Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Konec návštěv
Ahojky moje milé holčičky vrbičky,
včera se toho semlelo nějak moc najednou. Dopoledne jsem zjistila, že má Mariánek na spodním víčku mezi řasami miniaturní klíště a nenechal na sebe sáhnou, abychom mu jej vytáhli. Jelikož máme odpoledního pana doktora, vyrazila jsem pře 4h., abychom tam byli první. Nejen, že jsme byli první, ale zároveň jediní pacienti, jelikož našeho doktora zastupovala paní doktorka, která klíště neviděla ani s brýlemi, takže nás odvelela do nemocnice na Oční. Vyndat to miniklíště, byl nakonec docela nelehký úkol i pro paní doktorku na očním, trvalo to několik minut a Marísek celou dobu vytrvale řval, takže z toho byl chuděrka řádně opocený (to my všichni) a unavený :-(. Ihned po rozmotání z prostěradla, kde byl svázaný jak houska se na nás všechny obrovsky usmál a myslím, že to mučení paní doktorce rázem prominul :-).
Když jsem myslela, že máme to nejhorší dnešního dne za sebou, čekala nás návštěva u synovce a jeho partnerky, kteří mají stejně staré děti jako my. Ještě nikdy jsem se tolik netěšila domů, jak tentokrát, i když jsme se starší holčinou (5let) měli problémy i dříve (nadávání do zlodějek, kosanec podlitý krví, modřiny od lopatky a kyblíku,…), tak tentokrát se Magda vážně předvedla :-(. Mají opravdu maličkou zahrádku, která navazuje na garáž, takže je to taková nudlička a navíc je momentálně ve stavu budování. Magda se ráda předvádí (proti tomu nic, dělají to všechny děti), tak nám ukazovala asi 10x, jak umí vylézt na sušák a když jí mamina napomenula, že má jít domů, skočila na sušenky, které samozřejmě rozšlápla. Mamina jí napomenula, že má koukat kam skáče a místo aby se Magda alespoň omluvila, vztekle zařvala na svoji mamku: “ Tak je tam neměla nechávat“. Na to mamka: “Vidíš přeci, že mám plné ruce.“ Magda: “ Tak si to měla dávno uklidit.“…No děs, jak s ní mluvila, ale dobrý, je to jejich věc jak spolu mluví. Přišla Magdy starší kamarádka a začaly dělat hlouposti na tom sušáku, několikrát sotva minuly nohou hlavu Mariánka (17 měs.) a Adélky (21.měs.), takže Magdy maminka ji opět napomenula a že to dneska stačí, že už na to nepolezou. Magda nakvašeně odešla, vztekle řvala jak raněný lev, dupala a nadávala si cosi pod fousy. Jenže pak se začala s kamarádkou posmívat Verunce (ta starší – že má nejvíc věcí s tím a tím a že ona mezi ně nepatří, ať jde od nich, že ony jsou kamarádky, několikrát ji strčily směrem k nám – nechtěla jsem zasahovat – jenže ten náš tydýt se otočil a šla si sama hrát, mávla nad nimi rukou :-D, pak si tam něco šuškaly, ukazovali na nás dospělé i na děti a posmívaly se). Co mě ale vytočilo asi nejvíc, když jsme se zvedali, že tedy půjdeme (nedalo se tam vydržet, atmosféra byla dost napjatá), tak strší slečna stojící předemnou, ukázala na Verču: A vona už jde konečně pryč?! tomu se ještě začala společně s Magdou smát.(Já měla sto chutí jim takovou fláknout, spratkům nevychovaným :-(.) Maminka, u které jsme seděli coby návštěva jim neřekla nic (zřejmě s jejich chováním souhlasila a nebo rezignovala :-O). A to byla poslední kapka, vlastně předposlední. Poslední kapka k ukončení návštěv byl pláč naší Verunky, která to doma celý večer rozebírala, co udělala špatného, že se k ní tak ošklivě chovaly, že si s nima chtěla hrát…Ve mě by se v té chvíli krve nedořezal, když vidíte jak vaše se holčička trápí. Takže tímto skončily veškeré návštěvy, i když máme stejně staré děti, které by si mohly rozumnět.
Musela jsem to hodit “na papír“, už je mi alespoň trošku lépe.
Jak se vaše děti chovají k vám?
Ajíku, to bylo krásně řečeno, pardon napsáno. Plně se s tím ztotožňuji.
Lien, já nad tím takhle neuvažovala… jsem trošku zaskočená tvým způsobem uvažování, to musím říct. Jistě že chci pro své dítě to nejlepší. Nevím jak ty, ale já kluky učím odmala, že se mají dělit a když se dělí, že mají dát ten větší kousek (což dělají beze zbytku). Ano, končí to tak, že z čokolády, kterou dostali, jim nakonec zůstane sotva jedna řada. Ale příště zas dostanou oni…. A zrovna tak je to s půjčováním – půjč tu lepší hračku, to horší si nech pro sebe. Jistě, jako lidé máme sklony k tomu, to nejlepší pro sebe, ale je dobré dítěti aspoň ukázat, že by měli spíše myslet na ty druhé než na sebe. Nezlob se na mě, ale z toho kluka vyroste nevychovaný spratek za podpory rodičů, na sídlišti jsem jich kolem sebe viděla spoustu. Jednoduše – jak chceš, aby se druzí chovali k tobě, chovej se ty k nim.
Lien, tak nevím z jakého kraje pocházíš, ale přinejmenším je to nevychovanost od toho tatínka, mohl říct (já bych to udělala): Budete se muset s chlapečkem podělit o to jedno odrážedlo, druhé je rozbité. Takže chvilku ty a pak chvilku on, ano?“ Nám se stalo v Ústecké Zoo, že jsme se zastavili u těch přužinových houpadel a Marísek (1,5) jásal, že se bude houpat. Rozeběhl se k jednomu a já slyším za zády: “Tak rychle utíkej, ať ti to nezasedne,honem.“ dědeček nabádal svého 4letého vnuka. A určitě mi to nepřišlo fér, bylo jasné, že 4letý kluk 1,5starého kluka předběhne a to ho cestou ještě odstrčil. Verunka seděla na tom druhém houpadle a sama, aniž bych jí musela něco říkat, si vzala brášku před sebe a houpala se sním a pak jej nechala houpat samotného.
Se říká: Jaká matka, taková Katka. A je to fakt. Vesměs stará se nosí jak pětikačka do spořitelny a mladá to samo v menším vydání a myslí si, že může všechno.
Taky se mi párkrát stalo, že jsem musela zakročit nebo navést dítě správným směrem. Malé potyčky nechávám, aby si vyřešil sám, někdy ale neví, co má udělat a nechápavě hledí…např.cizí kluk si půjčí naše odrážedlo a pak najíždí na synka a žduchá do něho…malý na mě nechápavě hledí, tak řeknu, vem si to odrážedlo a pojď si hrát se mnou…cizí klučík za námi pak dolejzá a chce si hrát a zas si něco půjčit…jde za mnou a myslí si, že já mu to milostivě půjčím, tak mu vysvětlím, že náš mladej si s ním už hrát nechce a půjčovat mu taky nic nebude, když se tak chová. A je klid – nikdo se nemůže cítit ukřivděný a je to spravedlivé.
Když se to týká posmívání, zase to řeším podobně. Chodívají za mnou i jiné děti(ve školce,když se zdržím nebo na hřišti, na návštěvě…), které mi říkají teto a chtějí, abych např. vynadala někomu nebo je utěšila, protože ta a ta jí řekla to a ono. To pak říkám: prď na to, když z toho budeš smutná, bude to dělat pořád, nevšímej si toho…A jdu a s tou holčičkou si povídám, šeptám, smějeme se,…Tu škodolibou to samozdřejmě popíchne a buď odkvačí nebo se začne vtírat. Já jí nic neřeknu, ale dávám najevo, že není nic zapomenuto a nejsem družná. Holčičky si to stejně vždy po chvíli odpustí a do toho jim nezasahuju, vše je v poho.
No Lien, u nás na hřišti se včera stalo, že naštvaná matka jedné holčičky dala jiné holčičce nakládačku za to, že její dceru plácla lopatkou po hlavě (prostě zliskala cizí dítě), protože matka dítěte s lopatkou nezakročila. Vím, že je to už dost brutální a snad ojedinělé, ale aby jste taky nenarazili. To už potom člověk může zakročovat jak chce a nic to nezmění na tom, že dítě dostalo pár facek. – neradím ti, jen příklad toho, jak jedna maminka pojala po svém ochranu svého dítěte.
Myslím, že není správné, aby moje dítě někoho omezovalo jen proto, že se jiné neumí bránit. Nejsme zvířata ani ve středověku, aby platilo právo silnějšího. To by bylo, jako bych souhlasila s násilím některých mužů na ženách, protože ty se neubrání.
Ájíku, a co ti na tom tolik vadilo? Ty jsi pro svého kluka to lepší nechtěla? Jestli ne, tak ti to muselo být jedno a jestli ano, tak ti nejspíš vadilo, že on řekl nahlas to, na co ty sis netroufla. Tak podle mě byl ten tatínek alespoň upřímný.
Vici, no to je teda síla. A jak se měl ten chlapeček potom dostat zpátky? Určitě nejde o maliny, ale o drzost.
Jinak Ajíku, s tou maminkou se pohádala jiná maminka. Já jsem tam již nebyla, protože se zásadně před dětmi nehádám a to ani doma. Když už se chceme s manželem pohádat (sice to není často), tak posílám děti ven na zahradu. Vím z vyprávění, že nakonec tam byly všechny maminky (kromě ní) hrozný debilové a nevychovanci a děti drzí parchanti, co nic neumějí a já nevím co ještě. Tušila jsem, že dojde k výměně názorů a odvedla jsem dceru raději pryč, kdyby náhodou došlo na ostřejší slova, tak nevím, jak bych jí je vysvětlovala. Navíc vícekrát jsme tam nebyli, protože jsme byli na návštěvě u kamarádky, která se potom přestěhovala. A nyní si sousedy nemůže vynachválit.
Celá moje rodina je moje štěstí, ale fakt je, že děti jsou to největší štěstí, které mě potkalo.
Vici, právě přemýšlím, jak se dělá oněmělý smajlík :ooo – prostě jen tiše žasnu, jak neskutečně mohou být někteří lidé drzí…. toho psa bych s chutí pustila na toho chlapa 😉
Jinak se přidávám, mám taky štěstí na děti – na všechny :))
Vicikovko, to je neskutečné! Na jednu stranu se směju, ale jinak bych toho chlapa asi nakopala… 🙂
Vici, já měla taky velké štěstí na dítě:o) a s tím psem a malinama tady čůrám smíchy! To je mazec!
Ájíku, k té bezohlednosti musím připsat další zážitek z naší zahrady :-):
Mívali jsme velkého psa – dobrmana, který byl naštěstí dobrák a děti miloval – jednoho dne, kdy jsem s ním šla jako obvykle na zahradu, vidím u nás na zahradě malého kluka (cca 5 let). Za plotem bylo slyšet nadávajícího tatínka, ať si koukám toho psa chytit, že má u nás na zahradě syna. Já na to: “A co tu vůbec dělá? To je soukromý pozemek. A jak se sem vůbec dostal?“ Jeho odpověď mě baví ještě dneska: “Jsem tam malého přehodil, aby si natrhal maliny. Jestli ho ten pes kousne, volám policajty.“
Ájíku, Piškotko – nedělejte ze mě proboha nejlepší matku roku :-))), vůbec nejsem dokonalá a vím o spoustě pochybeních, kterými jsem se na svých dětech “podepsala“ :-(. Někdy si říkám, že jsem měla hlavně JÁ štěstí na děti :-D.