Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Co považujete za svůj největší výchovný úspěch?
Co považujete za nejsladší plody své výchovy? O čem si říkáte: “Jo, tohle jsem zvládla /jsme zvládli naučit naše děti dobře“?
Diskuze týdne 9/2013
mám ráda živé diskuse 🙂
Ne, klasická provokace to nebyla, jen mi taky bylo jasné, že někomu to pohne žlučí. Alë pro mě jsou “hádací“ diskuse občas plodné, když tam někdo připíše třeba zajímavý úhel pohledu, který jsem do té doby neslyšela, vůbec by mě nenapadl apod. A tady se to úplně nabízí.
Peťko to je škoda, žes to napsala, měla jsem jasný tip, kdo se barvičkama atd. pochlubí. A ted už tedy asi ne. Já si takhle ráda hraju – odhadováním, co mi tu kdo poví :-).
Petro, neboj, to období u Aničky zase přejde.
My s kamarádkama si mezi sebou z legrace říkáme, že máme jen samé výchovné úspěchy a to občasné divné chování našich dětí – to se jen projevují geny jejich tatínků 🙂 🙂 🙂
Co se mé dcery a fungování v kolektivu týká…nevím, jestli je to až tak moje zásluha, ale okolí tvdí, že ano – a pravda je ta, že ještě v dceřiných 5ti letech, když k nám přišly jakékoliv děti, tak jsem ihned klesla na kolena a celou dobu si s nima dohromady hrála – jinak by se k nim dcera nikdy nepřidala. No a jednoho dne už to najednou nebylo nutné 🙂 A musím říct, že i ostatní děti k nám kvůli tomu chodily moc rády a tím pádem i jejich rodiče a všichni na to dodneška vzpomínají. Já osobně jsem teda šťastná, že už mám ty “galeje“ za sebou 🙂
Peti, stejně si myslím, že to bude i tím věkem. Protože sice u nás dcera pořád bydlí a nic se nezměnilo. Ale já si už o to víc uvědomuji takový ten fakt, že kdyby chtěla, řekne ahoj a půjde. Proto vlastně až nyní vidím jakým směrem šla naše výchova, můžu si říct, tohle je výchovou a tohle povahou. Mám až nyní tak nějak pocit, že se to vše začíná zůročovat. Zatím v dobrém, ale to samozřejmě ještě ukáže čas. I ten věk je určitý přelom.
Ano, spaní s rodiči nejvíc řeší babičky, to je pravda. 🙂
Líbí se mi váš případ s přechodem. To opravdu považuji jako výchovný úspěch, tady to je vidět hned, hmatatelně.
Já třeba nepovažuji jako výchovný úspěch to, že malé dítko naučím třeba tvary, barvy, básničku…..zajímavé je, že hodně lidí právě tohle považuje jako svůj výchovný úspěch. Překvapilo mě tedy, že v této diskuzi to zatím nepadlo.
Petro, poznámka k Lien mě pobavila – taky jsem si to říkala:-).Ale musím říct, že mi Lien hodně pomohla v tom, být se svými dětmi spokojená (já vím, že to z ní hloupě – jako kdybych s nimi před tím spokojená nebyla, ale často jsem si říkala – proč se malá furt vzteká, když už je vlastně velká, proč nemůžu mít chlapečka, který sedí spořádaně u jídla…). Teď mi prostě i tyhle jejich projevy přijdou milé… Nevím, jestli to jde pochopit. S úkoly jsme si to fakt oddřeli v září a teď máme pohodičku – v pondělí dostali půl stránky písanky a dvě stránky slabikáře – do středy (dnes byli v divadle). Píše si je malá už úplně sama – jen když potřebuje poradit tak sama přijde. Paní uč. je naučila jak mají škrtat, když je potřeba, jak mají opravovat…
Kšando, ta u nás se to většinou sejde u obou tak nějak ve stejnou dobu. Období klidu a pohody jsou pak super, ale o to náročnější jsou ty výkyvy na druhou stranu. To pak mívám pocit, že jsem snad neudělala vůbec nic správně.
Děkuju za všechny dosavadní reakce a těším se na další 😉
Marinado, vidíš, lyžování a jízdu na kole i přes opatrnost a nechuť ke sportům si u Aničky můžu snad připsat taky, hned je mi zas o něco líp.
Jak se ti podařilo dosáhnout toho fungování v kolektivu?
Lien, fakt to zní dost divně 🙂 Asi tuším, jak to myslíš, ale nečíst předtím od tebe nic jiného, tak bych si říkala, že je to provokace.
Peťko, naše holky mají do toho věku ještě daleko, ale myslím, že ta změna, kterou jsi s dospělostí čekala, přijde částečně s tím, jak budou postupně odcházet z domova, než s nějakým konkrétním věkem. Tím ale nechci říct, že s odchodem na internát, kolej nebo do vlastního bydlení, už rodiče nemají o děti starosti.
K tomu spaní – u nás podobné “problémy“ z nějakého záhadného důvodu dělají největší starosti babičkám…
radko, jj, hlavně přežít 😀
zuzino, takový úspěch by se mi taky líbil, ale asi uvidíme časem…
Danniello, soudě podle našich holek bych řekla, že tohle je taky do určité míry dané povahou nebo spíš temperamentem. Anička je extrovert a já jsem za to šťastná (i když občas mi ta její otevřenost tak přináší dost perné chvilky), protože vím, co se s ní děje. Dokáže se svěřit se vším, co ji trápí i co provedla. Já se na oplátku snažím vždycky ocenit to, že mi řekne, co se děje, i když to občas ve mně vře. Na druhou stranu Majda je introvert a i když se v tomto směru u ní snažím možná i o něco víc, tak to výsledky moc nepřináší. Spoustu věcí se od ní vůbec nedozvím, nebo až s hodně velkým časovým odstupem (třeba až tento víkend jsem se dozvěděla, jak si skoro před rokem ve školce málem vyrazila přední zuby – ne že bych si toho tenkrát nevšimla, ale vůbec jsem nevěděla, jak se to stalo), kolikrát je mi jasné, že se v ní odehrává něco úplně jiného, než jak to vypadá navenek, ale nejsem schopná zjistit, co se děje, abych jí mohla nějak pomoct.
Co tvůj syn – je extrovert nebo introvert?
Kšando, kdybys věděla, kolikrát já si na tebe v souvislosti s úkolama poslední dobou vzpomenu 🙂 …v dobrém. Myslím, že jste to obě zvládly na jedničku 😉
Je to super pocit vidět, jak se sourozenci o sebe navzájem starají, co?
Petro, my máme právě teď tak úžasné období – OBĚ děti jsou naprosto v pohodě, usměvavé, “bez problému“… Je to poprvé od narození malého (skoro tři roky) – jinak mi přišlo, že zrovna jeden nebo druhý mají období prvního vzdoru, “ukňouranou“… Jak já bych chtěla, aby to takhle bylo pořád:-). No, ale už to trvá skoro měsíc, takže čekám až se jeden nebo druhý “rozjedou“:-)
Momentálně za svůj největší úspěch považuju to, že holky do školy a ze školy chodí po přechodu, i když je to pár metrů zacházka (prakticky jen o šířku cesty, po které přijdou, plus nějaké dva metry, ale často mám pocit, že jsme za exoty, když si to nekrátíme jako ostatní). Ovoce jsem sklízela v pátek, když šla Anička do školy a když byla na přechodu, ze zatáčky (která je blíž té přímé cestě přes silnici) se vyřítilo auto. Lekla se, doběhla to na chodník, tam zakopla a rozbila si koleno. Naštěstí se jinak nic nestalo, kdyby po tom přechodu nešla a vzala to přímo… nechci ani domyslet…
Tak to momentálně považuju za svoji zásluhu, protože co tu ten přechod máme, tak chodíme vždycky po něm (už v době, kdy chodily holky do školky), i když ta silnice není nijak frekventovaná. Už to máme všichni tak zautomatizované, že i v doprovodu další lidí automaticky míříme k přechodu, i když všichni ostatní jdou přímo a široko daleko nic nejede.
Tuhle otázku jsem měla v zásobě už delší dobu, jen jsem se k ní nějak nemohla dostat. Asi mám zrovna nějakou výchovnou krizi (Anička pomalu najíždí na první pubertální projevy, tak si říkám, co bude, až to za pár let udeří v plné síle, protože už i ty náznaky mi dávají zabrat), tak jsem se potřebovala zaměřit radši na to, co se snad i povedlo, abych si nepřipadala jako nejhorší matka pod sluncem.
No, popravdě nedokážu dost dobře posoudit, co je má zásluha a co je věkem…zráním… Ale myslím, že jsem trošku malé pomohla krotit ty její scény – myslím, že se mi podařilo, aby věděla, že je normální se zlobit, jen i to “zlobení se“ by mělo mít nějakou “formu“. Také považuji za velký úspěch to, že malé škola jde, i ji baví (což by se mohlo zdát, že zas tak moje velká zásluha není, ale kdo čte diskuzi prvňáčci 2012/2013, tak ví, že úspěch tkví hlavně v tom, že jsem se dokázala ovládnout – včas a školu jsem ji neotrávila). U malého nemám pocit, že bych něco zásadně ovlivnila. Ale jsem pyšná na to, že se moje děti mají rády, že se sebe vzájemně zastanou, nevykašlou se na sebe, když mají jiného kamaráda… Ale to asi taky nebude výchovou:-)
No, to je otázka. 🙂
Já považuju za velký úspěch to, že nám syn věří, když se něco stane, svěří se mi, i když ví, že něco udělal špatně a já z toho nadšená nebudu. Byla bych moc ráda, kdyby to takhle zůstalo. Zatím na sebe řekne opravdu vše, úspěchy i průšvihy. Ono se tomu teda zatím průšvih říct úplně nedá, ale pro něj jsou to děsně důležité věci, takže si toho fakt cením.