Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Úraz
Taky se musím podělit se svými “trápeními“.
Tenhle článek je o mém bývalém manželovi, otci Marušky. Neví nikdo co bude, extchýně mi volala, že byla v nemocnici, spadl na temeno hlavy, je po několika operacích, má zhmožděný mozek, zlámaná žebra a propíchané plíce udržovaný v umělém spánku. Prý mu dávají nula procent. Tak teď nevím, asi bych se tam měla jít podívat, tchýně by chtěla, prý dodat nějakou energii, mám brát dcerku sebou nebo vůbec nevím co a jak. Třeba už se neprobere a pak bych si to mohla vyčítat, nevím. Zítra do Plzně jedeme, tak by to bylo možné. Co si o tom myslíte vy?
Lien, neboj, zlepší se to. S mozkem je to hrozně složité a takovéhle reakce vyvolávají i léky. Aspoň nám to tak před 20lety vysvětlovali v nemocnici (táta byl několikrát na operaci mozku). Ještě pak také proběhlo stadium stihomamu a pak se to zhruba po dvou-třech týdnech vždycky dostalo do normálu. Bylo to strašný. Tak držím palce, ale opravdu věřím, že to bude dobré.
Jsem nemocná, takže osobní kontakt nemám, ale docházejí mi zprávy od extchýně a jeho přítelkyně, podělím se tedy.
Pravé oko vypadá nějak špatně, je tedy zalepené a nevíme, zda bude fungovat, jinak už se dokáže sám otočit na posteli, zápal plic ustoupil, dýchá bez přístrojů, vyndali mu tu hadičku z krku, takže může mluvit, jenže nějak neříká co bychom rádi slyšeli :-(. Nejen že se neustále snaží vytrhávat si zbývající hadičky, ale ani moc nechce spolupracovat, na sestru a přítelkyni prý křičel při měření tlaku, když mu držely ruce aby to vůbec šlo “Ku…, tak mě radši zastřelte.“, Matce na otázku kdo he na fotce odpověděl “ježíšmarjá ženská“ (na fotce byla dcerka s babičkou), no a jinak mu prý není rozumět, zřejmě jen takové věci, které říká ve vzteku. Tak snad se to nějak poddá a nezůstane třeba trvale agresivní….
Lien, přála bych Vám už jen pozitivní zprávičky :-).
Jen tak dál… krůček za krůčkem… 🙂
Hodně štěstí :-).
tak to jsem ráda,že jsou tam i hodné sestřikčy!a přeju další a další pokroky!!!
tak to ráda slyším, zase je to o kousek dál a na lepší cestě..a i to co se očekává se teba nepotvrdí a nebo se to časem urovná a nějak natrenuje….měl prostě z prdele kliku…nevěřila bych tomu…drž se a uzdrav se i ty….
Ufff, jsem ráda, že jsou pozitivní zprávy!!
Třeba se jen špatně vyspala ta první sestra. Brzy se uzdravte! *
jo, hani vím, jak to myslíš a věřím, že to nějak zvládneme, opravdu jsem si tentokrát muže vybrala dobře
takže jelikož ted marodím a nemůžu na návštěvy píšu jen co vím z doslechu, sestřičky prý velmi zochotněly a v rámci možností vychází vstříc, prý je vše na dobré cestě, potřebuje se spravit a získat sílu, už s ním rehabilitují, dokonce už se udržel na židli, možné jsou výpadky paměti, horší řeč, počítání atd. ale to jsou dle mého prkotiny oproti tomu, jaké prognozy byly na začátku.
Takže přeci jen těch “hodnějších“ sestřiček je asi víc 😛
tak to tu pročítám mám pocit,že z části tomu nějak nerozumím….to je tím,že jsem nikdy nebyla ve Vašich zkušenostech a upřímě doufám nebudu.
Je to těžký,ještě dneska cítím hořkost u rodiny,že tatík tu mohl být ještě s náma,kdyby v nemocnici dělali co mají,jak je možný,že si zlomil nohu v krčku,co dělaly sestry,atd…
Máte pravdu,vše je v lidech.A opravdu stačí pár co k své práci nemají vztah a automaticky se vše háže do jednoho pytle.Na dráze je to to samý,ve školách taky a vlastně všude.
No Lin však Tě známe,že Ti to nedá.Bývalý,nebývalý,starost budeš mít stejně.Nedá se zabouchnout a vymazat ty roky co jste byli spolu a je to přece otec Tvé dcery.Nemáš to lehký,ale opatrně s tím.Aby doma se Ti nevkradl pocit,že Kováříček a děti jsou na druhé koleji.
Starost o svou rodinu a bývalýho,no osobně opravdu nevím jak bych to zvládala….Je fakt podle toho cos nám prozradila je Kováříček rozumný chlap,ale stejně.
Snad jsi pochopila co tím jsem chtěla říct. Ač ukecaná,někdy nenacházím ty správný slova :-).
Nejsem odborník,ale přece i v nemocech máme období,že je líp a pak se stav zhorší než je dobře.Tělo reaguje a to je to hlavní.Určitě to bude dobrý….
Víte, hodně jsem o tom přemýšlela, kdyby se jednalo o mého muže, dítě, nějakého blízkého příbuzného, určitě bych se za něj prala, jenže bych tam hodně často byla. Teď i kdybych si dupla, mám za a obavu, že by se na něm potom ještě mstily (a být denně tam tedy opravdu nemůžu) a za b, že by mi ještě nakonec jeho bližší příbuzní vynadali proč se do toho pletu, když se mě to vlastně netýká. Už teď na někom vidím, že mu tam nevoním, že by byl raději kdybych tam nechodila a oni jsou víceméně takoví lidé, že co řekne doktor, sestra, to je svaté a nějaká bývalá ať se do toho neplete……
No, takže jsem se rozhodla, že udělám co je v mých silách, když tam budu, nějak slušně /vyzkoušeno mám že nikoho nepopudí pokud ze sebe udělám blba/ se budu snažit dotlačit je k nějakému výkonu (prodloužit postel, když to jde a on má dva metry a je tam zkroucený jak had, přetočit na bok, a prostě ty věci, které na Aru byly běžné) no a když tam nebudu, tak je to prostě na někom jiném a na něm. Necítím se ani povinna ani oprávněna více do toho zasahovat.
V úterý tam jedu zase, tak už by měly chodit rehabilitačky a ten logoped a já nevím kdo ještě tam s ním bude, možná už i fotky budou někde nalepené, uvidíme, opravdu jsem tam byla první po převozu a možná třeba ještě sestry ani nevěděly která bije, tak snad už to bude lepší.