Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Je mi 41 a toužím po 4.dítěti. Jsem normální?
Zdravím všechny, omlouvám se za anonym, ale je to citlivé téma..snad chápete. Máme tři zdravé děti a mohla bych být spokojená. Ale – všude kolem mě jsou miminka a na mě nějak dolehlo, že už to nikdy nezažiju – být těhotná, porodit a držet v náruči ten malinký uzlíček, který je na mě závislý a pak sledovat všechny pokroky. Manžel o tom nechce ani slyšet, jsem prý stará a taky se bojí, aby vše proběhlo v pořádku a jak by to vypadalo, kdybychom v 50-ti měli školáka. Na jedné straně chápu jeho argumenty, ale na té druhé přece jen doufám, že to přehodnotí. Fyzicky i psychicky se cítím skvěle, otázka je, jak to bude za 5…10 let.
Chtěla bych znát názor více lidí na toto téma, ať si srovnám myšlenky a rozhodnu se.
Co si o tom myslíte? Klidně napište, že jsem se zbláznila, já to ustojím :-))
anonymní H.
A jsem zapomela napsat,ze urcite normalni jsi!!!U me je spis “nenormalni“ clovek,co
dite nechce,ci kasle na deti,ci se jich jinak podobne zbavuje…Ale to je jen muj pohled
a nerada bych nekoho vytocila:-)))))
Meggi
rozhodně ses nezbláznila. pokud jsi zdravotně v pořádku, máte zázemí na tak početnou rodinku a cítíš se na to, že dítko bude v pubertě a ty současně v přechodu (mě to taky čeká a jsem na to zvědavá jak to dám) tak proč ne. ALE…pokud manžel nechce, tak co s tím chceš dělat? skočit k sousedovi nebo manžela “podfouknout“? kamarádka měla dvě děti, chtěla třetí. manžel ne. vysadila antikoncepci, otěhotněla a má tři děti ale šílený manželství:-( absolutně ztratila důvěru muže který ji miloval a má to denně na talíři když chce pomoct s dítkem. a to jí bylo 32. věk nehrál roli.
taky patřím k “starším“ matkám, a za mě – cítím se nějak mladší (ani ne fyzicky ale spíš duševně)než vrstevnice s odrostlými dětmi. mladej mě nenechá v klidu, takže brusle, kola, furt nějaká akce, fotbal….
takže kašli na všechno a na všechny, jde jen o to, jak se shodnete s manželem.
Musím napsat, že jsem v 50 se stala babičkou a od těch 51 a něco jsem vnouče hlídala na plný úvazek, dcera nastoupila do práce a šlo to, spíš mě až vadilo, že si dcera pro vnouče přišla v pět a jde se domů. Měla jsem ho jako své další dítě a nepřipadalo mi to nějak extra náročné, co bylo spíš náročné, že jsem ještě měla tehdy 14 letou dceru, která potřebuje větší péči než běžné děti, tedy ráno s ní do školy a pak v poledne zas pro ní. Pokud bych měla jen to vnouče a žádný spěch tak pohoda. Je to určitě na každém jak to uváží a musí se rozhodnout společně s partnerem.
Ahojda,jsem stejne stara,tedy ja tomu rikam mlada,jako ty a klidne se podepisi-))
Nejmensi pokladik ma 7…
Ja bych hlavne “ sem vubec nelezla s touhle otazkou-))Ikdyz chapu,ze jsou situace,kdy
nejak potrebujeme vice nazorku,ja bych si chtela odpovedet hlavne sama!
“Kamaradky“ i ta sebelepsi kamaradka,nema navod na zivot( zvlaste ten nas-))
A jak uz tu nekdo psal a vzal me slova z ust,taky nemam rada,kdyz kdokoliv ,komukoliv,
mudruje to toho,kolik ma,ci kolik nema, deti,v jakem veku atd..
Ja jsem sve posledni ditko mela “ ne zrovna v mladem veku“, -)), navic jsem cele tehu
prolezela v nemocnici..ale bylo to to nejlepsi,co me kdy v zivote potkalo!!( i vsechny deti,
samozrejmne)
Beruska je mazel,mame asi 12 panenek- miminek,nejradeji ma filmy,knizky..kde jsou deti,
ci miminka,porad mluvi o mlicku,ktere ode me pila a take “ koji“ panenky-)))
Neustale me s laskou a sviticima ocickama,povida o tom,ze jake by to bylo,kdyby
semnou chodila do poradny..nekdy me vycpe tricko polstarem,a jsem jako tehotna-)))…
Urcite nemusim vysvetlovat,co tim vsim rika..Me vzdy u toho pichne u srdicka,ale
umim take pocitat,vim,jak je uz na tom moje telo i to,ze je zazrak,ze ji jeste mam..
Navic by nam ,momentalne,k miminku chybelo jeste neco podstatneho- tatinek,chlap…-))))
Je me lito,ze “ nejsem o kapku svezejsi“, ale ze stejnyma detma,ktere uz mam,i ze
zkusennostma a vsim-)) a dotoho jeste jednoho partaka(ci partacku),pro moji nejmensi,
protoze deti uz jsou dospelaci a budou vic a vic..( ikdyz se ji venuji a miluji ji moc)
Nekomu mozna budu pripadat,jako z cervene knikovny,ale pro me jsou deti vsechno
a zazrak sveta a klidne bych byla zase tehulka-)
Anonymni,“ kasli “ na rady,ikdyz treba dobre myslene,udelej,co chces ty,hlavne si
nedelej iluze( myslim to jen v dobrem!!!!),poradne to prober s lekarem,i s rodinkou,
pokud mozno,ale hlavne sama se sebou,zlato-)A pokud se rozhodnes,ze ANO, jsem ta,kdo drzi pesti,i na nohach-)
Hodne stesti!!!!
Meggi
Ještě přidám pohled trošku z jiného úhlu – moje kamarádka si vzala o víc jak 20 let staršího pána. Povídala, že teď pořád přemýšlí, jestli z hlediska dětí udělala dobře – má strach, že s nimi manžel nebude hrát fotbal, vymýšlet “lumpárny“… už chce mít prostě klid.
Mně je sice “teprve“ třicet, ale pocity mám asi podobné (pominuli věk). Také je mi líto, že už mám tzv. vybráno… U nás by manžel chtěl, ale tak za 7 let – tzn. až budou děti více méně samostatné. Jenže to už si teď nejsem jistá neb když si člověk zvykne na tu pohodičku. Jsou dny, kdy je mi to fakt líto (obzvláště když všechny moje kamarádky těhotnějí prakticky až teď), ale pak si říkám, že mám přeci tak obrovské štěstí, že mám dvě krásné zdravé děti a říkám si, že třetí mimi je zbytečný hazard. Co se týká věku – někde jsem dokonce slyšela (v televizi to říkal nějaký gynekolog), že myslí, že se hledisko věku přeceňuje. Pokud se rozhodneš pro mimi, tak také souhlasím, že manžel by měl mít stejný názor:-)
Já si nyní vzpomněla, dědovi bylo tehdy nějakých 52 když přišlo těhotenství posledního dítěte a narodila se dcerka a pak když chodila do tanečních tak mu lidé říkali to máte pěknou vnučku a on s velkou pýchou to je dcera. Bylo to určitě složitější, nejstarší tehdy bylo 21 let a dokázali dcerku vychovat a měli z ní velkou radost, já osbně vidím jen ten problém s manželem. Já tedy nějak nekonzultovala s manželem další dítě, jen jsem mu oznámila, že neberu antikoncepci a pak mi jen řekl ve svých 42 letech to jsem starý na tátu a když se stal v 56 dědečkem tak zas to není možné v mém věku být dědou. Chce to řádně doma probrat a i seznámit s tím ne jenom manžela a i děti, což já tedy udělala.
Myslím, že tyto pocity a touhy jsou u ženy naprosto normální a naprosto pochopitelné, je tak těžké se smířit s tím, že už to nikdy nezažijeme od začátku, že už nikdy, nikdy, nikdy a tuto krásnou kapitolu života uzavřeme jednou provždy (a když to neuděláme my, tak to příroda ukončí za nás a už nebude kroku zpět). Toto je ale opravdu jen na Tobě a Tvém partnerovi a na tom, kam se u Vás nakloní misky vah (srdce versus racionální myšlení). Znám ženy, které by měly 2., 3., 4. té dítě, ale partner nedospěl ke stejné touze, ale znám i opačné případy, kdy muž by ještě chtěl, ale žena má dost. Hodně záleží, jak se Ti 2 sejdou, protože oni jsou ti hlavní, na kterých to záleží.
Nesnáším však, když nám někdo kecá do našeho života a chce nám radit, kdy kolik mít, či nemít v dnešní době dětí. Myslím, že toto máme právou rozhoudnout jen my 2 a záleží jen na nás. (Stejně na mě to kecání má tendenci působit opačně :-)). Racionální argumenty proti se velmi dobře hledají, ale ta touha může být stále silnější, argumenty mohou být pak zanedbatelné. Pokud se Ti podaří identifikovat, odkud ta touha pramení, možná ji dokážeš ukočírovat a vyrovnat se s tím, že už nikdy, což přeji nejen Tobě, ale i mně. Ovšem další varianta, že partner povolí, také není špatná, jak by mohla? Držím palce.
Tak já to vidím silně subjektivně, před 2 týdny jsem porodila a je mi jen opravdu o málo méně než zakladatelce. Dneska je věk silně jiný než dřív, měla jsem těhotné, které těsně před 40-cítkou měly dokonce první děti a do 45 potom třeba celkem dvě nebo tři, není jich nijak málo. Jedna z mých těhotných podlehla natolik touze po dítěti, že docílila početí ve věku po přirozeném přechodu. Takže moje vnímání je jistě posunuté, po přechodu to přijde “přes čáru“ mně, období přirozené plodnosti, kdy žena sama bez pomoci počne dítě, mi přes čáru nepřijde – pokud po dítěti touží oba rodiče. To je pro mě klíčové.
Jestli tady touží žena a muž ne (neví, možná je – zatím – zaskočen, možná potřebuje pár měsíců času…), potom bych hodila zpátečku, ale to mluvím sama za sebe. V tomto věku pokládám za hodně důležité, aby dítě mělo spoleh na oba rodiče, aby byl vztah s vyhlídkou stability, ne lepit vztah dítětem, jak se často děje v libovolném věku. Pokud oba rodiče chtějí, věk stranou, to se člověk nezavděčí všem ani v sedmnácti, ani v pětačtyřiceti, ani v optimálních letech kolem pětadvaceti.
Já osobně bych do dítěte nešla, pokud by druhá polovina byla na vážkách nebo mírně proti. U nás to bylo spíš opačně, já chtěla mladší, on se “probral“ asi dva roky po mém pomyslném limitu… Musela jsem pár měsíců promýšlet, jestli tomu tu šanci chci dát, jestli na to mám, a připouštím, že jsem se moc necítila. Šlo o třetí dítě. Potom to nějakou dobu nešlo a do jakékoliv pomoci s početím bych nešla ani náhodou. Potom pán Bůh dopustil… jsme šťastní, že naši holčičku máme, nejvíc v tom ale cítím tu symetrii, oba jsme se těšili, oba jsme se báli v určitých momentech, oba jsme byli odhodlaní se přizpůsobit, ztratit nemálo z našeho pohodlí s už školními dětmi. Děti se těšily taky moc. Já bych neměnila, jako brala bych to o pár let dřív, ale to nebylo na nás. A horní hranici věku jsem měla, mimi to stihlo 2 měsíce před “konečnou“… Pro mě je to zázrak a absolutní zázrak, všechno, věk v tom vnímám jako z těch podružnějších kritérií. Ale dala bych si velmi pozor na zaslepení vlastní touhou, ten druhý je moc důležitý. Moc.
Milá “anonymní“, ptáš se, co si o tom myslím? 🙂
Myslím si, že takovou “věc“ si musí každý rozmyslet sám za sebe! 😀 Tohle je tak výsostně osobní záležitost, že nejde někomu říct/radit: udělej to nebo nedělej to.
Jinak – domnívám se, že miminko by mělo přijít na svět chtěné a očekávané – tudíž by po něm měli toužit oba rodiče – stejně tak maminka, jako tatínek .
A můj osobní názor – cítím to tak, že pokud máš tři zdravé děti – máš obrovské štěstí a obdržela jsi od života ten nejkrásnější dar :-).
Podle mě už jsi “za“ tou pomyslnou hranicí. Vnímám to tak, že každé dítě si zaslouží rodiče mladé a v plné síle – všechny dětské aktivity – celý dětský svět – školka, škola, kroužky, kolo, lyže a tak dále a tak dále – vyžaduje energii, spoustu energie… a co si budeme namlouvat, pravda je taková, že po padesátce energie ubývá… prostě to tak je… a nikdo na tom nic nezmění… a je potřeba vzít v úvahu, že to bude jiné než ve čtyřiceti…