Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Naučit dítě prohrávat 🙂
Ahoj holky z VD 🙂
Jak název napovídá, potřebuji naučit syna prohrávat ve hře, např. člověče nezlob se 🙂 On prostě MUSÍ vyhrát, jinak se vzteká a brečí…jeho otec prý byl to samé. Zpočátku jsem ho nechala vyhrát, jednou, dvakrát, potom už nekompromisně podle pravidel. Vyhození z pole mu nevadí, ale jakmile prohraje, chce znovu, samozřejmě bez divadla to nejde…poradíte? 🙂
Cori, a co třeba zvolit nějaké hry, kde nejde o soutěžení, třeba hrát společně nějakou hru určenou pro jednoho hráče?
Při pročítání diskuze jsem si vybavila nedávnou příhodu.
Chlapeček s rodiny, kde mají podobný přístup jak Lien, dojel autíčkem po autodráze o půl kola za naším synem a nad tou reakcí jsem zůstala jen koukat, rozbrečel se, vyběhl na chodbu a vztekal se tam.
Tím chci říct, že to má prostě v sobě, někdo to v sobě nemá a rodiče si pak můžou gratulovat, že to je jejich zásluha, ale to je pravda jen částečně.
Náš syn je takový, že ho vítězství potěší, prohra ho nijak nerozhodí, pokud ho hra bavila, je spokojený.
Taky měl tendence pochycené ve školce, ale dal si to vysvětlit celkem lehce. Nicméně si myslím, že je to především v něm.
A az ted jsem si vsimla-vse i za mne rika posledni odstavec Makiney(pokud ji komolim prezdivku,tak se omlouvam! ) 😉
Hezky den Meggii
Dovolim si napsat,ze me celkem mrzi,ze se tu zase neodpovida na otazku,ale “resi se Lien“,s dovolenim otazka znela -naucit dite prohravat a tak odpovim za sebe-souhlasim a citim to jako lien,a semelka mi vzala slova “z ust“,jen dodam,ze v podobnem duchu,se zde pristupuje k detem,ve skolach a i v tom sportu,coz vidim jen ku prospechu a nemuzu souhlasit s tim,tusim,ze to psala olga,ze i ve skole,uceni,znamkovani..jde o soutezivost a “kdo je prvni a kdo druhy“(ty uvozovky tam mam abych nekoho spatne necitovala a neschytala to)
Moje kamaradka se do dneska stale “vzteka“pri Clovece nezlob se,hodila i kostkou o zed 😉 No a? 😉
A deti maji “narok“ k tomu dospet a zbytek nebudu kopirovat Semelku,nez jsem zacala pracovat ve skole,tak tohle nas ucili,tady je jim to prirozene a chovaji se tak i a tim to je,aby me zase nekdo nevynadal pisu svuj nazor a jeste dodam ze ne vse,co dela “dav“cela stoleti, jen v Cr, je jen to spravne tak pisi co znam ja a jsem tomu rada,protoze jako mala jsem si vyzkousela ten jiny model ve skole v Cr,atd ale doma to nasi brali spise jako pise lien a to jsme hrali hry skoro kazdy vecer ..
Meggii
tak u prvního kluka, jsme se snažili o to samé, o co lien – je to hra a jejím cílem není vyhrát nebo prohrát, jenže náš syn je takový jaký je a tím, že byl někdo dřív než on v domečku, nastalo hotové peklo, automaticky měřil sloupečky od pexesa, v oblíkání taky býval první “já už jsem a ty ne“ nebylo třeba používat slova vyhrát, prohrát, první, poslední – prostě srovnával a “prohry“ obvykle znamenaly hysterický záchvat
slova tomu přiřadil až když přišel do kolektivu a to trvalo hodně dlouho, protože jsme měli problém s umístěním do školek
soutěživost je také podle mne zdravá a že se malé dítě neumí vyrovnat s prohrou, je normální
ještě teď v 6ti letech to není úplně dobře, když hodněkrát prohrává, ale už kvůli tomu nejsou scény
druhého syna není možné vychovat v nesoutěživém prostředí a tak jsme všichni první, zlatí … a někdo je první od konce… toho 6tiletého musím kočírovat, aby někdy prohrál schválně – je o hlavu větší a o 3 roky starší – není důležité pořád vyhrávat, někdy je lepší udělat radost někomu jinému i když to bude znamenat prohru a už někdy sám od sebe takhle zareaguje, což mne nesmírně těší .. jenže k tomuhle postoji musí ty malé děti “dorůst“ a někdo se s tím bohužel nikdy nesmíří
to je překlepů ach jo….
lien chápu jak to píše přesto nevím jak jsi to přesně napsala(že ti je líto lidí co místo štastné hry prožívají trpké konce)…myslím že to je trochu přitažené za vlasy, rozhodně nejdem hrát kvůli pocitu vyhrát, jdem hrát pexeso že chce trát tu samotnou hru atd.
s tím první druhý třetí atd….s tebou souhlasím…ve školce tohle bylo u jídla a každý vykřikoval jsem první, ale on to říkal i ten pátý…a po vysvětlení že v řadě je jedě je jeden první druhý atd…počítají a říkají to pořadí jaké je a vzali to normálně…
případ ze školky se mi moc nelíbí….co ti ostatní dětí, tak nějak by ta pravidla hry atd. měla podle mě být nastavená stejně….
jo a u her to že není první přijmá dobře, si podávaj ruce a říkaj si s klukama jsi dobrej gratuluju a zatím mu dělá radost tohle říkat i jim, u nás ten problém je u těch schodů dojití ke dveřím k autu…zvláštní, nikdy jsme se nikdo nehecovali tímhle směrem 😀 takže kde k tomu přišel netuším
Ale jo, je fakt, že taky občas přišla domů s něčím takovým, pak třeba běhala a říkala, jsem první hehé, tak jsem jí říkala stejně nadšeně, že jsem druhá nebo poslední a za chvíli jí to přešlo. Jinak je možné, že to někdo má od narození přirozeně takto silné, nám se to tedy zatím vyhlo.
Olgo, já nepopírám, že je to tak všude okolo, jen píšu, že to pro mě není správné (mít radost z něčeho jen kvůli vítězství), takže se snažím děti do toho nevtahovat. Neznamená to, že jsou izolované, ony to samozřejmě vidí – na hřišti, v pohádkách apod., ale tím, že je v tom nepodporujeme, ani jim nevysvětlujeme, co to ta výhra vlastně znamená, tak je to pro ně asi něco jako rohlík s máslem. A kolektivů, kde se na to nehraje je opravdu už hodně, oproti třeba době před rokem, dvěma, takže jak bude nakonec vypadat ta “většina“, až budou velké je taky docela otázka. Lien
Mám to se synem a i ve školce je to samé ,tak ho nechají hrát dál i když vypadne ze hry…
Jinak brečí vzteká se a musíme hrát dokud nevyhraje on 🙁
Mně se to, co Lien píše, líbí.
Tak by to mělo být.
Mám několik ale…
zaprvé souhlasím s tím, že každé dítě je jiné, opravdu věřím tomu, že kdybych měla jen prostřední dceru, tak si taky libuju, jak je svá a spokojená…
ale druhé dvě jsou úplně jiné…
Pořád se hecují, přesně jak píše bamiska…“kdo bude první u dveří“atd.
A pak je vztek a pláč dost často. A můžu stokrát říkat, že jde o radost z běhu nebo o to, že domů dojdem všichni… Ale je to k ničemu. tAk je nechávám víceméně být, akorát se do toho nenechám zatahovat.
Možná kdybych je odmalinka izolovala od většinové společnosti, tak by to bylo jinak, jenže to zas není můj styl, někomu určovat, s kým se může a nemůže bavit. Máme mezi známými a přáteli různé lidi s různým přístupem, dost se i o tom bavíme… ale holt pak děti přitáhnou domů všelijaké návyky, které se mi nelíbí.
Na druhou stranu, to je taky život, tak se s tím budou muset popasovat jinak a dojít si k tomu poznání, že nejde o to být první, jinou – byť třeba složitější nebo bolestnější cestou.
Nicméně dítě bych nijak neučila prohrávat, pokud už nějak tak jít příkladem. “to jsem si ale parádně zaběhala“… zkrátka klást důraz na to, co opravdu je podle mě to důležité. Nebo ocenit i výkon toho, kdo mě předběhl. “Teda ta dneska běžela neskutečně rychle“ “Teda tobě dnes padá jedna šestka za druhou“ atp.
Prostě dá se něco říct, aniž by člověk vyzdvihoval, že někdo vyhrál a někdo je poslední.
Já si myslím, že každý tu soutěživost v sobě buď má anebo nemá. Vidím to na dětech, starší by se “přetrhnul“, aby byl ve všem první, či alespoň v předních řadách. A toto se u něho projevovalo hned, sotva začal chodit a mluvit. A mladší je přesný opak. Závodění a soutěžení si nějak odbude, když je nutno, ale nemá z toho valnou radost a je mu jedno, na kterém místě skončí.