Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Patří děti na pohřeb?
Dnes se rozpoutala jinde ohnivá diskuze na téma – děti a pohřeb – zda děti na pohřeb patří, či nikoli…
Podle mě – je smrt normální součástí života – sice bohužel smutná – ale součást to je. Týna byla s námi na pohřbu během 3 měsíců 2x – jednou její prababička – jednou její děda (můj táta) – bohužel se to v té době sešlo – jedno bylo dlouho očekávané – u táty jsme to nečekali. Byly jí v té době necelé 4 roky – a pobrala to v pořádku, teď s námi chodí “ráda“ na hřbitov si zavzpomínat a zapálit svíčku – je jí 7. Ještě se navíc, díky hrobům, zajímá o minulost našich rodů – kdo byl kdo, apod. Takže za mě – ano.
Argumentovalo se hlavně tím, že děti (jednalo se o 6 a 10 let) by neměly vidět smutek a pláč, který na většině pohřbů nechybí, ale ještě mám dotaz – ženy, vy doma před dětmi nikdy nejste smutné? Nikdy před nimi nebrečíte? Asi jsem jiná – ale já se za své slzy nestydím, stejně jako radost, tak smutek patří k životu – a moje děti ho znají. A myslím, že pokud budou vědět, že ten pláč není o nich samých, ale ze smutku nad tím, že odešel blízký člověk, aby se připojil k těm, kteří už “tam“ na něj čekají – nebudou to brát tak tragicky. Ne každé dítě je stejné – máma musí sama poznat, zda je její dítě připravené, či nikoli – jestli je bojácné apod. – ale hodně často – co si budeme povídat – své děti často podceňujeme – jsou daleko silnější, než my, dospěláci.
Jak to vnímáte, a máte vy? Omlouvám se za citlivé téma, ale celkem mě zajímají i jiné názory.
V rakvi ..
M.
Musim reagovat na Danielu a tusim i na Petru..
Ano je to tak,kdyz zemrel dedecek-pro mne neco jako tata ,tak ja byla v nemocnici se slepakem(bylo mi 8r)a az jsem se vratila,bylo po pohrbu..maminka si to jeste dlouho vycitala,ona ani nechtela,aby jsme sly za nim do nemocnice na konci(byl na tom velice spatne),me to moc bolelo,citila jsem,ze bych to zvladla..potom mi trvalo dele,nez ostatnim z rodiny,nez jsem se s tim vyrovnala,a smutek za dedeckem byl u mne nejdelsi-citila jsem to tak,ze jsem preskocila tu fazy,ze jsem se s nim nerozloucila,ani v nemocnici a ze by to chtel,protoze me mel moc rad..a az rovnou jsem za nim mohla jit az na hrbitov,nikdy nezapomenu na ten pocit,kdy jsem videla rovnou jen urnu, ale nevidela jsem ani pohreb ani dedecka..takova krivda a ze mu to dluzim..
A kdyz umrel stryc tak jsem sla k rakvy a bylo to to spravne uvnitr me a rozlouceni a slo to pak lepe..
A kdyz umirala babicka,tak jsem byla jedina z rodina.ktera dokazala za ni jit do nemocnice, ikdyz me uz nevnimala,sla jsem za primarem se zeptat..a az zemrela tak to pro mne bylo “jednodussi“a mohla jsem se i pak o vse postarat a i v rakvy ji videt..A podrzet tatinka..
Sestra to mela take dlouho v sobe nevyresene..
Pisi to proto,ze to s dedeckem byla takova pro mne neuzavrena kapitola a ikdyz jsem byla jen dite ,nemala jsem moznost sama se take rozloucit a chtela mne maminka chranit..davno vi,ze to byla chyba,rikali mi ze v rakvy vypadal lepe a to by mi stacilo ,protoze ja ho stale vidim jako doma uz nemocneho..snad mi rozumite jak to myslim..tezko se mi to pise,jsou veci i nad nase chapani a deti dokazi veci ,co jdou casto mimo toho..
Ceka nas to znovu s tatinkem …
Megg
Mně i ta otevřená rakev přijde normální, odvykli jsme si vidět lidi umírat, většina umírá v nemocnici a vidí ho už jen partner nebo děti, pokud mají zájem. To se mi zdá naopak nepřirozené.
Když mi bylo dvacet, zemřela mi babička, kterou jsem měla hodně ráda a než zakryli rakev víkem, přišla jsem k ní a sáhla jsem jí na ruce, které měla složené na hrudi a na čelo a tím jsem se s ní vlastně rozloučila, teprve jak jsem ucítila, že ta babička, která mě dřív držela za ruku, je opravdu studená a mrtvá, někde v podvědomí mi teprve došlo, že umřela a tím jsem se s tím vyrovnala. Neumím to asi přesně vyjádřit, pro mě to ale byl hodně důležitý prožitek. A myslím, že nebýt toho, trvalo by mi hodně dlouho, než bych to “pochopila“.
nuninko, jen k té otevřené rakvi – já jsem zase slyšela opačnou zkušenost, poté co dotyčný hodně těžce umíral, byl pohled na upravené tělo v rakvi už naopak “lepší“ (napsané to zní strašně, snad chápete).
nestíhám pročíst co ostatní, tak za mě…dítě na pohřeb patří, pokud to věkově zvládne a nerozpoutá tam lezení, křik a pláč, třeba tím myslím 1,5roku,….ve chvíli kdy už trochu má rozum tam patří…
syn ten nejstarší ukládal bývalého tchána do hrobu..nebyla jsem u toho byl u ex….jako rodina ho ukládali do hrobu a dospělí toho nebyli schopni…no a ač se mi to moc nepozdávalo pro něho to znamenalo dost v tom dobrém smyslu(jestli na tomhle jde brát něco dobrého)
Před vánocema jsem byla na pohřbu kamarádčiného bratra…Měla s sebou i svého 8 letého syna, po rozloučení se jí někdo zeptal, proč ho tam brala, malý odpověděl za ni, že se i on chtěl rozloučit…Pokud máme někoho rádi, je logické, že bychom se s ním chtěli rozloučit, tudíž za mě ano…ale je to tak jak tady už tuším Petra psala, jen když se jedná o blízkého člověka…
A ještě k tomu dívání se na mrtvého. Moje teta říká, že to bylo to nejhorší co zažila. A, že si toho člověka už nedokáže vybavit živého, ale jenom to jak leží v té rakvi.
Takže tahle podívaná není vhodná pro každého.
Já si myslím, že to ne. Proč by mělo být dítě rozhozené z toho, jak tam většina pláče a z celkové atmosféry.
Ale, taky záleží na věku dítěte a celkové situaci. Určitě bych nevzala dítko na pohřeb s otevřenou rakví.
Tohle je ale jenom můj pocit, vím, že to k životu patří, ale pokud to půjde, nevím proč bych dítě do určitého věku, na pohřeb brala sebou.
Pokud by ale chtělo jít, bránit mu nebudu, stejně naopak, když nebude chtít, nebudu ho k tomu nutit.
Danniello, tak to jsem netušila.
Já se přiznám, že mi v první chvíli přišlo až legrační, jak tam ty děti chodí koukat jako na atrakci, ale když jsem o tom přemýšlela, má to něco do sebe.
Marinado, když jsem byla malá, bylo běžné, že mrtvý člověk ležel doma a blízcí se k němu chodili modlit, to si pamatuju a přišlo mi to takové trochu tajemné, ale ne nijak děsivé.