Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Čí to bude aneb dědictví
Jednoho dne se rodiče mého manžela rozhodli, že rozdělí majetek mezi své 3 děti. Byl to starý dům, pole a budova,která leží ladem,ale dřív sloužila k pronájmu. Ptali se na názor všech, co by kdo chtěl. Tak nějak se ústně domluvilo, že my bychom dostali pole, nejstarší dcera dům (bydlí teď v nejmenším bytě) a prostřední dcera budovu, která je vedle jejího domku. Domek díky rodičům postavili bez zadlužení a budovu dostanou hlavně kvůli tomu, že nechce, aby vedle nich někdo byl.
Už jak mi manžel o rozdělování majetku řekl, dost mě to rozzlobilo, bude akorát zle, všichni se budou hádat a dohadovat. Skoro rok už uplynul a manžel mi dal za pravdu. Dědictví stále není sepsané. Starý dům z peněz získaných za prodej pole se začal na truc (nikdo ho nechtěl) opravovat (plastová okna, všude plovoucí podlahy, nová kuchyň, obývák, nový plot a vrata). My jsme zrovna taky měnili okna a bylo nám slíbeno, že se část peněz z toho pole (podotýkám, že prostřední dceři půjčku na okna do jejich nového domku spláceli rodiče) dostanem, ale nic se nekonalo. Díky mé babičce máme nová okna bez dluhů.
Včera to byla poslední kapka, kvůli které vám musím napsat. Manžel už je z toho otrávený, pak to odnáším nejvíc my.. Jeden milionář má zájem o kousek pole, za který by dal 500 000 Kč, máma se pořád vymlouvá na mého manžela, že to je jeho, že o tom rozhoduje on. A když přišlo na to, že by se s ním na prodeji pole manžel domluvil, rodiče oznámili, že bychom dostali část peněz, rozdělili bychom se všichni, jak sourozenci, tak i rodiče. Tak ona navenek povídá, že to je jeho, každý by pak vykládal, jaký jsme hamouni, jak se máme, ale skutečnost by nikdo nevěděl. Včera jsme se to teda snažili s rodiči rozebrat, ale je to marný, akorát si myslí, že jsme hamouni, vůbec nás nepochopili, já jsem kvůli tomu celou noc nespala a ještě teď to mám pořád v hlavě. Můj manžel je nejmladší, pořád si naivně myslel, že dostane všechno a přitom nedostal vůbec nic, už se nemůžu na to koukat, jak z něho dělá hlavně mamka s prominutím vola, pořád mu jenom tluče do hlavy, to je tvoje, to je tvoje. My jediný máme hypotéku, se zaměstnáním to vypadá teď bledě, ale od nich jsme žádnou pomoc nikdy nedostali.
Doufám, že už to nějak skončí, ať už si to dědictví teda sepíše, nikomu nemusí říkat, jak to bude, ale nezlobte se na mě, když vím, že budu mít třeba pole, nebudu se koukat, jak se mi to rozprodává, peníze jdou do budovy a domku a já z toho nic nemám. Tohle bylo úplně zbytečný a dělá to akorát mezi všemi zle.
Děkuju za vaše názory a že jste si udělali čas na přečtení tak dlouhého příspěvku.
Ivana
Jojo Horempádem, manžel tam taky pořád jezdil něco dělat a prostřední dcera tam chodí hlavně dávat dítě na hlídaní nebo jíst.
Teď trochu odbočuju. Manžel si domluvil s mamkou, že na velikonoce přijedeme na řízky. 2x se s ní o tom bavil, a ikdyž je ráno dostal i od mé babičky, moc se na ně těšil. Přijedeme tam a oni měli už vše snědené, nečekaně přijeli obě dvě dcery, tak jim řízky hned dali a pro nás nic neschovali, tak jsme jedli jen salát. Na konci mi ještě trochu vynadali, že si za to můžem sami, že jsme přijeli pozdě, přitom jsme byli domluvený, že přijedem až se dcera vzbudí. Manžela tím pěkně rozzlobili. To podotýkám, že dcery jsou tam na jídle snad každý den a my jsme tam snad půl roku na jídle nebyli. Ivana.
Zapomněla jsem dodat, dnes je doba taková, že pokud něco nedáte hned na papír, tak vám nepomůže ani svěcená voda. Kamarádka s manželem bydlí u svých rodičů. Mají dvougenerační dům. V přízemí rodiče, v prvním patře oni plus jedna místnost bratr. Bratr má vlastní dům, ale celý ho rozkopal a nemá na přestavbu, tak bydlí tam a nehodlá to měnit. Oni investovali dvě mega do přestavby, s tím, že část domu na ně rodiče potom přepíší. Nepřepsali nic , oni investují dále, zadlužení až na půdu, protože prý jim nic jiného nezbývá. Až dojde tvrdý na tvrdý, tak i když bratr do toho nedal ani kačku, tak ho budou muset vyplatit. Mají se na co těšit
Tak nějak podobně to bude mít můj manža, je z pěti dětí, nejmladší. Bohužel jako jediní jim tam jezdíme pomáhat, když je něco potřeba. Ne že by byli nemohoucí, ale tak pomoc se vždycky hodí. Ať už je to kácení stromů na dřevo na zimu, nebo složit uhlí, udělat koupelnu, vymalovat, něco přestěhovat, vyměnit okapy. Pravidelně tam jezdí ještě jeho sestra s druhem, ale ta spíš jen sem tam uklidí, jinak jen na kafe, či oběd nebo když potřebuje pohlídat svou dceru. Další brácha, ten jen když mu dojdou prachy, páč nemá na trávu (otec dvou dětí). Další bratr už tam léta nebyl a bezdůvodně se k nim nezná. Sestra, která žije v Řecku, asi jediná normální. Manželovi rodiče mají rodinný dům, sice postarší, ale udržovaný, v lukrativní lokalitě Jizerských hor. Jeho rodiče taky neustále jen ústy špekulují co bude až nebudou. Jednou chtějí, aby všichni dostali rovným dílem, podruhé chtějí nevděčnou část rodiny vynechat. My se distancujem, protože to nemáme zapotřebí, máme vlastní bydlení, já jsem jedináček, takže chata či byt po rodičích (i když třeba za 40 let). Radili jsme jim, pokud chtějí udělat nějaké zásadní rozhodnutí a nedělit rovným dílem, nechť to napíší třeba na jedno z dětí, které má o dům zájem a ten ať třeba něco vyplatí vybraným. Jde to upravit ve smlouvě o prodeji/převodu. Lepší než závěť a vědí co pak bude. Jenže dohodnout se nemohou a nechávají to osudu. Taky jsem zvědavá, jak jednou tohle dopadne. Ještě že jsme a budeme mimo toto dění, neb žádná koruna mi za to nestojí, raději si je vydělám 🙂
Ivi, tak tím spíš se na to vykašli. Chce to ještě pevnější nervy než boj….
Jovanko, tím jsem se pořád řídila, není to moje věc, řeší to rodiče mého manžela, i když s tím nesouhlasím, budu zticha. Ale jak jsem viděla, jak se do něj oba pouští, to co manžel říká neakceptují a jen melou blbosti, musela jsem se do toho vložit. No stejně to nemělo cenu, my jsme ty nejhorší, je to teď docela moje noční můra, obzvlášť teď v těhotenství, ani se mi k nim nechce jet.
A znova opakuji, že mi jde jen o to, aby už to přestali řešit, udělali si to jak chtějí a netahali nás do toho.
Moc děkuji za vaše názory. Ivana
no tohle je pokaždé asi nepříjemné a nedivím se každého by to zabolelo, jenže nejhorší je že s tím stejně nic člověk nenadělá….jak píše Jovanka nejlepší je až po smrti stejným dílem…spíš se na to povznest, maximálně si říct at si to daj…ale nic víc asi nejde
Ivano, asi bych se na to vykašlala. Zní to asi hrozně, ale je to rodina tvého muže, takže to, co mají, není vůbec tvojí zásluhou. A jak píše Lussy, až něco dostanete, budeš doufám příjemně překvapená.
Chápu na druhou stranu tvoje naštvání, že to rodiče řeší veřejně a skutečnost je trochu jiná.
Podle toho, co tak slýchám a vidím, je lepší rozdělování až po smrti, protože tak je to asi nejspravedlivější. Všichni dostanou v ten daný okamžik stejné hodnoty.
Jen by možná rodiče mohli rozlišit, komu co dali za života, aby děti vybavili zhruba stejně. Ale jejich povinnost to asi není….
Moje rada, smím-li – kašli na to a raduj se z toho, co máš a co je kolem hezké (a že toho jistě není málo).
Hodně štěstí.
Ivano, pokud vám to rodiče “za života“ oficiálně dají – darovací smlouva – můžete si s tím okamžitě dělat, co chcete. Jinak, naprosto tě chápu, PŘESNĚ vím, o čem mluvíš. ( Zamysli se – neznamená to – “je to tvoje“ – “je to JENOM tvoje, pro případ, že byste se rozvedli a ty bys neměl nic…“ ?) U nás to takhle,bohužel je. Takže – řekli jsme všem, od nikoho nic nechceme, strčte si to někam – bejt dopředu vděčnej za něco, co nakonec ani nedostanu – musí se to podělit “spravedlivě“. Je to přesně tak, že kdyby se vám žádný kupec neozval – žádný rozdělování by se nekonalo – vím z vlastní zkušenosti. Dokud nikdo dědictví po stýci (jeho správu, obíhání úřadu – a HLAVNĚ POPLATKY – do desetitisíců už to šlo) nevzal do vlastních rukou, všichni ČEKALI, tedka se o to staráme s manželem a už jsme HAMOUNI. Napadá mně na to jen jediný výraz – strčte si to do pr….- zaplaťte nám, co jsme to toho narvali a nazdar. Pro dobrotu, na žebrotu, jeee, akorát jsem se naštvala… Prostě se na to vykašlete a nic nečekejte, maximálně budete příjemně překvapený…. ufff.
Ivano,
ale to není tak jednoduché “něco na někoho napsat“. Buď maminka děti podělí tak,že s každým sepíše darovací smlouvu,v tom případě určitě každý bude vědět,co dostal. Nejde jen tak někomu něco darovat,může se stát,že obdarovaný o to nestojí.
Nebo může napsat závěť,která se dá ale kdykoli změnit. Tam musí děti podělit spravedivě,pokud vím. Takže nemůže jednomu synovi odkázat dům za 1,5 mil. a druhému pole za 300 000. Takže to pak nemá význam,stejně až zemře,proběhne dědictví a každý dostane svůj díl.
To s tím nejmladším synem jsem špatně napsala, můj manžel si myslel, že dostane nejvíc z toho důvodu, že mu to mamka pořád tloukla do hlavy, pořád jen to je tvoje, to je tvoje. Ať si se svým majetkem dělají co chtějí, ale nebaví mě se koukat a poslouchat, jak o tom pořád jen povídají a zatahují všechny do toho. Názor všech už slyšela a to už dávno, tak ať si s tím udělá co chce, hlavně ať to už vyřeší, říkali jsme jí, že to nikdo nemusí vědět, jak to napsala, jen ať už to skončí.
Neměla vůbec s tím rozdělování majetku začínat. Já taky nevím, co kdo od mých rodičů dostane a vůbec mi to nevadí. Je to zbytečné, teď dělat zle……
Nejhorší je, že mamka vůbec nechápe, že už jsou z toho všichni otrávený a chce se o tom stále bavit dál.
Děkuji za vaše názory.
Ivana.