Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nevím jak dál..
Moc dlouho jsem tu nebyla a teď s takovou..
Ani nevím, jak začít. Asi rovnou)-: Bydlíme na vesnici 20km vzdálené od většího města. Nikde nikdo. Topíme uhlím a když nejsme déle doma, tak je v domě zima.
Rozhodujeme se s manželem, zda náš vysněný dům prodáme)-:
Nedovedeme si představit, jak bychom to dělali s dětmi, až budu muset do práce.
Kdybych se měla vrátit na své původní místo, tak tam se pracuje od 9-17:00 a manžel dělá tu samou práci na tu samou pracovní dobu. Žádná školka nefunguje dostatečně dlouho. Představa, že se vracíme večer v půl šesté do studeného domu – ve tmě v Zimě, nevíme, jak bychom to zvládali.
Ze všech domácností, které tu na vesnici jsou, je vždy jeden člen stále doma. Ať už na úřadu práce dlouhodobě, nebo v předčasném důchodu. Já jsem na mateřské, takže nám to nedocházelo, stále byl “někdo“ doma.
Jsem nešťastná. Je to náš první a vysněný domov, kupovali jsme ho pár let po svatbě.
Nevím jak dál. Ani netuším, jestli se ten dům stihne prodat (mateřskou končím za dva roky). Je dost veliký a bez problémů není.
Stále jen pláču.
Bramborko,
holka, co na to říct?
Ve vašem případě bych prostě koukala hlavně na tvoje zdraví, to je prostě nejpřednější.
Moc Vám přeju, ať se Vám dům podaří prodat, třebě někomu jako chalupu a vy jste spokojení v nějakém bytečku!
Bramborko, je mi líto, čím si procházíš (procházíte).
Tady je každá rada drahá. Já jsem z těch, které by dopadly jako ty. Já si nedovedu představit, že bych žila takto odříznutá od všeho světa.
Je to krutá životní zkušenost. Pevně vám držím palec, aby jste přišli na tu správnou cestu, která z toho všeho vede ven.
Tak pokračování.. Na silvestra jsem se absolutně složila, antidepresiva tedy už beru. V nouzi nejvyšší jsme se odstěhovali k mojí mamince. Žije nás teď 7 ve 2+1. Dávám se do kupy. Manžel už byl na pokraji zhroucení. Když jsme teď v paneláku, přestaly se mu třást ruce. O víkendech jezdíme zkrášlovat dům, aby byl co nejprodejnější. Zvířata jsme rozdali. Jediná mladá rodina, co tam bydlela se teď také odstěhovala. Teď je tam 15 lidí, věkový průměr 65 let. Manžel už tam žít nechce. Pomalu se dáváme do kupy, máme více času na sebe a snažíme se..Jak říkal Ladik, někdo hold na to bydlet takhle odříznutý – nemá. Hospodu zavřeme, chtěli jsme ji držet alespoň na soboty, ale už to také nejde. Spíše jsme na ní dopláceli.
Jen taková maličkost. Vždycky jsem byla silná ženská,ale když se člověk zblázní – doopravdy a jak z toho začne vylézat, tak začne trpět depresemi – nemoc, tak to skolí i koně. Nepřeji to nikomu. Vždy jsem měla tendence tohle zlehčovat a tvrdit, že když člověk sám chce, tak to zvládne. Není to pravda. Zvedáme hlavu, tak nám držte palce.
Tak to chápu,také jsem na vesnici s dcerou,manžel je v práci od 5 h do 17 h večer.
Až budu muset do práce,tak nevím.Jedině dělat na 6 hodin denně.
Abych dceru zavedla do školky a pak jí i vyzvedla.
Školka je na vesnicích od 7 – 15 hodin.Je to prostě velmi složité.
jo jasné, držím vám palce
Lien,
my zrovna nejsme příklad bezhlavého zadlužování.
Máme hypotéku, 5000,- měsíčně a 2000,- splácíme auto (a teď i jeho opravu) mé tetě, takže je to půjčka bezúročná, jinak žádné dluhy nemáme.
Občas mám pocit, že mi praskne hlava, jak všechno řeším ze všech stran.
Doktory bych samozřejmě vynechat mohla, Mára bude celý život kulhat a zrak bude mít v takovém stavu, že nedostane ani řidičák.Teď je ještě malý a spousta věcí se dá ovlivnit, v dospělosti se s tím už nenadělá vůbec nic.
Další věc co nás finačně zatěžuje jsou jeho potravinové alergie a s tím nejde prostě nic.
Kdybych měla dítě celiaka, tak mu taky nestrčím do ruky obyč rohlík za 2,- s tím, že na bezlepkový za 12,- nemám.
Ale neříkám vůbec, že nejsem šťastná, nechci aby to vypadalo jako stěžování, ale rozseknout to musíme.
Lussy, pokud by to mělo být takhle, tak bych řešila manželovu práci (tedy on) a výdělky, řešila bych i ty lékaře nevím jak, ale jinak, řešila bych svojí výdělečnost. Ale v zásadě, pokud příjmy nestačí ani na to nejnutnější, pak je potřeba řešit příjmy, ne výdaje, to je jasné. A taky je třeba promýšlet už předtím, než člověk je úplně na mizině, dělání dluhů nikomu nikdy nepomohlo, i když to tak ve chvíli, kdy si “půjčku“ bere může vypadat.
A k depresi, ano těžko si člověk řekne, že to od teď bude dobré, to je právě práce předtím.
No a k tomu psovi, to neplatilo tobě, to jsem psala k bramborčinu problému, vlastně všechno, protože ty se z prodeje domu nijak nehroutíš, prostě jste našli tohle řešení, které vám nějakým způsobem vyhovuje, možná není úplně příjemné, ale je méně bolestné než jiné. A tak to má být.
Lien,
jenže tu depresi si člověk těžko zakáže. To prostě nejde říct si: A ode dneška to bude růžový a krásný a no problem.
A řešení jednoho nejde napasovat na řešení druhého.
mažel je živnostník-instalatér, takže auto je nutnost, těžko bude sprcháč nebo vanu někomu vozit vlakem :-).
Kdybych s dětmi musela k lékaři nějak nárazově, taky by se to dalo splácat vlakem nebo busem, ale já musím 1x týdně na rehabko do vesnice, kam autobus nejede.
1x týdně na cvičení s očima tam kde pracuje manžel. Takže buď s ním jet ráno v šest (to by musela s námi i Lucinka neměl by jí kdo odvést do školky) a zpátky autobusem v půl třetí. Nebo autobusem ráno v sedm, 2x přesedat a zase v půl třetí domů. Přitom se jedná o 20 minut. Nota bene si troufám tvrdit, že za autobus a MHD bych dala víc než projedu.
Takže řešíme, přemýšlíme, šetříme jak se dá, ale prostě jsou určité hranice za kterou se jít nedá.
Představ si, že by sis odpustila všechno – jÓgu, masáž, konstelace, myla je jen vodou bez mýdla, zuby si čitila bez pasty, neměla ani pár korun na oblečení ze sekáče a pořád by peníze chyběly.
Jinak třeba k tomu psu-jeden nám umřel a uričtě se neodstěhuje dokud druhý bude žit.
No lussy, tak to je právě ono, člověk se musí nějak přizpůsobit situaci, sedět a brečet a nic nezměnit nepomáhá.
My máme jedno auto staré s levnými pořizovacími náklady a úspornějším provozem – nafta. Pokud bychom potřebovali vyjet oba, jede ten bez dětí autobusem nebo vlakem, na který ho dopravuje ten s autem, takže hodně myslet na organizaci – dny, týdny dopředu. Občas si musí někdo něco odpustit. Manžel aby neprojezdil do práce majlant změnil zaměstnání, dělá 4 km od domova, do sněhu jezdí na kole – zdarma. V zimě se spolupracujícími a dělí se o náklady na benzín.
K plynovému topení dřeme celoročně v lese a následně i doma (tedy teď co je druhá dcera maličká víceméně manžel), abychom ušetřili za plyn, navíc jsme pořídili soláry – ze stavebního spoření. Taky přijede z práce a běží do lesa, pak je do noci zavřený ve stodole a o víkendech to samé. Nedokážu si představit, že bych mu ještě k takové práci když přijde domů brečela, že jsem v depresi, protože je pořád pryč. To mi přijde jako bezohlednost.
Teď plánujeme novější auto, staré se dává dohromady, aby se dalo ještě prodat – ušetření nákladů. Nové auto si dovolit nemůžeme, neděláme dluhy, protože to je vždy nevýhodné – pak si člověk snadno stěžuje na nevyšující se náklady. A také počítáme, aby bylo úsporné – předělání na plyn nebo na bioetanol, investice cca 7 nebo 20000 podle toho na co se předělá, ale provoz pak bude nesrovnatelně levnější.
Všechno pro holky kupuji z druhé ruky – oblečení, hračky…..
Mám rodičká 4900 a k tomu alimenty, opravdu si nemůžeme vyskakovat, ale jde to, je to opravdu jen o organizaci, domluvě a o tom, co člověk potřebuje, aby se cítil dobře.
Já třeba 1x za měsíc chodím na tance – 90 Kč, týdně powerjóga – 40Kč, 1x za jeden až dva měsíce konstelace – 500Kč, 1x za dva měsíce lávová masáž – 250Kč. Občas si zajdu na oběd při nákupu ve městě a to mi ke štěstí stačí.Ale abych tohle mohla, nemám žádnou kosmetiku, nechodím k holiči, nebarvím si vlasy, nepoužívám kromě mýdla a pasty na zuby v podstatě nic. Téměř nechodíme do divadel, kin (kromě pro děti). Nekupujeme žádné sladkosti, hotové pití, nepiju kafe, žádný alkohol. Věci na sebe zásadně z druhé ruky a to jednou za x let. Od zítra se začínám učit AJ – 100Kč za lekci 1x týdně, takže zase se náklady trošku zvednou.
Prostě záleží na prioritách, mohla bych chodit jako ze žurnálu, mít krásné vlasy, umělé nehty, vonět voňavkou, malovat se, mazat krášlit, ale to bych si pak zase musela odpustit všechno, co je výše. VŽDYCKY je to něco za něco, nikdo nemá všechno a i když má, chce víc, je to jen o tom, jak situaci vnímá, zda jako hrůzu (nemůžu chodit k holiči a na manikůru), nebo jako nromální věc, učesat se umím a nehty si taky ostříhám sama…
Ani jednou jsme nebyli na dovolené, max. prodloužený víkend.
Pokoušíme se mít domácí jídlo – je to více práce, ale zase maso za celý rok skoro nekupuju, zrovna tak vejce, mléka taky méně. Na druhou stranu jsou výdaje za zrní, seno si děláme sami se sousedem.
Prostě všechno se dá nějak řešit.
A třeba i tím prodejem a odstěhováním se, ale pořád nechápu proč kvůli tomu brečet, vždyť je to přeci rozhodnutí obou JAK se situace řeší. A pokud se rozhodnu prodat dům a odstěhovat se jinam, pak nechápu proč se kvůli tomu trápit a jestli mě to trápí, tak zkrátka najdu jiné řešení, které bolestivé nebude.
Osobně považuju i za dost nešťastné se zbavovat psa apod. to určitě svědomí nepřilepší a na dobré náladě nepřidá.
Nemůžu říci, že bych se cítila lépe v době, kdy jsem měla nesrovnatelně větší příjem a byla bez dětí. Mně je mnohem lépe teď, i když pro mnohé by to možná byla bída s nouzí, já se opravdu cítím jako královna, mám naprosto vše, co potřebuji a mnohem mnohem víc.
Lien,
my taky máme 2 auta, ale problém je v tom, že na benzín ti nikdo nedá a pokud projedeme 1/3 manželova HRUBÉHO příjmu, tak mi to přijde dlouhodobě neudržitelné.
My pořád bilancujeme, stěhovali jsme se sem před skoro 10 lety, mě bylo lehce přes 20,manželovi necelých 30 a práci jsme oba měli ve městě cca 11 km. Benzín stál asi 25,-.
Měli jsme jedno auto, manžel mě ráno vyhodil v práci, večer vyzvedl, já ještě další schůzky u klientů doma,takže mě vyhodil u klienta a čekal na mě v autě, domů jsme jezdili kolem osmé, deváté, ráno v sedm odjížděli.
Pak jsem měla víc a víc práce, navíc jsme plánovali děti a tak jsem od kamarádky koupila malé autíčko Renault Twingo.
Manžel dostal nabídku lepší práce ve městě 30 km (kde pracuje dodnes,ale často taky jezdí pracovat do Prahy což je kolem 50 km).
Musíme kupovat 2 dálniční známky, 2x na technickou,2x větší šance že na autě něco odejde. Teď mi na autě odešel motor a oprava stála 70 000,-, takže máme 5 let co splácet.
Já s dětmi, hlavně s Márou najezdím po doktorech měsíčně min. 500 km+běžné popojížďky a zařizování. Benzín je oproti době kdy jsme se sem stěhovali o 10,- dražší.
Tenkrát jsme to vůbec neřešili, byli jsme bezdětní a měli podstatně vyšší příjmy než teď.
Třeba za plyn, kterým topíme, jsme dávali když jsme tu začli bydlet 1500,-,teď 3300,- a to díky tomu, že jsme změnili dodavatele, jinak bychom platili skoro 4000,-. S elektrikou jsme začínali na 500,- a teď platíme 1400,-.
Takže já zaplať pán bůh nemám deprese, ale prostě musíme to nějak rozseknout. Manžel se nemůže udřít proto, abysme si bydleli ve svém vysněném domečku.
Takže zítra odpoledne k nám přijde realitní makléřka, aby nám řekla, jaká je asi reálná cena kterou bysme za dům mohli dostat. Počítáme i s variantou jako dopadla Bramborka – že dům bude neprodejný a zůstaneme tady. Pak ale uděláme ještě alternativní topení na dřevo, aby nás plyn “nesežral“ a nějakým způsobem musíme vyřešit spotřebu benzínu a taky to, co budu dělat po mateřské.
Bramborko, myslím na tebe několikrát denně!