Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Krasobruslení
Ráda bych se podělila o dnešní zážitek.
Moje pětiletá dceruška si vymyslela, že se stane krasobruslařkou! Viděla vystoupení krasobruslařek, uchvátily ji krásné kostýmky malých holčiček a ladný pohyb po ledu.
Takže jsme všichni zašli do sportovní prodejny a koupili krásné, nové brusličky. Už jen nákup byl zážitek, protože ještě není sezona a nikde lední brusle neměli.
Přišel den D. Malá stála u mantinelu na stadionu, přijela si pro ni paní trenérka, vzala ji a postavila na led. V tu ránu byla dcerka na zemi. No, nevadí, znovu postavit a znovu buch. Pak jí bylo ukázáno, že se nemá snažit jezdit, ale pouze stát a šlapat na místě, střídat nožičky a držet balanc. To byl její úkol na celou první hodinu. Během deseti minut byla na zemi v průměru 9 minut a 1 minutu stála. Nešlo jí ani se ze země zvednout a já jen pozorovala její snažení. Po chvilkách k ní vždy trenérka přijela a postavila ji. Čekala jsem, že to malá vzdá. Já už bych se na to vykašlala, ale ona bojovala. Spadla, vždy se na mě jen tak podívala, pokrčila rameny a snažila se vstát. Všude kolem už byly zkušené holčičky, které jezdily a moje malá se tam jen válela po zemi. Některé pády vypadaly dost škaredě. Já stála za mantinelem a měla slzy na krajíčku, bylo mi jí líto. Nicméně ke konci hodiny se naučila vstávat a po pádu se sama zvedat z ledu. Pak už to bylo lepší a poměr času na nohách a na zadku se otočil. Což byl úspěch. Po hodině všem nadšeně vykládala, jak se naučila zvedat z ledu a že příště půjde zase! Měla v očích jiskřičky nadšení, bojovnost a chuť nevzdat to. Což u naší malé není zase až tak častý jev. Nejspíš zapůsobilo prostředí, protože jsem přesvědčená, že kdybych tam s ní byla jen já a ne trenérka, vzdala by to.
Tak jsem se chtěla podělit o zážitky a zeptat se, jak prožíváte sportovní zápolení vašich dětiček?
Peťko, je to fajn, že si něco usmyslela, snad jí to nadšení vydrží… Vždycky když má člověk nějaký cíl, má možnost dojít v životě dál… Než když jen tak bezcílně bloumá… Tak přeju ať na další hodině se skóre 9:1 otočí! 😉
Nedávno jsme se s manželem dohodli, že k Vánocům dostane malá kolečkové brusle, takže jsem zvědavá, jak to bude probíhat u nás:)
Není to dlouho, co jsem měla slzy na krajíčku z toho, jak se chtěla naučit na kole, měla velkou trpělivost, což u ní není obvyklé, padala, vstávala a znova pořád dokola:)
Najednou ze dne na den jezdila sama a na jedničku s hvězdičkou:)
Byla jsem z toho na měkko:)
Patko, přejí malé, at se jí brzy podaří jezdit bez pádů a strašně velkou trpělivost, bez té to nejde a samozřejmě velkou podporu od vás rodičů:)
Držím palečky a dej vědět její pokroky:)
Peťko, teď se mi úplně vybavilo, jak syn před 2 roky začínal s hokejem. Taky byl víc na zadku než na nohou, ale během 3 hodin bruslil bez držení prostě úplně sám a mě to připadalo jako zázrak. Včera měli kluci turnaj, sice se jim vůbec nedařilo, ale všichni mi v šatně připadali takoví spokojení, nadšení z toho, že si mohli zahrát i s někým jiným než jen mezi sebou. A to jak dopadli, hodili za hlavu.
Přeji Barunce, aby jí krasobruslení moc bavilo a milovala to, to je vlastně polovina úspěchu, všechno ostatní přijde samo.
Peťko, to je hezké:-) Jen ať jí to vydží:-)))
Taky se chystám letos malému koupit brusle a vyzkoušet led:-)) Zatím jen za osobní asistence … tak snad ho to bude bavit. Letos jsem ho přihlásila do pohybové výchovy se základy tance … a líbilo se 🙂 učí se rytmiku,držení těla, počítání kroků…atd. Ovšem první kroužek, kdy jsem nucena sedět v šatně a čekat 😮 🙂
Tak musím si zvykat. K
Peťko, to je pěkné. Tak malá je bojovnice. My to zatím neprožíváme nijak, ale vzpomínám si na sebe, jak jsem za každou cenu chtěla umět stojku na rukou. Dělala jsem jí celých 14 dní na dovolené na chatě, a snad ani vůbec nic jiného, takže naši si fakt museli odpočinout. Ať jí nadšení vydrží.
Ráda bych se podělila o dnešní zážitek.
Moje pětiletá dceruška si vymyslela, že se stane krasobruslařkou! Viděla vystoupení krasobruslařek, uchvátily ji krásné kostýmky malých holčiček a ladný pohyb po ledu.
Takže jsme všichni zašli do sportovní prodejny a koupili krásné, nové brusličky. Už jen nákup byl zážitek, protože ještě není sezona a nikde lední brusle neměli.
Přišel den D. Malá stála u mantinelu na stadionu, přijela si pro ni paní trenérka, vzala ji a postavila na led. V tu ránu byla dcerka na zemi. No, nevadí, znovu postavit a znovu buch. Pak jí bylo ukázáno, že se nemá snažit jezdit, ale pouze stát a šlapat na místě, střídat nožičky a držet balanc. To byl její úkol na celou první hodinu. Během deseti minut byla na zemi v průměru 9 minut a 1 minutu stála. Nešlo jí ani se ze země zvednout a já jen pozorovala její snažení. Po chvilkách k ní vždy trenérka přijela a postavila ji. Čekala jsem, že to malá vzdá. Já už bych se na to vykašlala, ale ona bojovala. Spadla, vždy se na mě jen tak podívala, pokrčila rameny a snažila se vstát. Všude kolem už byly zkušené holčičky, které jezdily a moje malá se tam jen válela po zemi. Některé pády vypadaly dost škaredě. Já stála za mantinelem a měla slzy na krajíčku, bylo mi jí líto. Nicméně ke konci hodiny se naučila vstávat a po pádu se sama zvedat z ledu. Pak už to bylo lepší a poměr času na nohách a na zadku se otočil. Což byl úspěch. Po hodině všem nadšeně vykládala, jak se naučila zvedat z ledu a že příště půjde zase! Měla v očích jiskřičky nadšení, bojovnost a chuť nevzdat to. Což u naší malé není zase až tak častý jev. Nejspíš zapůsobilo prostředí, protože jsem přesvědčená, že kdybych tam s ní byla jen já a ne trenérka, vzdala by to.
Tak jsem se chtěla podělit o zážitky a zeptat se, jak prožíváte sportovní zápolení vašich dětiček?