Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vadí - nevadí
Ahoj, všem, dávám sem takovou malou anketu, ale protože se mě úzce dotýká, raději zůstávám anonymní. Otázky zní: Vadí vám, když váš muž jede někam na víkend bez vás, s tím, že tam bude také ženský kolektiv? A jestli ano, tak 1) u vás nepřichází v úvahu, že by někam takhle jel, 2) skřípete zuby, ale “pustíte ho“. Nebo v tom nevidíte vůbec žádný problém? Popíšu vám naši situaci. Jednou za čas (tak 2x, 3x do roka) můj muž takhle jezdí. Většinou tam to osazenstvo znám, i všechny ženy, nicméně necítím se u toho dobře. Možná k tomu přispívá i to, že mi před pár lety zahnul s jednou kamarádkou (právě na té akci). To jsem byla ještě tolerantní a chápavá, rozuměj blbá a naivní 🙂 Bylo to jednou, můj muž není žádný Casanova, nevyhledává románky, ale stalo se to. Od té doby mi jeho občasné akce vadí. Teda, kdyby to byla čistě mužská jízda, tak je to O.K., ale tohle není. Že mi to vadí, on ví, už jsme o tom mnohokrát mluvili, jemu zase vadí to, že ho chci omezovat, že mu beru svobodu, že na něj tlačím, atd. Takže zatnu zuby a jeď. Jenže pak celý víkend mám depresi. Což taky není dobře. Byli jsme i u rodinného terapeuta (tak celkově, ne kvůli tomuto), ale nemyslím, že by se to zlepšilo. S ním jezdit bohužel nemůžu, máme malé děti a nemáme hlídání, navíc, ta poslední akce byla firemní. Ale nechci od vás radu, to ne, spíš se chci zeptat, jak to vidíte vy, taky manželky. Máte to taky tak, nebo v tom skutečně nevidíte problém? Ještě musím říct, že já “mám povoleno“ jezdit kamkoliv s kýmkoliv (což fakt hodně využívám, cha cha – ironie).
Určitě je to o tom – kdo nepoznal neví… A já chápu, že tě to trápí, ale pro mě to znamená, že si mu úplně neodpustila. A pokud bych se měla vyjádřit k tomu, že chceš, aby tě manžel pochopil… tak už mi to “zavání“ výčitkami a to je opět znak – neodpuštění. Já tě rozhodně nebudu soudit – napsala jsem svůj názor, který se po případné nevěře může pochopitelně změnit.
Padmé, díky. To víš že řekla, ne jednou, jenže problém je ten, že pro něj je zase nepřijatelné, kdyby byla omezena jeho svoboda v rozhodování. Je rozdíl, jestli se rozhodne, že tam nepojede, protože on nechce, nebo jestli nepojede, protože já z toho mám depresi. A teď babo raď.
Máš pravdu – tak úplně jsem to nepochopila – až z Tvého dodatku… promiň… Myslela jsem, že bys chtěla názor na to, jestli mně to vadí nebo nevadí….
Ano, kompromis v manželství je nezbytně nutnou součástí soužití, to je pravda. Nicméně – na ten kompromis musí být dva. Takže tohle je opravdu jen na Vás, jak se dohodnete.
A řekla jsi to takhle manželovi? Že je to pro Tebe nepříjemné? A svým způsobem nepřijatelné?
Nebo to řešíš jen sama se sebou?
Ludlinko, díky, že ses “rozkecala“, to mi pomáhá 🙂 Taky držím palce. Danniello (snad to píšu správně), už se na tom víkendu bez dětí pracuje 🙂 Vím co bych měla, to za jo, ale…
Ksanda, Padmé, myslím, že jste mě tak úplně nepochopily. Já ho nehlídám. Já se “pouze“ trápím. Je to “můj problém“, to nezastírám, na druhou stranu, předtím jsem byla “normální“, to něco divného začalo až po té nevěře. Je to divné, když chci, aby to muž právě nebral jen jako “můj problém“, když on to vlastně začal? Je to divné, když po něm chci nějakou míru kompromisu? Notabene, když partnerství znamená taky nebýt hluchý k potřebám toho druhého. Já hluchá nejsem, chápu, že můj muž má potřebu si občas vyjet s přáteli a tak mu to umožňuji (i když se trápím). Tak si myslím, že on by zase mohl pochopit mě.
Z mé soukromé ankety mi zatím vychází – kdo zakusil, chápe, kdo nezakusil, tak spíš ne.
Milý anonyme, jako bych tento příběh psala já.
Zažila jsem úplně něco stejného.
Manžel měl naprostou volnost, jezdil sám na motorkářské srazy a v létě a v zimě na týden na chatu v Beskydech, buďto se synem nebo sám, nikdy jsem neměla kapku podezření, vždy vše proběhlo v pohodě. Lidi s kterýma jezdil jsem vesměs znala, byli to spíše jeho kamarádi a proto jsem byla ráda, když jsem nemusela jet.
Až přišla ona osudná zima a kluci odjeli na chatu a já začala mít doma takový divný pocit, vůbec jsem nevěděla co si o tom myslet.
Když se vrátili, tak syn vedl takové divné řeči o jedné paní a já si začala dávat 5 a 5 dohromady a začla jsem syna nenápadně vyslýchat a můj divný pocit se začal vyjasňovat, ne nadarmo se říká, že ženská má na tohle nos. Manželovi začli chodit emaily s fotkama a různé sms, ani nevíte co se vě mně probudilo, nikdy před tím bych nevěřila, že jsem něčeho takového schopna, lezla jsem manželovi do telefonu i do emailu, vím, že mě spousta z vás odsoudí, ale nikdy neříkej nikdy.
Pak jsem jednou na manžela uhodila a samože zapíral, přísahal, že o nic nešlo a že to byla sranda, kterou ale já samozžejmě nemůžu pochopit. No situace se nějak uklidnila a náš vztah dostal nový rozměr, i když za jakou cenu že?
Ale od té doby mi vadí, když má jet někam sám, opravdu vadí, na srazy jsem začla jezdit s ním a chata skončila v létě i v zimě.
Asi rok byl klid a pak se stalo něco, co bych nikdy neřekla, vše vypadalo v pořádku a my jeli na silvestra ke známým do Orlové a jelikož jsme zabloudili v Ostravě dal mi manžel svůj telefon ať se mrknu do navigace a já neznalá, vlezla na výpis hovorů a den před tím, se manžel zdržel ze sauny skoro do 3h do rána, prý s chlapama chtěli ukončit rok
no a ve výpisu byl zrovna telefon dotyčné paní, že jí volal asi o půl 8 večer, holky, kdyby jsme nebyli až v Ostravě tak bych vystoupila a šla domů pěšky, to byl nejhorší silvestr a nový rok za celý můj život, bylo to rok 2011, vůbec jsem spolu celou dobu u známých nemluvili, bylo to trapný, ale já to nemohla rozdýchat.
Za mě tedy VADÍ.
Tak teď jsem se tu vykecala, také jsem to mohla napsat jako anonym, ale co už včil. Přeji pevné nervy.
Jezdit míň není řešení, jen se budeš trápit míňkrát v roce. Ono se asi poradit nedá, já to na jednu stranu chápu, ale zase ne úplně. Představovat si, že stačí příjemný pokec a decka vína a už to jede, to bych se asi zbláznila, protože manžel má v práci mladé a inteligentní kolegyně, občas jede na nějakou konferenci, občas sám s kamarádem na čundr, na chatu s partou, kde jsou i holky. Ale prostě o tom takhle nepřemýšlím. Moc se mi líbí jeden citát: Lepší je se zklamat než nedůvěřovat. A tím se i řídím. Já bych prostě v permanentní nedůvěře vůbec nemohla fungovat.
Myslím, že bys měla manželovi nechat dětičky a občas si někam vyrazit taky sama. 🙂
Když jsi zavřená s dětmi a manžel kdoví kde, pak máš čas na rozvíjení všech možných představ, nemohla by sis o víkendu, kdy je manžel pryč, třeba pozvat nějakou kamarádku?
Milá anonymní, předně nebyla jsi “blbá a naivní“, to, že jsi manželovi důvěřovala, je v pořádku, nevidím na tom vůbec nic špatného. Promiň, ale tenhle komentář jsem si nedokázala odpustit.
A jestli vadí-nevadí? Anketní otázka?
Nevadí! Jen ať jede! 😀
Asi už se na to dívám očima dlouho vdané ženy ;-).
Upřímně řečeno – bude-li opravdu chtít, udělá to stejně. A dospělého člověka “hlídat“ nelze. Ono to totiž nejde, někoho hlídat 24 hodin denně.
Až Vám děti odrostou, uvolní se Ti ruce – obrazně řečeno – a Ty budeš třeba jezdit na víkendovou dámskou jízdu nebo budete jezdit na tyhle akce vy dva spolu :-).
Nechtěj ho mít přivázaného doma jako pejska u boudy.
Omlouvám se za upřímnost, možná jsem to napsala příliš od plic, ale já to tak vnímám, tak se nezlob, nemyslím to nijak zle :-).
U nás nevadí. Jezdíme takto běžně oba. Jen s jednou “ženou“ mám problém – je to manželova bejvalá – a proč mám já problém? Za 1. psala mu ještě dva roky po tom co jsme spolu chodili a za 2. je pořád krásně štíhlá (což se o mně říct nedá). Vím, že se s ní manžel stýká (pracovně) a tak nějak to neřeším, ale když jsem ji v pátek viděla na plese, tak mi to milé nebylo – nicméně zachovala jsem duchapřítomnost a nic nekomentovala:-). Mně by to taky přišlo jako Lien, že manžela usurpuju. Pokud by mě podvedl – mám volbu – buď mu odpustím a tudíž budu věřit, že se to opakovat nebude (a pak nemusím hlídat) nebo mu “odpustím“ a budu ho stále podezřívat a to je podle mě to samé, jako když mu neodpustím.
asi nevadilo, ale pokud bych zažila to, co ty popisuješ, že se jednou stalo, tak pak asi vadilo.