, nebo se vsákne do polstru a pak se na to seběhnou mravenci atp.
„Něco za něco“ jsem už taky zkusila a nevím, mám z toho smíšené pocity. Jemu nevadí že nedostane co chce. Když jsem mu řekla kupříkladu že nebude pohádka dokud si neuklidí hračky, tak si hračky stejně neuklízel, nevadilo mu že pohádka nebude. Nebo chtěl jít k babičce a já mu řekla že půjde, ale až si uklidí věci co si rozházel po celém obývaku-a nic, věci neuklízel, k babičce nešel a nevadilo mu to. Takže mám dojem, že to moc nezabírá.Babička z Jeseníku má stejnou zkušenost-prostě ho to nějak nevyburcuje aby udělal co se po něm chce-ikdyž ví, že pokud on splní mé přání, tak já splním jeho přání, tak prostě nic, jede dál jako bych nic neřekla. Ani když mu to několikrát připomenu “ nezapomeň, když si uklidíš ty věci cos tu rozházel zpět do šuplíku, tak půjdeš za babičkou, tos přece chtěl“. Mám pocit, že on úplně zapomene že něco chtěl, protože když mu to připomenu tak mi řekne že to přece nechce,že chce něco úplně jiného.
Ale máme rutiny které se nemění, a to je teď v létě i to, že mi večer před spaním dá velikou milovanou pusu ač jsem na něho zlá sevbevíc a dneska mě i objal, což on dělá vyjímečně-už od miminka se nechce mazlit a mě to mrzí, když za ním přijdu já, tak mě tak jakoby decentně odstrčí a jde dělat něco jiného.Tak mám z toho někdy depku že mě to děcko vůbec nemá rádo.
Jenže naopak jsem zjistila že té mojí měkoty-když dojde se pomazlit- šeredně zneužívá, protože mě děda upozornil na to, že si mám všimnout že když něco provede tak se zničehonic přijde pomazlit a obejme mě a dělá na mě cukrbliky a já ho pak nepotrestám za to že něco provedl, ale vyměknu.A má pravdu, opravdu jsem se nachytala že když po něm třeba chci úklid a on se přijde vyčůraně pomazlit a popusovat a tak, tak já změknu a jsem přístupnější kompromisu. Už od mala ví jak na mě. To je umělec, protože já jsem hlava beraní-doslova. Takže ještě dám vědět jak dopadl ten seznam a asi máš recht v tom, že když je mamka protivná hned od rána tak nemůže čekat že dítko bude jiné. Jenže já mám problém se obvládnout když mi hned jak vstane začne kňučet že to nebo ono není podle jeho představ, ono skoro vše co se u nás děje taky není podle mých představ, jenže kňučet nemá význam a to se ho snažím naučit, že místo kňourání a vzekání se má snažit to podle svých představ udělat jako já a že všechno má své řešení, které ale pod slzama není vidět a když se bude vztekat tak mu to nepůjde tím tuplem, že to tričko ho vidí jak se vzteká na nechce mu ten rukáv dát jak patří a když se vztekat nebude, tak na to líp uvidí a nad tím tričkem vyzraje. Ale chybí mi ta svatá trpělivost, že nejsem schopná mu všechno donekonečna omílat, místo toho něco řeknu 2krát klidně, potom to zopakuju trochu důrazněji a na počtvrté už řvu jak pardál.
Mimochodem včera jsem měla zážitek že jsem nevěděla jestli se smát, nebo mu vynadat nebo co vlastně. Něco jsem mu vysvětlovala-už nevím co, ale řekla jsem mu ať neodchází když jsem ještě neskončila a ať se mi dívá do očí když s ním mluvím. Odmlčela jsem se a on v té mezeře řekl:“A co jako, už jsi skončila?“ No tak jsem úplně slyšela jeho tatínka když mu za něco spílám. Po kom ty děti jsou, že?
Jo a ještě jsem se chtěla zeptat – nepozoruješ, že po skončení pohádky je Davídek rozmrzelý a vzteklý? Já totiž jsem všechny povinnosti musela před pohádku zařadit tak jako tak, protože po pohádce s Terkou nebyla řeč, měla totální depku a brečela, že pohádka už končí… Na tohle také pomohly ty léky. Terezka byla ve před nimi ve stavu, že brečela ráno, nevěděla proč, odpoledne po školce měla záchvaty vzteku a večer zase brečela… Prostě celej život byl podle ní na dvě věci.
Ta nerozhodnost – to má Terezka taky. Ale představ si, že jakmile dostala ty léky, tak najednou je schopná se rozhodnout a zůstat při tom! Tohle mě utvrdilo v názoru, že to nedělá proto, že mě chce vytočit, ale proto, že si není jistá sama sebou a rozhodování je pro ní velikej problém. Víš co – proč by 5 minut stála u špajzu a rozhodovala se, jestli si vezme jablko nebo broskev – vždyť mě to může být přece úplně ukradený 🙂 A dokonce je mi ukradený, jak dloho tam bude stát 🙂 A přesto takových situací bylo denně nepočítaně – nedělala to jen mně „natruc“.
Další věc, kterou jsem pochopila – Terezka potřebuje mít sebou něco z domova, když jde do školky, k našim – potřebuje panenku, nebo plyšáka, prostě něco. Doslova na těchto věcech visí.
Že je v cizím prostředí hodný? Terezka byla hodná u tchyně, protože na ní byla „tvrdá“ a ona se jí bála. Ale když jsem tam přijela, byla strašně úzkostná a moc pak plakala. Všechno to chudinka držela v sobě. Ovšem, jakmile cítila, že má vedle sebe svojí jistotu (mě), tak tchyni začala všechno vracet. Ale – jakmile by byla s tchyní delší dobu, tak by si terezka „zvykla“ a začala by bojovat – a vrátila by jí to stejně, ale až za měsíc.
Tyhle děti nesnesou bezpráví, jakmile si myslí, že trestáš neprávem, nejprve jsou zaskočení, je jim to líto, zasáhne je to, Ty si myslíš, že máš vyhráno, ale po nějaké době se seberou a nemilosrdně ti všechno vrátí. A že se umí trefit do černého!
Takhle to funguje i s našima. Pokaždé je někdo „ten hodnější“ a někdo „ten horší“. Jestli chceš Davídka trochu „srovnat“, tak nesmí nikdo dělat toho „hodného“. Naopak když dáš pár výchovných trestů (já to dělám tak, že dávám další a další domácí práce, dokud Terezka nepřijme ten úkol bez řvaní, posměšných gest a pod..), tak pak tvoje uznání, pochvala a hlavně – úsměv, působí úplně fantasticky.
Tohle jsou vždycky horší a lepší období – u Terezky je to odrazem toho, jaký zrovna spolu máme vztah. Když mezi námi něco „visí“ a já se na ní směju méně než obvykle a jsem nervózní, tak je na zabití. Ale jakmile je mezi námi zase vše ok, je i Terezka ok.
Člověk má pocit, že to dítě přece MUSÍ ustoupit, že ho nějak musí zlomit, ale tyhle děti se prostě zlomit nedají… Naopak se mi vyplatilo, když jsem Terezce připravila ráno nějaké překvapení, usmála jsem se, objala jí a spolu jsme si napsali program na celý den.
Zkus:
Ráno spolu s Davídkem sestavit program dne a napsat ho na papír…
Když má dáváš nějaký návrh, zkus (schválně) ve větě říct jak zápor, tak klad (nemůžeš si vybrat obojí, musíš se rozhodnout jen pro jednu věc…. nemůžeš tady sedět, musíš se začít oblékat) a snaž se co nejvíce používat infinitivy.. Jestli to fakt vyzkoušíš, schválně napiš, jestli na tyhle pokyny reaguje Davídek líp – ale nic nezaručuju :-DDD
Ráno, když vstane, a pak často během dne upozornit Davídka, aby se usmíval, když po Tobě něco chce, a Ty se na oplátku usměj na něj 🙂 Něco na způsob – budeme se k sobě chovat hezky, o všechno poprosíme a poděkujeme a trvej na tom 🙂
Využít čehokoli, co on sám chce (třeba právě pohádku) a dát mu něco za něco – aby měl v tom naplánovaném dni pohádnu až po povinnostech – svým způsobem na něj tím hodíš zodpovědnost za to, jestli to udělá nebo ne – protože když to neudělá dnes, udělá to zítra – ale pohádka bude až po…
Tak to je jen pár mých postřehů 🙂
Ahoj Vlaďko, tak dík za uklidnění. S tím počůráváním máš recht i v tom, že se počůrává v záchvatech-to je přesné, ale musím říct, že už delší dobu se v záchvatu nepočůral, vždycky řekne že chce čůrat a utíká co mu nohy stačí. Mimochodem jsem se nachytala že v mezidobě kdy letí na záchod se já uklidním a vydýchám a když se vrátí tak už jsem klidná a začínám zas rozumně uvažovat. Toho si nejspíš všiml i on,protože co mi tak párkrát utekl na záchod a já se zklidnila tak to dělá od té doby vždy když už zuřím. Je fakt že já rychle bouchnu ale stejně rychle se zas vrátím do normálu.
Mám dost starostí s Natálkou-kdo cvičil vojtovu metodu ví o čem mluvím-dítě řve, protože cviky jsou vlastně násilné rozhýbávání svalů- někde jsem četla že bolest při cvičení dítě vnímá asi jako dospělý když to po dlouhé době přežene v posilovně-znám to a je to hrozná bolest, týden se nemůžu pořádně pohnout. Davi si chudák zacpává uši pokaždé když Naty řve(co si budem vykládat-moje děti mají hlasivky po mě, můj otec vždycky říkal že můžu jít dělat sirénu do lomu :-)). Máme to v rodině, on otec taky není zrovna tichý typ:-))). Cvičíme 3krát denně každý cvik 2krát, takže ikdyž jsme na začátku, tak nám to zabere moc času a psychických i fyzických sil, ale je to pro její dobro tak mlčím a tiše trpím s ní. Davidka jsem naučila tak, že ho při cvičení zavřu do obýváku k pohádce.Možná toho jednou budu litovat, ale zjistila jsem že když se zabere do pohádky tak nevnímá nic a nikoho jiného, takže ani chudáka mučenou Natálku.
Jinak já taky musím mít seznam na ledničce a odškrtávat a už jsem to zavedla i manžovi, bo jinak se činnost nekoná(za chvíli už snad budu psát na seznam i manželské povinnosti:-))))).
Davča se snaží na malou být hodný a pokaždé když se na něho usmeje nebo mu začne broukat tak on je v 7-mém nebi. Akorát ho musím pořád hlídat, protože on chce být na ni hodný a tak, jenže svou radost dává najevo agresivitou a jelikož nemá cit tak by jí mohl nechca ublížit.
Jo a vzpomněla jsem si na tebe jak jsi kdysi psala že když kojíš tak ti Terka lozí po zádech a věší se na tebe apod.-vím o čem byla řeč, taky to máme doma.
Ještějsem zjistila že Davča je celkem přijatelný všude tam kde nejsem já.už víc lidí co ho hlídali když jsem lítala s Nat po doktorech (myslím jako babičky a tety-nikdo mi ho nechce hlídat, tak jen ti co „musí“ v rámci rodinných povinností)mi řeklo, že David byl po celou dobu hodný, až jsem přijela pro něho tak zas začal zlobit a jako by se předváděl. Tak nevím jestli na něho mám takový špatný vliv já nebo jestli je to v Natálce, ale spíš je to o mě, protože tento stav už byl před ní.
No a nakonec je děsně nerozhodný. Nebo vymrčuje. Dneska jsme byli v Zoo s babičkou a s dědou z Jeseníku-ti jediní ho nerozmazlují a David se předvedl v těch nejlepších barvách: Chtěl nanuk a nebylo nic kvůli čemu by změnil názor. Tak se mu koupil nanuk a my si koupili ledovou tříšť. Co myslíš že nastalo? Asi víš-on nanuk nechce, mu to nechutná, on chce napít. Když už se nanuk tak topil že byl skoro tekutý, tak jsem ho po několikerém upozornění začala jíst já.David mi udělal děsnou scénu že on ten nanuk chce a pít nechce a byl slyšet nadaleko.Co tím chci říct je to, že ať je to cokoliv tak se nemůže rozhodnout jestli to chce nebo ne, každopádně ať uděláš cokoliv tak je to naopak. Nejdřív nechce-zbereš mu to tak už chce, vrátíš mu to tak už to nechce-prostě buď je nerozhodný nebo má potřebu cítit že je něco extra a všichni okolo něho budou dělat co chce on. Jenže já jsem máma drsňák co používá cukr a bič a pokud 3.krát opakuje že to nechce tak to beru a nevracím, ikdyby se stavěl na hlavu se slovy že já nejsem babička a nehodlám mu podstrojovat a dělat to co si on zmyslí. Ona tchýně mu totiž hrozně dobvoluje a kdyžjsem jí řekla ať to nedělá tak se to minulo účinkem a naopak já jsem byla ta hrozná co mu nic nedá-asi víš o čem je řeč, ne?
Jenže dítě přece pozná rozdíly v přístupu různých lidí, a zvlášť když už má tolik roků, možná jen zkouší co si může dovolit, ale na to se mi to zdá už dlouho.
No aspoň jedno dítě máš pozorné a vnímavé, ale myslím, že Terezka může být geniální, právě proto že má svůj uzavřený svět a nenechá si do něho nikým kecat, tak myslí velmi logicky, protože ty nelogické zákony ostatních jí nenaruší její vlastní uvažování, což je zas na druhou stranu dobře,ne?
No nic už končím, moc hodin a je to zas dlouhý.
Mimochodem – Honzíček je ve svých dvou letech mnohem pozornější a je schopný splnit více úkolů za sebou než Terezka ve svých 6,5 letech. Ale – Terezka předčí své vrstevníky i o rok starší děti v logice – při hraní her… 🙂
Tak jsem na úspěšně večer zapomněla, že mám napsat 😀 Po kom to ta Terka je, že? :-DD
K tomu počůrávání – Terezka se pravidelně počůrávala v hysterických záchvatech. Teď tedy ty záchvaty má jen ojediněle díky lékům, ale zrovna minulý týden se vrátila od kamarádky počůraná…
Já nevím – neber to vůbec jako výchovný problém, tohle je prostě součástí ADHD. Jestli se to stává častěji až teď, co se Natálka narodila, může to souviset s tím „převratem“ v jeho životě. Terezka zhruba měsíc po narození Honzíčka přestala jíst – a zhubla 4 kg! Tehdy k tomu přispěla značně i školka, ale Honzíček v tom hrál jistě svou roli.
Asi Tě moc nepotěším, ale Terezka se jakž takž srovnala s Honzíčkem asi v jeho roce a půl. A to jsem se pořád snažila Terezce vnucovat při každém Honzíčkově úsměvu „Podívej se jak Tě má rád, vidíš přece, jak se na Tebe směje!“ Pomohlo, když Terezka měla pocit, že má Honzíčka „na starost“ – třeba jsem vařila a Terezka podávala Honzíčkovi chrastítka, jedno po druhém, podávala mu dudlíka, neustále mě buzerovala, ať ho jdu přebalit :-DD No ale klasicky, jakmila Honzíček začal brečet, tak Terezka se na mě pověsila (doslova), abych za Honzíčkem nemohla jít a ječela a ječela…
Zásadní změna v okamžiku narození HOnzíčka byla ta, že už jsem nemohla v klidu nad Terezkou stát a říkat jí pořád dokola co má dělat. Najednou se po ní chtělo, aby bylo mnohem samostatnější, jenže ono to nešlo… Nakonec jsem stejně rezignovala a pokud jsem po Terezce něco chtěla, tak jsem to prostě musela pohlídat – a Honzíček buď spal, nebo jsem to dělala ve chvíli, kdy byl v klidu (po procházce pod hrazdičkou), nebo řval. Bylo to na palici, ale ono to fakt jinak nejde – žádné výhrůžky, tresty ani bití tyhle děti nepřinutí soustředit se na víc úkolů za sebou – oni se prostě jdou vyčůrat a tam si začnou hrát na válku lodí – to nepředěláš, ani když se na hlavu postavíš. Jediná možnost, až trochu vyrostou, naučit je JAK se soustředit. Mám ten samý problém a vím, že mi pomáhá když jdu a předříkávám si stále co mám dělat, nebo si napíšu úkoly na papír a odškrtávám si. Ale to to dítě prostě ještě není schopno.
Takže vydrž ten první rok!!! Pak už bude líp 🙂