Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Co je pro vás ve vztahu rodič-dítě nejnáročnější?
Dnes jsem se dostala k zajímavým výsledkům průzkumu mezi českými rodinami, ze kterého vyplynulo 5 největších problémů, které rodiče s dětmi trápí.
Tak by mě zajímalo, jak jste na tom vy a co tipujete globálně? Jinými slovy:
1. Co vás osobně nejvíc trápí ve výchově / vztahu k vašim dětem?
2. Na jaké problémy hledají čeští rodiče rady nejčastěji?
marinado ano, asi to tak je z nějakého důvodu nechce být vzhůru sama, proto mi taky štve, že se uchyluju k různým nepříjemným způsobům,protože právě vím, že to nedělá schválně a chápu jí
Lien, já si myslím to samé, co Jana = že M. nepotřebuje tolik spát…a myslím si, že se bojí, že zbytek rodiny usne a ona tam zůstane “sama“, což je nepříjemné i dospělému, natož dítěti. Myslím, že jí rozumím, ale co s tím dělat, to fakt nevím 🙁
No, asi to máme doma podobné jak všude jinde – docela jste mě potěšily, že v tom nejsem sama:-). Já teď ale momentálně bojuju nejvíce s pocity dcery – prostě nám vyčítá, že máme malého radši – což je pochopitelně nesmysl, ale věřím, že jí to tak může připadat. Jak už jsem několikrát psala – dcera je prostě složitější – nemá v povaze být ke všem milá a rozhodně se na “povel“ ani nesměje a ani neusmívá. O proti tomu malý je usměvavé dítě… takže mu jde všechno tak nějak lépe. Takže třeba včera on u dr. perfektně spolupracoval, usmíval se… prostě vzorné dítě a dcera se začala projevovat jak tříletá (což v 7 je dost děs). Malého jsem pochválila a dcerky jsem se zeptala, kdy už pochopí, že když se chová jak malinká, že to vypadá hloupě a nikomu se to nelíbí… a bylo to. Výčitky… Pak mám zas tendence ji před všemi hájit, omlouvat…, takže v podstatě v tom dělám malé hokej ještě větší… Omlouvám se, že jsem se tak rozepsala, ale nevím jak bych to stručně pojmenovala. Kšanda
Jana, M. už nespí přes den asi 4 roky a ta mladší tak jednou dvakrát za týden ještě přes den spí, ale s tou problém není, tak normálně nejdéle v deset by spala, ale myslím, že i v osm by to dala, kdyby byl klid. V podstatě bych řekla, že mít jenom tu mladší, tak taky problém se zvyšováním hlasu nemám. Kdybych měla jenom jí, mohla bych si plácat po ramení jaká jsem dokonalá matka a mám to všechno vychytané 😛 😛
Jinak moje řešení se ubírá tím směrem, že se budu víc snažit si s ní povídat, nebo být s ní vzhůru, protože to je fakt potom v klidu. Takže nemít “špatné svědomí“ a pocit, že nic nestihnu, když vstávám v deset by to vyřešilo.
Lien a spí holky přes den?
synek měl taky problém usínat (byl v postýlce a nemohl zabrat), tak jsme to vyřešili, že spí přes den méně a je po problému.
Pokud tvoje holky nespí, je možné, že mají malou potřebu spánku, jako Michalka. Já jí teda ukládám brzy, ale ona se pak třeba v 11 h vzbudí, plná energie a skáče po posteli:)Vzbouzí se několikrát za noc, ale jsou i období, kdy je to lepší.
Na to prý je jediná rada, utahat jí, ale jak může utahaná máma utahat čilouna?
Jinak to vyjetí po dítěti má asi většina. Já mám syna zlatíčko, tak to moc neznám, spíš sklízím od manžela kritiku, že málo okřikuju, ale snažím se to šechno v míru.jana231
Bami ony to opravdu dospávají ráno, vstávají tak na desátou a L. ještě občas spí i přes den, zvláštní je, že tam to M. problém nedělá jí nechat být, ale večer ano, to jí pořád něco šeptá do ucha atd. Jinak to společné ležení atd. to všechno děláme, pexeso,pohádka bla bla, to všechno jde, ale jak se zhasne a všichni tedy “spí“, tak to začne, napřed povídá a povídá a povídá, pak se zvedne že má hlad, žízeň, čůrat, pak začne běhat po posteli nebo po bytě – v tomoto stadiu už se přidává i L. no a začne kolotoč. Manžel to klidně zaspí, ale mně to nejde.
Zkoušela jsem i ráno budit, to je ještě horší, protože stejně večer neusne a je ještě navíc strašně nepříjemná a já ještě unavenější, takže tudy cesta neee.
Petro ano, ona to ví, proč mi to vadí, že už jsem unavená, dokonce i to, že to nejspíš skončí nějakou nepříjemností, ale nemůže si pomoci. Ona to i kolikrát sama říká, že to nedokáže, že prostě nemůže být v klidu a potichu. Věřím jí to, vidím, jak se přemáhá, aby zůstala v klidu, prostě jí to nejde, to není o tom, že by nechtěla, nebo nechápala proč, ona to zkrátka nezvládne udělat (nebo spíš nedělat), i když chce a rozumí důvodům proč to po ní chceme my.
Ale tak kolikrát si s ní vydržím povídat třeba do půl jedné a pak tedy řekne sama, že už bude spát, ale pro mě je to hodně náročné i když jsem spíš sova, mám večer dost jiné práce, u které bych ocenila jejich spánek. Tak jsme aspoň domluvené, že pokud po pohádce ještě chtějí být vzhůru, tak že už musí nechat mě dělat svoje věci no a v těch jedenáct si jdu už jako lehnout i já a pak právě začne tenhle kolotoč se starší. Někdy se to povede, ža malá usne už po pohádce a pak je to v klidu, jsem se starší vzhůru, dělám si svoje ona se mnou také svoje a pak je mi jedno, že jdeme třeba ve dvanáct a je to tak i v klidu, ale to je málokdy :-(. Většinou to řeším tím povídáním si v posteli dvě hodiny, protože u toho aspoň usne malá. Průšvih nastává, když už si fakt nechci povídat a chci spát, tak jednou, dvakrát do měsíce se to stane, že fakt nechci.
Nejnáročnější je udržet si nervy na uzdě a naučit se počítat alespoň do deseti. Sama mám občas “den blbec“.
ježečku upřímně a jak to chceš takhle s tou prací dlouho zvládat….?? na druhou stranu co máš z dětí….ta doba je neskutečně šílená a to nemluvím o tobě, společném času s manželem atd.
k přísnosti…blbé přirovnání ale já si nejraději vzpomínám na učitele co byli přísní, féroví…také bych nastavila zrcadlo kolikrát do šatny ve školce…
třeba mě strašně překvapuje vietnámek, měla jsem zažito, že tam ta úcta k dospělým atd. je “vrozená“ a neskutečně je ošklívý, ukřičený na rodiče….
No, už to bylo řečeno…
Taky na ty děti vyjedu někdy dříve, než si sundám bundu. Pak mě to mrzí a omlouvám se jim, ale nezapomenu přidružit i tu druhou stranu, že kdyby uklízeli, tak maminka se nenaštve. Takové trošku vydírání. Ale na 1,75 ůvazku práce, směny, vstávám ve 3:45, vracím se v 19:30 hod. a jen otevřu dveře, tatínek u počítače, děti bordel jak v tanku, tak to fakt je na omdlení. Ale už se hlídám a pilně na sobě pracuju, že ty děti za to nemůžou. A trénuju se i v to, že nemusím mít denně uklizeno, jako před “návštěvou tchýně nebo televize“. Říkám si, tak nádobí umyju zítra, no, tak hračky máme po celém bytě, však to není špína… apod. 🙂
A druhá věc, co je pro mě těžká, ale souvisí s předchozím odstavcem, je má přísnost. Musím být přísná, aby se děti naučily dodržovat základy všeho a to mi dělá vnitřní problém. Ale na druhou stranu chci, aby ty děti byly vedené k zodpovědnosti, pořádku, aby si uvědomovaly hranice slušného chování atd. Když vidím, jak některé děti doslova s rodiči cvičí, tak mi z toho leze mráz po zádech a říkám si, že toto teda nedopustím.
Ale nejsem zase tyran, netluču je, máme se rádi, sami se chodí za mnou tulit, takže je to v pohodě. Je to ten vnitřní boj, kdy já nechci být přísná, ale vím, že musím. *
Lien, já jsem si říkala, že to už budeš mít otestované 😉 Teď je ale přece jen M. o dost starší, tak by to třeba mohlo fungovat líp, i když pokud má tendence ucucávat savo nebo koštovat jiné “dobrůtky“, tak bych to taky neriskovala. Na druhou stranu myslím, že by už mohla zvládnout respektovat i tvoje potřeby, obzvlášť když u tebe vidí, že ty respektuješ ty její. Napadá mě, jestli M. vůbec ví, že ty jsi unavená a potřebuješ se vyspat a skákání po posteli tě prostě ruší.
Když jí to řekneš, jak na to reaguje?