Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Lien pro radku o ADHD
Radko, já to nechci do té diskuse o uschoolingu. Určitě bude chtít reagovat, tak aby jsme to tam úplně nezapleskaly něčím jiným.
Tak jsem koukla na ty odkazy a fakt si nemyslím, že bych se takhle ke svému dítěti chtěla někdy chovat :-(. Nechápu, jak to může být považováno za vhodný přístup a “léčbu“. To co tam píšou o těch pochvalách a pozitivním hodnocení žádoucího!!!!! chování a jak tím dítě získává sebevědomí to je manipulace a demagogie, buď jsou opravdu tak blbí nebo nevím, jaký je důvod takto ještě více zabředávat do už tak ne úplně příznivé společenské situace /pro dítě/, kterému diagnostikovali ADHD.
Já to nějak pořád nechápu, jak si dítě získá sebevědomí tím, že ho budu chválit za to, co chci já (popř. někdo jiný) a potlačovat to, co chce ono (běhat, řvát, skákat). To přeci žádné sebevědomí nezískává, naopak ho úplně ničím.
Kukačko, egypťana jsem taky kdysi četla, tuším že se mi i docela líbil, možná že si ho opravdu přečtu znovu.
Jen bych ráda ještě také reagovala. Souhlasím s tebou, že k nějaké té moudrosti se člověk dostane přes osobní karamboly a že je většinou ta cesta jakoby bolestivá. Ale je to právě proto, že si osobní karamboly neprožil v dětství v rodinném jistém prostředí bez odsuzování, že ho někdo (a to netvrdím že se zlým úmyslem, naopak, věřím že v dobré víře) popostrkoval, pomáhal, zachraňoval, pokoušel se řídit. V dětství se člověk mnohem lépe a bezbolestněji vyrovnává se vším (i s n/emocemi) než v dospělosti.
Slepenino, opravdu jsi si jistá, že děti, o kterých mluvíš doma neslyšely poděkuj, pozdrav apod. Jsi si tím 100% jistá?
Já netvrdím, že nemůžu dítěti říci “prosím podej mi tohle“, děkuju¨, právě naopak. Tvrdím, že mu nebudu říkat – řekni Dobrý den, nezapoměls poděkovat…..
Už si více rozumíme? Možná jsem to napsala nesrozumitelně.
Kukačko, pod to se můžu jedině podepsat, krásně jsi to vyjádřila.
Jen tak k zamyšlení: Proč myslíte, že mají dospívající, kteří prožili dětství v nefunkčním prostředí, takové problémy fungovat ve světě? Protože je to nikdo nenaučil. Ať už byli na ulici nebo pendlovali mezi ústavy, nikdo jim dostatečně nevysvětlil takové základní věci, že prádlo někdo musí vyprat, jídlo někdo uvařit, když si chci něco koupit, tak na to musím mít. To není teorie, znám to velmi dobře z praxe, sice už v sociální sféře nedělám, ale moji bývalí spolužáci ano. Lien, tvoje mnyšlenky jsou jistě vzletné, ale v praxi to bohužel takto nefunguje. Mmch, jestli můžu doporučit zajímavou literaturu, pak je to Egypťan Sinuhet od Waltariho. Tam je jeden faraon, který chtěl ustanovit “nebe na zemi“. Krásná myšlenka, ale v praxi naprosto nerealizovatelná, a taky, když se o to pokusil, z toho vyšlo daleko větší zlo. Nebo hlavní postava Sinuhet sice zmoudřel lety, ale k té moudrosti se dostal přes osobní karamboly, které hodně ublížily jak jemu tak jeho blízkým. Já neříkám, že děti by si neměly ty věci prožít, protože to, na co si samy přijdou, je pro ně cennější, ale to pochopení je vykoupeno velkou bolestí, protože zkušenosti prostě bolí. Uvidíš, že i tak, až bude Maruška starší, bude těch bolestí hodně, nevidím důvod, proč dětem v tom tápání trochu nepomoct tím, že je šikovně postrčím. Nejde tu o žádné “tak to dělej, tak je to správné, jinak budeš bit/a“, ale o vedení s láskou.
Tak, a už vážně končím 🙂 Kukačka
Věřím jim, že i přes svůj někdy osudový život to někam dotáhnou. S tím, že to vidím tak to je díky tomu, že dceru vyštípali díky jejímu ADHD z klasické školy a chodí do praktické a nepatří tam a tak to vidím. Ona byla šikanovaná pro svoje postižení v klasické základní škole a tady taky, urážení, pošklebování a to jsou právě rodiče, kteří to nechají jen na dětech, že věří jak jejich dítě se bude chovat, ačkoliv oni sami rodiče by to nikdy neudělali. Moje dcera ačkoliv je vlastně normální tak má velmi hezký vztah jak k postiženým nebo malým dětem a to u těch ostatních to tak není. Nemá význam se o tom dohadovat a sama uvidíš k čemu povede tedy tvoje důvěra ve své ditě, když mu nikdy neřekneš tohle prosím udělej. Výchova dítěte není až tak snadná a prostě se člověk někdy dopustí omylů, ale požádání dítěte zda by tohle neudělalo a poděkování si myslím nemůže nic na výchově zkazit. Každý si tím musí projít a poznat co vede k úspěchu.
Slepenino, to je zvláštní, že máš okolo sebe lidi, kteří to po dětech nevyžadují. Já jsem se setkala s takovým člověkem (jediným) až teď a navíc je z ameriky. Vůbec nikoho jiného neznám, všichni je učí uklízet, zdravit atd.
A jinak pokud jsi přesvědčená, že se to bez toho říkání, upozorňování nenaučí, tak jim nevěříš. Nevěříš, že se to bez toho nenaučí, tzn. nevěříš, že by se samy od sebe dokázaly chovat slušně nebo správně nevím, jaké slovo přesně použít.
Lien, musíš vědet sama a já prostě jsem toho názoru, že to tak není, vychovávala mě velmi příjmná a milá babička a opravdu to bylo prosím udělala by jsi tohle a fungovalo to jak na mě tak i na moje 4 děti. Nyní jsem hodně ve styku s dětmi a vidím ty rozdíly, kdy rodiče vše nechají jen tedy na těch dětech zda pozdraví a poděkují a oni to nikdy neudělají. Jsem ráda, že jsem své děti vychovávala v tomoto duchu a ne jak ty co vidím, bez zájmu v cokoliv. Já taky vždy důvěřovala svým dětem, že on tohle zvládnou a je jim to vrozené, ale uklízení to určitě není.
prostě pokud se dítěti od mala neříká ukliď si hračky tak to neudělá a nikdy ho to nenapadne samo od sebe, musí být k tomu vedené právě příkazy nebo žádost o pomoc s úklidem
slepenino, jsem zcela přesvědčená o opaku, každé dítě bude dělat to co vidí /uklízet, děkovat, zdravit/. Tím, že jim to říkáme je jen “urychlujeme“. Jedna moudrá paní to popisovala jako když zasadíme semínko, ze kterého vyrůstá rostlina. Rostlinu necháme žít jejím tempem se vyvíjet, jen jí zaléváme, dáváme na světlo, vytváříme jí podmínky pro zdárný vývoj. Ale to co děláme dětem je jakobychom jí pomáhali ven ze země, narovnávat lístečky, rozvíjet květ.
Jednou jsem takhle “pomohla“ kuřeti ze skořápky (v dětství), umřelo.
Budu ti to moci říci až za pár let (protože já to svým dětem neříkám a říkat nebudu) ,ale mylsím, že je to stejné jako před pár příspěvky Kukačky manžel nikdy neříkal dětem, aby po jídle poděkovaly a dělají to.
Celé je to o důvěře, věřit dítěti, že až sám k tomu doroste, bude se chovat “správně“.
A to je těžké, že? Třeba ty (ale i další maminky) podle svého příspěvku tomu nevěříš vůbec, jsi přesvědčená, že pokud se děti nevychovají, budou špatné.
Já věřím opaku, děti se milé, společenské, upřímné, veselé, pomáhající, soucítící, správné rodí a bez našich zásahů by takové i zůstaly.
Peťko, v téhle věti sis sama odpověděla
nic mu vařit nebudu, protože já nechci…ale občas mu chceš udělat „radost“
ano, CHCI mu udělat radost a nejen občas, ale také si dovolím tu svíčkovou neudělat pokud se mi nechce. Takže asi ano, asi to mám jinak, dělám mu radost pro svojí radost, takže ryze sobecky :-).
Nemyslím si, že vy vychováváte nějaké chudáčky, ani si nejsem jistá, že já vychovávám svoje děti dobře, hledám.
Ale když se podívám okolo sebe, tak prostě celospolečenský problém (určitě tady v ČR) je, že lidé nekomunikují, nedokáží popsat co a proč cítí a ani s tím pracovat. Většina je uzavřených, vzteklých, nešťastných (nebo alespoň nespokojených) a nemocných. Někteří si to vůbec nepřipouštějí, někteří se snaží to nějak zpracovávat, některým se i ten největší balast zpracovat podaří. Tak jen hledám proč to tak je a neustále se navracím ke vztahům v původních rodinách. Netvrdím, že vaše (naše) děti budou stejné, ale už pár generací takových je.
Pro hranice jsem také, i já jsem přesvědčená, že poznat hranice dětem poskytuje jistotu.
Mankaš nepřeháním. A zkusila bych jí dát jinam, prostě jinam, proč bych jí měla nechat mlátit od nějaké holčičky nebo se dohadovat o jejích způsobech. Pokud jim to vyhovuje, je to jejich věc. Mně by mlácení mé dcery nevyhovalo a do takových situací bych jí nepřiváděla. Pokud by takové problémy měla všude, hledala bych příčinu jejího chování (pokud opravdu nejde jen o dětské šťouchnutí, které je obvyklé, protože tříleté děti prostě nejsou socializované, neumí se k sobě chovat). Jinak bych to viděla spíš jak říká maminka, nějaké postrkávání se ve školkovém kolektivu zkrátka stává.
Taky by asi bylo dobré vědět, co k tomu vede, nějak si nedokážu představit holčičku, která si poklidně hraje a zničeho nic se sebere, vezme prut a švihne někoho jen tak do obličeje.
Lestejsko děkuju za reakci, no vidím to jinak. Netvrdím, že každé dítě se naučí uklízet jako jeho matka tím, že to uvidí. Ale tvrdím, že buď ho to bude bavit a bude to dělat i bez toho vyžadování, nebo to nakonec nebude dělat ani když se to v dětství vyžadovat bude, protože je od přírody zkrátka bordelář(mmch no a co, stejně má každý člověk jinou představu o pořádku). Mnohem více si myslím, že bude případů, kdy se i pořádkumilovné dítě šprajcne právě kvůli tomu vyžadování.
A ještě chci napsat, že jen píšu svůj úhel pohledu, nikomu nevnucuju, že je nějak lepší nebo správnější nebo naopak jiný úhel horší.
Tak popruhy bych neuznávala, prostě jsem držela stále dceru za ruku nebo s ní nikam nešla. Prožila jsem si s dcerou hodně, ale nikdy mě nenapadlo i kdyby mi to někdo nabízel pro ní popruh. Jinak tady to zaznělo, prostě pokud se dítěti od mala neříká ukliď si hračky tak to neudělá a nikdy ho to nenapadne samo od sebe, musí být k tomu vedené právě příkazy nebo žádost o pomoc s úklidem a nenechat jen tak a nic neříct a tedy potlačovat jeho co chce.
LIen, máš jiné myšlení a přístup k životu. Neříkám špatné!!!! Prostě jiné, než většina matek a otců. A možná i tím to bude, že nemáš tolik přátel a kamarádů a známých, jak jsi se jednou v nějakém příspěvku zmiňovala. Já osobně neznám nikoho, kdo by stejně nebo podobně smýšlel. A znovu opakuji, že to není špatné, jen jiné a proto pro většinu lidí (včetně mne) nepochopitelné až absurdní.
I normu k životu musíš dítě naučit. Ono se nenaučí, že si má uklízet, že je to tak lepší, když to za něj budeš dělat ty, nebo když si na bordel zvykne. To jsi myslím si na omylu.
Musíš jít příkladem, to je jasné, ale musíš to i vyžadovat po dítku, jinak z něj bude bordelář. Přesně, jak to popsal Ježeček. Lest.