Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Volná výchova - přišlo mi mejlem, docela trefné
Zrovna jsem to dostala od tety do mejlíku, a nejdřív jsem to nechtěla číst, protože většinou všechno mažu, čtu jen to, co mi někdo napíše, znáte to, ale udělala jsem si kafe a vyjímečně otvírala všechno, no a tohle mě opravdu pobavilo:-)))
Volná výchova
“Do práce jsem jela MHD a jako vždy bylo docela plno.
Zaujala mě skupinka lidí kousek ode mě. Na čtyřsedadle seděla stará paní a její manžel,naproti nim maminka a její asi 4 – 5 letá holčička. Obě vyfiknuté jako z posledního modniho časopisu. Maminka minisukni jen o pár čísel širší než pásek,vysoké podpatky, těsné tričko upnuté na opáleném těle a samý řetízek a prsten. Byla trochu víc namalovaná, ale i tak ji to slušelo. Kazil ji to jen ten výraz.
Znuděný a znechucený a občasný kradmý pohled po lidech jako by říkal – “Proboha, fůůůj, kam jsem se to dostala.“
Její malá princezna byla oblečená podobně, jen podpatky a malování nahradily roztomilé culíčky jako střapečky. Kývala nožičkama sem a tam a vypadalo to, že je znechucená stejně, jako její matka.
Naproti nim seděli staří manželé, oba se opírali o hůlku, byli skromně schouleni tak nějak do sebe a tichounce si občas něco řekli. Sálala z nich taková ta domácí pohoda, mír a pokora.
Seděli, nikoho si nevšímali, jen paní občas vyrušilo kopnutí malé princezny pod koleno. Nejdřív to bylo jen jakoby náhodně, že se holčička nechtěně dotkla špičkou boty.
Čím víc ale stará paní uhýbala, tím víc bylo na holčičce vidět, že kopance jsou cílené. Kývala nohama, kývala, pohled upřený na tvář staré paní a kop a zase jakoby nic se dívala ven z okna. Stará paní trochu poposedla – a za chvíli znovu. Číhavý pohled a raz, dva, tři – kop. A zase nenápadný pohled ven. Pořád dokola. Paní už nevěděla, kam s nohama. Snad jenom slušnost ji bránila mamince něco říct a tak se snažila trpělivě vystihnout okamžik výkopu a včas uhnout. Ani lidi kolem neříkali nic. S počtem kopanců se jen úměrně zvyšovalo kroucení hlavou a znechucení obou manželů i ostatních cestujících..
Celé to sledoval i mladík stojící opodál. Měl takové ty široké kalhoty s rozkrokem až u kolen, vytahané triko a čepici s kšiltem dozadu.
Žvejkal žvejkačku a občas nezúčastněně zavadil pohledem na onu čtveřici.
Pak se zase díval znuděně ven, žvejkal a mlčel.
Nedělal nic. Byl jeden z mála lidí, na kom se nedalo poznat, jestli se baví, nebo je pohoršen.
Když už stará paní neměla kam uhnout a holčička se musela svézt skoro až na kraj sedačky, aby si mohla kopnout, neudržel se jeden pán stojící nad nimi a řekl mamince:
“Prosím vás, nemůžete jí něco říct? Nevidíte, co dělá??“
Maminka se podívala na pána, pak na svoji princeznu, pohladila ji po vláskách, upravila culíčky a řekla pohrdavě – “Proč bych ji něco říkala? My dětem dopřáváme volnou výchovu.“
Tou odpovědí šokovala nejenom pána, ale i všechny cestující.
Holčička si ještě dvakrát kopla, než autobus dojel k zastávce. Mladík s kalhotama u kolen se líně sebral a procházel nezůčastněně kolem čtveřice ke dveřím. Když byl těsně u nich, udála se scéna jako z filmu. Bylo to dílo pár okamžiků. Dokolíbal se pomaloučku k nim, pořád ten nic neříkající výraz, klidně až líně vyndal z pusy žvejkačku a jedním pohybem ji lípnul palcem holčičce doprostřed čela.
Takové to- “Ááááá – lup ho tam. Lehkým, ladným pohybem, jako když malíř jedním ťuknutím lípne na svůj obraz tu poslední, významnou tečku. Bez mrknutí oka postupoval houpavě dál k východu, jakoby nic. Maminka zalapala po dechu a vypískla – “No co to děláš magorééé??? Seš blbéééj????“
Mladík jen tak líně otočil hlavu zpět a úplně klidně odvětil – “Né,ale naši mě taky dopřávali volnou výchovu… Naschlééé.“ Vykolébal se ze schodů ven na ulici, ještě se na starou paní usmál do okna a dvěma prsty udělal pozdravný pohyb na čele. Celý autobus se bavil. A já s ním. Tady v tom případě “volná výchova“ přinesla své ovoce a pro všechny to byl takový “borec nakonec.“
Lien, nevím proč tě tolik trápí, že se paní neozvala. Bohužel ke své škodě se snažila naznačovat a protože mamince nepřipadalo nic divné , tak děvčátko pokračovalo ve své bohulibé činnosti.
Nemám pocit, že bych ze své dcery dělala poslušného panáka, nebo igráčka,jak jsi to označila. Nevím,co je špatného na tom, že své dceři ukazuji, co je správné a co ne. Je to možná tím, že absolutně volná výchova, mi nepřipadá vhodnou. A asi bych ani nestála o to, aby mé dítě upomínal někdo jiný, od toho jsem tu já nebo táta, jako rodič, abychom byli první, kdož ji vychovávají. Máš dcerku ještě malou, možná lépe si o tom popovídáme za pár měsíců 🙂
Víš pro mne je důležité, aby se uměla chovat v kolektivu, ale i k lidem (starším) okolo sebe. Nechci aby to za mě dělali jiní, nebo bych ji měla nechat svému postupu, ať se tím protluče sama.
Už to tu bylo řečeno, to co holčička dělala, se v jejím věku dá hodnotit jako agrese. Každá druhá máma by holčičku usměrnila, ale tato byla, promiňte ten výraz, natuplá 🙂 Lien přece se nemusí na dítě hned řvát, stačí řící “sedni si tak, aby jsi do paní nekopala, vidíš přeci, že ti uhýbá“. Já nevím, já si prostě všímám toho jak se mé dítě chová, co dělá a jak na co reaguje, tak by mi to neušlo a určitě bych se snažila jí to vysvětlit.
Jiná situace by byla, kdyby třeba na paní mluvila (ta holčička) a paní by to vadilo, tak by se třeba ozvala nebo ji nějak odbyla. Jenže je samo rozdíl mezi okopáváním a mluvením.
Karamelo, to je víc než jasné, že dítě se chová podle toho, co kde vidí a nejvíce doma. A na otázku, zda nepotřebuje rodiče? Ano, ale také ostatní lidi, ne jen jednoho (dva) člověka, který si dítě zformuje k obrazu svému, ať se to dítěti líbí nebo ne. Mám takový dojem, že respekt a strach jsou si velmi, velmi vzdálené. Nevím, sama píšeš, že se má učit tak, že mu bude rodič vzorem, podle mě tedy nejen rodič, ale všichni ostatní, také se tak děti učí. Takže co má ta maminka v tramvaji dělat, když se paní vůbec neozve? Mě by to docela zajímalo.
Být zastáncem volné výchovy je opravdu hodně pohodlné:-)))
Nakonec dítě vlastně své rodiče vůbec nepotřebuje, že Lien:-)
Všechno ho mají naučit příklady ze života a ostatní lidé kolem.
To mi přijde až zcestné.
Rodiče jsou prvními lidmi, které bychom měli respektovat a kteří nám mají být vzorem.
Chování holčičky byla agrese – narušovala osobní prostor někoho jiného a vědomě s potěšením – myslím, že ta stará paní dostatečně vyjádřila svůj postoj tím, že se jí snažila uhnout – empatické a inteligentní dítě by tohle pochopilo hned. Nejspíš byla holčička zvyklá, že takovým způsobem se k sobě doma chovají její rodiče.
Ano, Frančice, také myslím, že má právo každý napsat svůj názor, aniž by ho někdo jiný kvůli tomu nazýval blbcem. Máš zvláštní dar plést se do věcí, u kterých neznáš pozadí, takže to už nech být. Pavlínkav ví moc dobře, proč jsem jí doporučila sundat zrcadla.
Horempádem, nevětší problém v tom, co píšeš o učení dětí ohleduplnosti apod. vidím v tom, že je to učíš ze svého hlediska. Kdyby byly zvyklé, že každý člověk upřímně vyjádří své pocity, bylo by pro ně mnohem snazší poznat, kde jsou skutečně ty přirozené hranice. Z mé zkušenosti s maminky výchovou vím, že tyto zákazy a příkazy podle toho co si kdo okolo myslí a co si myslí ona, vedou buď k úplně rezignaci a poslušnosti, něco jako igráček nebo naopak k totálnímu vzdoru, nebo spíš se tyto dva aspekty střídají a spokojený není nikdo ani dítě, ani matka, ani ti okolo. A ty svoje hranice nezná vůbec, nebo je musí v dospělosti hodně těžce nacházet.
Lien, mě by stačilo, kdyby ona paní normálně řekla, že si sednout nechce. Nemusela na mě hned tak vyjet.
No, teď už mi chybí, abys mi také doporučila sundat doma zrcadla. Pokud vím, tak má tady každý právo napsat svůj názor. A jelikož nejsme všichni stejní, i názory se liší.
Reagovala jsem na Kukačku, že nikdo z okolí nic nepodnikl.
Lien, je jasné,že každá na to máme jiný názor. Já jsem v tomhle striktní. Vyžaduji v tomto ohledu od dcery slušnost a ohleduplnost k ostatním, aniž bych uvažovala o telepatii. Myslím že u okopávání druhých lidí o tom není sporu. K tomuhle jsem velmi všímavá a nezůstala bych letargická a nenechala bych jí to dělat. Můj názor je ten, že tímhle to začíná a šikanou nebo něčím jiným podobným to končí. Dle mého dítě musí znát hranice a já jsem tu od toho, abych je určovala, i když každý je samozřejmě máme jinde.
Mám asi štěstí, že dcerka zatím nedisponuje těmito nápady, ani vůči dětem, ale kdo ví, s čím jednou příjde. Mě třeba vadí, že dcerky babička (moje máma) se sebou občas nechá v tomto ohledu vorat a učí ji některé nežádoucí, pro mě nepřípustné návyky. Tzn. že třeba když od babči něco nedostane, tak babča se od ní nechá plácnout. A mě pak nezbývá , než tuhle škodu napravovat a vysvětlovat, že tohle se prostě nedělá, nikdy a nikomu. Takže tohle není o telepatii ale vycítění hranic, co si dítě může dovolit k druhým. A hlavně mi vadí, že babče to v tu chvíli necvakne, až když na to upozorním. Nejde o to, že když jí to nevadí, tak ať to dělá, ale je to dítě a potom si hned myslí, že je to vcelku normální. Tudíž jsem to nevysvětlovala jen dceři, ale náležitě byla poučena i babča.
V určitém ohledu se mi i ulevilo, že na pár týdnů odjeli pryč a měla jsem čas tyto věci dcerce povysvětlovat a hodit do normálu. Proto si myslím, že pěstovat ohleduplnost v dětech už od malička není od věci.
Co se týká prostředků hromadné dopravy, tak to je pro mne uzavřená kapitola a to je trošku jiná věc, tím myslím to pouštění sednout. Když jsou lidi slušní, tak se vždycky dohodnou. Taky hned každému nevnucuji, ať si jde sednout, když řekne, že nechce protože třeba za chvíli vystupuje, nebo by prostě nevstal, tak to nechám být, prostě snaha byla 😀
Horempádem tak nevím. Být na místě maminky, tak bych svému dítěti taky nic neřekla (i když v tomhle případě asi ano, protože by to vadilo i mě). Proč, když paní to tak bavilo být okopaná, že ani nemukla? Mě totiž připadá, že když někomu vadí, co mu někdo jiný dělá, měl by ho na to upozornit v první řadě on sám. Když to nepomůže, měla by zasáhnout maminka, ale jak má dítě vědět, že to paní vadí, když sedí a nic neřekne? A maminka, ta aby tedy dítěti pro jistotu nedovolila nic, protože, co kdyby něco, někde, někdy, někomu mohlo vadit?
Moje zkušenosti z tramvaje jsou, že mě všichni vehementně chtějí pouštět sednout (malá v šátku). Mě se ale líp stojí, takže to řeknu. Ne, děkuji, mě se lépe stojí. Málokdy se nikdo nehrne, já jsem ráda, že to nemusim vysvětlovat, že se mi líp stojí a pak se najde nějaký “dobrák“, co začne nadávat někomu, že mě nepustí. No už se stalo, že se dohadovala půlka tramvaje, kromě mě. Kdybych si chtěla sednout, tak si o místo umím říct sama. Zrovna tak jako umím říct dítěti, že mi vadí když do mě kope (když mi to náhodou vadí) a nevyžaduji po jeho mamince, aby to telepaticky vytušila, nebo ho omezovala zbytečně.
Shrnula bych to asi takhle…chování dětí je odrazem chování rodičů. Pokud rodičům nepřipadá divné omezovat prostor toho druhého, tak proč by to mělo tak připadat jejich dětem. Vidím a pozoruji to i v naši rodině. Jak tu někdo psal, pokud původci dění jsou děti , tak mířím do oněch dětí, není mi souzeno kritizovat rodiče za výchovu, ale děti za jejich chování.
Děti které neznají míru slušnosti “spařím“ do tří vteřin, ani nemrknou :-))))))))
Už je to déle, ale přidám taky jednu “autobusovou“. Tehdy jsem byla asi v první třetině těhotenství, takže to na mě nebylo vidět, ale tak nějak jsem přirozeně měla tendenci chránit si svůj prostor, zvlášť v hromadných prostředcích. Jednou jsem takhle v podvečer jela busem, byl narvaný k prasknutí. To že si nesednu jsem přehlédla a snažila si najít bezpečné místo ke stání. Za chvíli se za mě vecpaly puberťandy. Děsná sranda, jak už to bývá. Všechny narvané bágly na zádech a vůbec je to netankovalo. V tom rachotu je nemělo smysl žádat, aby je daly dolů, protože tím by jaksi vzniklo více místa žeee 🙂 No ale jak tak stály, řechtaly se, tak do mě narážely těma báglama a ne zrovna zlehka. Řidič jel trošku zostra, tak to byly docela herdy. Uhnout nebylo kam. No tak jsem čekala, až zase autobus cukne nebo nevybíravě projede zatáčkou a nenápadně jsem do jedné z nich v příhodnou chvíli strčila. Jenže holčina měla trošku smůlu. Stála na proti tyči a dala si asi o ni “čelíčko“. Uslyšela jsem jen “jááááu“. Že by mi to vadilo, to ne :-)) já jsem už byla obouchaná do žeber dost. No co, jak najednou šly rychle batohy dolů a foukaly si bebííí 😀 A já měla klid a byla ušetřená hloupých komentářů, kdybych je jen napomenula, či o něco požádala.
Jinak staří lidé versus BUS a puboši, to je kapitola sama pro sebe.
Jo holky je to na nás jako na rodičích, abychom ohleduplnost ve svých dětech probouzely a hýčkaly. Nadávat na druhé je jedna věc, ale je třeba k tomu vést ty naše dětičky, abychom s klidným svědomím říci, že naše děti jsou vychovávány jinak…ke slušnosti.
Frančice, tak se drž napomínání sebe a svých dětí, a nenapomínej mě. Každý by se měl ozvat sám za sebe když mu něco vadí. Být tou paní, co jsi jí chtěla “pomoct“, tak bych ti taky něco řekla.
Virenko, já jsem chtěla té paní pomoci. Zdálo se mi, že si netroufá, říci o to místo. Byla malá a měla problém dosáhnout na tyč, aby se mohla dobře držet. Ale máš pravdu, asi jsem si měla hledět svého. To, že jsem dostala vynadáno od puberťačky, mi nevadilo, mě spíš přišlo líto, že se do mě pustila i ona paní.
Takže od té doby se snažím napomínat jen sebe a své děti.