Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nemám na „to“ chuť...
Z pochopitelných důvodů bych v tomto případě ráda zůstala anonymní. Je nepopiratelné, že mne stejně řada z vás pozná, chci vás však požádat, abyste “uchovaly tajemnství“, neboť na tyto stránky občas nakoukne také některý z našich příbuzných a ráda bych, aby se v této zprávě příliš “neinteresovali“. Jde o trochu choulostivější problém.. Už to bude sedm měsíců, co jsem porodila naše druhé dítko a mám(e) problém. Vskutku intimní. Svého muže velice miluji a on velmi miluje mne. Máme opravdu krásný a naplněný vztah. Ve svých dětech se “vidí“ a je to skvělý táta. Co mne “pálí“ je naše “manželské soužití“. Spíše tedy, jeho neexistence. Závada je na mé straně. Nemám na “to“ pražádnou chuť. Nemám erotické představy, nepociťuji touhy jako zdravá ženská, prostě mi to nechybí. O autoerotice nemůže být řeči – nepostrádám ani to. Dříve jsme takováto meziobdobí řešili tak, že jsem byla alespoň “hodná“ na svého muže.(Dospělí pochopí..) Nyní nemám chuti ani na toto… Můj muž na mně může “oči a jánevímcoještě nechat“. Vede takové ty řeči, jako jak jsem krásná a jak po mně touží, vůbec všemožně se mi snaží dát na jevo jak moc mne miluje a že jsem pro něj ta jediná a nej… A nestačí to. Nejprve jsem si myslela, že je na vině horm.antik. – měla jsem takovou tu injekci, ještě jsem po ní přibrala.. Tak jsem ji vysadila, pravda, zhubla jsem, ale “chladná“ zůstávám nadále. Musím říci, že tento Problém se pomalu, ale jistě vkrádá do našeho doposud velice harmonického vztahu. Manžel je z toho smutný, klade si vinu na sebe. Mnohokrát jsme o tom spolu mluvili, že to nějak překonáme, že to zvládneme, ale už to trvá trochu moc dlouho… Připadám si jako poloviční žena – zůstala ze mne jen milující, neustále kojicí matka, “stále na mně někdo visí“, pro manžela toho osobního prostoru už mnoho nezbývá. Můžete-li, něco poraďte, trápíme se…
Tak i mě docela příjemně překvapilo, že v tom nelítám sama… 🙂
Holky, já vím, že bych z toho neměla mít radost a ani nemám, ale jsem ráda, že v tom nejsem sama, akorát s tím rozdílem, že kluci už mají 7 a 1/2 a 4 a 1/2, oba jsem kojila necelé 2 roky a u mě se to pořád ještě nespravilo a nemám na “to“ vůbec chuť. Cca 1 a 1/2 roku po druhém porodu se mi objevila hormonální porucha (asi nedostatečná funkce žlutého tělíska – připadám si pořád jako těhotná) a už jsem jakoukoliv léčbu vzdala. Trochu se mi to srovnalo antikonc., ale to můj problém s chutí (nechutí) ještě zhoršilo a navíc se mi rozjely migrény, takže jsem antik. vysadila. První 2 měsíce po vysazení, jsem byla jak to slušně napsat – při chuti :-), ale postupně se to vrátilo do starých kolejí. Takže u mě je jedno, ať antik. beru nebo ne, je to pořád stejné. Manžela mám pořád hodně ráda, jsme spolu už 13 let, je to navíc moc pěkný chlap. Taky se tím trápí, ale spíš proto, že se tím trápím já, je hodně chápavý.
Taky čekám, až se to všechno jednoho dne srovná.
Taky mě to po prvním těhu potkalo a trvalo to i po druhém – na vině asi byla i HA, teď mám přez rok tělísko a vše je naprosto ok
Dokonce někdy musím já vyprovokovat manžu:)
Epískle
holky malinko se uculuju nekojím, ale jsem na tom podobně poslední dobou se toho nakupilo tolik, práce, děti, do toho studuji a milion jiných činností a večer padám do postele servaná jak medvěd….jen chlap je stále při chuti:-))….ale myslím, že tímle si prostě projde každá at už unavená z miminka, nebo z práce, nebo jinýma starostma…. jsem ráda, že jsem si to přečetla a zjistila, že nejsem na tom sama….
souhlasím s holkama a naprosto chápu. Kojení, stres, unava, jedno s druhým. Naprosto to samé jsem prožívala několik let-ted se zdá se to spravilo, nevím jestli tím, že jsem se přehoupla přes 30:)), manža říká, že je zvědavý jak mi to dlouho vydrží:)) Ne vážně, měla jsem období, kdy třeba tři měsíce nic, vůbec jsem se k tomu nepřinutila, pak zas třeba 14dní pohoda a nanovo, takto asi 5let, vůbec se divím, že to se mnou manžel vydržel, kolikrát odcázel z ložnice prásknutím dveří-po mém monologu, tak at se najde někoho, když jsem tak hrozná v této oblasti, apod. Opravdu se divím, že to neudělal. Byla jsem vlastně v kuse 6roků na mateřské, pak nástup do práce, práce mě ubíjela, pak nervy každý měsíc, jestli prodlouží smlouvu nebo ne, nakonec ukončení smlouvy, hledání nové práce, ted jsem konečeně v práci relativně spokojená, takže si ze zkušenosti myslím, že stres, hormony a unava dělají své. Snad je tvůk manžel taky tak tolerantní a vydrží, snaž se co nejvíc odpočívat-se mi to radií-
Já bych taky řekla, že to není jen tím kojením, ale opravdu tou starostí o celou rodinu. Únava, v noci určitě taky kojíš, takže nevyspání, psychicky jsou 2 děti taky dost náročné… Zkus poprosit manžu, jestli by mohl 1-2 dny obstarat domácnost a děti (kromě kojení, to jaksi nezvládne 🙂 a ty si pooořádně odpočiň. Válej se, spi, prostě nic nedělej.
Co si budem povídat, kojení + péče o malé děťátko + starost o domácnost (vaření, praní, úklid, zahrádka….) je vyčerpávající, tělo je unavené, chce si odpočinout a nabrat síly… Vydrž. Ono se to opravdu srovná. Já si myslím, že to všechno patří k sobě – manželství, mateřství … nemůže to jít všechno hladce, snaž se tím netrápit 🙂
No, tak, abych řekla pravdu, z toho jsem měla trochu strach. Myslela jsem si, že by to tím mohlo být. Tak jsem teď na vážkách.. Kojím už bez přestávky dva roky. Narodilo se první dítko a plynule jsme přešli z kojení jednoho přes těhu, porod, ke kojení obou současně… Když se narodilo první, MS přišla až osm měsíců po porodu. První a poslední.. Pak jsem znovu otěhotněla. Ale moc se mi nechce přestávat kojit, ach joo..No, musíme vytrvat..
Taky jsem měla takový problém, ale ne tak po dobu kojení ale protože jsem pak užívala antikoncepci.Trvalo to hodně dlouho cca 3-4 roky, kdy jsem se tedy snažila být hodná na manžela, pak jsem vysadila antikoncepci, a chuť tu byla tak jak když jsme byli zamilovaní. Takže držím palce ono se to určitě spraví.
Nejsi sama v této choulostivé záležitosti, prožívala jsem něco podobného v intimní oblasti svého manželství, velmi obdivuji tvou upřímnost a to, že to ze sebe dokážeš dostat ven. Já to v tu dobu nedokázala. Stejně jako Ty raději zůstanu pro tuto chvíli “anonymní“.
Asi Ti nebudu umět poradit tak, aby se to vyřešilo “hned“ jako lusknutím prstů. Ale zcela jistě vím, že to chce čas a spoustu trpělivosti (z obou stran) a hlavně “netlačit na pilu“. Tuším, že takovéto věci k manželství patří a ti, co se mají rádi, je zvládnou. Však jsme to slíbili/y – v dobrém i ve zlém… pořád spolu…
Přeji ti hodně štěstí a víru, že to bude dobré (já věřím, že se to u vás spraví, kde je mládí a láska… tam to prostě “musí“ přijít). Držím palečky.