Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vážná nemoc u tchána :-(((
Je to pár dní, co musel můj tchán do nemocnice – prakticky do nedávna “zdravý“ chlap. Posledních 14 dní měl samozřejmě nějaké problémy, ale nikdo nečekal, že to bude tak zlé – bolelo ho břicho, byl hodně unavený a pár dní před odvozem do nemocnice se choval divně – zapomínal, byl dezorientovaný – výsledek 3 nádory na mozku, rakovina na tlustém střevě a metastázy v játrech – je mi strašně mizerně. Manžel to snáší velmi špatně, já se snažím mu být oporou, ale jsem sama na sesypání. Každou chvilku se ptají děti, jestli pojedeme k dědovi a babičce, co jim jako mám říct!? Pokud to dopadne špatně, co dětem vůbec říct (je jim 8 a 4). Zatím jsem neměla ani odvahu se jet za ním podívat do nemocnice, navíc se bojím dost vzpomínek, zemřel mi tam před 6 lety můj tatínek – on zatím o své nemoci neví – je stejně dost mimo, zatím v nemocnici nespal ani jednu noc ve své posteli – netrefí, mele páté přes deváté… Musím brát prášky na nervy, abych byla v práci vůbec schopná nějak fungovat, do toho chci být oporou svému manželovi, ale nevím ani jak a co mu říct – vždyť když to sama po sobě čtu, vapadá to jako bezvýchodná situace a přesto doufám v zázrak :-(((. Do toho si samozřejmě můj manžel i já uvědomujeme, že by to mohlo být dědičné, takže nejen zármutek, ale i strach… vicikovka
Ahoj Vici, když tak čtu Tvoje řádky, říkám si, že je to za daných okolností “štěstí“ (pro tchána a tím i pro Vás) – vím, že to zní děsně, takhle to napsat, ale ta situace by mohla být mnohonásobně horší.
Je dobře, moc dobře, že máš doma “rošťáky“, kteří Tě přivedou na jiné myšlenky :-). Mně malý taky hodně pomáhal tím, že mě vtahoval do svého světa a tím mě rozptyloval.
Víš, Vici, tím, co jsem napsala, že jsi odolná a silná, jsem měla na mysli to, že je spousta lidí, kteří si s podobnou (nebo stejnou) situací neporadí, neumějí to.
Chtěla jsem Ti – jinými slovy – napsat, že si vedeš dobře.
Meggie, tvoje řádky se nečtou moc hezky…taky sis prošla hodně těžkým asi i těžším obdobím než já sama. Je to hodně smutné, ale jak sama píšeš, je to život a jednou začne a pak zas jednou skončí…
Padmé, silná – to je dost široký pojem, snažím se a hlavně na to nejsem sama – mám dvě úžasný a strašně zlobivý děti – díky za ně :-D, takže starosti člověk chtíc nechtíc musí vypustit. Ale člověk si nějak uvědomí, že ač je to zlé – musí to brát i z té druhé strany. Ať je to jak chce, jsem na dědu hrdá, že to zvládá s těmi svými výmysly, že netuší, jak na tom je a že má přesto všechno do života chuť. Každý den vypráví své rodině o tom co kde vyráběl a stěhoval, šermoval, zasadil… No co že si píše s ženskýma – není to už teď tak nějak jedno – já mu to přeju – život je hodně krátkej, hlavně v momentě kdy nám ho už moc nezbývá.
Díky všem, díky, že tu jste. vicikovka
Ahoj Vici, z toho, co píšeš, mám pocit, že to zvládáš dobře a že jsi vnitřně odolná a silná ženská. Navíc mám pocit, že už jsi hodně “pokročila“ – Tvé myšlenky už se dostaly mnohem dál (než tomu bylo na začátku). Vici, věřím, že to všechno, co přijde, zvládnete a ustojíte.
A máš pravdu – podle mého názoru máš úplnou a naprostou pravdu – spousta věcí, událostí, problémů, které lidé “normálně“ řeší, je nicotných….
chti ti rict,ze na tebe casto myslim…
tohle vsechno,mame uz vrchovate,bohuzel,vicekrat, za sebou…jsou veci,ktere se bohuzel,stanou..
moje babicka zlata,taky byla uplne jina,plna cerneho humoru,tatovy,ktery se o ni staral,rikala a ty jsi kdo,chlapecku…a tatinek,aby to vse zvladnul,ji odpovidal,ja jsem ten chlapecek,co se o tebe stara,milacku… 🙂 ….
druhy den zase byla uplne v pohode..netrpela demenci,to ne,ikdyz to tak vypadalo..to jen nemoc si pohrava…umrela nam,na oddeleni ORL.. to uz jsem davala panu primari,“ hloupe“
otazky,zda ji museji nechat tak trapit..jedina ja,jsem v posledni dny,nasla nekde silu,za ni chodit…
odesla jsem 10min. pred tim,nez volali,ze je konec…ja si sedla v nemocnicnim parku,na
lavicku,neplakala jsem nejdrive,citila jsem babicku a vedela jsem,ze ji je uz lip..
potom jsem zavolala tatovy,sestre…jsem ted velmi stastna,ze jsem s ni co nejvic byla..ikdyz
potom me uz nepoznavala..moc to bolelo,ji tak videt..ale ja ji porad vidim zdravou,jak
nam,holcickam sila saticky..jak me skrab.na zadech..jak ve me verila a radila..a kdyz jsem lezela v nemocnici dlluho ja,tak jsem o ni mela sny,rekla,ze budu v poradku,ze to zvladnu..a byla semnou i pri chemo..ja v tohle verim…
vincintko,hodne sil! Meggi..
Tak – čím začít…
…největší paradox je, že jsme se s dědou nikdy takhle nezasmáli, jako teď – jak se chová jinak než dřív, říká “hovadiny“ a konečně je s ním sranda – dokonce myslí na ženský – bohužel pro tchýni, že na jiné a píše si s nimi esemesky :-D.
…chvilkama si říkám, že to zvládám, pak najednou příjde takové to procitnutí, jaká je situace a jak se den za dnem vyvíjí – ale změnit se to nedá. Už si tolik nezoufám, prostě to tak asi mělo být. V těchto situacích si člověk uvědomuje, jak jsou některé (většina) událostí, úplně nicotná.
vicikovko,
je mi to moc líto.
Sama nevím co bych dělala.
Pro manžela to musí být strašně těžké a pro tebe taky, musíš být silná a ono to prakticky nejde.
Moc Vám přeju ať to všechno ustojíte a tatínkovi co nejméně bolestí.
Jestli je teď ve svém světě, tělo asi ví co dělá a je mu tak líp.
Myslím na tebe!
Ahoj Vici, ono to tak bohužel je, že Váš tchán (dědeček) bude teď víc a víc unavený a bude Vám “scházet“ před očima… Vím, jak je to bolestný pohled… a stejně tak vím, že s tím nelze nic udělat… Musíte tím projít – nejlépe celá rodina společně, opírat se jeden o druhého, vzájemně si pomáhat a třeba si i společně pobrečet… mám na mysli doma, v soukromí… I Ty slzičky mají svůj smysl a význam a někdy dokážou odplavit alespoň ten “emocionální přetlak“.
Víš, Vici, tohle je obrovský zásah do života Vás všech, do běhu i chodu celé rodiny a věř mi, že je lépe to snášet společně – mluvit o tom, vypovídat se jeden druhému (když to tak někdo cítí) nebo třeba i být jen spolu (mlčky, každý to má jinak).
Dokážete-li se stmelit, ponesete ty útrapy trochu líp a snáz.
No a kdybys nedokázala se svými blízkými mluvit, tak piš sem, ať to ze sebe dostaneš ven…
vici hodně síly na nelehké období,je fajn jak to děti přijaly….a klidně si i s tím tvým chlapákem pobreč uleví se vám oboum
Jste moc hodné holky. Opravdu mi to moc pomáhá – nechci bulet před manželem, vím jak on sám se moc trápí a jak je to pro něj teď těžké i pro tcháni a švagrovou. Perou se s tím jak se dá. Bohužel je to den za dnem horší a to viditelně.
Děda byl hodně utahaný, vypadal dost zbědovaně – prostě nemocně, děti byly ale moc hodné, neptaly se, jen se s dědou pomazlily a brebentily jako obvykle.
Já se držela seč mi síly stačily – hrdlo mám stažené ještě teď, bylo to náročné – vidět toho známého “cizince“ s prázdným pohledem. Jsem vděčná, že si děda žije svůj svět – porůznu nám sděluje s kým kde byl na pivku, na zámku, na bitvě,…
Ahoj Eliško…. Nakukuji pravidelně, i když se psaním je to horší, ale nechápu, jak jsem mohla tvou “šedivku“ přehlídnout.
Holka, slzím tady, nejdřív se mi honil hlavou šílený zmatek, jak je něco takového vůbec možné…
Tohle se asi může stát každému z nás. Nikdo nevíme, kdy ta naše nitka končí. Je to smršť, přijít o milovaného člověka tak strašně rychle. Ale myslím i na to, že každá mince má dvě strany. Myslím si, že je mu dán dar se netrápit v bolestech tak dlouho. Ta představa, že vím, že už nemám naději, že už mě lékaři přestali léčit a já jen prosím boha, aby mé utrpení ukrátil, je asi to nejhorší, co každého z nás napadá při myšlence na smrt. Ale taťka dožívá v nevědomosti, v hospicu, kde je péče naprosto jedinečná. A ruku na srdce, já osobně znám člověka, který se z beznaděje hospicu vrátil domů v o 100% lepším stavu. I zázraky se dějí, není nic špatného v ně věřit. Ale to smíření se s koncem života, s tím, že času je najednou tak málo, to je to nejtěžší.
Hluboce mě to zasáhlo, ozvaly se vzpomínky na babičku dožívající své poslední dny v LDN, ta tíha, že už nevnímala nic z toho, co všechno jsem jí chtěla ještě říct, ta je v mém srdci dodnes.
Eli, drž se. Myslím na tebe, posílám do dálky spoustu energie.
Martina