Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jsme doma z nemocnice
Děvčátka moje, jsme konečně doma po adenotomii. Nevím, kde začít, mám dvojí myšlenky – i dobré, i špatné, provází mě neskutečná spokojenost i zlost. Budu to ventilovat postupně. Takže v neděli 5.4. jsme šli ležet do nemocnice, ráno byla operace. Sára spokojená, dokonce na to, že spává se mnou, krásně spinkala v nemocniční postýlce. Ráno operace. Trvala nezvykle déle, přes hodinu, kluka co šel po Sáře, přivezli za neuvěřitelných 15 minut!!! Když mi Sáru dovezli, brečela jsem. Na jednu stranu jsem měla hrůzostrašné představy, že nezvládnu pohled na krev, a ona se žádná nekonala. Přesto jsem se roztřepala a začala brečet. Při operaci totiž vznikly nečekané potíže s intubací, Sára měla příliš úzký vchod do hrtanu, takže ani 3.hadička nebyla dost tenká. Nakonec se povedlo, ale raději vyšetřili i ten krk, nějakým přístrojem. Když mi ji dovezli, dýchala hrozně. Nemohla zakašlat, anestezioložka přišla až za námi na pokoj a vysvětlila mi, co se na sále stalo. Plakala jsem. Vznikla totiž jakoby mechanicky vytvořená laryngytida – štěkavý kašel, sevřené hrdlo, byl to pro mě horor! Každý den říkali, že ráno už půjdeme domů a nešli jsme. Malá už nervózní a přesto tak hodná, čerstvě po narkóze následoval RTG plic, aby se vyloučilo poškozené polykání a zamezilo se případným dalším nepříjemnostem. No když jsem viděla, jak ty děti chodí druhý den domů, chtělo se mi křičet. Strašné pro mě bylo to absolvování všech “vedlejších účinků“ narkózy u ostatních, právě dooperovaných dětí. “Říhaly vzduch, blinkaly, hrůza“. Divím se, že Sára jako jediná nezvracela. Mně osobně po narkóze taky nic nebylo. Když to tak vezmu, ta adenotomie je banalita, horší je to po té narkóze, chudáci děti.
Doktor (známý z francouzštiny) si mě zavolal a řekl, že mandle byla vyjmutá za 5 min., a byla to pěkná “koule“, Sára začala krásně dýchat nosem. Akorát mi znovu vysvětlil ty problémy se zaintubováním Sáry, že je moc maličká a asi to má anatomicky dané, protože nenašli žádný nález.
Dny ubíhaly pomalu,ale člověk si zvykne na všechno… Střídaly se super maminky i “nemluvné“, jednou nás přestěhovali. o byl ten poslední den. Primář mi sám osobně i s doktorem přišli říct, že mám velmi statečnou dceru, že byla nejmladší a jediná se vůbec neozývala, neřvala, neprotestovala, byla vyrovnaná, opravdu kroutil hlavou…. To mě moc potěšilo. Při dnešním propouštění ještě znovu udělali Sárince kontrolní RTG plic a poslední slova sympatického doktora (kolegy z kurzu francouzštiny) zněla: “Máš fakt šikovnou dceru!“
Děkuji vám všem, které jste si vzpomněly a myslely na nás, protože jsme opravdu dlouho bojovaly…. Zdraví vás Piškotka
Zaplať Pánbůh, že už jste doma a ať je to ošklivé rychle za vámi.
Teda piškotko to máš odvahu. Já bych dítě do NJ nedala. Bohužel jsem na ni slyšela jen to špatné a každý říkal, že do jičínské už nikdy.
Jinak super, že jste to zvládly, malá je velká šikulka. A ty taky :-)))
to je dobře , že jste to tak zvládly jste holky šikovné, maminka také protože my maminy to zvládáme hůř jak ty děti, malá je také moc šikovná…….
Ještě bych dodala, že tým doktorů i sester byl perfektní, starali se, zajímali se, i ta anestezioložka za námi došla 2x!!! Byla jsem v podstatě moc spokojená, ikdyž samozřejmě s tím prodlouženým pobytem by asi chytala nerva každá maminka, stálo to dost peněz a nemám nárok na proplacení od pojišťovny, protože jsem tam byla dobrovolně. Ale hlavní je, že malá je v pořádku :o)
Piškotko no konečně:-))už jsem vyhlížela kdy se ozveš….
Jste obě šikovné i když smůla se nalepila v podobě komplikací s anetezií,ale zvládli jste to a to je dobře…k těm komplikacím,může se to prostě stát,ale v tu chvíli určitě nebylo lehko nikomu na tom sále,tak jako tobě:-(Vždy se všichni snaží komplikacím předejít než je pak léčit,někdy se tomu ale člověk nevyhne…tak se dobře uzdravujte,snad už budete mít pokoj od nemocí a na zážitky z nemocnice brzy zapomenete:-)))Přeju hodně zdravíčka!!a pozdravuj Sarinku:-)
v Novém Jičíně :o)
Piškotko, to mám radost, že to dobře dopadlo
ve které jste byli nemocnici?
Jana
Děvčátka moje, jsme konečně doma po adenotomii. Nevím, kde začít, mám dvojí myšlenky – i dobré, i špatné, provází mě neskutečná spokojenost i zlost. Budu to ventilovat postupně. Takže v neděli 5.4. jsme šli ležet do nemocnice, ráno byla operace. Sára spokojená, dokonce na to, že spává se mnou, krásně spinkala v nemocniční postýlce. Ráno operace. Trvala nezvykle déle, přes hodinu, kluka co šel po Sáře, přivezli za neuvěřitelných 15 minut!!! Když mi Sáru dovezli, brečela jsem. Na jednu stranu jsem měla hrůzostrašné představy, že nezvládnu pohled na krev, a ona se žádná nekonala. Přesto jsem se roztřepala a začala brečet. Při operaci totiž vznikly nečekané potíže s intubací, Sára měla příliš úzký vchod do hrtanu, takže ani 3.hadička nebyla dost tenká. Nakonec se povedlo, ale raději vyšetřili i ten krk, nějakým přístrojem. Když mi ji dovezli, dýchala hrozně. Nemohla zakašlat, anestezioložka přišla až za námi na pokoj a vysvětlila mi, co se na sále stalo. Plakala jsem. Vznikla totiž jakoby mechanicky vytvořená laryngytida – štěkavý kašel, sevřené hrdlo, byl to pro mě horor! Každý den říkali, že ráno už půjdeme domů a nešli jsme. Malá už nervózní a přesto tak hodná, čerstvě po narkóze následoval RTG plic, aby se vyloučilo poškozené polykání a zamezilo se případným dalším nepříjemnostem. No když jsem viděla, jak ty děti chodí druhý den domů, chtělo se mi křičet. Strašné pro mě bylo to absolvování všech “vedlejších účinků“ narkózy u ostatních, právě dooperovaných dětí. “Říhaly vzduch, blinkaly, hrůza“. Divím se, že Sára jako jediná nezvracela. Mně osobně po narkóze taky nic nebylo. Když to tak vezmu, ta adenotomie je banalita, horší je to po té narkóze, chudáci děti.
Doktor (známý z francouzštiny) si mě zavolal a řekl, že mandle byla vyjmutá za 5 min., a byla to pěkná “koule“, Sára začala krásně dýchat nosem. Akorát mi znovu vysvětlil ty problémy se zaintubováním Sáry, že je moc maličká a asi to má anatomicky dané, protože nenašli žádný nález.
Dny ubíhaly pomalu,ale člověk si zvykne na všechno… Střídaly se super maminky i “nemluvné“, jednou nás přestěhovali. o byl ten poslední den. Primář mi sám osobně i s doktorem přišli říct, že mám velmi statečnou dceru, že byla nejmladší a jediná se vůbec neozývala, neřvala, neprotestovala, byla vyrovnaná, opravdu kroutil hlavou…. To mě moc potěšilo. Při dnešním propouštění ještě znovu udělali Sárince kontrolní RTG plic a poslední slova sympatického doktora (kolegy z kurzu francouzštiny) zněla: “Máš fakt šikovnou dceru!“
Děkuji vám všem, které jste si vzpomněly a myslely na nás, protože jsme opravdu dlouho bojovaly…. Zdraví vás Piškotka