Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Je pro vás svatba důležitá?
Je svatba důležitá ( pokud ano, proč) nebo je to jenom kus papíru?
radko, ale nač “stvrzovat nejen sobě ale i ostatním, hlavně budoucím dětem, že patříme k sobě, že spolu chceme být“, když svá tvrzení zase odvoláváme a stvrzujeme s někým jiným? Víš, vnímám to obdobně jako když křesťan hřeší a pak jde ke zpovědi, pomodlí se párkrát otčenáš a zdrávas a je odpuštěno. Podle mě to tak být nemá. Mám svými činy dokazovat, sobě ale i ostatním, že patříme k sobě. Že spolu chceme být a jsme a jsme slušní a pozorní a usměvaví a zodpovědní a …a… a…
a ne jen před úřady se tak stavět a pak zas dělat jakoby nic (přeneseně rozvod = zpověď a zdrávas) a zas stvrzovat s někým jiným…
Tak to cítím já.
A vy zase jinak…
babofko –
popel jeho dětem jistě vydají….ano, pokud budou plnoleté. jinak ne. jen rodičům, sourozencům, nebo prostě příbuzným. o tom, kde a jak pohřbít rozhodne prostě někdo jinej.
pokud mi chce něco říct, může….jo, pokud může. pokud ale nebude moct (bezvědomí, umělý spánek, koma…) a nikdo ti nic neřekne, jak ti bude???
a ke slibu. já se vdávala dvakrát, pokaždé na radnici, a nikomu jsem nic neslibovala. jen jsem na otázku, zda chci žít se svým nastávajícím mužem jako manželka a chci aby děti nesly naše jméno řekla ano. o žádným slibování, nemoci, zdraví, chudobě a bohatství nic nebylo. a jak jsi psala o tom, že jsi na pár svatbách byla a nic moc. mě nešlo o ten obřad a nějaký svatební veselí. ale ten fakt, že prostě stvrzujem nejen sobě ale i ostatním, hlavně budoucím dětem, že patříme k sobě, že spolu chceme být.
babofko v tom jsem s tebou zajedno, svatba nemusí mít vůbec tuhle formu jako na radnici a blablabla a hromada úředníků, forma je opravdu jedno jaká, jen ten akt “chtění“ je pro mě důležitý.
radko, zaplaťbůh, nehodlám nikoho pohřbívat. Nesnáším pohřby 🙂 Ale když na to přijde, popel jeho dětem jistě vydají… 🙂
A třeba moje lékařka nemá můj souhlas k podávání informací nikomu 🙂 A neočekávám ani žádné info o svém partnerovi. Respektuju ho. Pokud mi chce něco říct, může. Nehodlám zjišťovat informace za jeho zády.
kšando, ale to možná debatu odvádíš od původní otázky… Zda je pro NÁS osobně svatba důležitá…
Jinak je pravda, že i tato rovina mi vcelku vadí. Cítím tlak (společnosti, rodičů, prarodičů, církve, zákonů, zvyklostí, vlastně i tady na VD pokud řeknu názor že “NE“, začnou to někteří zpochybňovat ;-)) k uzavření sňatku. Ale to je přeci otázka jiná.
Má být tedy tím důvodem, proč by pro mě měla být svatba důležitá, hypotetická možnost, že pokud se partnerovi něco stane, nebudu informována jako první? Pro mě je důležité to, co je teď, když žijeme. Nezajímá mě, jestli budu něco dědit. Důležité je, jak se ke mně chová teď, když žijeme. Ostatně jsou věci, které lze pořešit i za života a ne čekat až na dědění…
Lien, a napadlo Tě, kolik lidí jsi zaměstnala zbytečně a navíc svým (tehdy upřímným) slibováním a pak zase rušením svého slibu?
O co by společnost přišla, kdybys svůj slib nedala (a zase nevzala)?
Neber to osobně, víš jak to myslím…
Nemáte pocit, že si nějak všichni zbytečně přiděláváme práci? Kolik úředníků by se kopalo do zadku (případně dělalo jinou smysluplnou činnost)? 🙂
nijak. oficiálně je “nic“. v nemocnici by neměli dát informace, pokud tedy není přijat v poho a nestihne napsat informovaný souhlas, protože není žádná blízká osoba. nemá právo dědit. nemá právo ho (nebo ji) pohřbít. nemá právo na nic. ale ani povinnost. a o to asi taky jde.
Já už jsem se k tématu svatby taky několikrát vyjadřovala. Pro mě je svatba důležitá, i když jak jsem přiznala úplně vše co jsem od ní čekala jsem “nedostala“. Nicméně – u nás to bylo tak, že až když jsme se vzali, tak náš vztah bralo i okolí (včetně rodičů) vážně… Najednou jsem byla já ta první, koho informovali z nemocnice…(do té doby – i když jsem se vdávala ve 23 letech to byla vždy tchýně)… Jak je to vůbec, když se třeba partnerovi něco přihodí a žije s partnerkou na psí knížku?… Kšanda
Ano babofko, to je fakt, ale nic to němění na tom, že když jsem to dělala, myslela jsem to upřímně a neudělat to, cítila bych se prostě tak, jak píšu. Nebo jak píše radka. A doteď jsem přesvědčená, že i on to v té době myslel upřímně a doopravdy, to, jak se potom lidé dokáží se sebou srovnat už je druhá věc a ne vždy to vyjde. Můj slib ale byl slib v té době pravdivý, stejně jako v jiné době můj rozvod.
Lien, sliby se dávají a zase porušují. Sama jsi podruhé vdaná, tak jsi zářným příkladem slibování 😉
znám páry, kde i bez svatby jeden “vlastní“ druhého, ovládá ho, omezuje…a zase ty po svatbě, kteří jsou “svobodní“ (nemyslím ohledně milostných vztahů) . svatba není o vlastnictví druhého, o papírech. pro mě svatba důležitá prostě je. a to jsem ateista. pokud muž nebo žena nechce svatbu, zavání mi to tím – není to ten pravý, nechci se s ním oficiálně vázat, nechci oznámit “světu“ že k sobě patříme.
BTW: mám kamarádku, která taky léta hrdě tvrdila, že svatba pro ni není důležitá, že se “vázat“ nechce, a jednoho dne jsme popíjely, a sesypala se, jak z ní vyjelo, že hrozně touží po tom, aby ji přítel a otec dětí požádal o ruku, ale “nechce se shodit“ tak tvrdí, že jí na tom nezáleží. a myslím, že většina takových žen je na tom stejně:-)