Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Něco mezi nebem a zemí
Stalo se někdy i Vám, že jste prožili něco, co se nedalo logicky vysvětlit ?
Jestli máte chuť, pojďme si o tom povídat.
Já začnu.
Před lety mi tragicky zahynula kamarádka z práce. O mnoho dní později jsem si prohlížela v počítači soubory.Každá jsme měla svůj soukromý soubor se svým jménem. Když jsem rozklikla adresář, zarazilo mě, že její soukromý soubor měl datum posledního uložení úpravy datum jejího úmrtí.Dokonce i čas se shodoval. Koukala jsem na to jako blázen a hned jsem se ptala kolegy, který ten den sloužil, jestli tam náhodou něco omylem neuložil. Kolega se hrozně divil, protože my jsme si do soukromých souborů nelezli, natož aby tam někdo něco upravoval a ukládal. Byl si úplně jistý, že tam nic nedělal. Do souboru jsme nakoukli a byl úplně prázdný.
Takže dodnes je to taková malá záhada.
A co vy, máte nějaké tajemné zážitky?
Moje neteřka měla v útlém dětství (tak do tří let) dvě imagimární kamarádky, které s ní „bydlely“ v pokojíčku, chodily s ní ven, dokonce jim držela dveře, aby mohly taky projít, bavila se s nimi…Dodnes si i pamatuje její jména, která jim vymyslela. :o)
Mysleli jsme si, že si tím kompenzuje to, že je jedináček. Později jsem se dozvěděla, že to je u dětí celkem běžné, že mají duchovního kamaráda. Třeba jak píše Jarmuschka, svého anděla.
Možná to zní divně, ale já si pamatuju, že jako malá (asi ještě ve školce) jsem viděla svého anděla a povídala si s ním. Nedokážu tu „osobu“ popsat, to jsem snad nedokázala ani tehdy, ale ty hovory byly tak reálné…
Od jisté doby jsem o tom nemluvila (i tak jsem spoustě lidem připadala – a možná ještě často i připadám – jako pošuk), ale občas se mi to vybaví…
Asi jsem divná…
;o)
Dáši, s těmi světýlky (patrně měl na mysli auru) je to docela zajímavé… vzpomínám si na pořad o nějaké senzibilce, která tvrdila, že kolem každého člověka vidí různobarevnou auru – podle duševního rozpoložení, fyzického zdraví, podle chování a povahy člověka (zda je dobrý nebo zlý…). Jednou prý čekala v nějakém hotelu na výtah se spoustou dalších lidí. Nastoupili, ale ne všichni, bylo plno. Ta senzibilka také zůstala venku a zarazilo ji, že kolem žádného z těch, co nastoupili do výtahu, nevidí auru. O pár minut později se výtah zřítil a všichni ve výtahu zahynuli… Taky zajímavé. Ale co píšete o vašich drobečcích (zvlášť ty Virenko), z toho mi běhá mráz po zádech…
Brmbul a Dášo, taky jsem slyšela o tom, že děti vidí duchy a pamatují si na vše před narozením, ale moc nám toho ještě neřeknou a když, často jim my, dospělí, nevěříme… Prý tyto schopnosti ztrácejí snad už kolem 3. roku. 🙁 Škoda, co? 🙂
Jo, taky mi synek vyprávěl o válce, střílení a bunkrech, neměl ještě ani 3 roky a moc neuměl ještě mluvit. Říkal věci, které nemohl ještě znát. Dokonce mi povídal, že jsme tam byli spolu, a pořád se mě ptal, jestli si na to pamatuji taky. :o)
V té době se nás taky ptal, proč mají lidi nad hlavou ta světýlka. Později je přestal vidět. A taky mluvit o svých minulých zážitcích. Dnes si to vůbec nepamatuje.
ja nekde cetla…ze deti maji tu schopnost, pamatovat si sve munule zivoty a pribehy a vypravet je(teda pokud existuji)…ta schopnost se pry ztraci kolem 4-5 roku. Obecne se v tomto veku o detech rika ze maji velkou fantazii a ze si vymysli….no a oni treba zatim jen vzpominaji na to co uz prozili
Náš Tomášek se naučil hodně pozdě mluvit. Když jsme čekali druhé dítě, bylo mu lehce přes 2 roky. Během času jsme se mu snažili sdělit, že se nám narodí miminko a přijde za námi. Vždycky na nás divoce gestikuloval, nejdřív hystericky ukazoval na nějaké světlo (lustr, lampa, slunce) a pak na moje břicho a říkal jen mimi…mimi… Moc jsme nechápali. Kolem 4,5roku začal smysluplně mluvit a začal nám říkat, že když byl v bříšku on, bylo tam veliké světlo a byli tam tři, on šel první. Všechno se pořád točilo a vířilo, kolem dokola. Druhý šel bráška, teď prý čeká ještě sestřička. (Zatím máme 2 kluky.)
O pár týdnů později začal kreslit trávu a kříže kol dokola. Když to dělal asi 2 měsíce (nekreslil vůbec nic jiného), ptám se ho, co to je, ty kříže. Tom se na mě koukl, kreslil dál, a říká „já jsem měl sestřičku, to je už dávno, a ona už umřela, tak jsme za ní chodili do Bílé ulice.“ Nechápala jsem, jaká sestřička a jaktože umřela, on na mě kouká a velmi naléhavě říká: „ale mami, vždyť říkám, to už bylo dávno“. Příležitostně tak mluvil. Co byl naživu, nebylo v rodině žádné úmrtí, byl čerstvě ve školce, tak jsem se ptala učitelky, zda to téma nějak nezaznělo, ne. Na televizi se korm večerníčků nedíval. Nedalo mi to a jednou, když zase začal, ptala jsem se, jestli vůbec ví, co je to, když někdo zemře. Řekla jsem mu, že někdo odejde a už se nikdy nevrátí. Tomášek na mě kouknul, tak opravdu divně dospěle, a tiše řekl: „ona mi moc chybí, mami“. Cítila jsem v každé buňce, že ví, o čem mluví. Že někoho ztratil a ví, jak moc někdy chybí jeho přítomnost. Mnoho let předtím jsem ztratila milovanou babičku a on řekl přesně to, co zbylo po těch letech od jejího odchodu. Vím, že to, o čem mluvil, prožil a tehdy si to pamatoval. Teď už o tom mluví jen zřídka a o mnohem méně detailech. Brzy mu bude 7.
Já nikdy neměla taková hrůzná tušení, co se týkala naší rodiny, ale někdy dovedu dopředu něco předpovědět docela přesně. Taky mi doma říkají, že jsem se minula povoláním, že si mám pořídit křišťálovou kouli.
Teď jsem si vzpomněla, že loni, když se zastřelil Karel Svoboda, jsem si pouštěla Draculu. Muzikál se mi strašně líbil, byla jsem na něm, cédéčko jsem si koupila už před lety a padal na něj dlouho prach. Ten den jsem si ho pustila a syn byl zvědavý na příbal, půjčila jsem mu ho a on mi natrhl stránku s autory, přesně přes jméno Karel Svoboda. Samozřejmě jsem mu vynadala, že to zničil, zalepila jsem to a ráno jsem se dozvěděla, že v tu dobu se pan Svoboda zastřelil. Zvláštní, nevěřím na nadpřirozeno, ale tohle mě udivilo.
Jovanko,takové silné ,,volání“ slyší skoro každý..jen někdo asi silněji:-((( já věděla moc dobře,že babi už neuvidím a že se s ní loučím letos 23.9.,byl tak kýčovitě krásný den,tolik slunce a barev všude a tolik smutku v srdíčku…že jsem to věděla….
Když jsme pak uklízely byt po babičce a vzala jsme si domů konvičku na květiny tak prcek když ji viděl stát u nás na okně tak na ni ukázal a říkal babika,babika…u babičky ji vidět nemohl měla ji na skříni za květináčema,když ještě žila a on to přece řekl…
Babofko, tak to je tedy silné kafe….
U nás tedy se žádné předměty nepohybují, ale stává se mi, že něco „vím“ dříve než ostatní. Poprvé (co si pamatuji) se to stalo, když jsem byla prvně těhotná – prostě jsem to věděla – mnohem dřív, než to mohlo být poznatelné. Naposledy bohužel vloni v září, když maminka byla v nemocnici v Olomouci a já jí pak z cesty domů volala, jak je venku krásně a jak se těším, až ji budu na kontroly doprovázet, že se vždycky pak Olomoucí projdeme. A v tu chvíli jsem věděla, že se to nikdy nestane…. přestože výsledky v té době vypadaly velice příznivě. Za měsíc potom maminka odešla….