Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Říkáte svým dětem vždy pravdu?
Lhát se nemá – nikomu, ani dětem ne, obzvlášť když sami po nich chceme, aby ony nelhaly nám. Jenže…
Jak jste na tom vy – říkáte dětem vždy za všech okolností pravdu? Nebo ji v některých situacích “lehce upravujete“?
O čem se vám pravda dětem říká těžko? O čem jim pravdu (třeba jen zatím) neříkáte a proč?
Co třeba takové ty polopravdy jako “Neboj, to nebude bolet.“ apod.?
a to ani není polopravda, pokud to říkám před něčím bolestivým, tak je to lež jako věž
ty jo neboj to nebude bolet, to bych nikdy snad neřekl, mám posit, že by v turánu bylo p důvěře, to přeci nemůže nikdo udělat.
My teĎ řešíme spíš vánoce a ježíška, tam asi říkám polopravdu, nebo se teda snažím říct pravdu, protože na druhou stranu jestli je nebo není vlastně fakt nevím, takže říkám nevím, ale nikdy jsem ho neviděla a na dárky už se letos Maruška zeptala, jestli je kupuje ježíšek (kterého jsme nikdy neviděla) nebo my, takže to jsem nelhala.
Jinak si nevzpomínám na věc, kteoru bych jim musela říkat jako lež, to radši snad neříkat vůbec.
Pokud to není úplně nezbytně nutné, eříci pravdu, tak to nedělám. Snažím se i choulostivá témata popsat tak nějak popravdě. Každá lež se jednou vrátí, dostane se k vám zpátky a to je pak daleko složitější vysvětlování. Každé dítě je jiné, přístup rodičů také, ale já jsem spíč pro pravdu.
Ano snažím,ale zubař to je problém.Tam je to tenký led.To říkám,když se nebudeš cukat a otevřeš pusinku tak to nebude bolet.Naposledy trhala zubařka Nikče zub protože ji špatně rost a to když jsme odcházely tak mi Nikča řekla,že jsem i lhala,že ikdyž otevřela pusinku tak to bolelo (mě taky).No a Ježíšek to bude jednou tvrdý oříšek.Holky se snažím vést k tomu,aby říkaly pravdu,že lež se vždycky provalí tak uvidíme 🙂nikco supr! 😉
(Citováno od nica1 z 3.11.2014 13:26)
Ja nikdy asi nezapomenu na to,jak nejmensi dcerce pichali tusim tetanovku,v te dobe mela asi syndrom bileho plaste,takze se bala pri kazde navsteve lekare*a vsichni jsme ji lhali,ze to bude sup a bolet to nebude,pak mela a silenou reakci i horecky**coz me mrzi do ted a obrecela jsem to s ni 🙁 😉
A jak plakala,ze ji lzeme,sislala,ze jsme “zhazi“** od te doby tyto lzi nemam rada,asi je to i tim,ze u nas funguje v techto pripadech rict pravdu,jemne,do predu pripravit,ze skratka nektere veci u lekare jsou potreba**
😉
Ano snažím,ale zubař to je problém.Tam je to tenký led.To říkám,když se nebudeš cukat a otevřeš pusinku tak to nebude bolet.Naposledy trhala zubařka Nikče zub protože ji špatně rost a to když jsme odcházely tak mi Nikča řekla,že jsem i lhala,že ikdyž otevřela pusinku tak to bolelo (mě taky).No a Ježíšek to bude jednou tvrdý oříšek.Holky se snažím vést k tomu,aby říkaly pravdu,že lež se vždycky provalí tak uvidíme 🙂
no.. Kubovi bude 21 měsíců…. ve vážných věcech pravdu říkám…. zatím… ale jinak pochopitelně normálně lžu, protože upravená pravda je stejně lež 😀 jasně, že mu řeknu, že to nebolí, že tahle lžička kaše je poslední (když tam jsou ještě minimálně 3) a tak podobně…. 😀
Jsem také pro pravdu upravenou a uzpůsobenou věku a okolnostem.
Pravdu o Ježíškovi ze mě dcera vytáhla někdy předloni na jaře – neustála jsem “křížový výslech“, tj. smršť všetečných otázek na to téma, bála jsem se, jak to vezme, a následovala jen vyčítavá otázka “Proč jste mi to neřekli dřív?“ (bylo jí cca 6,5 roku, končila školku). Já vysvětlila něco v tom smyslu, že si dospělí myslí, že děti mají rády nadpřirozeno a že by Vánoce pro ně ztratily kouzlo. Pravdou je, že od té doby se víc zamýšlím, kdy, co a jak říct. Stejně ale pořád píšeme dopis “Ježíškovi“ a necháváme tátu se s “Ježíškem“ u stromečku domlouvat, kolik že dárků u nás má nechat apod. 🙂 a po rozdání dárků každý obdarovaný “Ježíškovi“ poděkuje.
Promluva o tom, kdy asi umřeme, se odehrála někdy v naprosto nevhodnou dobu (myslím, že po ránu v koupelně), řekla jsem tenkrát, že se s tátou budeme snažit žít zdravě a dávat na sebe pozor, abychom tu společně mohli být co nejdéle.
Pokud jde o lékaře, nesouhlasím s přístupem jedné maminky asi tříleté holčičky, jehož jsem byla svědkem – po aplikaci injekce penicilinu (na počkání v nemocnici) plakala a ptala se maminky “Proč jsi mi to udělala?!“, ta odpověděla “To já ne, to Ti udělala sestřička!“ a konec, dál se věnovala čemusi v mobilu. Já se snažím klasicky vysvětlovat, že některá vyšetření a zákroky mohou být nepříjemné, i bolet, ale že je potřeba, aby pan doktor zjistil, co se v tělíčku děje nebo aby tělíčku pomohl v boji s nemocí. Návštěva zubaře byla v pohodě do chvíle, kdy dcera po aplikaci znecitlivující vodičky a vytržení mléčného zubu omdlela, při pádu se udeřila do hlavy, až si způsobila otřes mozku 2. stupně (se spavostí atd., takže vyšetření na chirurgii a neurologii). Nakonec nám pomohla dětská psycholožka, na základě její rady jsme si domluvily pár “cvičných“ návštěv u zubaře – asi v měsíčních intervalech, jen na “podívání“, a postupně jsme ji zvykaly, nejdřív jako když byla batole – seděla jsem s ní na křesle, příště jsem stála poblíž a držela jí za ruku, až jsme se dopracovali k tomu, že můžu počkat vedle v čekárně. A paní zubařka po každé návštěvě rozdává figurky (z Kinder vajíček apod.), takže si dcera vybírá i dopředu, jakou bude chtít příště, “rezervuje“ si ji tam a na zubařku se dokonce těší…
Souhlasím s tím, že je lepší přiznat pravdivý pocit, protože dítě to stejně vycítí a pak je zmatené, že je tam rozpor mezi jeho vnímáním a tím, co mu máma říká. Ale ten zbytek nechápu. Na mě prostě některé věci působí tak, že jsem zklamaná, naštvaná, že se bojím. Mám předstírat (sama před sebou), že jsem např. zklamaná jen tak zničehonic? Proč? U mě to není výmluva. Vím, že ten pocit je můj, ale vyvolala ho ve mě určitá situace. Něco se mi nepovedlo, jak jsem chtěla, jsem zklamaná… Manžel má milenku? Bude mě to bolet, budu se bát, budu naštvaná a já nevím co…
Proč by někdo nemohl být naštvaný, protože nedostal peníze, s kterými počítal, nebo nešťastný z toho, že má manžel milenku?
Tím neříkám, že to budu takto naplno říkat dětem, ale spíš jsem nepochopila ten příspěvek v tom smyslu, že je lež ten důvod, který ve mě vyvolal určitý pocit. Pro mě je lež, když si budu namlouvat něco jiného…
odpověd je v tom co jste napsala
Na mě prostě některé věci působí tak, že jsem zklamaná, naštvaná, že se bojím. na vás to tak půsosobí, nejste naštvaná, že otec nepslal alimenty, a nejste naštvaná z ničeho nic, vaše emoce má příčinu, ale tou příčinou není otec ani alimnety. Víte, že ten pocit je váš, a reagujete na určitou situaci. Něco se vám nepovedlo, jak jste chtěla, jste zklamaná – možná proto, že máte pocit nedostatečnosti, já nevím, jaká je ta pro vás důležitá hodnota, …
Manžel má milenku? Bude mě to bolet, budu se bát, budu naštvaná a já nevím co…
Proč by někdo nemohl být naštvaný, protože nedostal peníze, s kterými počítal, nebo nešťastný z toho, že má manžel milenku?
je rozdíl mezi jsem naštváná protože tvůj táta…… , babička ….., a jsem naštvaná protože mám strach …..protože nemám. Rozdíl je v oni versus já. Takže pokud táta neposlal alimenty pak nevidím důvod proč nekomunikovat s dítětem například že jsem naštvaná, protože nemám ráda, když …….
přesvědčení, že za mé emoce je odpovědný manžel, babička, milenka a před dítětem je lepší to nezmiňovat bylo to, co jsem si v původním příspěvku přečetla já a na co jsem reagovala.
Zubaře nebo jiné doktory nezatloukám, tam jedeme na rovinu. Ale dcera se dopředu nikdy s ničím nestresuje, většinou tak hodinu před začne plašit, že se jí tam nechce (ať už je to doktor nebo návštěva nebo třeba nějaká školní akce), takže jsem ani neměla důvod o tom přemýšlet – jestli říct předem nebo ne.Ale když mi dcera např. řekne, že se bojí, že se mnou (nebo s námi) spadne letadlo a čeká na mojí odpověď, tak jí samozřejmě neřeknu, že se bojím ještě víc než ona 🙂
A takových věcí je víc. Jsou věci, které se ovlivnit nedají, tak proč tím stresovat ještě děti.
Taky si myslím, že spousta věcí by mělo zůstat jen mezi dospělými a neměli bychom svými starostmi děti zatěžovat, takže např. po dotazu dítěte na maminku, proč je naštvaná, by neměla následovat pravdivá odpověď “Protože Tvůj táta neposlal alimenty“ nebo “Protože táta má nejspíš milenku“ nebo “Babička mě naštvala“… To jsou jen teoretické příklady 🙂
(Citováno od Marinada z 29.10.2014 08:05)Taky si myslím, že spousta věcí by mělo zůstat jen mezi dospělými a neměli bychom svými starostmi děti zatěžovat, takže např. po dotazu dítěte na maminku, proč je naštvaná, by neměla následovat pravdivá odpověď “Protože Tvůj táta neposlal alimenty“ nebo “Protože táta má nejspíš milenku“ nebo “Babička mě naštvala“… To jsou jen teoretické příklady 🙂
Rodiče mají své kompetence a svou odpovědnost a zatahování dětí považuji za jejich zneužívání. Na druhou stranu pokud je maminka naštvaná, pak si dítě ověřuje, že jeho vnímání odpovídá stávající realitě. Pokud rodič stávající realitu popře, pak dochází k dezorientaci dítěte. Pokud je matka naštvaná, nevidím na tom nic závadného a téma nepovažuji za tabu. Odkazovat se na tátu nebo jeho alimenty ovšem považuji za výmluvu.
Naštvání samo o sobě se vztahuje pouze k osobě, která ho prožívá. Takže pokud jde o pravdivost, pak nejdříve pravdivost matky k sobě samotné. Schopnost sebereflexe a schopnost čelit tomu kým jsem mi dává sílu přiznat, z jakého důvodu jsem opravdu naštvaná a jaké mé hodnoty jsou v té chvíli znehodnocovány.
Protože Tvůj táta neposlal alimenty“ nebo “Protože táta má nejspíš milenku“ nebo “Babička mě naštvala“… nepovažuji za pravdivou odpověd ani pro matku ani pro dítě.
(Citováno od paninejchytrejsi z 1.11.2014 10:33)
Souhlasím s tím, že je lepší přiznat pravdivý pocit, protože dítě to stejně vycítí a pak je zmatené, že je tam rozpor mezi jeho vnímáním a tím, co mu máma říká. Ale ten zbytek nechápu. Na mě prostě některé věci působí tak, že jsem zklamaná, naštvaná, že se bojím. Mám předstírat (sama před sebou), že jsem např. zklamaná jen tak zničehonic? Proč? U mě to není výmluva. Vím, že ten pocit je můj, ale vyvolala ho ve mě určitá situace. Něco se mi nepovedlo, jak jsem chtěla, jsem zklamaná… Manžel má milenku? Bude mě to bolet, budu se bát, budu naštvaná a já nevím co…
Proč by někdo nemohl být naštvaný, protože nedostal peníze, s kterými počítal, nebo nešťastný z toho, že má manžel milenku?
Tím neříkám, že to budu takto naplno říkat dětem, ale spíš jsem nepochopila ten příspěvek v tom smyslu, že je lež ten důvod, který ve mě vyvolal určitý pocit. Pro mě je lež, když si budu namlouvat něco jiného…
Nikdy jsem dceři a ani teď vnukovi nelhala. Jen jsem občas neříkala pravdu. Na otázku, jestli je Ježíšek jsem odpověděla otázkou: “Co myslíš, existuje?“ A malý mudrlant měl o čem přemýšlet.
Co se týká zubaře, tam jsem vysvětlila, že to u zubaře trochu bolí, aby to potom nebolelo moc. A do jaké míry to bude bolet, to nevím, protože nevím, jak je kaz velký. A kaz je velký, malý nebo vůbec žádný podle toho, jak si čistíme zoubky nebo baštíme sladkosti. A zase bylo o čem přemýšlet.
(Citováno od uznevimco z 1.11.2014 07:45)
S tímhle názorem se ztotožňuji, někdy je opravdu lepší pravdu jen naznačit nebo jinak zaobalit.