Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Všechno chce svůj čas...
Dost často tady v poradnách čtu, jak maminky řeší, že dítě má rok a půl a nemluví…
Naše má dva a půl. A nemluvila.
Ale ve své specializaci jsem si prošla i logopedii, takže mě to nechávalo docela klidnou. Stačilo mi “juta hají“ – Lucka chce spát. “Máma pá“, “ja blé“ nebo “ja aaa“ – chci čurat, kakat 🙂
V únoru na zápise do školky jsem musela všem vysvětlovat, že malá nemluví, že nemá cenu se jí ptát “Jak se holčičko jmenuješ?“ Říkala jsem uč., že do září to určitě příjde.
Ještě před třemi týdny jsme prostě doma měli “němého Bobše“.
Pak jsme s manželem odjeli na víkend do Prahy (dostal k narozkám lístky do Národního, tak mě vzal s sebou ;-)) A já jsem se po dvou dnech nestačila divit. To byl pokrok!
Její vskutku originální verzi písničky “halí belí“ už mám natočenou a při natáčení mi smíchy tekly slzy 🙂
A včera jsem jí něco podávala a volala ji a za zády se mi ozvalo “Ne maminko, děkuji, nechci“.
No já jsem šla do kolen. To bylo tak hrozně milounké, že mě to nabilo energií snad na měsíc dopředu 🙂
Na to, jak hrozně pozdě začla mluvit, tak najednou mluví ve větách i o pěti slovech, zvládá takové zákeřné písmenka jako je “k“ a “l“, no já prostě nestíhám zírat.
Nejdřív jsem chtěla napsat jen do Drobných radostí, ale pak jsem si uvědomila, že bych tam vlastně nepatřila. Slyšet od dítka “maminko“ je totiž radost převeliká 🙂
necítila prostě potřebu a byla líná mluvit, protože i tak jste jí rozuměli:-)
první synek už po roce mluvil ve větách. no a prcek byl ve dvou letech hluchej, tak skoro nemluvil, pak se uši spravily a furt nic. ještě ve třech letech občas nějaký slovo. pořádně se rozkecal až kolem 4 let. zato teď mu pusa jede:-)
Dost často tady v poradnách čtu, jak maminky řeší, že dítě má rok a půl a nemluví…
Naše má dva a půl. A nemluvila.
Ale ve své specializaci jsem si prošla i logopedii, takže mě to nechávalo docela klidnou. Stačilo mi “juta hají“ – Lucka chce spát. “Máma pá“, “ja blé“ nebo “ja aaa“ – chci čurat, kakat 🙂
V únoru na zápise do školky jsem musela všem vysvětlovat, že malá nemluví, že nemá cenu se jí ptát “Jak se holčičko jmenuješ?“ Říkala jsem uč., že do září to určitě příjde.
Ještě před třemi týdny jsme prostě doma měli “němého Bobše“.
Pak jsme s manželem odjeli na víkend do Prahy (dostal k narozkám lístky do Národního, tak mě vzal s sebou ;-)) A já jsem se po dvou dnech nestačila divit. To byl pokrok!
Její vskutku originální verzi písničky “halí belí“ už mám natočenou a při natáčení mi smíchy tekly slzy 🙂
A včera jsem jí něco podávala a volala ji a za zády se mi ozvalo “Ne maminko, děkuji, nechci“.
No já jsem šla do kolen. To bylo tak hrozně milounké, že mě to nabilo energií snad na měsíc dopředu 🙂
Na to, jak hrozně pozdě začla mluvit, tak najednou mluví ve větách i o pěti slovech, zvládá takové zákeřné písmenka jako je “k“ a “l“, no já prostě nestíhám zírat.
Nejdřív jsem chtěla napsat jen do Drobných radostí, ale pak jsem si uvědomila, že bych tam vlastně nepatřila. Slyšet od dítka “maminko“ je totiž radost převeliká 🙂