Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Povídáte si s partnerem?
Možná si řeknete: To je přeci samozřejmé. Jenže po komentáři jedné mé kamarádky: “Vy si doma povídáte? To se máte. My ne,“ už si to nemyslím. Řeč nebyla o běžných hovorech o dětech nebo o provozních věcech. Ale o povídání (třeba večer u vínka). Jak se ten druhý měl celý den, co ho potěšilo, co ho naštvalo, případně se probírají dlouhodobější věci – plány pracovní i osobní, city a pocity 🙂
Ráda bych, aby tahle diskuze byla spíš pozitivní, o věcech hezkých. To neznamená, že nemůže být třeba trochu smutná, ale pokuste se, prosím, zdržet hodnotících komentářů. Díky.
pokud nas deti nechaj, tak si povidame:)
o chodu domacnosti, o detech, o manzelove praci, temat je vic nez dost…Ale dost casto, jakmile se zacnem bavit, deti vyzaduji pozornost:)
Tak naše večery většinou začínají větou: “Budeme si povídat nebo budem dělat něco jinýho?“ Někdy si tedy povídáme, někdy společně pustíme film (na DVD, televize se nám málokdy strefí do našeho přání), nebo něco hrajeme – většinou Osadníky (naši okořeněnou verzi pro dospělé 🙂 ) Někdy taky každý dělá něco jiného, já sedím u PC, manžel u televize, nebo si čte.
Ale to povídání mám ráda. Nejen že je to vlastně za den jedna z mála chvilek, kdy můžem být spolu, ale vlastně se tím i učíme od sebe navzájem – i po deseti letech manželství mě někdy překvapí (v dobrém) myšlenka nebo náhled partnera. A doufám, že vzájemnou komunikací i předcházíme konfliktům, i když ty asi nejde úplně ze vztahu vymazat.
Tak my si také povídáme, každý den, když se vrátí z práce mi vypráví co je nového, dál probíráme děti, plány krátkodobé i dlouhodobé a takové běžné věci, co den přinese. Dokonce si přes email povídáme, i když je v práci a já doma a někdy i po telefonu, když na PC někdo není, ale to už spíš opravdu jen něco důležitého, než plkání. Přišlo by mi divné se vidět a mlčet, i když i to zvládáme, když není o čem, tak klidně jen sedíme a mlčíme, ale to se stává málokdy, oba jsme spíš sdílní.
My máme práci společnou, takže teď si představuju, jak se večer vrátíme domů, sednem si ke kafi a povídáme si jak jsme se měli v práci 😀 Manžela celkem často bolí hlava, tak si šeptáme, když už je opravdu nutný si něco sdělit, ale ono ho bolí i to šeptání, takže u nás celkem funguje posuňkování typu dones mi čaj, ponožky, kapesník, prostě jako když má chlap rýmičku 😀 . O večeři, plánech a “blbinách“ spolu nejvíc mluvíme v autě – takovej můj poznatek :). Prožvaníme celou cestu (cca 30 minut 2x denně), pokud ho ovšem nebolí hlava. Večer chodíme spát většinou každej jindy (já dřív), to mě potom budí se slovy: připomeň mi/ráno nesmíme zapomenout. Nejlepší taková noční postelová věta, která mě fakt vzruší je: ráno musíte jít na vlak, bolí mě hlava, potřebuju se vyspat. A já celá žhavá mžourajíc do telefonu přeřizuju budík o hodinu dřív 🙂 Životem psaný telenovely a citečky můj vůbec neřeší, to bych mohla mluvit rovnou do dubu. Jsem ráda, že si nevymýšlí pohádky pro sebe a ostatní a nechce takový věci ani poslouchat. Pokud plánuje něco, co by nemuselo vyjít, tak o tom nemluví. Začne o tom mluvit až ve chvíli, kdy to začne vypadat reálně (na naši první dovolenou jsme jeli tak, že mi ráno řekl, ať do večera zabalím kufry 🙂 ). Občas i někam zajdem, 50:50 spolu nebo každej zvlášť, pak jsou i nějaký drby co se dělo, kdo tam byl, jestli říkal něco zajímavýho.
povídáme…..přijdem z práce a prvně si společně dáváme kafe, kdy povídáme co bylo v práci jakej byl den atd….to je “naše chvilka“ …..
společně se dohadujeme co a jak ohledně chodu domácnosti, dětí a co se bude dít….
občas si sednem já si dám vínko, manžel většinou nic a hrajem karty a povídáme…
My si nepovídáme o citech a pocitech, ale spíš o nějakých tématech, kterými se zaobíráme např. v práci, případně o nějakých plánech, hodně spolu sníme (kdybysme vyhráli 10 milionů, co bychom s nimi dělali a pod.). Někdy mám pocit, že si nemáme co říct, ale to jsou spíš chvilkové krizovky, ještě si rozhodně máme co říct a hlavně si rozumíme v tom, co si říkáme 🙂
Možná si řeknete: To je přeci samozřejmé. Jenže po komentáři jedné mé kamarádky: “Vy si doma povídáte? To se máte. My ne,“ už si to nemyslím. Řeč nebyla o běžných hovorech o dětech nebo o provozních věcech. Ale o povídání (třeba večer u vínka). Jak se ten druhý měl celý den, co ho potěšilo, co ho naštvalo, případně se probírají dlouhodobější věci – plány pracovní i osobní, city a pocity 🙂
Ráda bych, aby tahle diskuze byla spíš pozitivní, o věcech hezkých. To neznamená, že nemůže být třeba trochu smutná, ale pokuste se, prosím, zdržet hodnotících komentářů. Díky.