Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Konec návštěv
Ahojky moje milé holčičky vrbičky,
včera se toho semlelo nějak moc najednou. Dopoledne jsem zjistila, že má Mariánek na spodním víčku mezi řasami miniaturní klíště a nenechal na sebe sáhnou, abychom mu jej vytáhli. Jelikož máme odpoledního pana doktora, vyrazila jsem pře 4h., abychom tam byli první. Nejen, že jsme byli první, ale zároveň jediní pacienti, jelikož našeho doktora zastupovala paní doktorka, která klíště neviděla ani s brýlemi, takže nás odvelela do nemocnice na Oční. Vyndat to miniklíště, byl nakonec docela nelehký úkol i pro paní doktorku na očním, trvalo to několik minut a Marísek celou dobu vytrvale řval, takže z toho byl chuděrka řádně opocený (to my všichni) a unavený :-(. Ihned po rozmotání z prostěradla, kde byl svázaný jak houska se na nás všechny obrovsky usmál a myslím, že to mučení paní doktorce rázem prominul :-).
Když jsem myslela, že máme to nejhorší dnešního dne za sebou, čekala nás návštěva u synovce a jeho partnerky, kteří mají stejně staré děti jako my. Ještě nikdy jsem se tolik netěšila domů, jak tentokrát, i když jsme se starší holčinou (5let) měli problémy i dříve (nadávání do zlodějek, kosanec podlitý krví, modřiny od lopatky a kyblíku,…), tak tentokrát se Magda vážně předvedla :-(. Mají opravdu maličkou zahrádku, která navazuje na garáž, takže je to taková nudlička a navíc je momentálně ve stavu budování. Magda se ráda předvádí (proti tomu nic, dělají to všechny děti), tak nám ukazovala asi 10x, jak umí vylézt na sušák a když jí mamina napomenula, že má jít domů, skočila na sušenky, které samozřejmě rozšlápla. Mamina jí napomenula, že má koukat kam skáče a místo aby se Magda alespoň omluvila, vztekle zařvala na svoji mamku: “ Tak je tam neměla nechávat“. Na to mamka: “Vidíš přeci, že mám plné ruce.“ Magda: “ Tak si to měla dávno uklidit.“…No děs, jak s ní mluvila, ale dobrý, je to jejich věc jak spolu mluví. Přišla Magdy starší kamarádka a začaly dělat hlouposti na tom sušáku, několikrát sotva minuly nohou hlavu Mariánka (17 měs.) a Adélky (21.měs.), takže Magdy maminka ji opět napomenula a že to dneska stačí, že už na to nepolezou. Magda nakvašeně odešla, vztekle řvala jak raněný lev, dupala a nadávala si cosi pod fousy. Jenže pak se začala s kamarádkou posmívat Verunce (ta starší – že má nejvíc věcí s tím a tím a že ona mezi ně nepatří, ať jde od nich, že ony jsou kamarádky, několikrát ji strčily směrem k nám – nechtěla jsem zasahovat – jenže ten náš tydýt se otočil a šla si sama hrát, mávla nad nimi rukou :-D, pak si tam něco šuškaly, ukazovali na nás dospělé i na děti a posmívaly se). Co mě ale vytočilo asi nejvíc, když jsme se zvedali, že tedy půjdeme (nedalo se tam vydržet, atmosféra byla dost napjatá), tak strší slečna stojící předemnou, ukázala na Verču: A vona už jde konečně pryč?! tomu se ještě začala společně s Magdou smát.(Já měla sto chutí jim takovou fláknout, spratkům nevychovaným :-(.) Maminka, u které jsme seděli coby návštěva jim neřekla nic (zřejmě s jejich chováním souhlasila a nebo rezignovala :-O). A to byla poslední kapka, vlastně předposlední. Poslední kapka k ukončení návštěv byl pláč naší Verunky, která to doma celý večer rozebírala, co udělala špatného, že se k ní tak ošklivě chovaly, že si s nima chtěla hrát…Ve mě by se v té chvíli krve nedořezal, když vidíte jak vaše se holčička trápí. Takže tímto skončily veškeré návštěvy, i když máme stejně staré děti, které by si mohly rozumnět.
Musela jsem to hodit “na papír“, už je mi alespoň trošku lépe.
Jak se vaše děti chovají k vám?
Cvrčku, výborně, alespoń k vám trefíme :-). Určitě se ozvu, ráda bych vás zase viděla.
Jinak opožděně gratuluji Elince ke 4. narozeninám :-(, hlavně zdravíčko, žádné trápení a hodně štěstí i lásky.
No vidíš Vici – a my bydlíme kousíček od ZOO…
No to je síla.Jediný co říct svým způsobem jsou ty dítka chudáci-takhle se na nich podepsat může jen iq z tykve.
Udělala jsem určitě taky několik výchovných chyb /nejsme roboti/,ale tohle jsem teda nezažila.Je pravda,děti zkouší a moje nebyli vyjímkou.Dneska bych možná byla adeptka na sociáklu,pro týrání dětí.Toho domlouvání co s mí a nesmí a semtam,když nebylo zbití i na výprask došlo.Ale aspoň mají vychování a nikdy si nedovolili ač k dětem nebo dospělím být drzý a zlý.
Od takových radči dál.Jak vysvětlit malýmu špuntovi,proč já nesmím a on jo?No chce to velikánskou trpělivost a mám pocit,že to máte všichni nějak těžší než jsme měly my.
Horempádem, jako bys mi mluvila z duše :-). Obvykle mi nedělá problém se ozvat, pokud jsem ve svém “teritoriu“, případně na neutrální půdě. Tentokrát jsem to nezvládla, nejen proto že jsme byli na návštěvě, ale tentokrát mě to tolik zasáhlo, že jsem najednou nebyla schopná nic říct. Přitom mi nedělá problém se zastat i cizích i vlastních dětí na hřišti, nebo u nás na zahradě.
U ná se neříká chci, ale chtěla bych a bez prosím a děkuji doma nefungujeme :-). Ale já to malou nijak zvlášť učit nemusela, hodně okoukala od nás rodičů. Tchýně mi kdysi vyčítala, že neustále malou peskuji a už v 1.roce po ní chci, aby poprosila a poděkovala, že je na to ještě malá. Mariánek (1,5), když něco chce, také musí poprosit (zatím jen ručkama – mluvení se nám nedaří) a už říká díky – jen mu to musíme připomínat. Vím, že to časem bude dělat úplně automaticky.
Nás to ještě čeká v sobotu, kdy bohužel slavíme holek narozeniny dohromady (narodily se týden po sobě) a slavíme je tak od malička. Tuším, že to budou naše poslední společné narozeniny. Asi se divíte proč je slavíme dohromady, když s Magdou máme takové zkušenosti. Já chci mít na oslavě svoji sestru, která je Verunce tetou, ale zároveň Magdě babičkou a jelikož má volný víkend jednou za 14 dní, slavíme to najednou.
Příhoda s prosím ze ZOO v Ústí – v sobotu jsme byli v Zoo a Verunka toužila se svést na ponících a od samého začátku měla už i vybraného poníka (ze 3), na kterém by chtěla jet. Slečna co vodila děti na ponících jela s každým koníkem 2 kola (1 kolo- 1 dítě) a na Verču vycházel jiný než chtěla. Vlezla dovnitř a sama od sebe: “Dobrý den, prosím vás, nemohla bych jet na tom světlém poníkovi, mě se strašně moc líbí?“ Slečna byla velmi překvapená a bez váhání jí vyhověla a ještě si celou dobu s Verunkou povídala. Byla jsem vážně pyšná.
vicikovko, no mé zkušenosti jsou hojné a máš pravdu umocněné tou “dovolenou“. Ještě dnes přemýšlím nad formulací článečku o tomto zážitečku 😀 Chtěla bych to pojmout nějak vtipně a spíš jako varování pro ty, co by něco podobného chtěli zkoušet :-))))
Neříkám, různí rodiče mají různé přístupy k výchově svých dětí, ale jistá pravidla by mohla být zachována, alespoň navenek. Mě nedělá problém omluvit se za chování svého dítěte, pokud se někdo může cítit poškozen. Ani nemám problém s tím dcerku “zepsout“ za nevhodné chování na veřejnosti 😀 Hooodně jí vysvětluju nebo sama doma demonstuju pravidla slušného chování a myslím, že s úspěchem. Umí zdravit, poprosit , poděkovat, omluvit se. Prostě základ. Ve svém okolí ale vidím, jak to činí problémy jiným dětem a to třeba i o mnoho starším. A neboj i mé blízké okolí není pozadu. Tuhle mi neteř říká “chci pití!“, tak nějak automaticky se jí zeptám, jestli neví, jak se to říká jinak, slušněji a ona na to “díík!“ a ještě nahodila ksichtík :-))))) Pak jsem si uvědomila, že slovo prosím nemá v repertoáru 😀
I já stárnu, protože pokud sousedovic děti neotevřou papulu na pozdrav, když mě potkají na chodbě nebo před domem, hned dostávají držkovou :-))))) A jak příště pěkně zdraví nahlas a způsobně. To že si myslí něco o “pr…i“ za rohem mi je srdečně jedno 😀
Až si někdy připadám jak z jiného světa, jako nějaká mamka pedantka, že po svém dítěti vyžaduji slušnost a taky ho to učím 😀
Holky, jste zlaté :-))), díky moc, hezky mě to od vás pohladilo a už věřím, že jsem normální – naše Verča si k nám tohle dovolit nesmí. Jasně, že někdy (málokdy) nafoukne pusinu a i něco škaredého řekne, ale já ji hned usměrním, ať se krotí, že mluví s dospělými a ne s dětmi ve školce. Já z toho byla včera tak vykolejená, že mě chytla migréna (asi po 3 letech) a šla jsem se z toho vyspat. Hlava mě brala ještě ráno, takže se mi to všechno samozřejmě vracelo. Verunka byla dnes úplně v pohodě, takže doufám, že to ustála jsko vždycky a nezanechalo to na té její pětileté dušince žádný trhlinky.
Horempádem, čekala jsem jestli se ozveš, pamatuji si na obavy z dovolené :-). Já bych nejradši namlátila rodičům, hlavně kvůli té nečinnosti :-(((.
Cvrčku, to je od tebe hezké, díky za nabídku, určitě ji využijeme až Marísek odroste skokům z výšek (momentálně je to nejbezpečnější doma nebo na velmi volném prostranství :-D). Zrovna v sobotu jsme byli v Ústecké Zoo, tak jsem na vás s Evčou vzpomínala. Vydali jsme se vlakem, aby taťka nemusel řídit a mohl si vypít pivko. Až na ten šílený pařák to bylo super.
Vicikovko, když jsem psala, že bych to jako matka řešila radikálněji, měla jsem na mysli matku té drzé holčičky. Prostě by si na mě otevřela h… jednou a to by stačilo.
Vici, je vidět, že holky nevěděly, jak se mají chovat a je to vina jen a jen jejich rodičů…(protože jim takové chování tolerují). Divím se, že Magdy maminka nereagovala…
Co si pamatuju z mého dětství, chodila jsem za kamarádkou a ta měla starší sestru, která mě taky pořád posílala domů, že si se mnou nechce hrát (bylo to taky nějak v předškolním věku) – pamatuju si to do dneška.
Eliška někdy zkouší na Martínka to, že to je její pokojíček (mají společný) a její postýlka (mají palandu) a on, že tam spát nesmí!!! Dneska to zase zkoušela…Řekla jsem jí, že by se jí mohlo stát, že Martínek půjde spát a ona bude přemýšlet na chodbě v koutě o tom, jak se má k bráškovi chovat. Okamžitě přestala.
A ještě taková náplast pro Verunku – jestli jí bude smutno, přijeďte k nám do Ústí na návštěvu a náš Martínek jí určitě pryč posílat nebude – je to fajn holka!!!
Vicikovko, tak tohle znám a moc dobře, sice dítě, které se takto potýká s mou dcerkou je mladší, než to co popisuješ, ale rodiče nezasahují dnes a potom to může dopadnout podobně.
Posledně neteř dcerku štípala za nic a fakt surově. Přestože u toho byli její rodiče, tak se jen šklebili. Nu což, tak jsem dcerce vysvětlila, že to co jí dělá neteř se nesmí a že jí to má říci. Dost nahlas jsem k tomu dodala “a neoplácet, protože to se nemá, takhle se hodné děti nechovají“. S rodiči to samo ani nehlo, proč taky. Dcerka si hned neběhá foukat bebíčko, učím ji, aby si vztahy mezi dětmi řešila sama, spíš jí jen občas nakoriguju nebo jí poradím, jak se má zachovat.
Pro mne je základ, aby dcera vládla slušnému vychování a věděla, že dětem se ubližovat nesmí. Proto už ke švagrové přímo do jejího bytu na návštěvy nechodím. Vystačí mi to, že se potkáváme u tchánovců a tu chvíli to vydržím :-))) Chování neteře neignoruju a pokud se jedná o ubližování, tak vždy koriguji, aby si dcerka dokázala poradit s jejím chováním. Zatím neteř zdatně nemluví, nebo ne tak, aby si ty dvě rozuměli, takže slovní potyčky prozatím nehrozí 🙂 to příjde.
Takže bych dodla, určo bych příště být tebou zasáhla, ať si ostatní myslí co chtějí. Určitě tedy diplomaticky, protože ,promiň ten výraz, blbce ničím neurazíš. Udělej to tak, aby jsi z toho vyšla vnitřně spokojená a tvé děti byly uhájeny.
Vici, to se ti vůbec nedivím, že tě to trápí – a Verunku jakbysmet 🙁 Dere se mi na jazyk totéž co tobě – spratci nevychovaní.
Takže za a) chovat se takhle mé dítě k návštěvě, normálně dostane nařezáno
za b) i to cizí dítko bych napomenula a odkázala do patřičných mezí (já se držím dlouho, ale tohle mi přijde opravdu moc)
a za c) takhle se chovat dítě ke mně jako k rodiči, netolerovala bych to.
Takoví lidé jistě za návštěvu nestojí – a pokud sami nechápou, co je špatně, slušně, ale jasně bych to řekla. Holka drž se – a zkuste se netrápit, nestojí to za to 🙂