Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
ŠVD: Chodí vaše děti na náboženství?
V zářijovém ŠVD článku mě zaujala zmínka o výuce náboženství u prvňáčků. Obzvlášť když zbynula psala, že je u nich zakomponované doprosřed dne.
Co vaše děti – chodí na náboženství? Jak je to baví/zajímá?
Zajímalo by mě i to, jak to u vás funguje? Mají děti náboženství přímo ve škole, nebo někam dochází (do kostela, na faru?)? Jakým způsobev vlastně taková výuka probíhá?
…prostě jsem zvědavá na všechno 😉
Nechodí… ano my, rodiče jsme nechodili. Kostely a kaple navštěvujeme jako turisté.
U nás na škole náboženství také není a ani nejsme věřící. Do kostela se rádi podíváme, ale to je asi vše.
U nás nábeženství není a ani nevím o tom, že by ho někde nabízeli. Nejsme věřící, ale moje rodina pochází z části z Polska a tam je věřící snad každý. Když jedeme s dětma na prázniny, tak se jdeme podívat s již už jejich prababičkou do kostela na nedělní mši a velice se jim to líbí, ale že by to vyžadovali i doma, to ne. Máme to spíše jako kulturní vložku o prázdninách. Ale zájem o církevní stavby u nás i dětí je. Rády se chodíme koukat na i dovnitř.
Na náboženství Míša nechodí. Nejsme věřící. Ale velmi rádi při výletech a dovolených kostely a kláštery navštěvujeme. Například letos jsme při pobytu v hotelu v Macochy navštívili klášter ve Křtinách. Je úžasný, škoda jen, že zvonkohra není denně a to ani o prázdninách.
U nás nic takového není a asi bych tam Domču neposílala,už tak toho má až dost,jsem ráda když zvládá to co musí.
Tak u nás na škole náboženství vůbec nemají, ani nenabízeli.
U nás náboženství není. Ani není nabídka v rámci mimoškolní aktivity či nepovinného předmětu. Jsme velké město a nevím o žádné místní škole, kde by se náboženství vyučovalo. Určitě bych ale nějakou speciální školu našla.
Kamarádky děti chodí do kostela, kde mají náboženství formou zájmového kroužku, tedy mimoškolní aktivity. Ale co vím, nejedná se o nějakou výuku, děti chodí ven, hrají různé hry, povídají si apod.
Překvapuje mě, kolik škol toto nabízí.
Dozvědět o všech náboženstvích jak píše Marinada by bylo myslím fajn pro všechny. Ale pokud by to bylo nestrané povídání a ne hanící jedno či druhé.
Dcera na náboženství chodí, sama chtěla, protože jednak jsme věřící, jednak chodí její kamarádi.
Mají to jako nepovinný předmět, po vyučování v čase kroužků.
Mají už třetí rok řádovou sestru, chodí z “nábožka“ spokojená, plná dojmů.
Letos jde k příjmání, takže to možná bude trošku i o učení, uvidíme.
Tam, kde učím, je to stejně tak, jen je to rovnou šestou vyučovací hodinu – čili děti buď zůstanou na náboženství, nebo odchází na oběd a domů. Nikomu to nenabourává standardní výuku.
Já osobně nám na náboženství milé vzpomínky, chodila jsem s mladšíma, protože po revoluci, když to oficiálně už bylo povolené, už jsem byla starší. Měli jsme starého pana faráře, pamatuju si hlavně kreslení obrázků a jeho povídání. Vždycky to bylo naprosto nenásilnou formou.
Naše Eliška chodí do náboženství a baví ji to tam. Mají ho jednou týdně hned po obědě. Pan farář si je vyzvedne a pak dovede do družiny.
kde se mi tam vzalo to amy teda netusim 😀