Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nemůžu to udělat....nedokážu to!
Holky, dlouho jsem zvažovala, zda to sem hodit a vím, že nejvíce k tomu budu vědět stejně jenom já a je to tudíž všechno na mně, ale já prostě potřebuji pořádný impuls k finálnímu rozhodnutí. A čím více názorů, tím líp pro mě. K rozhodnutí vám to tady svěřit, i když jde o soukromý život mě dohnal předešlý příspěvek od Bokul, kde píše o dluzích manžela a taky o příspěvku Horempádem – Kdo chce kam… Holky, díky :o)
Řada z vás už ví, že nemám definitivně ukončený vztah s otcem Sárinky. Ani už nevím, zda jsem to tu psala a v jakých detailech, my spolu od narození Sáry spíše nežili než žili, a pak tady bydlet přišel, ale trvalo to velmi krátce – žárlivost, nekomunikace a hádky, kvůli kterým byla Sárinka vynervovaná, mě dohnaly k jasnému závěru – aby odešel. Stalo se tak loni v březnu. Také tady byl jiný problém: i když nešlo přímo o nevěru, účtenky za telefonní hovory na erotické linky po tom, co vím, že svou bývalku podváděl, mě jasně varovaly. Já později nastoupila do zaměstnání, on si koupil na konci republiky baráček s tím, že si nás stejně jednou odveze. (pochází z Čech). Koupil ho skoro přesně v době, kdy jsem já do té práce nastoupila. A od té doby očekával ( a sním i jeho sestra), že tam půjdu bydlet s ním. Holky, chodily mně smsky typu: „On pro vás dělá všechno a ty sem nejdeš?“ Nikdo se mě neptal, proč ten vztah tady nefungoval, to nikoho ani nezajímá. A že žena chodí vždy za mužem? Tuhle větu nechci už nikdy slyšet! Kdo bere ohled na nás? Mám tady byt, solidní zaměstnání, dcera je 3,5 roku zvyklá na určité zázemí. Ano, děti jsou nesmírně adaptabilní, ale Horempádem (myslím, že to byla ona) to vystihla perfektně: „Budu-li se obětovat kvůli dítěti, aby mělo otce, na kterého stejně nijak zvyklé není a mít třeba nešťastný život, a ona mi pak ve svých 16 letech řekne „Proč jsi to kvůli mně dělala?“, to bych opravdu nechtěla a dík za tebou vyřčená slova, protože mě by to takto nenapadlo říct…
Navíc dcerka nemá ještě ani 4 roky a je ve svých názorech pochopitelně nestabilní – jednou tatínka ano, a za dva dny ho nechce. I když i toto by bylo o zvyku.
A teď ke kamenu úrazu: samota a taky jeho neustálé dotazy, zda se tedy budu stěhovat (chápu, že to táhne sám) mě dohnala k výpovědi v práci a k myšlence, že ve dvou to snad půjde líp. Byla jsem teď o víkendu u něj a v Čechách je sice krásně, prostředí, kde baráček je, je moc hezké, sousedi fajn, ale já v něm jako v člověku a příteli nemám sebemenší jistotu, po tom, co předvedl tady na Moravě. Trochu se stydím, že jiní mají horší problémy, muži pijou, bijou ženy atd., a já v podstatě proti tomu řeším maličkost, ale kdo mě zná, ví, že moje dětství nestálo za nic a já teď holt chci mít v životě alespoň nějakou jistotu a obávám se, že u něj mě nečeká, hlavně ten vztah se jaksi nikam neposouvá. Nemáme si co říct, popř. pokud ho něco štve, vůbec se mnou nekomunikuje, opět jsem měla možnost to poznat. Nechci mu to dokola vyčítat, ale přesto…. Mám s ním dítě a to je asi to, proč se nemůžu už tak dlouho rozhodnout. Dávám rady druhým a sobě poradit nedokážu. Už píšu útržkovitě – v myšlenkách, které mě zrovna napadají. Některá z vás mi už psala zkus to, ale naprostá a drtivá většina mě varuje. Přátelé taktéž, ti nejvíc, protože ho částečně znají.
Nejhorší je, že on se opravdu na jedné straně snaží, začal strašně pracovat na zahradě, protože ví, že ji miluju a ta je tam opravdu krásná, zato barák holky, to je časovaná bomba. A o tom chci taky psát: je ve špatném stavu. Vybral ho sám a trochu ve spěchu, jelikož bydlel u bráchy už dlouho a to se moc nelíbilo bráchově přítelkyni, naprosto pochopitelné. Ale barák je s děravou střechou, prozatím to zázrakem drží, elektrika už podle zásuvek lze odhadnout na pěkné stáří, rozvody špatné, voda rezavá až hrůza a podlahy plesnivé, už při vchodu je to strašně cítit. Výmalba je více než nutná. On však toto vidí jako pramalý problém, má absolutně jiné hygienické návyky než já a nevidí jediný problém, proč by tam dítě nemělo být. Řeknu vám, že vypraním jeho věcí ani na 60°C neodstranilo smrad ze zatuchliny. Já nejsem panička, která chce luxus, vyrůstala jsem v obdobných podmínkách, ale proč to mám zažívat znovu a navíc s mužem, který do toho vztahu pranic neinvestoval, pokazil to tady a teď si žádá čistý štít a nové začátky někde, kde já neznám ani nohu a nemám se o koho opřít? Každý je dneska zadlužený, ale aspoň v novém baráku, popř. v paneláku ve slušném stavu! Ale toto je časovaná bomba! Máme absolutně odlišný pohled na tuto věc, poněvadž on to vidí jinak, barák mu vůbec nesmrdí, asi prý je už zvyklý…
Já nevím, jestli já si chci na něco takového zvyknout… Kamarádi, o kterých tvrdil, že by mu koupelnu udělali za pivo s klobásou, jsou najednou pryč a nemá, kdo by mu pomohl, dochází na má slova, on ví, že nikoho nemá a mně je ho najednou líto. Nechci být srab a nejít do toho baráku, kdybych jen aspoň v srdíčku cítila, že on je muž mého srdce. Mám strach, abych se nestala pouze sponzorem… už teď má půlroční dlužné na výživném, protože pochopitelně nemá peníze. Ale na druhou stránku se dovím, že si nabral další půjčky: pračka, nový sporák, sekačka, PC. Dítě asi až pak….
A teď to hlavní: šéf v práci ví, že řeším vztah a taky ví, že můj odchod je velmi nejistý. Vše přijal a s klidem mi řekl, že by byli ochotni počkat nějakou dobu, pokud bych se vrátila nazpět… Výpověď mi poběží zhruba ještě měsíc. Dřív na toto místo nemohli nikoho sehnat, teď je situace jiná a všichni jsou překvapení: dnes proběhlo výběrové řízení, respektive již pohovory se 3 účastnicemi. Ani nevíte, jak „hrozně“ mi je, když cítím, že spíše nikam nechci a tady se pomalu začínají dívat po jiných (naprosto to samozřejmě chápu, protože se blíží dovolené a celkově jsme na tuto práci jen dva)…. Mám chuť šéfovi vykřičet, že CHCI zůstat, ať ten škaredý papír o výběrovce roztrhá, jen mám strach, jestli už právě nenašli někoho, kdo by jim zcela pasoval!!! Kolegové v kanceláři mě moc podporují a tajně mi píšou emaily, že si to mám dobře rozmyslet, zda mi to stojí za to, když to nikdy nefungovalo…. Dneska jsem tu potají i plakala, protože mě to nesmírně tíží, on je docela natěšený, že budeme spolu žít a já se cítím jako ta „potvora“, která se neustále nechce podřídit životu… Já holky cítím obrovskou lítost vůči němu a Sárince, že nemá tatínka, (a že teda mužské vyhledává:o)) ) ale mám se sakra celý život obětovat, aby druzí byli šťastní? Poraďte mi někdo prosím, jak z tohohle ven, budu ráda za každý názor! A omlouvám se za dlouhý příspěvek, doufám, že vás bude aspoň pár, co to dočtou až do konce…
Piškotko, je to těžké radit… Moc se mi líbí, co psaly Ájík a Jovanka, souhlasím s nimi. Asi bych do toho také nešla…
Máš práci, to v dnešní době není samozřejmé a šéf vypadá jako férový chlap. Co bys dělala v Čechách?
Držím palečky, ať se rozhodneš správně! Napiš 🙂
Myslím na Tebe.
Piškotko,
co na to říct?
Podle mě je nejdůležitější si ujasnit, jestli ho miluješ. Protože, jak se říká-láska hory přenáší. Ale jestli tohle všechno chceš udělat jen kvůli němu a nemiluješ ho,pak se řítíš do pěkné polízanice.
Pokud on vás tak miluje, ať ruinu prodá, koupí si byteček někde poblíž Vás a můžete to třeba zkoušet,ale tohle je otočka v životě o 180 stupňů…
Držím palce,ať se rozhodneš správně a tvoje rozhodnutí tě nemrzí.
Virenko, tak se zdá, že jsme obě myslely obdobně, ale holt každá pocházíme z jiného jazykového prostředí.
;o)
Piškotko, drž se.
(Doufala jsem, že teď už bude lepší příležitost se vidět, když jsi absolvovala tu autoškolu…)
Jarmuschko, to asi vyznělo nějak špatně. Já tím nemyslela, že má Piškotka jít do vztahu, já myslela, že má stát za svým rozhodnutím – ať do toho jít, nebo nejít. Ten popis návratu do vztahu jsem myslela jen jako příklad toho, co myslím tím jít do toho naplno.
Potíž je, že v tak obtížném rozhodnutí nikdy nevím předem, JAKÉ rozhodnutí je chybné – a tím se chybě vyhnout. Jít do nevhodného vztahu s nevhodným partnerem – nebo jsem neschopná přijmout u partnera nějakou tu chybu, pracovat si na svých a jít do vztahu i s určitou mírou nejistoty?? (To je pouze příklad – ne popis tvé situace, Piškotko.) A netvrdím, že je jednoduché si potom za rozhodnutím stát, když obě varianty byly zatíženy tolika pochybami… Ale můj poslední pokus je zatím z těch předchozích nejlepší, jestli jsem schopná posuzování. Tak ať je to tak i u Piškotky.
No, taky se necítím oprávněna Ti říkat, co máš nebo nemáš dělat, ale nedá mi to nereagovat na Virenku.
Vycházím snad z podobných úvah, ale moje závěry jsou zcela opačné…
Dle mého nás život staví stále do stejných situací a posílá nám stále stejné partnery, protože se máme něco naučit, ale stále děláme stejné chyby. A dokud tyto chyby neodhalíme (třeba i podvědomě) a nenapravíme, budou se nám dít stále ty samé věci, lepit se na nás stále ty samé typy…
Ale nemyslím si, že se do toho máme sami my sami vrhat.
Piškotko, vždy je více cest, více řešení.
A jen na Tobě je rozhodnutí, kudy se vydáš.
Jen to pak musíš nést se všemi důsledky.
A ještě takové poznámka… (nevysvětlím Ti přesně, co tím chci říct, ale prostě mi vytanula na mysl):
Není špatné dělat chyby, horší je je stále dokola opakovat.
Darčo, holka zlatá. Zabal to a šupem zpátky. Tak to cítím já. Také jsem zůstala s Týnkou sama a myslela jsem si, že navždy. A viděla jsi naši velkou bláznivou rodinu. Chlapa co mě podrží a má Týnu rád jako sobě vlastní. A nejlepší ocenění mého rozhodnutí jsou slova Týny, když viděla svého pravého otce. “Ten pán je otcem jen na papíře, tatínka mám vedle sebe.“ A přitiskla se k mému muži.
A už jsem ti jednou říkala, u nás máš dveře vždy otevřené. A jestli ti to pomůže, dostaneš klíče i od zahrady. A jsem si jistá, že tam se můžeš hrabat v zemi, kde budeš chtít. Náš hektar je velký.
Milá Piškotko, taky máš ten svůj naložený trakářek trochu přetížený :-((
Nejsem schopná se k tomu moc vyjádřit, tím, že žádného z vás vlastně neznám, není lehké posoudit rozhodování každého z vás.
Pozoruhodná mi přijde tvoje věta: “Já nejsem panička, která chce luxus, vyrůstala jsem v obdobných podmínkách, ale proč to mám zažívat znovu a navíc s mužem, který do toho vztahu pranic neinvestoval, pokazil to tady a teď si žádá čistý štít a nové začátky někde, kde já neznám ani nohu a nemám se o koho opřít?“
Pokládám ji za dost klíčovou, protože mám zkušenost, že život nás opakovaně staví do dost se podobajících situací, kterým bychom se nejraději vyhnuli širokým obloukem. Ale ejhle, ono je to nějak čím dál nevyhnutelnější, až jsme v situaci, kdy se prostě MUSÍME rozhodnout. Podobnost se situací z dospívání (v něčem) podle mě není náhodná…
Přestože souhlasím s těmi, kdo radí povážit výhody a škody vyplývající z obou možností, cítím dobře, že jsou situace, kdy je člověk tažen k rozhodnutí, které nepokládá za to správnější, ale přesto… Mám dojem, že je to i tato situace. Sama jsem před časem podobné rozhodnutí dělala, u mě se týkalo práce. Myslím, že je důležité to rozhodnutí prostě udělat s vědomím, že udělám všechno pro to, abych výsledné rozhodnutí celou svou silou podpořila. Jít do toho potom naplno a bez výhrad, dát tomu šanci úplnou, ne svázanou dojmy – to jsem mohla čekat, to jsem si myslela, to mi přece říkali ti a ti… Pokud ano s ním, zkusit v zájmu vztahu dát partnerovi plnou podporu, pokusit se po té době, kdy jste byli odděleni, znovu navázat co největší vzájemné porozumění – tedy to, aby to nebylo “s podmínkou“. Přijmout předem vědomí, že se zřejmě ukáže až časem, zda rozhodnutí bylo dobré, ale že musím vynaložit spoustu práce, která může vše změnit pozitivně, nebo může přijít vniveč – a předem se s tím smířit…
Pokud toto nejde, přemýšlet proč – možná proto se do těch situací dostáváme, abychom si toto všechno ujasnili. A proto život přitlačí a nastrčí nám do hry drahé muže a drahé děti – aby byla nutnost to brát vážně a už se nevyhýbat. Piškotko, je to opravdu pouze na tobě, ale věř, že všechny cesty vedou k cíli. Zvaž svůj cíl a svoje možnosti, rozhodni se tak, jak jsi v současné situaci schopná a k tomu přeju podporu všech vyšších sil, ať už je nazýváme jakkoliv. Budu na tebe moc myslet…
Piškotko, nevím, co ostatní, ale jsem proti. Nemůžeš se obětovat, protože nikomu nepomůžeš. Ono se to akorát projeví na tvém zdraví a na zdraví malé, protože tu nejistotu vycítí.
Myslím, že sama cítíš, že to není dobrý nápad, tak se na něj vykašli nebo ať se obětuje on.
Z vlastní zkušenosti, moje máma se “obětovala“ za dům a žila s otcem alkoholikem. A fakt bych víc ocenila klidné dětství bez otce. Teď když táta není, má sice rozpadající se barák a zdraví v háji.
Piškotko 🙂 No ne? Aspoň pár čtverečních metrů 😉
Jovanko, vystihla jsi to krásně v několika větách – na rozdíl od mého traktátu :)))
Piškotko, Sluníčko, Ty už asi víš, co chceš. Jen od nás chceš slyšet, že Tvoje rozhodnutí je správné, co? 🙂
Mi se vyplácí, když se nemůžu rozhodnout mezi dvěma, hodit si korunou. Už během letu té mince víš, na kterou její stranu se nechceš podívat…. to je možná ta intuice.
Za mě – podle toho, co píšeš, bych do toho nešla v žádném případě. Nechat se vydírat jeho sestrou? To už je snad moc, ne? Co si ta dáma vlastně myslí? Na ni se vůbec neohlížej a dělej, jak TY uznáš za vhodné.
Pokud pán chce, ať prodá ruinu, koupí něco malého blízko Vás (nesáčkovala bych si ho domů, už kvůli jeho dluhům a pozdějším případným exekucím) a předvede, co v něm je a jak moc Vás chce. Jestli ne, zapomeň na něj. Máš v životě zodpovědnost jen a jen sama za sebe. A za své děti, dokud jsou malé. Ne za dospělé muže.
A když nebudeš ztrácet čas s někým, kdo za to nestojí, třeba najdete brzy právě toho Pana Pravého 🙂
Hodně štěstí!