Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
porod ve 20. týdnu
Tak jsem tu s šedivkou:-(
Kamarádka porodila mrtvé dítě. Bylo první, vymodlené a je jí už přes 35 let. Vůbec nevíme, jak se zachovat. Sama jsem podobnou situaci zažila, a vím, že jsem se pořád obviňovala co jsem udělala špatně. V tom se asi plácá i ona. Holky, která jste to zažila, co by vám tehdy pomohlo? Máme za ní jít, nebo ji nechat “vydejchat“?
a kapku optimismu do zil 🙂 – sestra na po 40..a na tesne za sebou 2 certiky 🙂
No a ja “po tom“mam princeznicku 🙂
M.
Moc smutny.. 🙁
Moje sestra prisla o miminko ve 21.tydnu..krom toho
mela 3x mimodelozny a 1 samovolny.. 🙁
Bylo to hrozne tesky,ale je fakt,ze clovek vseho necha a jede
toho druheho podrzet(v mem pripade i letet)
sestra,nebo dobra kamaradka..vzdy to boli hrozne mooc,az
uplne hluboko..Kazdy proziva bolest jinak..a taky kazdy i potom
jinak prijmne a “chce“utesit..Nekdo chce samotu,nemluvi..
nekdo chce mluvit a mluvit a obejmout a drzet..tenhle posledni
tip je sestra(i ja)
Taky je normalni,ze nekdo pridava ke smutku i sebeobvinovani..
Chce to s tim clovekem bejt,ikdyz treba nechce..staci “jen“
drzet,to je nekdy vic,nez slova..
Dobra kamaradka(rodina),vi,co rict,kdy mlcet..A kdyz se zname,
tak i chapeme,kdyz nektera proste“nema na to prijit“-nevi
skratka co rict a nechce rikat blablabla..chapuvi tohle..
Ja to zazila jednou,byla jsem tesne pred 19tydnem.ale
“melo se to stat“,bylo to kdyz mi poprve diagnostikovali
nador v prsu..Ja o vecech mluvim,potrebuji i naruc..
potom “zurim“,nadavam..vsechny faze jsou pry dulezite.
Uz je to davno..ano,cas vse zahoji..se rika..zahoji,ale
nezapomene se.. 🙁
Oci se rosi i ted..
Vim i z prace,kde vidim i bolest..ze vericim vira v tomhle
moc pomaha..ja verici nejsem..tedy v boha neverim..ale
v tomhle je chapu.maji v tomhle takovou zvlastni silu
potom..snad mi rozumite..
Hlavni je toho cloveka poslouchat,vyslechnout..Pokud chce i
odpovidat..ale vetsina lidi mluvi a mluvi,pri bolesti..
a ja posloucham..ale opravdu posloucham..neni
nic zbytecnejsiho,nez prazdna slova..nebo zlehcovani veci..
to moc boli..
Meggii
je hluboce věřící takže prvně kostel a pak postel. takže vzácný jev v dnešní době. a předtím měla smůlu na chlapy, takže poprvé s manželem. fantastickej chlap, a hned to vyšlo. teď si asi vyčítá, že nechtěla kluka, že chtěla holku, a že ji pánbů potrstal:-( že něco udělala blbě…vím jak jsem to tehdy brala já. mě zase podrželi doktoři tím, že řekli – důvod byl ten, že něco bylo špatně a že by trpěla, tak prostě “odešla“. díky, půjdeme na “násilnou“ návštěvu a uvidíme.
Radko, ono asi spíš záleží na tom, jak blízké (ve smyslu důvěrné) jste kamarádky. Pokud to je Tvoje blízká osůbka, tak bych za ní určitě šla.
Tohle je moc smutné a určitě ji to hodně poranilo. Nicméně – pokud by dítě ještě mohla mít (což já netuším, neznám její zdravotní stav), potřebuje slyšet slova útěchy i dodat víru, že to bude dobré.
A na druhou stranu určitě potřebuje i rozptýlit, přijít na jiné myšlenky a vyslechnout třeba nějaké novinky.
Určitě znáš ve svém okolí spoustu žen, které měly v tomto ohledu trable a nakonec se jim to podařilo – mít dítě.
Mojí kamarádce dokonce doktoři říkali, ať už toho nechá (těch pokusů) a přece se jim to povedlo, sice až v 37, ale povedlo se, mají krásnou a zdravou holčičku.
Radko, já jsem byla vděčná, když za mnou někdo přišel, když jsem mohla pokecat a nemyslet. Být sama v takovou chvíli je neskutečně težké, deprimující, zničující.
A vím, že tehdy za mnou do nemocnice ani moc nechtěly holky chodit, protože nevěděly, co mi mají říct. Ale ty kamarádky, ty to přece ví.
Věta: “Zase bude líp.“, je trapná až blbá, ale mě tolik těšilo ji slyšet…
Stalo se jí to prvně, nebo je to opakovaně?
Mě drželo nad vodou, tak bylo ujišťování ze stran sestřiček, které byly úžasné, že po potratech, předčasných porodech (myšleno opravdu předčasné kolem toho 20. – 25. týdne), je to jako když se pohnojí. A nezáleží na věku… Tomu jsem věřila a je to i pravda. Můj syn je toho důkazem a mám kamarádku, se kterou jsem se seznámila díky stejnému problému a taky, pátý měsíc po porodu otěhotněla…
Držím palce, ať to zvládne kamarádka, ale také ty návštěvu u ní. Asi to není jednoduché, že? *
🙁
Poradit nedokážu, mně vždy skončilo těhotenství dost nazačátku a i tak to bylo hrozné. Asi bych jí moc samotnou nenechávala. To vyléčí opravdu až dítě v náručí :-(.
Tak jsem tu s šedivkou:-(
Kamarádka porodila mrtvé dítě. Bylo první, vymodlené a je jí už přes 35 let. Vůbec nevíme, jak se zachovat. Sama jsem podobnou situaci zažila, a vím, že jsem se pořád obviňovala co jsem udělala špatně. V tom se asi plácá i ona. Holky, která jste to zažila, co by vám tehdy pomohlo? Máme za ní jít, nebo ji nechat “vydejchat“?