Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Také máte hyperaktivní dítko?
Ahojte všichni.
Nejsem nějaký velký „spisovatel“,ale řekla jsem si,že bych mohla založit zápisníček,který by se týkal nás všech,kteří se více či méně uspěšně potýkáme s výchovou svých dětí,kterým stanovili diagnózu hyperaktivity.Tak trochu mě k tomu „donutila“ naše Martina,která touto poruchou trpí.Nemyslím tady na nějaké lékařské rozbory,ale spíš na praktické rady,jak to všehno zvládnout,protože mi dáte určitě za pravdu,že výchova těchto dětí není vůbec jednoduchá.Věřím,že se najde spousta z vás,které mají třeba i usměvné příběhy a mohou je tu napsat a podělit se o ně s ostatníma.Tak jestli budete mít čas a chut,tak napište a já budu ráda,že v tom nejsme doma sami!
Radka
No jasně-chlapi,jim je to většinou jedno,oni s těmi dětmi nestráví tolik času,jak my.Taky mi to ten můj několikrát řekl,že to mám nalinkované,jak ve škole,ale postupem času přišel na to,že to má něco do sebe.Jsem ráda,že mám Martinu takhle naučenou,sama chaos bytostně nesnáším(zato manža si v něm libuje) a věřím,že se mi to jednou,až třeba půjde do školy,vrátí jen v dobrém.Radka
Tak jakýs takýs řád se snažím holkám taky dodržovat (i když my jsme byly časově posunuté – ráno později vstávat, večer později uléhat – to se nástupem do školky upravilo).
Nám ten řád ale neustále nabourává tatínek… „že je to jedno“…
A nevysvětlím mu to.
Ahoj.
Asi je to hodně individuální,ale se spaním jsme neměli problémy ani ve dne,ani v noci.Co se týká toho nočního spaní.ikdyž byla kojená,tak mi první celou noc prospala v půl roce,to měla kalendářně,ale gestačně vlastně teprve tři.Pak určitou dobu spala dvakrát denně,pak se to smrsklo jen na spaní po obědě.Ted má 4 roky a tři měsíce a dodnes chodí po obědě spát.Ale už to není pravidlo.Když vstane ráno brzo,tak automaticky po obědě pádí do peřin.Byla jsem v tomhle asi dosti tvrdá,ale hlavně nekompromisní.Od malička měla zavedený dosti pevný řád.At se to týkalo jídla či spaní.Mám ovšem známou,bydlí u nás v paneláku,ta má taky udajně hyperaktivního chlapečka.No podle mě spíš moc živého a dosti neposlušného,ve smyslu,ža občas maminku kopne nebo ji nadá-jseš blbá a ona mu nic neřekne,ani ho nepleskne.A ti měli neskutečný problém se spaním tak do 2,5 let.Zatímco my už večer spali,on dokázal prořvat,a to doslova,celou noc.Skončili až na neurologii,ale doktorka jim řekla,že z toho vyroste.No ale taky musím říct,že pro ně nebyl problém chodit spát třeba v 11 večer,to jsem slyšela na chodbě,jak se tam střídají návštěvy apod.,nebo v létě chodili třeba až po 10.večer domů.Prostě total chaos v denním režimu.
Kdysi jsem v jednom článku četla,že hyperaktivní děti potřebují pevné vedení,pevný režim,jinak mají ve všem chaos a jsou z toho potom zmateni.U nás to platí na 100%.Zavedla jsem to už od malička,a to jsem ještě nevěděla,že mám takové dítko doma.
Tak se začínám uklidňovat – asi mám normální (živější) děti – naše holky jsou nadmíru spavé…
Holky – dotaz. Jak jste to měly (máte?) se spaním dětí? Mám za to, že jedním z průvodních znaků hyperaktivity je to, že dítě nespí. Spí třeba jen dvě hodiny v kuse a je vzhůru (myslím hlavně v noci). Je to tak, nebo i tohle je individuální? Jen mě to zajímá….
Tak na nákupy chodil zpočátku sám manžel. Teď už teda chodíme i s holkama, ale myslím, že jsme byli tak 10x maximálně. Zatím sedí ve vozíkách – vydrží – ještě je to nové (dostatek nových podnětů).
Ale děsím se, až se tam nevejdou – váhově jsou na hraně, a se zimními botami je to už fakt kumšt je dostat tam i ven…
No jo,to je pravda pravdoucí.Mě se to pravidelně stává,když jedeme nakupovat do Kauflandu.Manžel je z toho na mrtvici,já už to čekám.Naštěstí se nám ji vždy po chvilce podaří najít,většinou čapí někde u regálu a přehrabuje zboží.Problém je v tom,že kdyby seděla ve vozíku,tak se to asi nestane.Ale nemám šanci ji tam udržet.Ani násilím.Jednou jsem ji tam vzteky šoupla a jen jsem se otočila,už visela za jednu nohu dolů.Byla jsem za exota.Chování těhle dětí je takové zvláštní,utržkovité,silné výbuchy emocí jsou na denním pořádku,at dobrých nebo špatných.Problém je v tom,že se to přenáší i na nás.Nevěřím tomu,že rodiče těchto dětí nemají nervy na pochodu.Já jsem permanentně napružená,nedokážu být chvilku v klidu a ani ten klid nemám.¨Nepamatuju si,že by si alespon chvilku s něčím hrála.Občas se mi stane,že mi to někdo nevěří,tak pak lituji toho,že ji nemám natočenou na kameru.Sposta lidí by se divila,co je to opravdu neklidné dítě a jsou i takoví,co mi na rovinu řekli,že by ji nehlídali ani za mák,protože by si to tzv.nelízli.Takže to všechno spadne jen na vás a jedete to v tom znovu.Je to začarovaný kruh.Možná se to podaří někdy přerušit.
Nedávno jsem tady psala, jak jsou ti hyperaktivci „prostě všude“.
V úterý byla stávka, tak jsme si s dětmi vyrazili na oběd do obchodního centra do restaurace. Jiřík tam má oblíbené dětské menu (kuřecí řízek Pinokio a bramborová kaše), tak jsme si udělali hezký výlet s obědem.
Před odchodem jsme se ještě chvíli koukali na závodničkové trenažery, jak tam nějací kluci virtuálně „jezdili“-je to taková interaktivní počítačová hra, atrakce.
Chvíli jsme koukali, a pak říkám klukům:“jdeme“. Povídám si s Jardou (starším synem) a vycházíme ven z obchodního centra, východ byl hned vedle.
Ohlédla jsem se, jestli jde Jirka za námi. Ale nešel. Nejen, že nešel, ale najednou nebyl. Prostě nebyl nikde. Hledala jsem ho v tom chumlu postávajících lidí, ale Jirka nikde. Hledala jsem ho po celém obchoďáku, asi půl hodiny. Nikde.
Naštěstí je Jirka už velký a trefí sám domů (kde však nikdo nebyl a on neměl klíče), jenže je to přes dvě velmi frekventované (mnohaproudé) ulice, a nevěděla jsem, jak se zachová, kam půjde. V obchodě nebyl.
Máme v blízkosti domu obě babičky, tak jsem doufala, že ho napadne zajít tam.Obvolala jsem je, patřičně se vyděsily, ale za chvíli mi už jedna volala, že Jirka žije, že je u ní. Uf. To byl balvan, co mi spadl ze srdce..
Myslela jsem, že tak velké dítě už nemusím mít na vodítku. Chvilka nepozornosti, vlastně jsem se jen otočila a ušla pár kroků, a už kluka nebylo. Jak zmizel tak náhle, už jsem si představovala, jak ho někdo chytil, a naložil do auta, odvezl bůhvíkam, a tam ho bude mučit, sexuálně zneužívat, nebo ho rozprodá na orgány…
Jo, fantazie stresované matky masírovaná navíc děsivými zprávami v TV, ta pracuje na plné obrátky.
No, dobře to dopadlo. Ale stát se to tak před třemi (když byl Jirka ještě malý) lety, UMŘELA bych hrůzou!!!
Jé Dáši,
při té její totální neohrabanosti,měla by jsi ji někdy vydět něco dělat nebo třeba jen utíkat po chodníku,se divím,že se jí nic nestalo.Klepu,ještě teda neměla nic zlomenýho,nepočítám šrámy a boule,které si způsobí tím,že vleze,kam nemá.Když poprvé spadla z patrové postele,ani jsem se nad tím nepozastavila.Ona je v tomhle trochu zvláštní.Když si něco udělá,tak si sedne na zem,schoulí se a fouká si to sama.Jednou se řízla do prstu nebo se spálila o pánev,ale jen se na mě podívala,jako by říkala,já vím,neměla jsem to dělat.Ona už neřve ani při odběru krve.Zažila si toho od malička tolik,že už jí to ani nepřijde.Zato ta starší ječí i u stříhání nehtů.
Jo a jak koukám,s těma chlapama to bude u nás podobné.Manžel se taky smůže na to,že jí hlavně vynadá,ale on se spíš hlavně lekne a pak je z toho na mrtvici.Já už jsem taky tak vycvičená,no spíš naučená od jejího brzkého narození,že mám pocit,že mě hned tak něco nevystraší.Ale je pravda,že někdy přemýšlím,co se děje ve školce.Přece jen ji nemám v dohledu.Když je doma,tak jsem neustále ve střehu a to je na tom to co nejvíc vyčerpává.
Radka
Včera se syneček jiříček opět sprchoval svým osobitým způsobem:
„Říz, bum, prásk, třísk“. Kde je Jirka, odtamtud se ozývají takové zvuky. Taky má samé modřiny a jiné drobné úrazy.
Po jedné obzvlášť velké ráně to už manžel nevydržel, vlítl za ním do koupelny a seřval ho, ať kouká přestat mlátit se vším, a vylete z toho sprchového koutu.
Jirka vylezl a zanedlouho mě volá do pokojíčku. Přišla jsem, zavřel dveře a tajně (aby taťka neviděl) mi ukazoval ránu, kterou si právě způsobil pádem v koupelně na hranu sprcháče (uklouzla mu noha).
Měl rudý šrám v rozkroku přes celý pytlík. Chudák, ještě se celý třásl, slzičky v očích, no muselo to šíleně bolet!
Objala jsem to moje divoké sluníčko a litovala tu příšerku, že si tak ublížil, a ještě to před tátou zatajil, dělal hrdinu, aby mu nevynadal.
(Manželova obvyklá reakce na úrazy dětí je totiž ta, že jim ještě vynadá, jaké jsou nemehla. Opravdu to není to, co by ve chvíli bolesti potřebovaly děti slyšet!)
Ach jo.
Tak doufám, že pohmožděný pytlík nebude mít vážnější následky, než modřinu…
Co Martina,
taky je úrazová?