Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
já a Bůh
Holky po přečtení příspěvku od Ajika v článku Zdraví,by mě zajímalo věříte v Boha.Já jsem nevěřící.Ale křesťany respektuji a ráda chodím do kostela.Jako děti jsme chodili do kostela pravideně. Maminka mého otce byla věřící takže mám k tomu poměrně blízko,ale jeden druh náboženství neuznávám jsou to Jehovistí.
Tak já za sebe – v Boha nevěřím. Věřím v minulé životy, v karmu, v energii, která řídí vesmír a jeho chod, věřím v pomyslné boží mlýny (což je v podstatě totéž, co karma), věřím v osud, věřím, že to se má stát, stane se v pravou chvíli. Věřím v nadpřirozeno, věřím ve spoustu věcí. Nikdy jsem to nenazývala Bohem, protože v jednu osobu, která řídí vše, prostě nevěřím….
Jdenu dobu jsem si zahrávala i se satanismem a jedna část jejich devatera se mi moc líbí –
Satan je nejlepší přítel, jakého kdy církev měla, protože ji po celá ta léta pomáhal udržovat v chodu….
tož tak.
Nikoho neodsuzuju, mám například výborného kamaráda, který je Jehovista a v životě jsem od něj neslyšela o jeho víře ani slovo….
Matušenko, prosím Tě, byla bys tak hodná a “navedla“ mě na příspěvek Ájíka, který Tě dovedl k takové otázce? Netuším, co sis přečetla.
dewil….to, co jsi popsala(s tou rodinou atd..), jsou přesně důvody, proč se neztotožňuju s žádnou náboženskou společností, přesto ale věřící jsem.
To můžu ne? K tomu, abych v něco věřila, se nemusím chovat podle něčích pravidel. Sama vím dobře, jak se mám nebo nemám chovat, alespoň doufám. Nepotřebuju ničí diktaturu. Nejblíže mám ale k římskokatolické – ta myšlenka, desatero, Bible…to není špatné…špatní jsou ti lidi(bohužel kolikrát i ti, na těch vyšších postech).
Už jsem to tu nečetla celý, tak nevím jestli se nebudu po někom opakovat. Církev se nesprávně používá pro označení libovolné náboženské společnosti. uvnitř křesťanství se někdy slova církev užívá pro společenství všech křes´tanů, jindy pak pro nějaké další společenství. Není správné proti sobě stavět pojmy církev a sekta, bo církev může mít v urč.období své existence sektářské rysy. Seskupení lidí vyznávající stejné náboženství je náboženská společnost, ve 2.pol. 20.stol. se objevují nová náboženská hnutí, která různě kombinují prvky křesťanství s jinými podněty, apod. Sekta může být náboženská, komerční, psychoterapeutická, politická,…jsou to ti, kteří, toho spíš zneužívají, je pro ně důležitý myšlenkový monopol a člověk samotný s jeho problémy je až tak nezajímá, je tam systém propracovného mentálního programování – manipulace s lidmi….Církve dopřávají člověku prostor pro vlastní rozhodování, pomáhají dnešnímu člověku bez nároku na členství, nabízejí odpověď na otázky kolem smyslu života, upozorňují na nebezpečí sobectví a konzumismu.(opět je to z toho, co jsem pochytila na přednášce paní docentky Skopalové)
A pokud má někdo takový pocit jako Radka2, že je to všechno jedno a to samý, vyvracet to nebudu, protože zjednodušeně to tak úplně lehko být může.Sama se pod žádnou takovou skupinu nemůžu s čistým svědomím podepsat. Definice jsou jasné, jen není jasné, které to společenství se chová přesně dle těch definic. Každý si to musí vyhodnotit sám. Někdo to bere tak, jiný ne. Nemá smysl se o tom dohadovat, každý by měl jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Ájíku, díky. Znám ten příběh o oblíbeném andělu Boha, jen jsem nevěděla, jestli Satan není spíš termín pro Zlo obecně, ten pol, ke kterému Lucifer přešel.
To bylo jen tak bokem, napadlo mě to při čtení příspěvku Piškotky.
Radko – mezi církví a sektou rozdíl je… už jen v tom, že v sektě se pozornost soustředí hlavně na zakladatele,potažmo na “hlavního šéfa“ – ten stanoví pravidla, ten říká, co mají ostatní dělat a NEPOSKYTUJE žádný prostor pro samostatné uvažování, rozhodování… v církvi se hlavní pozornost soustředí na Boha (a je pro tuto debatu jedno, jak je nazýván) a na věřících je, jakou cestou k němu půjdou – to je hodně velký rozdíl. Mysli si co chceš, ale mně v církvi mozek nikdo nevymývá… na rozdíl od sekt.
Omlouvám se,že to kouskuju do tolika příspěvků, ale vždycky něco objevím až “potom“ :))
Virenko – ještě 🙂
Ano, Lucifer JE Světlonoš… Lucifer byl kdysi jedním z andělů, ovšem vzepřel se Bohu, chtěl být jako On a byl za svou pýchu potrestán – takže vlastně dobrovolně přešel na stranu Zla. A Satan – ano, Lucifer, satan spíš bývá nazýván ďábel obecně, Zlý, je vcelku jedno, jak ho kdo nazve. Tak, jako Bůh má spoustu svých andělů dobra, má je i Lucifer.
A jinak – víra… je to dost těžké definovat, jestliže něco aspoň prchavě poznáš – jak hezky říkáš – vhlédneš, a jistě víš, že takový vhled může být velice silný, tak silný, že získáš jistotu, pak nemusíš věřit, prostě víš… i když občas tápeš nebo pochybuješ…
Ostatně ani satan nemusí věřit v Boha, on VÍ, že je, …důležité je, jak se k tomu vědění postavíš .
Dewil,tvé rozhořčení chápu… ano, taky mi vadí, že se takové věci v církvi dějí a ještě více mi vadí, že se trestají málo….
Ale ber to tak, i církev tvoří jen lidé.
Taky znám plno lidí, kteří pomlouvají, lžou, pijí… a pak v neděli “lížou Panně MArii v kostele nohy“ – a taky mě to děsně prudí, štvou mě ty “kropenkové ropuchy“ a že jich je asi v každém kostele dost… na druhou stranu to beru tak, že to nejsem já, kdo je má soudit.
Hříchy…. víš, myslím, že jeden hřích bude “pak jednou“ u sto lidí posuzován u každého úplně jinak… protože jen Bůh vidí všechny okolnosti, situace, problémy, vidí niterné boje člověka a jen On to rozsekne – a za sebe myslím, že bude velmi shovívavý. Dost blízká je mi představa Boha z pohádky “Anděl Páně“ 🙂
A propos – milovat se jen za účelem zplození dítěte, to jsou mýty, které přetrvávají z dob dávno minulých… i církev občas prochází nějakými “inovativními procesy“ – a dle mého by jich mohlo být více 🙂 Naopak – sexualita je i v církvi vnímána jako něco krásného a přirozeného a je brána jako důležitá součást manželství – ovšem manželství 🙂
Víte holky, když se mě někdo zeptá, snažím se odpovědět co nejlépe podle toho, jak to cítím a vnímám já…. a většinou cítím potřebu obhajoby :)) (některé holky mě znají 🙂 )- ale na druhou stranu se do takových debat po netu nepouštím moc ráda, jelikož jak jsem řekla – jsou to dost niterné pocity a je taky spousta věcí -pochopitelně – na které prostě odpovědět neumím….. 🙂
dewil – nějak tak to vidím taky. církev každá je u mě sekta, a víra je něco, co člověk má v sobě. může věřit, aniž by se zařadil do určité církve.
Ájíku, je Satan tentýž co Lucifer? Mám v tomto nedostatky, přiznávám otevřeně. Ale i Lucifer je pokud vím vnímán jako Zlo – a přitom je to Světlonoš…
Nejsem organizovaná žádnou z církví a snad nejblíž jsem buddhismu. Mám za to,že dobro a zlo jsou zcela neoddělitelné a jistě za obojím vězí Bůh, ale očima pozemšťana smyslu těžko dohlédnout. Víra je pro mě zvláštní slovo, něčemu věřit, aniž to důkladně poznám, je pro mě problém. Před několika lety jsem po období zkoumání došla k momentu vhledu, od té doby mám v mnoha věcech pocit téměř jistoty – znamená to, že věřím? Myslím, že spíš nevím, jak to nazvat, souhlasím s Ájíkem, že jsme všichni na cestě 🙂
Piškotko, já ti úplně rozumím. Víš, vztah k Bohu je dost nesdělitelná zkušenost, zvláště mám problém něco tak niterného vysvětlit člověku, který to neprožil a ani třeba nechce cokoliv připustit…. 🙂
Z mé zkušenosti – cesta každého člověka k Bohu je osobitá…. můžu krásně mluvit a “plamenně kázat“, toho dotyčného osloví nějaká úplná maličkost, zdánlivá bezvýznamnost… i když mě ve víře vychovávala babička -a jí za ten dar vděčím, jelikož v období totality jediná z rodiny měla odvahu – musím říct, že i já jsem v pubertě musela najít svou vlastní cestu. No, musela – beru to tak, že stačí chtít a “toužit“, Bůh si nějakou cestu najde a je celkem jedno – a plně na Něm, jak to udělá. Taky jsem si musela projít těžšími obdobími, hledat, tápat, ptát se … a jsem moc ráda, že mi bylo dáno Boha poznat a zakusit Jej… víc ti k tomu říct neumím. Ano, nikdo nemůže podat definici Boha – já bych jej jen nazvala Láskou, bezpečím… vidím ho spíše jako milujícího Otce, který se na nás dívá zrovna s takovou láskou a shovívavostí jako my na svoje děti… jak to nazval krásně jeden kněz : “představte si sami sebe, jak stojíte večer nad postýlkou, v níž spinká vaše děťátko. Jste dojatí a celí uslzení nad tím, jaké je krásné a sladké a vůbec už si nevzpomenete na to, že vás před půlhodinou hrozně rozčílilo a měli jste chuť mu nasekat.“
Tahle definice se mi moc líbila 🙂
Markittko, velice zajímavá je taky publikace Přicházejí – je právě o sektách, taková stručná charakteristika.
Víte, ono to z médií a vím, že i z mnoha vašich zkušeností tak vůbec nevypadá, ale katolická církev poskytuje útočiště pro lidi různého založení – pro introverty, pro jásající “akční šílence“, pro osoby hloubavé… to se mi na ní líbí, že nemusím stále jásat a zachovávat “radostný ksicht“, i když mi do zpěvu vůbec není. Nejsem nikým do ničeho nucena, naopak, nikdo mi nebrání v polemikách a diskusích a za sebe jen říkám, že jsem v katolické církvi ráda, i když je mi třeba pár věcí taky proti srsti…. Jako v rodině – někteří její členové vás taky štvou, lezou vám na nervy, některé nemusíte, naopak bez jiných byste nemohli být a víte, že vás vždycky podrží.
Tož tak jen za sebe – jak to cítím a vnímám já 🙂
Piškotko a ještě k tomu Zlému – souhlasím s tebou a to by byla debata na hoooodně dlouho… a k Tomu všemu máme daleko všichni… jsme prostě na cestě a budeme na ní až do smrti :))