Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Syn mého muže, jak na něj
Dobrý den, paní Martino,
mám trápení se synem mého muže. Je mu 15 let a je nějakým způsobem zaostalý nebo postižený. Diagnózu bohužel neznám, ani muž ji nezná. Jsou od sebe už asi 4 -5 let. Kluk měl od mimina epilepsii, v pozdějším věku mu diagnostikovali nějakou formu autismu, která prý už zmizela (ani epi nemá, je zcela bez léků). Jenže s klukem stále není něco v pořádku. A protože s matkou kluka jsou neskutečné problémy a vůle z naší strany není až tak velká, abychom s ní řešili, že ho chceme vzít např. do PPP, tak se asi ani nedozvíme, co s ním je nebo není. Pravdou je, že na něj bere 3 tis. od sociálky (kvůli tomu postižení), ale když je kluk u nás, je vidět, že změnou přístupu se z něho stává trochu normálnější člověk. Takže by to možná chtělo komisi (?), aby přezkoumali, jestli je opravdu na vině jeho stav nebo přístup matky. Ale to hlavní, pokusím se popsat jak to s ním vypadá:
Žije si nějaký svůj vnitřní život, není absolutně na úrovni jiných 15 letých kluků, nekomunikuje a sám od sebe máloco udělá. Je schopen stát v místnosti člověku za zadkem několik minut a čekat, co se mu řekne, případně vymýšlet, co má říct. Zezačátku se mu musí všechno říkat (umyj si ruce, sedni si, vem si, …), za jeden dva dny se ale otrká a už se mu musí říkat jen něco. Obecně jeho schopnost samostatné úvahy ve věcech, na které není z domova zvyklý (např. shrabat venku listí), je naprosto mizerná. ALe v tom svém světě uvažuje trochu lépe, i když stále několik let pozadu. Ochotně komunikuje jen s lidmi, kteří „to s ním umí“, tzn. pokud se k němu někdo chová jako k malému dítěti, dělá s ním vylomeniny apod., tak toho „má rád“. Když na něj promluvím a třeba to vyžaduje jeho odpověď, tak se začervená, jakoby se mu zmastí obličej, je vidět jak mu to v hlavě šrotuje (a je schopen šrotovat třeba 10 minut a u toho tak nějak lape po dechu a neví kudy kam) a pak teprve něco odpoví, pokud vůbec. Jinak si hraje s hračkami mé 1,5 leté dcery, případně jezdí venku na koloběžce, na počítači hraje dětské hry, nechodí ven s kamarády, co víme, tak ani žádné nemá. Chodí na speciální ZŠ, za rok ho čeká učňák. Občanku má. I jeho pohyby jsou zpomalené, má vadu řeči, se kterou byl jako malý na internátní logopedické ZŠ.
Nejde mi s ním navázat komunikaci, popravdě bych vylítla z kůže – když se ho zeptám na banální věc – jak se máš, co ve škole apod., odpovídá (po zauvažování) „dobře“. Člověk aby z něj všechno páčil a na to bohužel nemám ani vůli ani čas. Dneska se mi povedlo s ním navázat komunikaci tím stylem, že jsem mu (v klidu, jen jakobych si povídala sama se sebou) vynadala, že tu jen stojí a kouká, že jestli se u nás nudí, tak si má s sebou brát nějakou svojí zábavu, že já mu nic vymýšlet nebudu, co má dělat a ať si uvědomí, že je na vesnici, je tu spousta věcí, které se dají dělat a on je jediný, kdo se tu nudí, nikdo jiný tenhle problém nemá. V tu chvíli jako by úplně otočil, chvilku teda zase přemýšlel, pak mi řekl, že jde ven na koloběžku. Chvilku jezdil a přišel s nabídkou pomoci s nádobím. Pak zase šel někam ven. Ani nebyl umaštěný ani červený, takže to vzal v pohodě.
Problém s ním mám já (tedy potažmo i ostatní v rodině), protože nevím, jak s ním mluvit. Komunikaci s klukem jsem omezila na „udělej“ a základní fráze. Lidi s podobným postižením bohužel nedokážu brát podle jejich potřeb, neumím se na ně naladit a vadí mi pomalost v jednání, ať už to je u kohokoli. Nejsem trpělivá, jedná-li se o lidi, kteří trpělivost vyžadují. Uměla byste mi poradit, jak bych to na něj mohla zkusit, abych se nakonec já sama necítila jako blbec, když s ním mluvím? Dá se i podle toho popisu, o který jsem se pokusila, říct, o jaké postižení se zhruba jedná?
S díky, Jana
radi,cim dal vic se me libis:-))
a tatinek urcite citi,jakou ma dceru..
ja “ tyhle“ deti,hladim atd.hodne casto..nejradeji mam deti“ slunicka“( mongolni
je hnusny vyraz). umeji tolik veci a meli by jsme se od nich ucit! a chovaji se k nam ,ke zdravim,i stejne postizenym,stejne- nezne,citlive..pritom jim toho“ pan buh“ dal tak malo.
Meggi
ještě mám jano jeden dotaz – jak často za den ho chytnete kolem ramen, pohladíte, pochválíte, řeknete mu, že ho máte moc rádi?
já mám k postiženým dětem taky blízko. v současné době se ale spíš starám o tatínka, který už je po mrtvičce jako takové malé dítě, vzhledem ke stáří i jakobypostižené. nedovedu si třeba představit, jak se tazatelka bude chovat ke svým rodičům až v tomhle stavu budou, nebo jak se o ni a manžela budou starat jejich děti, pokud v rodině neuvidí trpělivost, ochotu, lásku v rodině kde vyrůstají.
a musím souhlasit, právě postižení nás mnohdy „vnitřně“ obohacují.
a jen tak mimochodem,i pri tehle tezke,pomale,psych.narocne “ praci“.. musim fungovat jeste doma,uplne sama,ze trema detma…nemoc za sebou..
Meggi
souhlasim radko s tebou..
ja totiz pracuji i s postiz.detma a bez sebechlubeni,vsechny tyhle veci,ktere Vam vadi
a ktere bohuzel postradate,jsou jedinym predpokladem,aby
clovek tuhle “ praci“ mohl delat,hlavne s laskou..myslim si,ze tomuhle se neda
naucit..ale zaklad je v rodine..me postizeni pripadaji“ normalni“ a take se k nim
tak i chovam,pritom je i obdivuji,neskutecne me obohacuji,ucim to i sve deti.. nikdy nerikej nikdy ,ikdyz jsi ted momentalne
zdravi..kolikrat musim pouzit i cerny humor,abych to zvladla a brecet musim az doma.. a pritom jsem velka cita…stve me,i boli tohle cist,mlada pani,neni to sice Vas syn,ale i tak,jsme
lide a tohle vsechnobcy pro nas melo bejt prirozene..
tady,v Uk,je pece o postizene,jedna z nejlepsich na svete,dokonce normalne studuji i
na stredni,kde chodila i ma “ zdrava“ dcera, nikdo se po ich neotaci..
nedokazu( i nechci) Vam v teto chvily,radit,jak na hocha,protoze by jste mela zacit spise u sebe.davame tim priklad i vlastnim detem,i cele rodine..stav kluka
se musi brat jako fakt,ale dulezite je chtit si k nemu najit cestu! on to prvni
neudela,nedokaze to,a uz i tak ma tezsiy zivot..nez Vy,nez ja…
a i ze soudy k jeho matce,bych byla opatrnejsi.
Meggi
ještě si neodpustím jedno – Takže by to možná chtělo komisi (?), aby přezkoumali, jestli je opravdu na vině jeho stav nebo přístup matky – a co pak? když to bude vina matky vezmete si ho do péče vy a budete se o něj starat, mít ho rádi, věnovat se mu? nebo na ni pošlete sociálku? vždyť nejen že to září z příspěvku že nemáte vůli mu pomoci, dokonce to i píšete. vždyť je to dítě vašeho muže! je to jeho rodina ať chcete nebo ne. k vlastnímu dítěti byste se chovala taky tak?
Lidi s podobným postižením bohužel nedokážu brát podle jejich potřeb, neumím se na ně naladit a vadí mi pomalost v jednání, ať už to je u kohokoli. Nejsem trpělivá, jedná-li se o lidi, kteří trpělivost vyžadují. …tomu asi nerozumím. a pokud jsem tomu porozuměla, tak nejdřív začít u sebe. naučit se trpělivosti, toleranci, porozumění, empatie je na bodu mrazu. pro postiženého musí být hrozné, když musí být s někým, kdo jen dává příkazy, případně mu vynadá.
Dobrý den, paní Martino,
mám trápení se synem mého muže. Je mu 15 let a je nějakým způsobem zaostalý nebo postižený. Diagnózu bohužel neznám, ani muž ji nezná. Jsou od sebe už asi 4 -5 let. Kluk měl od mimina epilepsii, v pozdějším věku mu diagnostikovali nějakou formu autismu, která prý už zmizela (ani epi nemá, je zcela bez léků). Jenže s klukem stále není něco v pořádku. A protože s matkou kluka jsou neskutečné problémy a vůle z naší strany není až tak velká, abychom s ní řešili, že ho chceme vzít např. do PPP, tak se asi ani nedozvíme, co s ním je nebo není. Pravdou je, že na něj bere 3 tis. od sociálky (kvůli tomu postižení), ale když je kluk u nás, je vidět, že změnou přístupu se z něho stává trochu normálnější člověk. Takže by to možná chtělo komisi (?), aby přezkoumali, jestli je opravdu na vině jeho stav nebo přístup matky. Ale to hlavní, pokusím se popsat jak to s ním vypadá:
Žije si nějaký svůj vnitřní život, není absolutně na úrovni jiných 15 letých kluků, nekomunikuje a sám od sebe máloco udělá. Je schopen stát v místnosti člověku za zadkem několik minut a čekat, co se mu řekne, případně vymýšlet, co má říct. Zezačátku se mu musí všechno říkat (umyj si ruce, sedni si, vem si, …), za jeden dva dny se ale otrká a už se mu musí říkat jen něco. Obecně jeho schopnost samostatné úvahy ve věcech, na které není z domova zvyklý (např. shrabat venku listí), je naprosto mizerná. ALe v tom svém světě uvažuje trochu lépe, i když stále několik let pozadu. Ochotně komunikuje jen s lidmi, kteří „to s ním umí“, tzn. pokud se k němu někdo chová jako k malému dítěti, dělá s ním vylomeniny apod., tak toho „má rád“. Když na něj promluvím a třeba to vyžaduje jeho odpověď, tak se začervená, jakoby se mu zmastí obličej, je vidět jak mu to v hlavě šrotuje (a je schopen šrotovat třeba 10 minut a u toho tak nějak lape po dechu a neví kudy kam) a pak teprve něco odpoví, pokud vůbec. Jinak si hraje s hračkami mé 1,5 leté dcery, případně jezdí venku na koloběžce, na počítači hraje dětské hry, nechodí ven s kamarády, co víme, tak ani žádné nemá. Chodí na speciální ZŠ, za rok ho čeká učňák. Občanku má. I jeho pohyby jsou zpomalené, má vadu řeči, se kterou byl jako malý na internátní logopedické ZŠ.
Nejde mi s ním navázat komunikaci, popravdě bych vylítla z kůže – když se ho zeptám na banální věc – jak se máš, co ve škole apod., odpovídá (po zauvažování) „dobře“. Člověk aby z něj všechno páčil a na to bohužel nemám ani vůli ani čas. Dneska se mi povedlo s ním navázat komunikaci tím stylem, že jsem mu (v klidu, jen jakobych si povídala sama se sebou) vynadala, že tu jen stojí a kouká, že jestli se u nás nudí, tak si má s sebou brát nějakou svojí zábavu, že já mu nic vymýšlet nebudu, co má dělat a ať si uvědomí, že je na vesnici, je tu spousta věcí, které se dají dělat a on je jediný, kdo se tu nudí, nikdo jiný tenhle problém nemá. V tu chvíli jako by úplně otočil, chvilku teda zase přemýšlel, pak mi řekl, že jde ven na koloběžku. Chvilku jezdil a přišel s nabídkou pomoci s nádobím. Pak zase šel někam ven. Ani nebyl umaštěný ani červený, takže to vzal v pohodě.
Problém s ním mám já (tedy potažmo i ostatní v rodině), protože nevím, jak s ním mluvit. Komunikaci s klukem jsem omezila na „udělej“ a základní fráze. Lidi s podobným postižením bohužel nedokážu brát podle jejich potřeb, neumím se na ně naladit a vadí mi pomalost v jednání, ať už to je u kohokoli. Nejsem trpělivá, jedná-li se o lidi, kteří trpělivost vyžadují. Uměla byste mi poradit, jak bych to na něj mohla zkusit, abych se nakonec já sama necítila jako blbec, když s ním mluvím? Dá se i podle toho popisu, o který jsem se pokusila, říct, o jaké postižení se zhruba jedná?
S díky, Jana