Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Naučit dítě prohrávat 🙂
Ahoj holky z VD 🙂
Jak název napovídá, potřebuji naučit syna prohrávat ve hře, např. člověče nezlob se 🙂 On prostě MUSÍ vyhrát, jinak se vzteká a brečí…jeho otec prý byl to samé. Zpočátku jsem ho nechala vyhrát, jednou, dvakrát, potom už nekompromisně podle pravidel. Vyhození z pole mu nevadí, ale jakmile prohraje, chce znovu, samozřejmě bez divadla to nejde…poradíte? 🙂
Zapomněla jsem též na sport – to celé je o soutěživosti… Opravdu mi to přijde čím dál více zcestné tímto způsobem dítě izolovat od okolního světa.
Lien, snažím se na to kouknout ze všech různých stran, ale stejně vidím ta negativa…. prostě si nedovedu představit takové chudák dítě, jak se bude vyrovnávat např. se známkami ve škole. Ambice dobře napsat písemku, diktát, udělat zkoušku na dobrou školu….. to je vše je vlastně o soutěži. Do života to opravdu není dobrá průprava, toť můj názor.
Olgo možná ti to uniklo v tom předchozím příspěvku, ale už jsem to psala, když byla v normální školce (je pravda, že teď se jí snažím vodit do podobně smýšlejících kolektivů, je už jich naštěstí dost), tak hrála s ostatními, ale nesdílela jejich pocity vítězství nebo porážky, pro ní hra skončila sebráním kartiček ze stolu, nebo prostě tím, že jí to přestalo bavit. Je hezké jí pozorovat, když se někdo projevuje nadšeně z vítězství či zklamaně z porážky. Pak spíše ona kouká jako na ufona, jde to úplně mimo ní, ona vůbec nepojímá, co ten člověk dělá a proč :-). Je to fakt příjemné, vidět jí už teď “svojí“, nezmrzačenou touhou po imaginárních hodnotách. Někdy se zeptá (třeba v pohádce, když se něco takového vyskytne apod.) proč tam je někdo smutný nebo veselý, tak jí prostě vysvětlím, že si myslí, že je to nějak lepší či horší a tím to pro ní vadne, prostě někdo, co si myslí hloupost a brečí kvůli tomu.
Mladší dcera 2,5, tak zatím opakuje nadšení, když ho někde vidí, ale podle mě, že pramení z vítězství jde taky mimo ní.
Po pravdě, mně je docela těch dětí i líto, že namísto šťastné hry prožívají jen trpké konce, ať už jako vítězové, nebo poražení. Ve hře, která se hraje pro konec totiž ani žádné vítěze nenalézám :-(.
Lien – mně to připadá skoro jako izolace od okolního dění. Jak potom dítě, které je z domova zvyklé nevyhrávat-neprohrávat, poněvadž neví co to je, bude reagovat na hraní her ve školce, škole??? Tam asi těžko bude takové dítě aplikovat způsob převzatý z domova…. a navíc bych ještě měla obavy, aby se na něj ostatní děti nedívaly jak na mimozemšťana.
Ještě bami je jasné, že když už to tam jednou je (starší sourozenci, školka atd.), tak pak už se s tím těžko něco dělá, i když taky to asi půjde, jen by člověk musel důsledně dodržovat nová pravidla.
Jsem ráda, že my jsme to vůbec nemusely zažít, malá i když přijde někam, kde se hraje na vítězství, tak jí to nezajímá, hraje si, jak umí :-).
Bami já si právě myslím, že ten post první, druhý, třetí a ta nálepka, že ten první je jako nejlepší, je uměle vytvořené, takže pak se těžko dítěti vysvětluje, že nemá být vzteklé a “přijmout prohru“, když je to celé nesymslné.
Olgo ano, to je pravda, všude ve škole, školce, i v dospělosti (pokud se z toho člověk nepokouší vymanit) se soutěží. Podle mě právě proto, že nás to někdo odmalička učil. Vidím i tu jak píšeš zdravou soutěživost, holky se předbíhají na procházce atd. Ta ale nevyvolává žádné extra emoce, spíše veselí z pohybu, než touhu vyhrávat, je jim nakonec jedno, kdo kam doběhne, hlavně, že si zaběhaly.
Odměny už je další kapitola, tu už bych sem vůbec raději nepletla.
Ale Corina se ptala, jak naučit dítě prohrávat, a moje odpověď zněla, že nic takového jako prohra nebo výhra neexistuje, takže mu to neimplantovat do hlavy a nebude důvod ke vzteku. Prohra nebo výhra nemá žádnou výpovídající hodnotu o čemkoli, je to prostě jen vymyšlené slovo a uměle navozená situace, jejíž význam mi je neznámý. A z vlastní zkušenosti vím, že pokud to děti nenaučíme, nic takového jim není přirozené, nenapadne je se samy od sebe rozčilovat nebo radovat z nějaké pozice.
lien ono jsme to asi psali současně a tak jsem to neviděla, díky za znovu zodpovězení….no píšeš to hezky, také hrajeme samozřejmě pro ten pocit ze hry, aby jsme se pobavili atd. ale také u toho to první, druhý poslední máme – ono to tam prostě naskočí i díky třeba starším sourozencům, díky kamarádům a kolektivu atd….takže proti postu první nic nemám, jen umět pracovat s tím, že není podstatné být první ale ta hra…jde o to umět to zpracovat…
Dcera se též velmi vzteká, pokud nevyhraje. Když hrajeme karty, tak jí třeba nevadí, že jednou vyhraju já, ale nesmí to být tak často, aby nezačala pochybovat o tom, zda ona vyhrává víckrát….. pak jsou to vzteky, křiky a mlácení rukama do polštáře….
LIEN – osobně si myslím, že Tvůj velmi svérázný přístup v tom smyslu, že prostě nikdo nevyhrává, že vůbec nesoutěžíte, také není úplně v pořádku. Domnívám se, že zdravá soutěživost je naopak žádoucí. Ve škole a i normálně v kolektivu ať chceme či nechceme stále “soutěžíme“. Nejde tady o to, že by za vítězství ve hře měla být odměna, to určitě ne, ale resumé kdo vyhrál a kdo ne, je podle mého názoru, na místě. Když se to vezme kolem a kolem, tak co jsou známky ve škole? Též se jedná o sdělení, kdo “vyhrál“ a kdo “prohrál“.
bamisko už jsem na to odpověděla, holky prostě nepovažují první místo za nějak vyjímečné, je stejné jako druhé páté nebo poslední, stejně jako pro nás dospělé. Hrajeme, protože nás hra baví, klidně jí v polovině ukončíme, nidko nečeká do konce, aby se mohl konečně pobavit – výhrou, nebo povztekat – prohrou, to je pro nás něco navíc, nepotřebujeme to ke hře.
tak také jsem zvědavá jak odpovíš lien když hrajete nějakou hru a prostě někdo první je? to je fakt který se nezmění…
když se hraje pexeso a malej by řekl že má víc a nebylo to tak tak ho při tom nenechám, když to není pravd atd..