Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
vztahy s ex
Tak jsem si dnes vzpomněla na Lien:-( jak tu celkem nevybíravě psala dříve o ex. A jak měl pak úraz a ten “vztah“ se nějak změnil. Už ho nebrala jako ex co jí ubližoval, ale jako otce svého dítěte. Jako člověka v obrovských nesnázích. Projevovala starost, soucit, zájem…
Dnes to potkalo mě. V poslední době jsme sice s ex celkem vycházeli, ale že bychom se nějak měli rádi, to ne. Komunikujeme jen ohledně synka a baráku a to je vše. Měl teď 14 dní synka u sebe a své přítelkyně. Ráno mi volal, že měl menší úraz a že si musím pro syna dojet k přítelkyni. Pak jen tak mimochodem řekl, že přišel o pravou ruku, protože mu ji v práci rozdrtil lis. Překvapilo mě, kde se to ve mě vzalo, ale i slza ukápla. Bylo mi ho hrozně líto. I synka. Už se mě ptal, kdo mu bude vázat háčky na rybách. Dokonce jsem i tu jeho přítelkyni za ním do špitálu odvezla.
Když o tom teď přemýšlím, tak mám pocit, že pro všechny ex je pro nějaké zlepšení vzájemných vztahů (teda tam, kde to prostě při a po rozchodu jiskří nenávistí) nejdůležitější je brát jen jako otce/matky našich dětí, a ne jako expartnery.
Jak to máte vy, když se stane vašim ex nějaké “neštěstí“?
protože pracovní úraz je vždycky pro firmy velkej průser, nejen finanční, tak se vždycky snaží to hodit na pracovníky (pak se krátí náhrady a nejsou tak velký postihy od insp. práce)že nedodrželi nějaký bezpečnostní předpisy. a to většinou někdo porušil, jinak by k úrazu nedošlo:-( v jeho případě nějakej vůl spustil lis, když tam měl ruku.
Radko, přeju, ať to v rámci možností dopadne co možná nejlépe….
A tohle by měl být pracovní úraz, ne?
Snad to firma jako “pracovní úraz“ uzná.
zůstalo mu asi 2cm dlaně a kloub palce. takže mu zkusí vzít někde kost a sval a “naroubovat“ mu palec. když se to povede, bude to mnohem jednodušší. s palcem může dělat mnohem víc věcí, než bez ruky (třeba řídit auto). jak to nese nevím, nikoho k sobě nechce pustit. teď mu asi spíš nastane boj s fabrikou. předpokládám, že se budou bránit a snažit se prokázat, že něco porušil. což by bylo v řiti. bez ruky, bez práce, bez peněz, nákladná léčba…
Radko, to ukazuje na to, ze jsi charakter.
Neprejes mu nic zleho, ani te to nenechava chladnou,
i kdyz on se v minulosti nezachoval zrovna nejlip hlavne v dobe tve nemoci.Ja spis obdivuju, ze ty vztahy mate srovnane,
ja bych to asi nedokazala.I kdyz nevim, zatim jsem to nezazila.
Ja bych reagovala jako ty.Je mi lito kazdeho (i cizich lidi) komu se neco takoveho stane.I toho kdo mi ublizi.
Takze se tve reakci nedivim.Je to hrozne, co se stalo, ale jak uz tu nekolikrat padlo, jsi silna a verime ti!!!A jak se to vyviji po par dnech?
aleno, my už máme vztahy srovnané. bydlíme spolu v jednom domě, on v podkroví a já se synkem dole. takže to jinak ani nejde. mě jen překvapilo, že i když už ho dlouho nemám ráda, beru ho opravdu “jen“ jako otce mýho syna, tak mě to tak zasáhlo.
suodal, díky. já ti tehdá, za zlých časů, říkala, že to chce čas, odvahu a lásku (k dětem teda:-)
Radko přeji tvému ex ,ať se s tím co nejlépe popere a i vaše vztahy ať se srovnají.
S mým ex nijak nekomunikuju,o tom jak žije vím jen něco málo z policejních výslechů a soudních stání a myslím že i kdyby ho potkalo něco špatného,stejně jako naopak mě tak nás to dohromady už nesblíží,na to už jsme se moc vzdálili.Navíc jsme se neviděli už asi 6 let a to bylo jen u soudu a tam jsme se nijak nebavili a s dítětem se neviděl už 11 let.Jediné čeho se děsím že by se mě něco stalo a ex,jakožto biologický otec by pro úřady byl první volbou kam s dítětem i přes jejich nulový vztah
Ahojky Radko2 🙂
Jako jedna z mála tady na Vdé znáš alespoň trošku málo zákulisí mého/našeho “životního příběhu“.
S H.-Honzíkovým tátou jsem po tom všem nemohla promluvit normálně, ale přesto kdesi v dušičce jsem svůj hlas při našich rozhovorech nepoznávala a chtěla jsem mluvit klidně, normálně bez toho aniž bych mu vracela jeho všechny jedy. Ale moje ego mi našeptávalo “Neeee, zaslouží si tenhle tón!!!“ Popírala jsem v sobě sama sebe…milující a v každém případě vidoucí dobro v každém člověku, byť se zrovinka tak nechová.
Pak se ale něco stalo….
Na začátku letošních velkých prázdnin se Honzík ocitl v nemocnici s nevysvětlitelným obrovským zánětem v těle a “jen“ vysokými horečkami (vůbec duševně ani fyzicky netrpěl)…zakládala jsem i diskuzi. Přesto, že jsem měla obrovský, obrovský strach o Honzíka, opět jsem cítila v dušičce i jakýsi klid, který mi říkal, že Honzík je v pořádku a nic se mu nestane. Poslední roky prochází moje dušička pomalu proměnou a za poslední rok, až neuvěřitelně velkou změnou. A jsem 🙂 neskutečně ráda 🙂 , že jsem našla v sobě odvahu a začala si nastavovat svoje vlastní zrcadla a dívat se upřímně do svého nitra a prožívat se bez výčitek jako špatná…vyrůstat a učit se na svých chybách a učit se přijímat zodpovědnost za všechno, co se děje.
Proto mi taky první večer v nemocnici vyplula myšlenka, která mě naprosto prostoupila…“Začni mluvit s H.“. Najednou mi všechny drobné události, které se děly před tím než Honzík z ničeho nic onemocněl dávaly smysl. Tohle už nešlo ignorovat a já začala od tohoto dne “normálně“ mluvit s H. Nesvěřuji se, nepouštím ho do svého soukromí ani do domu, ale nemám tu “hranou“ strohost a opovržení v hlase…a světe div se… Bože, jak mě se ulevilo!!! A cítím, že i Honzík se v tomto směru sklidnil.
Našla jsem vedle duševního významu i ten logický, který je strašně jednoduchý, ale člověk si ho musí vědomě uvědomit a hluboce prožít. Pak vše bez nějaké bolesti a ukřivděnosti na duši v klidu pochopí…Honzík, byť mu H. nikdy takto hluboce neubližoval jako mě a Domče, tím vším trpěl…byť žil a vidí dodnes důsledky jeho chování. Tohle všechno ho nemá zničit, ale dává mu to šanci na jeho růst.
Malý příklad toho, co jsem před tím přehlížela a pak to do sebe všechno v ten večer zaklaplo.
Pár dní před Honzíkovým onemocněním, volal H. malýmu a ten ho k telefonu nechtěl, protože se zrovna díval na pohádku a s větou “Neříkej to prosím taťkovi tak radostně, že ho k telefonu nechci…taťku by to mohlo mrzet!!!“. Tohle mě málem posadilo na zadnici, protože…moje ego vždycky skrytě jásalo, že ho malej nechce zrovinka slyšet. Do telefonu, jsem si vždycky dávala !!!sakra pozor!!!, aby ta radost v hlase nebyla slyšet…není nutné cokoliv slyšet, protože všichni umíme vnímat energii, která z nás vyzařuje. A já ji teda musela v tu chvíli šířit fakt nevybíravým způsobem…brrr. Teď se za to stydím, ale nebičuju se za to. Prostě jsem pochopila další souvislosti…a vyrostla na nich 😀
Už dlouho před tím, jsem si říkala-spíše cítila, že bych s tímto “radováním“ měla přestat, protože to jen ubližuje Honzíkovi. A přesto jsem zase poslechla svoje ego, které ve mě křičelo:“Neee, však si ten tón opovržení zaslouží!!!“. Věděla jsem o tomto “špatném“ pocitu, který nerezonuje s mojí duší. Chápala jsem to, proč ho mám a proč ho mít ale nechci…všechny svoje dobré i špatné pocity jsem správně sama v sobě pojmenovala…ale neprožila jsem si to. Teprve až jsem si ten špatný pocit opovržení vědomě prožila, tehdy do sebe zaklapla všechna ozubná kolečka v mé dušičce a já mohla bez opovrhovaných výčitek v hlase s H. klidně promlouvat.
Vždycky, když se stane nějaké neštěstí, tak si pak zpětně uvědomíme, všechny souvislosti a prozřeme. Je to škoda, že nás vždycky musí něco takto “porazit“, abychom uviděli. Ale ono nás to vlastně stejně neporazí, protože zase jen dostáváme šanci na to prozření a možnost díky tomu prozření vyrůst a poučit se a příště už nás nenechat dojít k takovému láskyplnému pádu, aby jsme uviděli.
Jsme schopni uvidět-prozřít i bez takovýchto pádů…jen si musíme začít trošku víc věřit, překonat naše ega, která vůbec nepotřebujeme a přestat popírat svoji duši, která je obrovská a silná i bez ega.
Věřím, vlastně VÍM, že ten večer v nemocnici, kdybych opravdu dala přednost opět svému egu a ne svoji milující duši, určitě by se stalo něco podobného…ať mě nebo H.
Přeji tvému ex, ať je co nejdřív fit…a tobě milá Radko i synkovi, posílám moc světýlka a velký kus odvahy 😀 A máš pravdu, to co bylo, je mezi námi dospělými…i když tím mnohdy “trpí“ i naše děti. Ale ono je všechno trošku jinak, než se na první pohled zdá. “Všechno špatné, je k něčemu dobré“ a je jen na nás, co si v té či oné situaci vybereme…protože “Svobodná vůle, je nedotknutelná“.
Radko, je mi to líto. Přeji, ať se dá co nejdříve do pohody – psychicky a malý, ať to taky zvládne.
No a k tvé otázce. Rohodně to neštěstí, ať tvá situace, nebo jak je tu zmíněna Lien a její ex, nikomu nepřeji. Nikdy bych nikomu neřekla: Tak to máš za to! To určitě ne. Teda věřím tomu, nikdy jsem v takové situaci nebyla, ale myslím, že v té chvíli je na to špatné ze vztahu zapomenuto a díváš se na toho svého ex, jako na bytost, se kterou jsi zažila kus života a i spokojená léta. Věřím, že tak zlí lidé nejsou.
Opatrujte se a přeji hodně sil! *
Radko…. nevím, jak napsat, co cítím a jak to vnímám….
Nicméně – domnívám se, že o tom ten celý lidský život je…
O pochopení, o soucítění, o sounáležitosti…
Někdo k tomu dojde dřív a někdo později a někdo vůbec…
Ano. I já mám “ex“. A taky mi “zavařil“. A poznamenal celý můj život.
A když mu onemocněl syn z prvního manželství, nevyléčitelně, zhoubným nádorem, byla jsem to já, kdo to věděl jako první….
Ono to tak asi je.
Že ta pravda, ta skutečnost, ta realita je tak ochromující a tvrdá, že ten člověk zcela automaticky vyhledá osobu, ke které ho to táhne….
Takže – já to vidím tak, že mu teď budeš “nápomocná“.
A odpustíš mu vše předchozí.
A o tom to celé je… o odpuštění… o přijetí… o pomoci…
Dělej to, co Ti velí instinkt, co cítíš a jak to vnímáš.
Můžeš-li být prospěšná, jdi do toho.
Radko, je mi to líto, jak už někdo tady psal, jsi silná žena, ale uvnitř máš kus citu, který výjde v určitých situacích napovrch……………..je mi to líto a určitě zcela normální, že tě to zasáhlo, měli jste vztah, máte společné dítě, takže to by zasáhlo snad každého člověka, který přece je s ex. v kontaktu.
Přeji mu brzké uzdravení a tobě sílu, hlavně kvůli synovi.