Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
lhaní
Dobrý den, pročítám si tady na Vd různé diskuse a odpovědi v poradnách a včera a dnes jsem narazila na dva názory, které jsou mi z jedné strany milé a z druhé ne. Tak se ptám. Je lhát dětem dobré?
Jeden případ je od HP o spací víle, jak malá hezky usíná, když jí ráno spací víla nechá na stole čokoládový peníz. Zdá se mi to super, ale vlastně dítěti lžu, to už tak super není.
Druhý: Radíte mamince syna, který má kamaráda, jemuž umřela maminka, aby se s ním o tom bavila a uvedla mu jako příklad sebe, když se v dětství její kamarádce stalo totéž. Dobrý nápad, ale opět je to lež předložená dítěti, byť v dobrém úmyslu.
Ráda bych svému dítěti nelhala vůbec, myslíte si, že je to nemožné nebo nesprávné?
Píšu do poradny, ale budu ráda, když se objeví co nejvíce názorů, opravdu se tím teď hodně zabývám a nemůžu se dobrat nějakého výsledku.
Shoduji se s paní magistrou, bez fantazie a občasného v uvozovkách lhaní např o pohádkových postavách, by to byl pro děti tvrdý svět, tedy myslím ten příliš realistický a pravdivý.
Myslím, že to co píší ostatní, že v určitém věku jsou děti ochotny na tyto věci – nadpřirozené nebo pohádkové bytosti – věřit a pak příjde doba, že zjistí, že vše je jinak. Nemyslím, že by z toho většina dětí byla nadmíru flustrovaná, ani já jsem neměla deprese z toho, když jsem zjistila, že Ježíšek vlastně neexistuje.
Lien , já myslím, že by jsi měla vzpomenout na své dětství, jak ty jsi přijímala vyprávění o pohádkových bytostech, nebo nepravdu od rodičů. Pokud ti to jejich podání vadilo, tak to zkus dělat jinak, tak jak by jsi sama uznala, že by to bylo přípustné a vhodné. Podobných zklamání, že něco je jinak, než si dítě myslelo, zažije ještě za život spustu a myslím, že tohle je jen malá průprava pro to, aby nacházelo rozdíl mezi fantazií a realitou.
Od skutečného lhaní se to ale odlišuje. Jen tak na okraj, u dcerky se pomalu neúprosně blíží období, kdy si bude vymýšlet a snažit se předstírat, že vyníkem té či oné situace není ona, ale kdokoli jiný :-)) A tak si myslím, že to bude to období a ty situace, kdy jí budu muset naučit nelhat a nebát se říci pravdu, aby si byla vědoma, že se stejně vše provalí atp :-))
Dobrý den, jo s tím lhaním je to asi složitější. Naprosto vás chápu. Také o tom občas tak přemýšlím. Když dětem vykládáme o fantazijních postavách, skřítcích, které dětem nosí dárky nebo i Ježíškovi, je to vlastně takové občas „účelové“ lhaní. Bez nich by ale ten dětský svět byl možná ochuzený. No a pak třeba vymýšlení příběhů pro motivaci dítěte, nebo pro naučení dítěte něčemu novému (zástupné učení – jak to někdo jiný udělal) – i když si to jen vymyslíme, také je to takové „lhaní“. Možná bych viděla hlavní dělicí čáru mezi tím, co je pro mě přijatelné „lhaní“ a co už ne v tom, co mě k tomu vede – dobrý nebo špatný úmysl. Ale i tady lze polemizovat, co je vlastně „dobrý“ a co
„špatný“ úmysl. Já se snažím dcerám odpovídat na jejich otázky (i pokud se jedná o rození a plození dětí) pravdivě, ale tak, aby tomu mohly rozumět, řeknu jen tolik, kolik je nevyděsí, ale jsou schopné pochopit. Když někam jdu, řeknu jim kam jdu, když se ptají, proč něco musí a proč něco nesmí, vysvětlím jim to popravdě. Někdy se sama zamyslím, proč to zakazuji nebo co mi na tom vadí. Když se mě starší dcera (5 let) ptá, jestli jsou skutečně skřítci a víly, tak jí řeknu, že jsem je nikdy neviděla, ale lidé na ně věří a možná je někdo někdy viděl a tak o nich napsal pohádku. Snažím se jí popravně odpovídat a přiznám i když nevím. Je to asi na vlastní úvaze. Jsem pro pravdivost v komunikaci, v emocích, ale trocha fantazie podle mě život rozjasňuje. Každý si asi najde vlastní hranici. Naprostou „pravdivost“ si ale u dětí moc ani neumím představit. Napadá mě k tomu výraz „tvrdý svět“. Je to ale jen moje stanovisko :-).
Lien, zajímavé téma! 🙂
Ruku na srdce, každý se během dne setkáváme s drobnou, nebo i větší lží, ne?
A Ježíšek? Já třeba pořád říkám, když se někdo zeptá, že na Ježíška věřím. :-))
Vánoce jsou krásné, i když dítě ví, že dárky nenosí Ježíšek. Ale zdravé dítě věří v určitém věku v tajemno a v různé bytosti, takže zrovna tohle může těžko uškodit a udělat z člověka lháře.
Vánoce jsou krásné, i když dítě ví, že dárky nenosí Ježíšek. Ale zdravé dítě věří v určitém věku v tajemno a v různé bytosti, takže zrovna tohle může těžko uškodit a udělat z člověka lháře.
Vlastně nejvíc mi připadá blbé, že až jednou zjistí, že ježíšek, víly apod. nejsou a zeptá se mě, proč jsem říkala, že ano, co jí na to řeknu? Že jsem chtěla aby měla hezké dětství, rozzářené oči, to je vlastně jedno, ale může potom získat dojem, že lhaní není špatné, když je pro ně nějaký důvod.
Řekla bych, že to hodně záleží na tom, kde kdo vidí hranice mezi lží a fantazií.
Já si sice žádné bytosti nevymýšlím, ale Mikuláš k nám taky chodí. Když se syn bojí bubáka, odháním ho pryč a uklidňuju ho tím.
Ale taky si myslím, že není dobré si vymýšlet kamarádky se zemřelou maminkou. Pokud má člověk pochopení a nějakou tu empatii, s upřímností toho podle mě vyřeší víc.
Takže bych řekla, že je rozhodně lepší nelhat, ovšem je otázka, kdy to ještě je lež.
Lien, to je docela „oříšek“, asi nejde odpovědět na Tvou otázku „Je lhát dětem dobré?“ jednou větou.
Pokud bych „musela“ odpovědět stručně, odpověděla bych: ne.
Myslím si, že lhát dětem (cíleně a úmyslně) není dobré.
Nicméně – na pohádkových bytostech nevidím nic špatného a nenazývám to lhaním.
Pro mě má slovo „lež“ poněkud jiný rozměr.
Nejspíš bude směrodatné, jak své dítě chceš vychovávat Ty (chceš mít doma vnímavou a citlivou bytost? budeš podporovat a rozvíjet její představivost?), jak to cítíš Ty (je-li ti to blízké, vzdálené, naprosto cizí?), jaké je typově Tvé dítě, co je pro něj důležité, jak reaguje na problém, na potíže, na nemoc, na prohru a tak dále a v neposlední řadě záleží (a bude záležet) na tom, jaká jsi Ty…
Já za sebe: snažím se nelhat. Snažím se o upřímnost, pravdomluvnost, otevřenost.
Přiznávám: někdy informace „dávkuji“ (s ohledem na věk) a někdy „chráním“ tzn. neřeknu všechno.
Rozhodně je to dobré téma a určitě je to k zamyšlení…
Ahojky Lien,
nemyslím, že výchova dítěte je o lhaní v určitém smyslu, ale spíš o tom, pokud něco slíbím, tak to dodržím, to je zase moje krédo.
Co se týká toho v uvozovkách lhaní, víš dříve se hodně děti poučily na příkladech pohádek, kdy se snažily tímto způsobem rozlišovat dobro od zla, nebo nespavedlnost od spravedlnosti.
Víš byli jsem před rokem na jednom pobytu se známými, kteří měli skoro pětiletou slečnu. Bylo to dítě jako každé jiné, ale něco na něm bylo jinak. Byla příliš realistická. Pohádky jí vůbec nic neříkaly a dost se to projevovalo na její fantazii. Takže nebylo možné se s ní bavit na dětské vlně, ale pouze na vlně dospělácké, což mi připadalo na její věk dost nepřirozené. Už tehdy jsem si řekla, že takhle asi ne:-)
Proto u nás třeba ta víla. Eli dost reaguje na pohádkové příběhy a pohádky si i ráda vymýšlí. Pokud dokáže svou mysl orientovat na tento druh fantazie, tak se mi s ní i líp pracuje. Ano teď tu máme vymyšlenou vílu, která jí za odměnu nosí čokoládové dukátky, když se jí něco podaří. Ale nemyslím si, že by to byl něco špatného. Je ještě ve věku, kdy netrvá na tom, že jí nutně musí vidět, jinak neuvěří, že existuje :-)))) Naopak je hezké, když ráno příjde a ptá se, jestli byla natolik hodná, že jí tu víla něco nechala. Opravdu to funguje a moc se snaží, aby si od ní něco vysloužila 🙂
Jak jsem říkala na začátku, tak spíš lpím na tom, abych si dávala dobrý pozor na to, co jí slíbím. Myslím, že na tohle děti reagují mnohem více, tedy na nesplnění slibu. Takže pokud jí něco slíbím, tak si dávám sakra bacha, aby to bylo splnitelné, popřípadě pokud to nesplnění souvisí s nepřízí počasí, tak spolehlivou odpověď , proč to zrovna nejde.
Takže za mě, takto malým dětem by se měly číst co nejvíce pohádky, protože hlavně v těch klasických se najde spousta příkladů ze života a děti si tak odposlouchají, co je dobré a co je špatné, a jaké životní situace mohou nastat. U dcerky už teď vidím, že si některé věci z pohádek spoujuje s reálným životem a není to o tom, že by bůhvíjak fantazírovala 🙂 Nemyslím tedy, že jí bůhví jak lžu, jen se jí snažím pomocí pohádkových postaviček motivovat 🙂
Lien to je těžko říct. Jsou lži špatné, ale taky dobré.
Ty dobré jsou třeba jak píšeš o spací víle. Nebo zoubková víla. A co pak Mikuláš, čert a anděl? Dopis Ježíškovi, nebo že dárečky nosí Ježíšek?
Jsou to lži ve které děti do určitého věku věří, tak proč jim brát tu radost?
My dáváme ježíškovi na okno perníček a on si ho odnese. Dětem se to líbí a vždy když zazvoní zvoneček tak se jdou podívat jestli jsou prázdné talířky.
Ano, lhát se nemá. Ale nikdo není tak dokonalý aby v životě nezalhal.
A jestli nechceš dětem lhát, záleží to jenom na tobě.
Taky děti vychováváme tak, že lhaní je špatné.
Nelze říct která lež je nebo není správná. To si musí každý určit sám.
Ale pokud lhaní znamená to ,že dárečky nosí Ježíšek, zoubková víla nechá pod polštářem dáreček za vypadlý zoubek. Budu jim v tom lhát tak dlouho, dokud tomu budou věřit. Toto přece k dětství patří.