Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nejvhodnější doba?
Dobrý den maminky,
ráda si čtu na těchto stránkách a proto se na vás zkusím obrátit s problémem…začnu od začátku,abyste pochopili spojitosti.
Je mi 32 let,mám 6ti letého syna a moc hodného přítele.Současný přítel není biologickým otcem mého Sebíka…
V 17ti letech jsem začala chodit s klukem,se kterým jsme se později v mých 24 letech vzali a posléze jsem otěhotněla…byl to úžasný člověk,velký sportovec-hrál házenou a nohejbal,miloval romantiku a miloval mně…jenže když jsem byla 28 týdnů těhotná,tak ho na přechodu srazilo auto a on po 11 dnech zemřel…Nebudu popisovat,co se ve mně dělo,snad jen to,že kdyby ve mně neklíčil nový život,nejspíše bych i já ten svůj ukončila…Narodil se mi sebastián,sice už v 36.týdnu,ale zdravý a krásný a podle mne je věrnou kopií mého zemřelého přítele…
Po čase,kdy jsem byla schopna vnímat okolí i sama sebe,jsem nalezla velkou oporu v mém současném příteli,který byl zárověň i velkým kamarádam e spoluhráčem z házené mého prvního přítele…Ze začátku mi jen “nezávazně“ pomáhal,protože moji rodiče bydlí daleko,sice se mnou byli velmi často,v té smutné době,ale maminka i táta přeci jen pracují a museli se vrátit domů.A moje tchýňka,moje velké zlatíčko,tak ta mi sice pomáhala,ale měla sama co dělat,aby to zvládla..je již starší a bez manžela,tak jsme se tak nějak “podpírali“ vzájemně…
nynější přítel se stal z velmi dobrého kamaráda mým partnerem a bezvadným tátou Sebíkovi…I když v našem vztahu jde samozřejmě o tělesné a sexuální kontakty,hlavně jsem moc,moc dobří kamarádi a partneři.A já jsem mu za vše,co musel v mých náladách přetrpět,vděčná…
nyní ovšem nastalo to,co muselo…Partner by si mne rád vzal,rád by adoptoval Sebíka…Sebík zatím vůbec netuší,že jeho biologický tatínek je někdo jiný než ten současný…A přítel by velmi rád měl miminko…A tady nastávají dva problémy…Pokusím se je vysvětlit,prosím,neodsuzujte mne za mé pocity….
Klidně bych se znovu vdala,myslím si,že to je správným vyústěným našeho vztahu,ale miminko nechci…Zní to asi blbě,ale mám strach,že bych to “nové“ dítko ošizovala o svou lásku a péči,neboť jsem velmi moc závislá na Sebíkovi…Prostě si neumím představit,že bych měla svou lásku rozdělit mezi další dítě a Sebíka…
přítel to ví,ale sám mi říká,že Sebíkovi sourozenec prospěje…Jde už na podzim do školy,já chodím už dvy roky do práce,bydlíme v domečku po rodičích současného přítele,nebránilo by nic…Sebíkova babička k nám chodí pravidelně,přijala i mého současného přítele,neboť ho dlouho zná,a přeje nám štěstí,to vím..
druhá věc je ta,zda mám sebíkovi říci,jak to u nás je a kdo byl jeho skutečný otec…Přítel říká,že vědět by to měl,neboť i když bychom se vzali a on by Sebíka adoptoval,a tím mu dal své příjmení a změnil rodný list,tak by mu určitě lidé časem donesli,co se stalo…a že by byl právem zklamaný…já s ním souhlasím,ale myslím si,že je na to ještě malý…Zatím se na nic neptá,babička je prostě babička a tím,že současný přítel už nemá rodiče-tatínek zemřelpřed 17ti lety a maminka před 8mi lety na rakovinu-tak babičku bere více méně jako maminku současného přítele…přítel tchýni říká “babičko“,stejně jako já,ona nás samozřejmě oslovuje jmény…A já prostě nevím,kdy a jak to říci Sebíkovi…přítel chce vzít i tchýni a říct to před ní,aby malý pochopil…nevím…
Děkuji,že jste dočetli až sem,děkuji za vaše případné odezvy a rady,snyd jste to celé pochopili…Přeji všem tady moc krásné následující dny,zdraví Vás Veronika
Také jsem si prošla podobným trápením. Měli jsme téměř dvouletého syna a čekali dalšího. Bohužel manžel tragicky zemřel, když já byla v sedmém měsíci těhotenství. Poté téměř šest let jsem je vychovávala sama. Samozřejmě se ptali na tatínka – a už od malička věděli, že tatínek nežije. Je to nejlepší řešení říkat dětem pravdu.Po těch šesti letech jsem se seznámila s přítelem, se kterým žiji jedenáct let. Kluci ho oslovují jménem a musím říct, že díky jemu mi nepřerostli přes hlavu. Společné dítě jsme také řešili, ale když já ho chtěla-on ne, neboť měl již tři dcery a nejmladší v době našeho seznámení byly tři roky, prý až odroste, aby nežárlila. Ale léta příbývala a pak už já odmítala mít potomka, neboť synové už jsou dnes dospělí – 20 a 18 let. Starší letos maturuje, mladšího to čeká za dva roky. Koupili jsme si chatičku se zahrádkou a dítě už neřešíme…Přeji hodně štěstí!
Veroniko, nečetla jsem všechny reakce na tvůj příspěvek(ještě si je ale určitě přečtu), chci ti jen napsat toto. Také jsem zůstala sama s dvěma syny, sice z jiného důvodu než ty(rozvod). Znova jsem se vdala a manžel chtěl také své dítě. Já v tu chvíli zažívala stejné pocity jako ty. Nedokázala jsem si představit, že bych mohla mít ráda ještě nějaké jiné dítě. Nevím proč jsem tyto myšlenky měla, u druhého syna mě to vůbec nenapadlo. Asi proto, že jsem byla dlouho matkou děch dvou a už jsem si nedokázala představit jinou variantu:-))) Ještě když jsem byla těhotná, tak jsem nějak nemohla k tomu miminku najít tu lásku, až mě to mrzelo. I manžel to poznal, ale nic neříkal. Svěřila jsem se s tím jen kolegyni v práci. Když se ale Péťa narodil, všechno se úplně změnilo. Dnes ho strašně moc miluju a vůbec nechápu, jak jsem si mohla myslet něco jiného. Je to moje veliká láska a jsem strašně šťastná že ho mám. Manžel mi jednou řekl, když viděl jak se mazlíme, že se bál, že ho nechci a nebudu ho mít ráda. Docela jsem se zastyděla, nechtěla jsem mu říct, že jsem si myslela to samé:-((( Takže toho se vůbec neboj. Až to miminko budeš držet v náručí, tvé city budou určitě stroprocetní, jako u prvního syna.
S tím jak a kdy říct synovi o jeho pravém otci určitě moc neotálejte. Čím je dítě mladší, tím lépe tyto věci zpracovává a smiřuje se s tím. Ještě si totiž úplně neuvědomuje všechno tak, jako starší dítě a i bere vše mnohem lehčeji. Jen najít nějakou vhodnou chvíli a hlavně se toho nebát. Uvidíte že to malej přijme mnohem lépe, než je vaše očekávání. Asi by to bylo nejlepší nějakou takovou formou jak píše Danansi, nějakou pohádkou, nebo příběhem.
Takže přeji, ať se ti vše povede vyřešit tak, aby to vyhovovalo všem tvým blízkým a hlavně se neboj mít další miminko!!:-))
Veroniko, dívej se na to z pohledu,že to špatné už máš za sebou a teď Tě čeká krásný život s milující rodinou.
Co se týká toho, kdy říct Sebastianovi pravdu – co nejdřív! Představ si, co by si asi myslel v té své malé hlavičce, když by mu tuto věc řekl někdo cizí: “To není možné, maminka by mi to určitě řekla“ a pak se zjistí, žes mu to neřekla a mohl by Ti přestat věřit. To bych rozhodně neriskovala. To nevadí, že to třeba nepochopí úplně zcela, ale bude o tom vědět.Samozřejmě se musí zvolit velice citlivě forma podání.
Veroniko, přeji Ti už jenom samé krásné dny, zasloužíš si to.
Veroniko, prožila sis těžké období. Podle toho, co píšeš, je to dávno pryč, máš nového skvělého partnera, vztah vám klape a ty si najednou nejsi jistá, jestli miluješ i ty jeho.
V první řadě si vyřeš, co vlastně chceš. Jestli zůstat se Sebíkem sama, bez chlapa, ale s pár stovkami sirotčího důchodu nebo ve vztahu s novým partnerem zase popostoupíš o krok dál. Svatbu, adopci, další mimi…
Víš, bude to znít asi hrubě, ale Sebík svého tátu má. Podle toho, co píšeš, nový taťka plně zastoupil toho, který odešel…
Takže ujasni si, co vlastně chceš a pokud se rozhodneš pro “nový život“, tedy pokračování toho stávajícího života s novým partnerem, navíc s prstýnkum na ruce, atd., Sebíkovi sdělte pravdu sami a co nejdřív. Myslím, že se chápání dětí dost podceňuje. Pochopí to stejně jako v 15 letech, jen to teď přijme mnohem líp než v 15 letech a nebo pokud se to dozví od cizích “dobrých duší“…
Držím ti palce a přeju ti i se Sebíkem krásné dny, plné slunce, smíchu, radosti ze života a prima lidmi kolem sebe…
Bramborko, krásně řečeno a plně s Tebou souhlasím.
Veroniko, poraď se s odborníky ohledně toho, kdy to máte Sebíkovi říct a jakým způsobem. Hlavně mu to řekněte Vy (rodina), aby se to náhodou opravdu nedozvěděl od cizích. Nezapomeňte ho ubezpečovat, že ho máte moc a moc rádi. Hlavně Ty. Aby se nebál, že o Tvoji lásku svatbou přijde. Dívej se již jen dopředu. Na zemřelého vzpomínej, ale žij přítomností a budoucností. A Sebík by měl ze sourozence určitě velkou radost.
Verunko, chápu tvé váhání a je dobře, že to řešíš. Takže, vdej se, Sebíkovi to časem řekněte, ona ta správná chvíle přijde, uvidíš. A mějte to další miminko. Největší radost Sebíkovu tatínkovi uděláš tím, že budeš žít dlouhý a ŠŤASTNÝ život. A neboj. Já mám děti sedmnáct měsíců od sebe a STRAŠNĚ MOC jsem se bála, že budu mít jedno raději, něž druhé.. A je to asi tak, jak řekla jedna maminka:“Deset prstů na rukou mám. Ať se říznu, do kterého chci, vždycky to bolí stejně. Takhle stejně miluji i všechny své děti.“ Ono totiž není pravda, že budeš svou stávající lásku mezi děti “dělit“, ale s dalším děťátkem se narodí láska nová. Věř mi. Hodně štěstí.
Veroniko, můj manžel se dozvěděl, že jeho otec není “ten pravý otec“ až v 15 letech, když si to přečetl v občanském průkazu – tenkrát se tam psalo jméno rodičů… A byla to pro něho hrozná rána, dlouho se prý z toho dostával… Takže já si myslím, že je důležité to dítku říct ještě v dětství a hlavně aby se to dozvědělo nějak šetrně a třeba pomalu od mámy, než nějak nešetrně od cizích. Takže já bych se taky přikláněla k tomu, aby se to syn dozvěděl, než půjde do školy… Otázka je jak mu to říct, s tím neporadím…
A co se týká Tvé další situace.. NEzmám Tebe ani Tvého přítele, vím, jenom to, co jsi napsala sama… a připadá mi to, jako kdybys pořád “milovala“ toho prvního partnera… Nezlob se, třeba to tak není, ale mi to tak přijde. O tom současném mluvíš, jak je skvělý, jak se o vás stará… ale přijde mi, že pořád svůj život “podřizuješ“ minulosti a tomu, že tatínek Sebíka zemřel. Nevím, jak bych jednala ve Tvé situaci Ty, třeba bych to vnímala stejně, ale podle mne se musíš dívat dopředu, život jde dál….bohužel….
Já si myslím, že ten současný přítel je asi správný chlap, protože věř tomu, že každý by se nestaral s láskou o “cizí“ dítě, každý by mu nechtěl dát své jméno… To svědčí o tom, že to s Tebou a Tvým synem myslí vážně a toho si važ. A mi připadá, že to, že Ty to odmítáš a bojíš se toho, tak že to svědčí spíše o tom, že si tím nejsi jistá, že pořád žiješ ve vzpomínkách na Sebíkova tatínka…, že ho prostě tolik nemiluješ, protože se třeba bojíš..nebo já nevím…
Možná se pletu… nevím.. ale tak mi to připadá…. Navíc pokud i tchýně se k tomu staví takto, že přítele přijala, tak to je si myslím fakt “nadstandartní“ situace. A pokud nejde o ty peníze, které případným sňatkem ztratíš…..
Já osobně si myslím, že za to, co přítel pro tebe udělal a dělá (alespoň podle Tebe), tak by si i zasloužil to, abys uvažovala nad svatbou případně dalším dítěti…
A co se týká pocitů více násobných maminek.. Já jsem teD´podruhé těhotná, vždycky jsem chtěla dvě děti… A teDˇ, když se to blíží, tak taky někdy uvažuju nad tím, jak to bude s tou mateřskou láskou… Prostě zatím mám jenom jednoho syna a “všechno“ je pro něho, že… Taky uvažuju nad tím, jestli se to “všechno“ co cítím k synovi teď “rozdělí na dvě poloviny“, nebo jak to bude…Hloupě napsáno, vím… , ale chtěla jsem Ti jenom napsat, že takové pocity mi přijdou jako normální…
U tebe si myslím pořád spíše jde o nějakou “památku“ na předchozího partnera..ale možná se pletu…
Veroniko, já to dceři řekla asi v 5 letech. Vzala fotky a řešila to formou pohádky. Byli dva lidé, měli se rádi atd. Pak jsem to nechala po pohádce uležet. A za nějaký čas jsme si povídali o té pohádce, a jak by bylo jí, kdyby to byla ona ta dívenka. Dcera to vzala strašně rozumně, až mne překvapila. Pak to brala jako fakt. A když jedna “dobrá duše“ chtěla dceři pomoci a začala ji necitelně vysvětlovat co a jak, dostala odpověď: “Já vím, mně to maminka řekla.“ Ta osoba pak šla za mnou a řekla, že jsem…. (nemohu napsat, protože se to nedá opakovat) a proč jsem jí to říkala. A já ji řekla, protože existují takový lidé jako vy, která jste ji o tom včera začala necitelně povídat.
Vzít si dalšího a mít i další děti? Mám muže a další dvě děti. A mám je všechny stejně ráda. Lidské srdce a zvláště to maminčino je velké a lásku umí podělit a neublížit.
Milá Veroniko..vyplývá mi z toho spíše,jestli se celkově nechceš poradit s odborníkem ty sama.To co se ti přihodilo je šílená rána a s miminkem v bříšku se to určitě násobilo..Věřím,že jsi našla ve svém příteli oporu a klobouk dolů před tchýní i před ním,přesto právě proto,že je kamarád od otce tvého syna,možná se to v tobě trochu ,,hádá“.Myslím,že pohled z venku-nejlépe psycholog by ti mohl pomoci se v sobě vyznat a najít nejlepší cestu,aby u oltáře stála šťastná nevěsta a neměla jsi strach z dalšího kroku co se týče miminka a nebo reakce Sebastiana..Přeji ti ze srdce hodně štěstíčka v životě:-))
Verčo, je to složité radit v takové situaci. Hlavně jsi moc silná a úžasná ženská ,že to všechno takhle zvládáš a já myslím, že když to miminko mít budeš, tak všechny obavy půjdou stranou a budeš ho milovat stejně jako Sebíka. Až v tobě poroste, začne kopat a až se narodí, tak se všechny tvoje pocity změní, to mi věř.
A co se týče té druhé věci, já sama nevím, co bych poradila. Na jednu stranu souhlasím s tím, že je lepší aby se to malý dozvěděl od Vás a ne od cizích (dokážou být někteří lidi hodně zlý a závistivý) ale zase nevím, přijde ještě maličký, aby pochopil takovou věc. Možná by to opravdu bylo dobré probrat s nějakou psycholožkou ,ta si myslím, že by poradila nejlépe.
Drž se a mějte se moc fajn a přeju hodně štěstíčka ať už se rozhodneš jakkoli 🙂