Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Chválíte děti?
Už nějakou dobu chce známá, abych s ní šla na přednášku o výchově dětí.
Jenomže se mi nelíbí některé myšlenky, které propagují. A nejvíce ta, která zakazuje děti chválit.
Nesmíte je pochválit vůbec na nic. Max. můžete říct – ta písemka je dobrá. Ale už nesmíte říct, že se mu/jí hezky povedla atd…
Prostě žádný náznak pochvaly, pouze čisté konstatování věci.
Tohle se mi teda nelíbí. Co je špatného na tom, že chválím své děti? Já ty své teda chválím dost často. A hlavně teď syna, který je v první třídě a to přesto, že se mu to nepovede až tak dobře.
Chválím malého, když se mu něco povede udělat, taktéž dceru.
Je jedno jestli jde o školu, kroužky nebo jiné činnosti. Prostě své děti chválím.
A tak se ptám, chválíte své děti, nebo si yslíte, že na nechválení něco je?
Máte pravdu 😀 Taky se směju. Nejlepší jsou ty trapasy “Ty už jsi tak vyrostla a jakou máš hezkou sukni, no ty jsi šikovná!“ 😀
Ono to s tím chválením nebude tak horký, je to slovíčkaření. Stejně jako nunince jinak vyznělo “konstatování věci“, tak tady zase jinak vyznělo její “chválení“. Nebo vy si myslíte, že by nuninky synek přišel domů s ne úplně povedeným úkolem a ona mu na to jen řekne “Jsi šikovnej“ a hotovo? Že ne! 😀
😀
Marinado, dík, teď jsem se fakt upřímně zasmála. 🙂 Přesně tak.
Ono nejde o to nechválit, ale chválit tím správným způsobem. Nebo to nazvat nějak jinak, protože pod pojmem chválení si právě spousta lidí představuje ty výkřiky o šikovných dětičkách. Do určité míry je to jen slovíčkaření, bez pochvaly to nejde.
Jak píše Lien o způsobu komentování výtvoru, to je podle mě normální pochvala.
Takže já chválím, ale konstruktivně. 🙂
A hlavně přirozeně. Když mi něco udělá velkou radost nebo se mi něco hodně líbí, reaguju spontánně, klidně řeknu, že je borec, věc je krásná atd. Třeba na přáníčku k vánocům nebudu hledat chyby. Ale u běžných věcí to dělám vpodstatě přesně tak, jak právě píše Lien.
Já to taky beru jako větší pochvalu.
Ale k tomu chválení – někdy slyším venku maminky hlasitě říkat: “Miláčku, no ty jsi šikovný chlapeček, ty jsi přeskočil větvičku (pohladil pejska, snědl celou housku, dostal jedničku s hvězdičkou, atd.) a to se mi ježí chlupy po celém těle a vždycky si říkám, že to snad musí být trapas i pro ty děti samotné.
Já teda nevím, ale to, co píše Lien v druhém příspěvku, je pro mě pochvala – ale právě ne jen taková “obyčejná“ – máš to krásné, ale rozvinutá do detailu. Já takovou větu cítím jako větší pochvalu, než kouknutí se slovy “jo, dobrý“.
to je právě ono, dítě, následně i dospělý, má pak potřebu být chválen a všechno přizpůsobuje tomu, aby tu potřebu uspokojil, nikoli tomu, aby uspokojil svoji touhu tvořit, bez ohledu na to, co si o tom bude myslet někdo druhý. Přesně ten stav, který se chválením vypěstuje a pak se ho někteří dlouho zbavují, někteří vůbec ne. Za se be můžu říct, že mi na tom nic přirozeného nepřijde, když něco dělám, tak proto, že mě to baví, nečekám tedy nějaké hodnocení a když přijde mělo by mi být jedno, ať pozitivní nebo negativní. Ale přirozená potřeba to tedy určitě není.
Téma mně přijde zajímavé, proto reaguji. Já své děti chválím, když je důvod. Přijde mi sice hodně zvláštní myšlenka nechválit, ale stylů výchovy je více a každý vychovává podle sebe, já jsem k jiným názorům tolerantní a rozšiřuji si obzory. Starší syn má 8 a nedělá věci kvůli pochvale, to vím jistě. Ale když se mu něco podaří, tak má radost, přirozeně čeká pochvalu, proč taky ne. A tu potřebu mám i já, když se mu daří, jsem na něj hrdá apod. Každý člověk přece chce někdy pochválit, dítě i dospělý, lidé mají tuto potřebu. U mladšího za chvíli 3 letého je to vzhledem k věku jiné, ale taky ho chválím, když je proč.
Lien, ten Tvůj druhý příspěvek – to je přesný.
Dcera radši chodí ukazovat své výtvory mně – i když jí občas řeknu, že tady jí to nějak ujelo, ví, že na to koukám (a taky ví, že jí to tam ujelo 🙂 ).
Když jde něco ukázat babičce, ta na to ani pořádně nekoukne a automaticky říká:“Nóó, krásný!“
A když to jde ukázat tetě, tak ta si ani nevšimne, že jí něco ukazuje, protože se vždycky soustředí na úplně něco jiného.
Jinak já chválím, když je za co, ale na nějaké přehnané rozplývání se a na výkřiky o hodné a šikovné holčičce teda vůbec nejsem.
Ale když učitel nebo trenérka chválí dceru v její nepřítomnosti, pokaždé jí to slovo od slova přetlumočím.
A ještě takový doplněk, s hlediska účinku pochvaly, říct to je hezké, jsi šikovná tak maximálně trošku namasíruje něčí ego a ten, kdo to pronese s tím mám minimum práce. Naopak říci “““ano, tak písemka se ti povedla, hlavně se mi líbí jak máš napsaná tahle písmenka a že si neudělal chybu v tom, co jsme si včera vysvětlovali, naopak myslím, že tady musíš ještě trošku zapracovat, protože tohle….“““ je za prvé mnohem těžší, protože to vyžaduje účast a zájem a navíc tím poskytuji dítěti zpětnou vazbu, nikoli neupřímné konstatování o jeho “dobrosti“.
Takže pro mě chválící metody jsou o tom, že dítě co nejhezčím způsobem pošlu do pípípípíp