Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Je pro vás svatba důležitá?
Je svatba důležitá ( pokud ano, proč) nebo je to jenom kus papíru?
babofko ty asi nejsi vdaná, viď 🙂
Ale to že někoho vlastníš nebo nevlastníš nemá s manželstvím vůbec nic společného, nic takového po nikom nechceš, ani nikomu neslibuješ, tam si pouze slibujete, že spolu chcete žít. A papír nepapír, o tom to opravdu není.
Z mého úhlu pohledu to není tak, že jí bud má i bez manželství nebo nemá. Pro mě muž, který nepožádá ženu, se kterou má děti a žije s ní o ruku jí zkrátka nemá. Čímž netvrdím, že ten kdo ano automaticky má. Ono ženě pak vlastně nic moc jiného nezbyde, než říkat, že nechce, nebo si přiznat s kým žije. Taková znouzectnost.
Původně jsme s manželem žili jen tak, když jsem zjistila, že jsem těhotná brala jsem svatbu jako samozřejmost svatbu jsme měli malou jen svědky a rodiče, takže kvúli svatbě samotné to nebylo, dnes s odstupem času bych svatbu oželela, po druhé už bych se určitě nevdávala.
nuninko, ok. 🙂
Takže pro mě – není.
Nikdy jsem po tom netoužila, na pár svatbách jsem byla a jestli teda něco není můj vysněný den, tak to je právě den svatební. Umím si představit mnohem lépe strávené dny 🙂
A důsledky, které ze svateb plynou, mě napadají jen negativní, neznám snad ani jediný pozitivní????
Nehodlám si měnit příjmení, jsem na něj hooooodně let zvyklá (navíc to mé je hezčí než jaké bych případně mohla získat 🙂 ), nehodlám kvůli tomu opět absolvovat změny všech dokladů a nahlašování všem možným institucím (4 stěhování během 10 let stačily… 🙂 ). Dál – nechápu, proč když jsem nepodepsala žádnou smlouvu (hypotéku, půjčku, leasing), proč jsem automaticky spoludlužníkem.
Je pro mě cennější žít s někým, s kým žít chci a on se mnou, protože chceme a vyhovuje nám to.
Nechci být “vlastnictvím“ někoho a nechci mít papír na nikoho, že ho “vlastním“, protože to tak ve skutečnosti není. Není to ani o tom, že ten druhý je vůči mě díky papíru zodpovědný, že se o mě bude starat a já o něj. On buď zodpovědný je (i bez papíru) a nebo není. A papír na tom nic nezmění.
Znám lidi sezdané, kteří podvádějí toho druhého, jsou odcizení, žijou sice spolu, ale přitom každý zvláť. Znám lidi, kteří se berou a zase rozvádějí a zase berou a zase rozvádějí.
Kéž by se s “fasováním“ papíru povinně fasoval i kýbl zodpovědnosti, tolerance, umění komunikace a důvěry. Do té doby asi “děkuji, nechci“.
Ahoj Nuninko, děkujiii :-).
Víš, já jsem si nebyla jistá, jestli jsem to napsala srozumitelně a pořád se mi to honilo hlavou. Já jsem vlastně chtěla říct, že když to někdo v sobě má, tu zodpovědnost, ty ohledy (na manžela/manželku, na děti) atd. atd. tak na to žádný papír nepotřebuje a funguje to a jde to.
A když to tam není, není to v tom člověku, tak mu prostě žádný papír na světě nepomůže.
Nicméně – nechtěla jsem, aby to vyznělo, že si to necením. Ano, cením si lidí (párů), kteří jsou spolu celý život, umějí být k sobě tolerantní, vychovají spolu děti, dokážou spolu mluvit o všem, svěřit si své obavy a komunikovat spolu bez tajností. To je krásné. A považuji to za jednu z nejhezčích věcí v životě.
Padme,Semelko, napsali jste to moc pěkně 🙂
Babofko, já vím. Ale mě zajímá proč je nebo není svatba pro vas důležitá. Jestli se tím ve vztahu něco změní atd 🙂
už jsem to tu kdysi někam psala…pro mě svatba je důležitá, není to pro mě jen kus papíru, a jak se říká v dobrém i zlém….tak nějak to vnímám jako svázáním se s tím druhým a jako rodinu…na hromádce se mi nelíbí ani slovo ani ten svazek, ale věřím že to lidem může klapat…
Ahoj Nuninko, já osobně se domnívám, že to podstatné musí mít člověk nastavené v sobě, ať už v srdci, v duši nebo v hlavě (nevím přesně, jak to nazvat). Záleží na všem dohromady – co člověk zažil jako dítě, jak byl vychováván, co poznal, viděl, odkoukal od rodičů, jaký je povahově atd. atd.
Chci říct, že ten “papír“ nic nezmění /to, co je v člověku/.
Znám páry, které spolu “neoficiálně“ spokojeně a šťastně žijí a znám manželské páry … no… ani to psát nebudu… jak se k sobě ošklivě chovají…
Dřív to pro mě důležité bylo (když jsem byla mladinká, svobodná, bezdětná), teď už bych asi neodpověděla tak jasně a striktně. Míním tím, že by to tak být mělo a je to krásné, když to všechno vyjde, ale právě proto že to tak v mnoha případech není a nefunguje, domnívám se, že to není o té “manželské instituci“ (být vdaná nebo ne), ale že je to pořád o lidech.
Tohle si holt musí každý sám za sebe…
Ano, je.
Hlavně kvůli společnému příjmení. Že k sobě patříme se vším všudy. Syn se nedávno divil, že některé děti mají jiné příjmení než jejich maminky. Prostě bych nechtěla, aby to tak bylo u nás. I když je to samozřejmě drobnost. Rodiče mohou být manželé, i když mají každý jiné příjmení. Nebo rodiče manželé nejsou a rodina funguje mnohem lépe než tam, kde se vzali. Zkrátka vím, že štěstí ani spokojenost nespočívá ve svatbě či kusu papíru.
pro mě byla důležitá a protože manželství stále trvá,nevím jak moc by byla v jiném případě :-)důležitá byl ve smyslu jsi můj muž,já tvá manželka v dobrém i zlém a všichni se jmenujeme stejně,jsme rodina.příjmení jsem přijala manželovo a ani jsem nad tím moc neuvažovala,aby tomu bylo jinak.
vím,že to tak funguje nebo nefunguje i bez toho oddacího listu,ale v tomhle jsem asi ,,staromódní“.