Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
jak se poprat s domácím úkolem
Krásný den, maminky,
mám 2 otázky:
Dostanete domácí úkol – máte učebnici (budete na konci roku vracet) a pracovní sešit. Jenže – domácí úkol spočívá ve vymalování obrázku – který je jen v učebnici.
(Já to vyřešila tak, že jsem stránku okopírovala, a vložila do učebnice s lístečkem, že jsem odmítla dceru nechat kreslit do knížky – třídní uč. mi to posvětila – jenže podle toho, co jsem se ptala, jsem byla jediná, kdo při psaní úkolu použil i hlavu, a myslel na svoje finance v pozdější dobu)
Potom – máte 2 úkoly, dítko řekne, že udělá ten, u kterého asistenci a radu nepotřebuje – důvěřujete. Po 10 minutách přijde s “hotovým“ úkolem, se kterým na vás mělo počkat. Co byste dělaly? Nechaly mu tu “prasárnu“ nebo se snažily společně ten úkol předělat.
(dcera měla vybarvit tu kočku na angličtinu (lehký úkol) + nově namalovat duhu do předkresleného obrázku – nejdříve jsem měla chuť jí to nechat odnést do školy tak, ale pak se mi jí zželelo, předlohu jsem obkreslila, doladila detaily, a duhu společně (radila jsem jí barvy) a správně namalovaly znova + jsem jí to secvakla k tomu špatnému úkolu, a připsala lísteček, že jsme to předělaly, dostala kázání, a sama to paní učitelce vysvětlit)
Tudíž – používáte při psaní domácích úkolů i hlavu – nebo prostě necháte děti psát úkoly jen podle toho – co paní učitelka řekla, či ne. A necháváte je nést za svojí práci odpovědnost, nebo na ně kladete důraz na větší pečlivost, i za cenu předělání komplet úkolu.
Díky za komentáře
Danniello, s tím připomínáním úloh jsem to dělala do včerejška stejně. Buď jsem se přes den různě ptala, nebo jsem se zkoušela s Majdou předem dohodnout, kdy se budou úkoly dělat. Taky jsem ji nenutila, aby to bylo teď a hned. Ale taky se nám často stávalo, že to pak zůstalo na večer, kdy už byla unavená, takže se pak u toho kolikrát vztekala, že jí to nejde podle jejích představ apod. Včera jsem zkusila to, co psala makinea – navrhla jsem jí, že bychom mohly nechat úkoly jen na ní, sama se rozhodne, kdy je bude dělat, jestli je bude dělat a jak je udělá, a sama si za to pak ponese zodpovědnost. Ještě jsem jí slíbila, že když bude chtít, ráda jí s úkolama pomůžu (ovšem jen do devíti, to je prostě můj strop, kdy už chci mít klid a čas na svoji práci). Souhlasila a já se teda musela několikrát kousnout do jazyka, abych na úkoly nezavedla řeč, ale odolala jsem. Nakonec přišla skoro o hodinu dřív než jsme dělávaly úkoly předtím, že jde na to a jestli půjdu s ní.
Z jednoho dne se teda nedají dělat závěry, ale i tak to stálo za to. Jsem teď zvědavá, jak to bude fungovat přes víkend 🙂
Já taky vše nečetla, ale u nás je to tak, že pokud to dcera zkazí díky své nevědomosti nebo že to neumí, tak vysvětlím, probereme, co jde společně poopravíme a dál to neřeším. Pokud to dcera odflákne,…, tak jí to většinou nechám předělat. teď si to užívám – jak jsem začala chodit do práce, tak jsem jí vzácnější a chce i úkoly psát se mnou, takže teď tyto problémy neřešíme. jo a nám říkali na schůzkách, že pokud nebudou děti vědět a ani mi nepochopíme zadání, že se nemáme stydět to napsat – zatím se to nestalo:-). Kšanda
Ještě chci napsat, že se mi líbí, jak to vyjádřila Makinea a Petra.
I když opravdu u prvňáka je to ještě jiné, už v druhé třídě vidím velký posun, třeba s věcmi, co mají donést do školy, v první jsem to hlídala sama, teď už je to víc na něm.
Jediné, co trochu pořád řeším, je ten čas, když se syn pustí do úkolů pozdě, je už unavený a málem nad tím brečí, takže mu to prostě připomínám s tím, že by bylo lepší napsat úkoly v době, kdy na to ještě má dost sil. 🙂
Ale pokud vyloženě nechce, nemluvím mu do toho.
Nečetla jsem všechny reakce, tak se možná budu opakovat.
Mě by zajímalo, jestli používala hlavu paní učitelka, když to vymalování obrázku v knize zadávala. Kdybych neměla doma skener, nevím, kam bych takovou stránku v pět odpoledne u nás šla okopírovat. Dle mého názoru by měl být úkol definován tak, aby to pochopilo samo dítě, ne tak, aby k tomu potřebovalo hlavy rodičů. 🙂
No, a to se týká vlastně i té duhy. Úkol by měl prostě být pro dítě, ne pro celou rodinu.
To ale samozřejmě neznamená, že by mě ty úkoly nezajímaly.
Zrovna tento týden přinesl nedodělaný výrobek z výtvarky, který nestihl dodělat ve škole. Vůbec mu to nešlo, takže jsme mu pomohli. Ale popravdě řečeno se mi to z principu nelíbí. Vadí mi, že tady nejde o to něco se naučit, něco si vyzkoušet, ale za každou cenu to dodělat, i když to za něj dělal z větší části někdo jiný.
U toho prostě nechápu, jaký to má smysl.
Aby to nevyznělo jinak, než to myslím, se synem ráda pracuju, když chce, abych asistovala u úkolu, dělám to ráda. A třeba u čtení to beru jako samozřejmost.
Ale tu práci by měl udělat sám. A pokud dostane za úkol něco, co prostě zvládnout nemůže, klidně to udělám za něj, aby měl klid, ale budu nad tím kroutit hlavou.
Moje dcera si odfláknuté úkoly přepisovala “dobrovolně“ sama. (Teď už není potřeba – radši se snaží).
Úkol, kde např. nepoznám co je 1 a 9, odmítám podepsat, a pak má na výběr – buď to přepíše nebo půjde s nepodepsaným.
makinea díky za reakci..
tu jde taky o to, že jsme se na něčem domluvily (nejdříve udělá tu kočku – potom jí pomůžu s duhou… takže měla moji důvěru… jen ji prostě hned porušila – pak i přišla pro radu – “Mamííí, a paří do tý duhy i hnědá“ – no, a to už jsem viděla rudě… 😀
A ještě jak píšeš Petro o tom, že je problém, když nejdou rozlišit některé číslice třeba i v písemce… No tak to myslím taky, že přesně k tomu není potřeba moc co dodávat.
Paní učitelka to špatně přečte, dítě má horší známku. Příště si může dát větší pozor na to, jak to píše.
Petro přirovnání s jídlem nabraným úhledně a halabala mi přijde velice trefné!!!
Vnímám to úplně stejně.
Miney, taky mě zarazilo to slovo pykat (vím, že jsi to pak dovysvětlila, ale i tak)… Působí to na mě jako trest.
Ale já to tak nevnímám.
Já to vnímám asi tak, že dítěti dávám tu důvěru, že to zvládne (pokud ne, ví, že může přijít).
Umím si naprosto živě představit hranatou modro-černou duhu 😀
No ale mně přijde mnohem cennější to, že je tak aktivní a vrhla se na úkol sama! To je přece bezva.
Obloučky vypiluje, ale jak jí jednou otrávíš, tak to jen těžko vrátíš zpět.
Navíc, co ty víš, o co jde paní učitelce… třeba jí v první fázi jde jen o to, aby si děti i doma na školu vzpomněly. Ne o to aby to bylo ťip ťop. Pokud to potřebuje super, tak to dětem určitě vysvětlí a věřím tomu, že si dcera dá příště víc záležet.
Mně hrozně pomohlo, když jsem tady tu zodpovědnost za úkoly (nejen za to) přenechala dceři.
Dřív jsme se pořád hádaly, jestli je to dobré a kdesi cosi a jestli bude dělat úkoly hned nebo až později.
Od té doby, jak jsem se o to přestala starat, tak je taková pohoda.
Občas si komentář neodpustím, ale konečné rozhodnutí je na ní.
Např. jednou byla protivná, tak úkol vyloženě naškrabala – jedno písmenko přes dva řádky, druhé miniaturní, vše poškrtané atd. Katastrofa.
Z půlky to ani nešlo přečíst.
Paní učitelka to taky nepřečetla, takže to dcera musela stejně přepsat znovu.
A příště si dala pozor sama, protože ví, že si neppmůže.
Nebo si někdy třeba v deset večer vzpomene, že mají donést vatu a kdeco, co doma nemáme. Tak si holt musí ráno přivstat a jít si to sehnat.
Není to trest, dcera toto vše bere mnohem líp, než když jsem se jí do toho pletla já.
Já to vidím, že má sklony k lajdáctví – škrabe, má ohnuté rožky apod. Ale myslím, že to není tak podstatné jako to, že se naučí zodpovědnosti se starat o svoje věci o svou práci a taky že může pocítit důsledky toho, když něco odflákne a sama si zažít ten rozdíl (jednička, pochvala, nic), když přistupuje tak nebo onak.
Jinak ale vím, že je tvoje dcerka je prvňačka a určitý dohled to asi chce, jen prostě se mi osvědčilo, co nejvíc to nechat na dítěti.
I pokud se objeví nějaký zádrhel (že mají divný úkol nakreslit obrázek do učebnice apod., tak vždycky si pomáhám otázkou “A co si o tom myslíš ty? A jak bys to vyřešila ty?“ a příp. teprve když tápe a vůbec neví, tak začnu nějak radit)
Jinak my máme fajn paní učitelku, která vždycky říkala, že chce abychom úkoly podepisovaly – ale že můžeme podepsat i úkol, který je špatně nebo škaredě – že chce jen vědět, že to dítě dělalo doma a zbytek si vyřeší sama. A i ve čtvrté třídě rozdává víc jedničky, než špatné známky.Když je něco špatně, spíš to musí dítě napravit – přepsat, opravit, doučit se…
Ale jo, pokud je to nečitelné tak, že není poznat, jestli je to 0,6 nebo 9 apod., tak to je určitě problém (ještě si takto neopravitelné písemky taky pamatuju, to fakt člověknemůže hádat, co tím dotyčný myslel). Já jsem měla na mysli spíš neúhlednost než nečitelnost – prostě každé písmenko natočené na jinou stranu, jinak velké a do toho spousta škrtanců. To bych prostě přepisovat nedávala. Ono i ty nečitelné číslice se dají někdy jen opravit, aniž by se to celé muselo přepisovat (ale fakt jen někdy, často by to už byl takový guláš, že by se v tom nevyznal pisatel).
Bami, určitě bych ji i s Míšovým úkolem do školy pustila, fakt 😉 Netvrdím, že z těch doškrtaných úkolů mám nějakou radost, ale prostě bych to neškrtla a nepřikázala napsat to znovu. Kdyby to byla už jo hrůza, tak bych se to pokusila možná navrhnout, ale rozhodnutí by už bych nechala na školačce (i když bych možná v duchu skřípěla zubama :-)).
Markétčina učitelka, tohle často probítala na třídních schůzkách. Za takto odfláknutý úkol/písemka byla hned horší známka. Přesně jak píše bamiska, písmenka nebo čísla kolikrát nejdou poznat a učitel není od toho, aby po dětech luštil, co by to mohlo být.
Nám ve škole rovnou dali za 5, k tomu se napsalo nečitelné , a tím to pro učitele skončilo,bylo jim jedno, jestli je to jinak bez chyby.