Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jaká máte přání - dvoudenní?
Ahoj holčičky,
mluvila jsem před časem s kamarádkou, která byla na jednom velmi zajímavém semináři. Byl dvoudenní.
Hned na začátku je lektor požádal, aby sepsali seznam věcí, které by udělali, kdyby věděli, že jim zbývají dva dny života.
Když to za pár desítek minut měli napsané, řekl jim, ať si seznam vezmou, že seminář ukončuje, a aby šli udělat aspoň něco z toho svého seznamu….
Co byste tam měli Vy? Jestli to není tajné. A uděláte to? 🙂
On právě nikdo neví, kdy už mu zbývají jen poslední dva dny života…Tak bychom měly podle toho žít 🙁
Jenže pokud by byl konec světa, bylo by to jedno. Už by nezůstal nikdo, komu by z toho neudobření bylo smutno. Taky jsem o tom přemýšlela a nenapadlo mě ale vůbec nic. Kdybych věděla, že do konce světa zbývají dva dny, možná bych zalezla do pelechu a snažila se to zaspat. Protože jinak bych propadla depresi. Nebo bych se snažila něco udělat. Jenže bych nevěděla co… žejo, tak bych se vrátila k variantě jedna..
No a kdybych věděla, že za dva dny umřu já… asi bych taky neobcházela příbuzný a známý, neumím si představit, jak by reagovali a jak by jim bylo, kdybych jim řekla – jdu se rozloučit, za dva dny umřu. Já vím, nemusí to být vyřčeno, ale stejně z toho člověka vycítíte, že se něco děje…
Pro mě je to neuchopitelný a neřešitelný téma. Asi mi nechybí nic. To je vlastně krásné zjištění…
Přemýšlela jsem o tom hodně, je to hodně těžká otázka.Už to tady zaznělo několikrát – chtěla bych být se svu rodinou- se svými dětmi, se svým přítelem, s rodiči. Abych jim mohla říct, jak je mám ráda a jak jsou pro mě důležití. A také bych se – na základě svých současných zkušeností – snažila spojit s těmi, se kterými jsme na sebe z různých důvodů nahněvaní (třeba jednu z mých sester)a snažila se tyto rozmíšky urovnat. Umřel mi v sobotu bývalý kolega, dodnes kamarád.Se šéfem se před třemi lety poškorpili a od té doby spolu nemluvili. A oba dva byli tak umanutí, že ten první krok neudělal ani jeden, i když jsme jim oběma domlouvali… A dnes je šéfovi líto, že ten krok neudělal, už to bohužel nejde napravit.
Lien, to je ono 🙂 Nejde o to, uvažovat, co by bylo, kdyby to tak bylo doopravdy. To asi žádná z nás dopředu vědět nebude. Jde o to si uvědomit, že všechno, co máme, jednou mít nebudeme – děti vyrostou, my zestárneme (děti samozř taky 🙂 ), a neměli bychom se jen honit za tím, co chceme do budoucna. Máme si užívat to, co je teď. Nebo dát konečně do pořádku něco, co nás tíží z minulosti. Zajít za někým, říct mu/jí, jak to či ono bylo, omluvit se, více se mazlit a tak 🙂
Moje přání, kdybych to věděla? Určitě bych ten čas strávila s rodinou, utratila bych spoustu peněz – protože ty by už žádnou cenu neměly. A taky bych asi pár lidem řekla něco milého a poděkovala, že jsem je mohla poznat.
Tak ať to neodkládám – děkuji i Vám, že jsem Vás mohla potkat. Někoho osobně, někoho jen přes počítač. Děkuji :-*
JInak ale Jovanko se ti podařilo mě donutit popřemýšlet, zda mi něco nechybí a přišla jsem na to, že ano.
Chybí mi víc se mazlit s malouvelkou, protože jak mám pořád maloumalou na rukách nebo v šátku, je to jen chvilkové, když už si ona řekne, že chce pochovat a teď jak si představuju ty poslední dva dny (tfuj, to je hnus), tak mi právě tohle pořád přichází, pořádně se s ní pomuchlovat.
Tak ti moc děkuji, myslím, že nám to prospěje oběma
hroznej úkol a nechci si nic ani připouštět s tím že na něco mám jen dva dny a pak nic….
Pro mě je to taky hrozná představa
Určitě ty dva poslední dny být s rodinou, mít u sebe obě své děti a muže … a pak se probudit a normálně jít zase do práce… 😉
Luci, a kde jsou tvá přání ? 🙂
Pro mě tak depresívní představa, že nejsem opravdu schopná ze sebe nic vyplodit, asi bych ty dva dny zavřená doma s rodinou profňukala…
Takže ode mně se nic závratného nedovíš, a asi ani nepobavím… 🙂
Úplně nejdřív bych chtěla vrátit prachy za ten odbytý seminář 🙂 Ale abych nebyla tak přízemní – chtěla bych strávit ten čas s rodinou.