Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Kdy pustit samotné dítě ven
Maminky, vím, že je to opravdu hodně individuální, ale popíšu vám trošku naší situaci. Bydlíme na vesnici v klidné části, dceři je 6 let (v září jde do školy). Máme doma ještě dvouletého chlapečka. Kolem nás bydlí samé malé děti (od 1 roku max. čerstvých 5 let). Dcera doposud chodí všude s námi, ale teď na ní delší dobu pozoruji, že se s dětmi dost nudí – nebaví jí jejich “miminkovské“(jak sama říká) hry, takže buď se postaví do role starší sestra malého brášky a neustále se ho zastává, což samozřejmě vzbuzuje v ostatních maminkách pohoršení, že naše 6ti letá holka si dovoluje na jejich děti nebo za ní ty malé děti chodí, pošťuchují ji a pak se malá naštve (dle mě celkem pochopitelně neb nikomu neni příjemné, když na něj někdo pořád doráží) a pak se zachová nevhodným způsobem (třeba zmáčkne tomu dítěti ruku) a zase je pochopitelně ta nejhorší ona neb ta už je velká. Mně jí je líto, protože je opravdu už nespokojená – nudí se a pak je nustále ta nejhorší a mám strach, aby se v této roli nezabydlela. Děti v jejím věku již jezdí po vsi samotné na kole a ona by chtěla pochopitelně za nimi. Pustili byste ji? Přemýšlela jsem, že bych ji pustila po “klidné“ části vesnice (tzn. mimo hlavní silnici)… Děkuji všem za pohled z jiné strany… Ksanda.1MD
Naše malá bude mít na podzim sedm let a sama venku byla poprvé nedávno – začátkem dubna. Přišla pro ni kamarádka ze školky (ta chodí ven se starší sestrou). Sice jsem ji tak nějak poučila, kam smí, kam nesmí, kdyby něco potřebovala, ať zazvoní anebo jde pod okno (nemáme totiž okna směrem na hřiště, takže na ni prostě nevidím…)…ale i tak mi to nedalo a první den jsem poslala syna, aby ji šel nenápadně zkontrolovat 😉 a pak jsem šla já “jako“ vynést smetí…
Jen je vidět, jak asi stárnu, tak se víc o děti bojím…Syn chodil ven sám před barák už po pátém roce (měl na ruce hodinky… sice ještě neuměl přesně časy, ale věděl, kde bude zrovna velká a malá ručička, a kdy se má přijít “hlásit“ 😉 ). U malé tu hranici k osamostatnění nějak stále víc posunuju …
Bohužel v parku na našem sídlišti jsou všude bezdomovci (a jejich počet roste a roste), jsou opilí, často i zfetovaní – žebrají a otravují lidi, takže já bych dceru samotnou ven nepustila, i když už jí je 9 let. Vždycky se domluvíme s nějakou její kamarádkou a jdou ven minimálně ve dvou (a do školy také), v ideálním případě se obětuje i jeden z rodičů. Když jsem byla s holkama venku já, koupila jsem jim zmrzlinu a šla na poštu, a když jsem se vrátila, viděla jsem, jak vedle holek sedí chlap a dělá na ně oplizlé posunky ohledně lízání zmrzliny…fakt nechutný.
Cvrčku, to je přesně ono. Malá už má taky potřebu patřit k velkým. Vlastně když nad tím přemýšlím, doposud měla jen samé nevýhody. Takhle by si mohla i lépe uvědomit, že nemůže strkat menší děti, i když strkají ony ji, protože je velká a může jim ublížit (podotýkám – dcera nepatří k dětem, které by na někoho útočily bez důvodu).
Děkuji všem za reakce. My právě bydlíme na vesnici, kde je cca 250 obyvatel, takže se tu známe více či méně všichni. Nicméně myslím, že tu chybí takový “zlatý střed“ – buď jsou tu rodiče, kteří nechají děti lítat všude bez jakékoliv kontroly nebo naopak ti, kteří nepustí děti ještě nikam. Já z domu vidím na hřiště a ke kamarádkám to má sice přes jednu menší silnici, ale tu trasu chodíme denně několikrát, takže ji má naučenou (navíc křižovatka je už v “zóně hřiště“, takže tam jsou retardéry. Běžně tudy projede denně max. 10 aut (místních neb to není část obce přes kterou by se dalo někam dostat). Mluvila jsem s kamarádkou a ta se mě zeptala, zda bych malou ještě nepouštěla i kdybych nebyla na RD, že až přijedu z práce nebudu mít čas s dětmi trajdat celé odpol. venku… Má asi pravdu, ale jistě mi dáte za pravdu, že toto je jedno z nejtěžších rozhodnutí.
Tohle téma je u nás teď taky dost aktuální. Elišce bude v srpnu 7 let, do školy ještě nechodí. Ale na hřiště žadoní už dlouho… Ze začátku jsem to dělala tak, že jsem ji po cestě ze školky “nechala“ na hřišti a šla nakoupit, uložila nákup doma a pak ji tam vyzvedla. Nebo chodila ven se starším bráškou, ale to většinou končilo jejich handrkováním… Už asi týden ji tedy pouštíme samotnou. Musí dokonce přejít silnici. Umí si zazvonit, když něco potřebuje. Nemám pocit, že by byla v ohrožení (když se dlouho neukáže, posílám se po ní podívat syna). Ještě se nestalo, abychom ji hledali. Samozřejmě má zákaz opouštět hřiště a musí vždycky hlásit, že jde někam s někým a kam. Šťastná je jak blecha a připadá si konečně jako “velká“ holka.
Cvrček
Ahoj Kšando,
ono je to opravdu hrozně individuální a i maminky mají hodně odlišné přístupy a řekla bych, že to je i takové docela žhavé téma v tom smyslu, že jedny se pohoršují nad druhými.
Máme tu čtyřleté děti, co tu běhají samy a taky třeťáky, kteří nechodí samy ven vůbec a i do školy a ze školy je vodí rodiče.
Prostě si to musí každá rodina ujasnit sama.
U starší dcery jsem byla taky dost nerozhodná a pustila jsem ji až dost dlouho poté, co začla sama žadonit.
Myslím, že to bylo taky kolem těch 6ti let. A i to jsem ji pouštěla jen na chvilku – třeba že šla napřed a my jsme za půl hodinky šly taky.
Několikrát jsem ji nechala dýl a pak se mi třeba i stalo, že jsem ji nemohla najít. Nechala se zlákat velkými dětmi a šla někam s nimi. TAk to jsem zas vždycky zpřísnila. Zkrátka sama jsem moc nevěděla a na jednu stranu jsem měla strach a na druhou jsem jí chtěla dopřát volnosti. Výhodu jsem měla v tom, že u nás je hodně dětí všelijakého věku, takže si s kamarády hrála spokojeně ať jsem tam byla nebo ne. Šlo spíš o ten čas – já jsem nemohla trávit venku tolik času, kolik by chtěla ona (tzn. celý den :).
Taky jsme tehdy ještě neměli hřiště za domem, ale o kus dál.
Teď je u nás situace taková, že osmiletá chodí všude sama, do školy, ze školy, když si chce něco ve městě koupit (jsme menší město, asi 10tis.obyv.) nebo ke kamarádovi, co bydlí dál. Venku tráví prakticky každou volnou chvíli, hrají si všude možně, na poli, na louce, na hřišti přímo za domem. Přijde mi to úžasný a nenahraditelný a vždycky když tu bandu dětí různého věku sleduju, tak si říkám, že chudáci děti co tohle nemají.
Trvám na tom, že musím vědět, kde je. Tak mi řekne třeba tři místa, když chce jít někam jinam, přijde se zeptat.
Pouštím ven i čtyřletou dceru, ale ta zas chodí zatím jen okolo našeho domu – máme hřiště už i přímo za domem, takže na ni vidím z okna. U ní bych se ještě bála ji pustit úplně mimo dohled. Ale ona je tak zatím spokojená. Je to dost velká plocha, na kterou z okna vidím, vždy je tam plno dětí. Občas se přimluví větší ségra, když jdou třeba na louku chytat ještěrky, že na ni dohlídne, tak to ji pustím.
Na tvém místě bych to zkusila. Zkusila si nějak dohodnout pravidla, třeba zatím se domluvit na určitém místě, nebo na omezené době…
Já se nejvíc bojím úchylů. Z ostatního strach nemám. Úraz se může stát, i když jsem tam, silnici si i menší děti ohlídají. Naopak kolikrát sleduju z okna a vidím ty malé, jak se svědomitě rozhlíží a čekají i když je auto strašně daleko, zatímco ti větší už frajeří.
Tak jsem se rozepsala, ale taky jsem nad tím hodně váhala.
no v Praze bych se bála asi hodně dlouho, my bydlíme na malém městě, navíc v létě je jedna z laveček věčně obsazená důchodkyněmi z baráku, takže tam je to “hlášení“ 100% 🙂
Je to opravdu hodně individuální, záleží určitě taky na tom, s kým by si pak dcerka hrála (plus to, co psala už zuzina). Pokud by nejezdila po nějaké frekventované silnici a není plašan, tak bych se ji v šesti letech pustit nebála.
Moje starší dcera chodí sama ven asi od 5 let, mladší ještě dřív (s tou starší – hlídají se navzájem, starší ji nemá “na krku“).
my bydlíme v klidné části ale Prahy, Matesa (skoro 5 roků) vzhledem k jeho povaze a schopnostem bych i pustila ven (je zodpovědný, ohleduplný, není agresivní, poslouchá a nemám důvod mu nevěřit), nicméně problém, který mi nedovolí pustit ho samotného je právě Praha a společnost, ve které žijeme. Tady se neznáme ani s lidmi v baráku, když se náhodou něco stane, nikdo se nepostará, nikdo nebude mít zájem si dělat starosti. Občas ho pouštím se známými, vždy tam je nějaký dospělý s telefonem v ruce, ale samotného bych ho právě kvůli nezájmu okolí nepustila. U mě tedy nehraje ani tak roli, jestli je to klidná nebo neklidná část města ale spíš to, jestli lidé jsou tu jak “na vesnici“ nebo “každý za sebe“ .. přesně jak píše zuzina “vylezu a hned mám hlášení“ to je ten důvod, který mi chybí k jistotě, že ho můžu pustit samotného ven…
Kšando tohle je fakt individuální.Taky znám ten obličej,zase s váma 🙁 Kristýna už chodí sama ven… 😀 Určitě záleží jak moc je dcerka aktivní,na poloze toho venku jako frekvence aut a jiné nástrahy a na tvém vnitřním pocitu.já měla výhodu,že jsme od hlavního tahu oddělení,u nás je slepá ulice a ti co jezdili domorodci věděli,že si hrají tady děti,tak tomu jízdu přizpůsobili.s dcerou jsme měly dohodu odkud kam může a stačilo zapískat a věděla jsem kde je.ale já ji stejně pustila až chodila do školy,jinak si hrávala na zahradě,nebo u sousedů,v podstatě taky pod dohledem/jednou byli u nás jindy u nich/a velkou výhodou bylo,že ji všichni znali,že to je ona,takže stačilo vyjít na cestu a už jsem měla ,,hlášení“..ve městě samotnou na hřiště nevím kdy bych pustila,ale ty dědiny mají určitě výhodu i v tomhle 🙂