Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Zakřiknuté dítě se složitou povahou
Dobrý den, zajímalo by mě, jak pracovat s dcerou (4,5 let), aby se dokázala trochu více prosazovat a zapojit do kolektivu.
Abych uvedla trochu více podrobností, začala bych od toho, jak se projevovala jako malinká. Byla veselé dítě, hodné dítě, které vyžadovalo neustále naši aktivitu, ale byla také hodně plačtivá. Od malinka se budila se záchvaty breku téměř z každého spaní, což ustalo někdy kolem druhého roku a pak když už všemu plně rozuměla, často se rozbrečela z jakékoli maličkosti (malá výtka, občas i když někdo řekl něco z legrace, nebo i když se náhodou stala nehoda a počůrala se – přestože ji za to nikdo nepeskoval ani se jí nesmál).
Také se velmi bála cizích lidí. To se ke mně pevně tiskla a když na ni promluvili, plakala. Vpohodě byla jen když jsme třeba chodili s kamarádkou na společné procházky a viděla ji denně. Velmi špatně snášela ale i návštěvy prarodičů, přestože jezdili každý týden na pár hodin. Je tedy pravda že prarodiče nejsou moc aktivní, vždy přijeli a sedli si na gauč, místo aby měli tendenci si s ní hrát, ale i tak neznám nikoho, kdo by to tak měl. Ještě zhruba ve třech letech je vpodstatě celou návštěvu ignorovala a když ji chtěli k něčemu přimět, tak brečela. Když jsme ale přijeli k nim, byla celkem vpohodě, protože byla v jiném prostředí a zajímalo ji, co mají ve skříních atd.. Podobné to bylo vpodstatě s jakoukoli návštěvou. Pokud jsme jeli k nim do cizího prostředí, zajímaly ji jiné hračky, ale pokud někdo přijel k nám, brečela nebo se celou dobu nevzdálila od nás, i když přijeli třeba s podobně starým dítětem a to si u nás hrálo.
Letos jsme ji dali do školky, kdy vpodstatě celý rok chození proběhl bez breku a těšila se tam. Šla s kamarádkou, takže tam měla známou tvář. Na konci roku mi ale učitelka řekla, že by ji příští rok ráda nechala zase mezi těmi nejmenšími dětmi, co nově přijdou. Prý se neumí v kolektivu prosazovat, pozoruje a čeká, až si ji někdo všimne a přijde za ní. Když měli říkat básničku, tak nechtěla, je pomalá v obouvání a spíš kouká jak se obouvají ostatní než aby se je snažila předehnat.
Je pravda, že změnu v soustředění pozoruji i doma. Dřív byla aktivní, měla snahu se naučit obouvání, převlékání a řekla bych, že to dělala i rychleji a automaticky. Od té doby, co se to ale dobře naučila spíš sedí a čeká, že ji obuju, převléknu. To tedy neděláme, ale třeba poslední tři měsíce je klidně schopná brečet i půl hodiny u každého obouvání, když nepovolím a nepřezuju ji. Co se začal obouvat její mladší bratr, taky ho spíš pozoruje, než že by něco dělala.
Přišlo mi, že dokud byla sama a měla na všechno klid, soustředila se na všechno dobře, ale jak jsou teď dva a bratr ji rozptyluje, má už se vším problém. Žárlení jsem z její strany po jeho narození nezaznamenala, spíš naopak mi přišlo, že syn žárlil na ni. Preferoval spíš mě a jí bylo líto, že si nechce hrát s ní, ale se mnou. Je mi jasné, že to pro ni musí a muselo být složité.. Snažím se je víc stmelit, ale někdy úplně nevím jak je v tom správně podpořit. Mají mezi sebou rozdíl 2,5 roku.
Starosti mi ale dělá právě to začlenění do kolektivu. Je doba, kdy mi připadá, že vyloženě neprůbojné dítě má opravdu problém. Chodíme pravidelně na hřiště, ale na aktrakce chodí jen když tam nikdo není nebo třeba jen jedno známé dítě. Jinak se mě drží za nohu a chce všechno dělat se mnou a mezi děti vůbec nevkročí. Dokonce ani když tam jsou třeba známé děti ze školky. Občas na ně ode mě nesměle zamává, ale neřekne jim nic a pokud je jich pohromadě víc, nejde tam.
Snažím se chodit s ní i na dětské akce, kde se ze začátku (2,5-3 roky) i zapojila, jednou dokonce zpívala na mikrofon! když ji pán vyloženě vyzval, ale pak od další akce už opět sedí jen u mě na klíně a nechce sice odejít, ale vůbec se nezapojí. Je to pro mě jako pro matku těžké, dívat se na ostatní děti jak pobíhají a baví se a ona na mě visí a má smutný výraz jako by se to v ní pralo chci, ale nemůžu. Zkoušela jsem tam dokonce jít tancovat sama, aby viděla, že s ní do toho půjdu, ale nepřidala se. V tomto směru pozoruji spíš zhoršení. Taky mi připadá, že pokud v kolektivu dětí dospělý řekne běžte a udělejte to, ostatní jdou a udělají to a ona stojí. Pokud ji ale ten dospělý vyzve jménem jen ji, tak to udělá.
Možná je to i moje chyba. Dřív jsem byla klidnější, co se jí narodil bratříček a začaly mezi nimi rvačky o hračky, nastřádalo se pětileté nevyspání (oba jsem dlouho kojila), absence jakéhokoli hlídání, jsem trochu podrážděnější, snáším hůř neustálé plakání kvůli všemu… přesto si myslím, že se snažím, nikdy jsme ji neuhodili.. ale prostě nevím, jak se dá toto celkově zlepšit.
Vím, že to bude mít i v genech, určitě má něco poděděné, přesto prosím o radu, pokud nějaká existuje, jak toto vyvážit, jak změnit třeba i své chování, jaké vymyslet aktivity..
Jinak musím říct, že co se týče dominance v cizím kolektivu a doma, tak doma zakřiknutá není. Doma je spíš naopak proti všemu, staví si hlavu, neustále proti všemu protestuje, vůči bratrovi tím, že je mladší dominanci také uplatňuje. Vymýšlí aktivitu, říká mu, co má dělat.
Předem děkuji za jakoukoli reakci a přeji hezký den 🙂
Hlavně to chce klid a trpělivost. Dcera byla hooodně podobná, ale ono se to opravdu zlomí samo. A jak říkal náš doktor: Hlavně to nelámat přes koleno.
Věřím, že to je těžké, ale opravdu to chce hlavně čas.
Musím se usmívat. Až na pár drobností popisuješ moji dceru – 4,5 roku. Rozdíl je jen v tom, že má bratra staršího. Myslím, že tvoje dcera je v pohodě a ty jako maminka rozhodně také. Děláš, co můžeš. Hlavně bych netlačila na pilu. Ať dcera nemá pocit, že by měla být jiná. Prostě je taková.
Měla jsem tendence řešit hodně věcí kolem dětí (a pořád mám, jsem prdlá učitelka, bohužel se to občas projeví). Ale ce se týká povahy dcery, vždy si řeknu, že je zdravá a víc nic si nepřeju. Ona se totiž narodila ve 31tt při velmi komplikovaném porodu, po narození neměla žádné životní funkce, Apgar skóre měla 1. Velmi šikovní doktoři ji zachránili. Po složitém prvním roce bylo vše lepší a lepší a teď nemá kromě své trochu zvláštní povahy vůbec žádné následky. Ale jasněže to občas také řeším. Ale pak se zase uklidním. Teď víc řeším syna. Jde od září do první třídy a má stále hlavu někde v oblacích. Taky je holt takový 🙂
Takže rady asi nemám. Respektovat dítě, ale současně neustupovat ze svých rodičovských zásad a pravidel.
To,že se dítě nezapojuje první rok ve školce, je celkem přirozené.U většiny dětí se zapojování dostaví až v dalších letech, první rok je spíš na okoukání.Netlač na pilu,přijde to. Náš syn to tak aspoň měl:)A v tvou dceru věřím, krásně jste zvládly první rok.
Ahoj, tvoje dcerka mi v mnoha směrech připomíná mého nejstaršího syna. Také byl takový bojácný a neprůbojný. Necítíl se dobře ve větším kolektivu. Zlomilo se to až po jeho pátém roce. To se najednou přestal tolik stydět, víc se zapojoval mezi dětmi. Teď je mu sedm let, je z něj docela normální kluk, v mnoha směrech suverén, má kamarády, ve škole patří k nejlepším. Tak nevěš hlavu, vše se může změnit k lepšímu.
Mám stejný názor jako Marinada, jediný způsob, jak jí to ulehčit je sama se smířit s tím, jak to je.
Ale to může být velmi těžké – ta práce se sebou, možná bych jako pomoc volila nějako terapii – asi konstelace sama za sebe, ale jsou i jiné možnosti – kineziologie, EFT http://www.vasedeti.cz/poradny/psychologicka-poradna/, regresní terapie atd. vše směrovat na sebe, ne na to jaká je dcera, ale proč s tím nejsem v míru, proč mi to vadí.
Držím palce
Světlano, obrň se trpělivostí a respektuj dceru takovou, jaká je, nebo si začne připadat divná (což rozhodně není – jen je jiná než většina ostatních).
Dcera byla podobná, jen ta její “výjimečnost“ byla ještě hlubší než u Tvé dcery, nejdřív jsem se jí snažila změnit, to byla tragédie, zhruba od 3 let jsem jí nechala žít a dobře jsem udělala 🙂
Tak se držte, je (a bude) to náročné!
Dobrý den, zajímalo by mě, jak pracovat s dcerou (4,5 let), aby se dokázala trochu více prosazovat a zapojit do kolektivu.
Abych uvedla trochu více podrobností, začala bych od toho, jak se projevovala jako malinká. Byla veselé dítě, hodné dítě, které vyžadovalo neustále naši aktivitu, ale byla také hodně plačtivá. Od malinka se budila se záchvaty breku téměř z každého spaní, což ustalo někdy kolem druhého roku a pak když už všemu plně rozuměla, často se rozbrečela z jakékoli maličkosti (malá výtka, občas i když někdo řekl něco z legrace, nebo i když se náhodou stala nehoda a počůrala se – přestože ji za to nikdo nepeskoval ani se jí nesmál).
Také se velmi bála cizích lidí. To se ke mně pevně tiskla a když na ni promluvili, plakala. Vpohodě byla jen když jsme třeba chodili s kamarádkou na společné procházky a viděla ji denně. Velmi špatně snášela ale i návštěvy prarodičů, přestože jezdili každý týden na pár hodin. Je tedy pravda že prarodiče nejsou moc aktivní, vždy přijeli a sedli si na gauč, místo aby měli tendenci si s ní hrát, ale i tak neznám nikoho, kdo by to tak měl. Ještě zhruba ve třech letech je vpodstatě celou návštěvu ignorovala a když ji chtěli k něčemu přimět, tak brečela. Když jsme ale přijeli k nim, byla celkem vpohodě, protože byla v jiném prostředí a zajímalo ji, co mají ve skříních atd.. Podobné to bylo vpodstatě s jakoukoli návštěvou. Pokud jsme jeli k nim do cizího prostředí, zajímaly ji jiné hračky, ale pokud někdo přijel k nám, brečela nebo se celou dobu nevzdálila od nás, i když přijeli třeba s podobně starým dítětem a to si u nás hrálo.
Letos jsme ji dali do školky, kdy vpodstatě celý rok chození proběhl bez breku a těšila se tam. Šla s kamarádkou, takže tam měla známou tvář. Na konci roku mi ale učitelka řekla, že by ji příští rok ráda nechala zase mezi těmi nejmenšími dětmi, co nově přijdou. Prý se neumí v kolektivu prosazovat, pozoruje a čeká, až si ji někdo všimne a přijde za ní. Když měli říkat básničku, tak nechtěla, je pomalá v obouvání a spíš kouká jak se obouvají ostatní než aby se je snažila předehnat.
Je pravda, že změnu v soustředění pozoruji i doma. Dřív byla aktivní, měla snahu se naučit obouvání, převlékání a řekla bych, že to dělala i rychleji a automaticky. Od té doby, co se to ale dobře naučila spíš sedí a čeká, že ji obuju, převléknu. To tedy neděláme, ale třeba poslední tři měsíce je klidně schopná brečet i půl hodiny u každého obouvání, když nepovolím a nepřezuju ji. Co se začal obouvat její mladší bratr, taky ho spíš pozoruje, než že by něco dělala.
Přišlo mi, že dokud byla sama a měla na všechno klid, soustředila se na všechno dobře, ale jak jsou teď dva a bratr ji rozptyluje, má už se vším problém. Žárlení jsem z její strany po jeho narození nezaznamenala, spíš naopak mi přišlo, že syn žárlil na ni. Preferoval spíš mě a jí bylo líto, že si nechce hrát s ní, ale se mnou. Je mi jasné, že to pro ni musí a muselo být složité.. Snažím se je víc stmelit, ale někdy úplně nevím jak je v tom správně podpořit. Mají mezi sebou rozdíl 2,5 roku.
Starosti mi ale dělá právě to začlenění do kolektivu. Je doba, kdy mi připadá, že vyloženě neprůbojné dítě má opravdu problém. Chodíme pravidelně na hřiště, ale na aktrakce chodí jen když tam nikdo není nebo třeba jen jedno známé dítě. Jinak se mě drží za nohu a chce všechno dělat se mnou a mezi děti vůbec nevkročí. Dokonce ani když tam jsou třeba známé děti ze školky. Občas na ně ode mě nesměle zamává, ale neřekne jim nic a pokud je jich pohromadě víc, nejde tam.
Snažím se chodit s ní i na dětské akce, kde se ze začátku (2,5-3 roky) i zapojila, jednou dokonce zpívala na mikrofon! když ji pán vyloženě vyzval, ale pak od další akce už opět sedí jen u mě na klíně a nechce sice odejít, ale vůbec se nezapojí. Je to pro mě jako pro matku těžké, dívat se na ostatní děti jak pobíhají a baví se a ona na mě visí a má smutný výraz jako by se to v ní pralo chci, ale nemůžu. Zkoušela jsem tam dokonce jít tancovat sama, aby viděla, že s ní do toho půjdu, ale nepřidala se. V tomto směru pozoruji spíš zhoršení. Taky mi připadá, že pokud v kolektivu dětí dospělý řekne běžte a udělejte to, ostatní jdou a udělají to a ona stojí. Pokud ji ale ten dospělý vyzve jménem jen ji, tak to udělá.
Možná je to i moje chyba. Dřív jsem byla klidnější, co se jí narodil bratříček a začaly mezi nimi rvačky o hračky, nastřádalo se pětileté nevyspání (oba jsem dlouho kojila), absence jakéhokoli hlídání, jsem trochu podrážděnější, snáším hůř neustálé plakání kvůli všemu… přesto si myslím, že se snažím, nikdy jsme ji neuhodili.. ale prostě nevím, jak se dá toto celkově zlepšit.
Vím, že to bude mít i v genech, určitě má něco poděděné, přesto prosím o radu, pokud nějaká existuje, jak toto vyvážit, jak změnit třeba i své chování, jaké vymyslet aktivity..
Jinak musím říct, že co se týče dominance v cizím kolektivu a doma, tak doma zakřiknutá není. Doma je spíš naopak proti všemu, staví si hlavu, neustále proti všemu protestuje, vůči bratrovi tím, že je mladší dominanci také uplatňuje. Vymýšlí aktivitu, říká mu, co má dělat.
Předem děkuji za jakoukoli reakci a přeji hezký den 🙂