Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Čistě soukromě
Je to osobní. Tento příspěvek je čistě osobní a soukromý. Je můj a je pro Vás. Je mým vysvětlením, proč jsem tu dlouho nebyla, nad čím jsem přemýšlela, co mě bolelo a trápilo, co jsem si potřebovala v klidu rozmyslet…
Jsou to právě dva měsíce, co jsem začala pochybovat o tom, co dělám, proč to dělám a jestli to dělám dobře. Celé mé pochybování, o kterém je řeč, se týká mého psaní…
Píšu.
Píšu celý svůj život, psala jsem už na základní škole, psala jsem cokoli, dopisy klukům i holkám – vždy něčím jménem, básničky, povídky, referáty z literatury, blahopřání i poděkování, prostě stručně řečeno vše, co kdo v mém blízkém okolí potřeboval. Pravdou je, že mi to nikdy nevadilo. Byla to pro mě zábava, potěšení, radost.
Proč píšu?
Je to pro mě zcela přirozená možnost vyjádření. S ohledem na fakt, že má duše je křehčí než se na první pohled zdá a můj vnitřní vesmír je jako ledovec, jen 1/10 je vidět, ostatní zůstává skryto pod hladinou, je pro mě psaní v podstatě jedinou formou, kde se mohu upřímně, otevřeně a niterně vyjádřit. Jsou věci, které nelze říct nahlas. Stejně tak jako jsou věci, o kterých ani nechci mluvit nahlas. Pak jsou také věci, o kterých bych chtěla mluvit nahlas a nedokážu to. Nejde mi to. Ve všech vyjmenovaných případech je pro mě psaní řešením. Často jediným řešením. Psaní mi pomáhá vyrovnat se s tím, co mi život přináší. Dělit se o radost, lépe snášet potíže, urovnat si myšlenky, vypustit přetlak a ulevit si… Jako někdo povídá, jiný třeba jí sladké, druhý si dá skleničku nebo dvě, někdo telefonuje…
Já píšu…
Proč jsem přestala psát?
Můj blok se projevil téměř okamžitě a přišel jako reakce na jednu „sprchu“, kterou jsem neustála. Pro mě osobně to byla ošklivá zkušenost. Dotkla se mě u srdíčka a rozplakala mě. Přestala jsem psát. Proč? Přečetla jsem si, že píšu „o ničem“, že „psaním se nic nevyřeší“, že ta dotyčná cítí zklamání po přečtení mého příspěvku a podobně laděnou kritiku na výhru ve VD soutěži o příspěvek měsíce –– bylo mi hodně smutno…
Vzala jsem si to osobně. Já píšu o sobě, o svém životě a o svých zážitcích, cítila jsem se jako by mě spláchli do h….., jako by můj život stál za h…., ztratila jsem chuť i sílu dát cokoli na papír…. Vždycky jsem se snažila o anonymitu (žádná jména, žádná místa) a úporně se snažím být objektivní, nehaním a neprotěžuji, pokud si „střílím“, tak většinou ze sebe…
Chtěla jsem přestat psát i soutěžit… Nemohla jsem pochopit, proč někdo čte příspěvek, který je zařazený v rubrice „Vaše příběhy“, kde je jasné a zřejmé, o jaké články se jedná – jsou NAŠE, jsou to naše životy, naše děti, naše radosti a tak dále a tak dále, a pak to kritizuje. Stejně tak jsem neustála výtku, že by bylo lépe psát raději něco o dětech.
Píšu o dětech, píšu o výchově dětí a mnoho z Vás to neví, spolupracuji s redakcí VD a jsem na to pyšná, dělá mi to radost a těší mě každý jeden úspěch jedné z Vás, mohu-li Vám svým psaním prospět, pomoci či poradit.
Zřejmě jsem si tím musela projít.
Jen jsem na to nebyla připravená.
Byla jsem plná emocí a nevěděla jsem si s tím rady…
Vysvobození.
A pak přišlo moje vysvobození z trápení.. A tím jste Vy. Moje holky. Několik z Vás mi v krátké době po sobě napsalo do osobních vzkazů, co se mnou je, proč nepíšu, co dělám, kde jsem. Několik z Vás mě požádalo o další příspěvek/článek. A to mě zahřálo. A to mě potěšilo. A to mě asi postavilo na nohy…
A už jsem napsala příspěvek „Jak jsem se narodila podruhé…“
Omluva.
Omlouvám se všem svým spřízněným duším, že jsem se nechala na chvíli unést emocemi a „odnést“ z VD.
Závěr.
Děkuji Vám, které čtete mé příspěvky se zájmem a svůj kladný postoj mi dokážete projevit a dát najevo. Díky moc.
Milá Padmé,
každý o sobě někdy pochybujeme. Je to normální a přirozené. Ten, kdy nepochybuje, není sebekritický (myslím zdravou sebekritiku), ale, dovolím si napsat, narcistický.
Já si přesně vybavuji situaci, která vznikla v “reakcích“ na článek od Tebe tak, jak ve svém včerejším vyjádření popisuješ. Víš, ono to přebolí a taky dobře víš, že mnohdy bývají reakce různé, různorodé. A navíc – někdo si s přílišnou kritikou druhých řeší problémy své. Toto myslím obecně, vůbec tím nemám na mysli pisatelku, která tehdy kritizovala Tvůj příspěvek. Dle mého – každý jsme jiný. Někdo má rád články emotivní, v nichž je vyjádřeno silné citové prožívání, jiný upřednostňuje příspěvky racionální, v nichž se dozví nějakou novou informaci, radu, poučení apod. Já třeba ráda píšu – třeba sis toho i všimla – snad trochu “úsměvnou a populární formou“ právě ty rady a informace.
A tak každý máme svůj šálek kávy a každý kuchař vaří kafe trochu jinak. Vím, o čem mluvím “milé čtenářky a pozorní posluchači jistě vědí“ na pití kávy já jsem závislá.
Padmé, jestli jsem Tě dokázala trošku povzbudit, jsem zato ráda. Přeji Ti radost z Tvého tvůrčího psaní a spoustu výher na VD!
Padmé, nikdy jsem nepomyslela na to, že by jsi neměla nadále psát. Vždyť tvé příspěvky se tu objevují pravidelně jako každé ráno slunce, tak co bychom tu bez nich dělali.
Padmé , věř mi, že dokážu pochopit, jak některá vyjádření dokáží člověka ranit, ale tady to je myslím zbytečné. Vždyť u většiny z nás máš podporu.
Jen vzpomeň na ten bombardung článků mnou psaných o očkování, taky jsem každému (většině) nepadla vhod. Nezastírám, že mě to zpočátku neťaflo, ale já si říkám, že vše špatné je k něčemu dobré a našla jsem si jinou cestu. Zrovna jako ty 🙂
Piš dál. Vždy budeš mít své příznivce a zrovna tak ty, kteří tě občas zkritizují.
Já už kritiku beru jako něco, co k pobytu tady patří a co mě posune někam jinam nebo mě donutí se nad danou věcí zamyslet.
Sama jsem zaregistrovala tvou delší nepřítomnost, sice jsem nebyla tou, která by tě vyhledávala osobními vzkazy, ale jak víš, jsem osoba hektická :-)))) Ale že jsem pomyslela na to , kde vázneš, toť pravda pravdoucí.
Jsem ráda, že jsi si to urovnala a piš dál. Cítím to stejně , že se člověk občas potřeuje vypsat ať už z toho dobrého, tak z toho špatného a bylo by škoda tě tu už nevídat 🙂
Uf!!!
Padmé, to jsi mě ted dostala!! Nechce se mi věřit, že by ti tohle někdo o tvých článcích napsal:(((((
Vždycky si je ráda přečtu a přidám kladný komentář, protože tu není tolik lidiček, které by psali články a vy, co píšete články, udržujete tyhle stránky v pochodu:)
Nebýt vás, nebylo by, co číst nemyslíš?
Řadím si tě tady mezi kvalitní pisálku, tvé články jsou o něčem…… dá se o nich diskutovat a hlavně??? Jsou čtivé:))
Takže doufám, že nezklameš ty, co tvé články čtou a na jednoho negativce se s prominutím vy…!!!!!!
My tě tu potřebujeme!!!!
Posílám pohlazení, hlavu vzhůru a těším se na další a další……….články od tebe:))))))
Ach Padmé jedna “sprcha“ by Ti vzala chuť na to co ty ráda?
Vždyť to vyváží desítky jiných reakcí na Tvé psaní.
Kdyby to byla pravda,že píšeš o ničem-proč by reagovaly na Tvé članky????
Je moooc fajn,že si se z toho dostala,věřím že to nebylo lehké.
Ač mám děti dospělé ráda si přečtu i ty rady,které se mě netýkají a porovnávám jak jsem já před 20ti lety i více, řešila a jak teď vy a mnohokrát uznám,že vy na to jdete v pohodě…
Jen pěkně piš a nedej se odradit-však to píšeš všem a né té jedné.A každá rada dobrá.
Tak se pěkně čiň-máš co dohánět!!!!:)
Je to osobní. Tento příspěvek je čistě osobní a soukromý. Je můj a je pro Vás. Je mým vysvětlením, proč jsem tu dlouho nebyla, nad čím jsem přemýšlela, co mě bolelo a trápilo, co jsem si potřebovala v klidu rozmyslet…
Jsou to právě dva měsíce, co jsem začala pochybovat o tom, co dělám, proč to dělám a jestli to dělám dobře. Celé mé pochybování, o kterém je řeč, se týká mého psaní…
Píšu.
Píšu celý svůj život, psala jsem už na základní škole, psala jsem cokoli, dopisy klukům i holkám – vždy něčím jménem, básničky, povídky, referáty z literatury, blahopřání i poděkování, prostě stručně řečeno vše, co kdo v mém blízkém okolí potřeboval. Pravdou je, že mi to nikdy nevadilo. Byla to pro mě zábava, potěšení, radost.
Proč píšu?
Je to pro mě zcela přirozená možnost vyjádření. S ohledem na fakt, že má duše je křehčí než se na první pohled zdá a můj vnitřní vesmír je jako ledovec, jen 1/10 je vidět, ostatní zůstává skryto pod hladinou, je pro mě psaní v podstatě jedinou formou, kde se mohu upřímně, otevřeně a niterně vyjádřit. Jsou věci, které nelze říct nahlas. Stejně tak jako jsou věci, o kterých ani nechci mluvit nahlas. Pak jsou také věci, o kterých bych chtěla mluvit nahlas a nedokážu to. Nejde mi to. Ve všech vyjmenovaných případech je pro mě psaní řešením. Často jediným řešením. Psaní mi pomáhá vyrovnat se s tím, co mi život přináší. Dělit se o radost, lépe snášet potíže, urovnat si myšlenky, vypustit přetlak a ulevit si… Jako někdo povídá, jiný třeba jí sladké, druhý si dá skleničku nebo dvě, někdo telefonuje…
Já píšu…
Proč jsem přestala psát?
Můj blok se projevil téměř okamžitě a přišel jako reakce na jednu „sprchu“, kterou jsem neustála. Pro mě osobně to byla ošklivá zkušenost. Dotkla se mě u srdíčka a rozplakala mě. Přestala jsem psát. Proč? Přečetla jsem si, že píšu „o ničem“, že „psaním se nic nevyřeší“, že ta dotyčná cítí zklamání po přečtení mého příspěvku a podobně laděnou kritiku na výhru ve VD soutěži o příspěvek měsíce –– bylo mi hodně smutno…
Vzala jsem si to osobně. Já píšu o sobě, o svém životě a o svých zážitcích, cítila jsem se jako by mě spláchli do h….., jako by můj život stál za h…., ztratila jsem chuť i sílu dát cokoli na papír…. Vždycky jsem se snažila o anonymitu (žádná jména, žádná místa) a úporně se snažím být objektivní, nehaním a neprotěžuji, pokud si „střílím“, tak většinou ze sebe…
Chtěla jsem přestat psát i soutěžit… Nemohla jsem pochopit, proč někdo čte příspěvek, který je zařazený v rubrice „Vaše příběhy“, kde je jasné a zřejmé, o jaké články se jedná – jsou NAŠE, jsou to naše životy, naše děti, naše radosti a tak dále a tak dále, a pak to kritizuje. Stejně tak jsem neustála výtku, že by bylo lépe psát raději něco o dětech.
Píšu o dětech, píšu o výchově dětí a mnoho z Vás to neví, spolupracuji s redakcí VD a jsem na to pyšná, dělá mi to radost a těší mě každý jeden úspěch jedné z Vás, mohu-li Vám svým psaním prospět, pomoci či poradit.
Zřejmě jsem si tím musela projít.
Jen jsem na to nebyla připravená.
Byla jsem plná emocí a nevěděla jsem si s tím rady…
Vysvobození.
A pak přišlo moje vysvobození z trápení.. A tím jste Vy. Moje holky. Několik z Vás mi v krátké době po sobě napsalo do osobních vzkazů, co se mnou je, proč nepíšu, co dělám, kde jsem. Několik z Vás mě požádalo o další příspěvek/článek. A to mě zahřálo. A to mě potěšilo. A to mě asi postavilo na nohy…
A už jsem napsala příspěvek „Jak jsem se narodila podruhé…“
Omluva.
Omlouvám se všem svým spřízněným duším, že jsem se nechala na chvíli unést emocemi a „odnést“ z VD.
Závěr.
Děkuji Vám, které čtete mé příspěvky se zájmem a svůj kladný postoj mi dokážete projevit a dát najevo. Díky moc.